28 Cdo 2908/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní
věci žalobkyně H. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu
České republiky, o převod pozemků, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.
zn. 4 C 178/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 30.10.2006, č. j. 15 Co 471/2006-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30.10.2006, č. j. 15 Co 471/2006-133,
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31.7.2006, č. j. 4 C
178/2005-115, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s
žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu nemovitostí blíže specifikovaných ve
výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění
soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně uzavřela řadu smluv o postoupení
pohledávky s osobami fyzickými, které měly statut oprávněných osob podle zákona
č. 229/1991 Sb., podle odpovídajících rozhodnutí příslušných pozemkových úřadů,
jež sice nabyla právní moci, avšak nárok na vydání náhradních pozemků nebyl do
doby postoupení pohledávky na žalobkyni uspokojen.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního
stupně, který posoudil zánik nároku žalobkyně na převod náhradních pozemků
podle § 13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“) a podle článku
VI. zákona č. 253/2003 Sb. s odůvodněním, že lhůta pro převod
pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Podle odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu
ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2005 Sb., byla ustanovení § 13
odst. 6, 7 zákona o půdě a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. shledána pro
postupníky za ústavně konformní. Odvolací soud dospěl k závěru, že lhůty
uvedené ve shora citovaných ustanoveních nejsou lhůtami promlčecími, přičemž
charakter lhůt se řídí ustanovením § 578 o. z. s tím, že práva a povinnost
zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny. Zaujal názor, že k zániku práv
a povinností omezených na určitou dobu dochází samotným uplynutím doby, aniž
jsou k tomu třeba další právní skutečnosti, na rozdíl od prekluze, při níž
právo zaniká tím, že uplyne propadná lhůta a současně věřitel neuplatní právo v
dané lhůtě. Vyslovil závěr, že prekluzi práva lze zabránit jeho včasným
uplatněním, avšak právo omezené na dobu určitou zaniká uplynutím doby bez
ohledu na to, zda bylo uplatněno. Dodal, že ve smyslu zákona o půdě nedošlo k
zániku restitučních nároků žalobkyně, nýbrž pouze ke ztrátě nároku na vydání
náhradních pozemků, který se přeměnil na právo na finanční náhradu a toto právo
trvá. Odvolací soud spatřoval důvod pro nevyhovění žalobě též s ohledem na
skutečnost, že žalobkyně jako postupník nabyla restituční nároky až v letech
2004 a 2005.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I., II.) podala žalobkyně
včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní
právní význam, neboť odvolací soud řeší právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky na
danou problematiku je třeba podpůrně aplikovat úpravu promlčení. Konstatovala,
že nárok na vydání náhradního pozemku nezaniká, jestliže oprávněná osoba podala
před uplynutím lhůty stanovené restituční tečkou žalobu k soudu, kterou se
domáhá uspokojení restitučního nároku. Odkazovala na nález Ústavního soudu ČR
ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/2002 s tím, že pozemkový fond v pozici
dlužníka a osoby povinné z restitučních nároků po dlouhou dobu neplnil své
zákonné povinnosti, proto nelze žalobu zamítnout pro uplynutí lhůty, a to ani z
důvodu, že dovolatelka restituční nároky získala až v letech 2004 a 2005.
Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí
řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s.
ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení, jež obsahuje
demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím
soudem za otázku zásadního významu tak předně plyne, že pod uvedený pojem
diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy
rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěrech nerespektujících závěry
judikaturu Ústavního soudu České republiky. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu
se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného
soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení § 237 odst. 3 o.
s. ř. K tomu v daném případě přistupuje okolnost, která bude zmíněna níže, že
problematika řešená v této věci odvolacím soudem byla již opakovaně řešena
rozhodnutími dovolacího soudu.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného
meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát
jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm.
a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti
na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát
nemohou.
Shora uvedenou problematikou se dovolací soud zabýval již ve svém rozhodnutí
ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, dále ze dne 22. 2. 2007, sp. zn.
28 Cdo 209/2007 a ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007. Ve výše
uvedených rozhodnutích vycházel ze závěru svého rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006,
sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž uzavřel, že ,,pokud došlo k
postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v § 33a odst. 1 zákona o
půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení
oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č.
253/2003 Sb., který v článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních
pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění
zákon dřívější. Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního
pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný
nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k
splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31. 12. 2005, nezávisela na
jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu, jehož jednání
oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda
nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u Pozemkového fondu,
nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž
pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva.
Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho
znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě
jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u
zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne
13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl
mj. změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala
podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob
(tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v § 4 a § 6 odst. 1 zákona o
půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu
vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na
náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.
Na základě výše uvedeného dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem zaujal
názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě, osob, jež
jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl
změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na
postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým
fondem uspokojen, a to i za situace, že byly uplatněny u soudu před 31. 12.
2005. Tuto judikaturu dovolací soud zastává i nadále.
Dovolací soud připomíná, že posouzením charakteru lhůty stanovené v § 13 odst.
6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se zabýval již
Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 6/05 s odůvodněním, že se jedná o
lhůtu propadnou (prekluzívní) lhůtu. Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je
charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného
subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to
některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o
sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k
uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená,
že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod
nemovitostí.
Námitku dovolatelky, že v dané věci je třeba vycházet z nálezu Ústavního soudu
ze dne 4.3.2004, sp. zn. III. ÚS 495/2002, nelze považovat za případnou.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů
řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku
(bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech
řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod
pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty
první o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první
o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142
odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s
podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý ,
v. r.
předseda senátu