28 Cdo 1904/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní
věci žalobce V. G., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o
povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku podle § 11 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb., vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 8 C 294/2005,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2007,
č. j. 15 Co 616/2006-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 22. 9. 2006, č. j. 8 C 294/2005-90,
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal bezúplatného převodu pozemku zapsaného
na LV č. 10002 u Katastrálního úřadu pro P. k., parcely č. 435/1 o výměře 9 926
m2 v k.ú. P. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že nárok na převod pozemku
vznikl v roce 1895 původní oprávněné osobě M. K., která jeho část převedla
postupní smlouvou ze dne 7. 10. 2005 na J. Dále vzal za prokázané, že J. výše
uvedený nárok postoupil smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11. 10. 2005 na
žalobce. Zaujal názor, že existenci nároku žalobce je třeba posoudit podle
článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., jímž byl změněn zákon č. 229/1991 Sb. s tím,
že pokud rozhodnutí P. ú. nabylo právní moci nebo nárok na převod byl uplatněn
před účinností tohoto zákona (tj. 6.8.2003), lhůta pro převod pozemků končí 31.
12. 2005. Dospěl k závěru, že nárok žalobce na bezúplatný převod pozemku zanikl
dne 31. 12. 2005, resp. změnil se na nárok na finanční náhradu, i když žalobce
zahájil řízení o uložení povinnosti k převodu pozemku před tímto datem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10.
1. 2007, č. j. 15 Co 616/2006-125, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se rovněž s jeho
právním posouzením a v podrobnostech na něj odkazoval. Na rozdíl od soudu
prvního stupně však vyslovil, že lhůta omezená datem 31. 12. 2005 není lhůtou
prekluzívní. Podle odvolacího soudu charakter lhůty podle článku VI zákona č.
253/2003 Sb. se řídí ustanovením § 578 o.z. s tím, že práva a povinnosti
zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny. Zaujal názor, že k zániku práv
a povinností omezených na určitou dobu pak dochází samotným uplynutím doby,
aniž jsou k tomu třeba další právní skutečnosti, na rozdíl od prekluze, při níž
právo zaniká tím, že uplyne propadná lhůta a současně věřitel neuplatnil právo
v dané lhůtě. Uzavřel, že prekluzi práva lze zabránit jeho včasným uplatněním,
avšak právo omezené na dobu určitou zaniká uplynutím doby bez ohledu na to, zda
bylo uplatněno.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I., II.) podal žalobce včas
dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdil, že řízení je postiženo vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
neboť nebyl proveden důkaz výslechem vedoucího pracovníka žalovaného. Podle
dovolatele rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá též na nesprávném právním
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s odůvodněním, že soudy
lhůtu stanovenou podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. posoudily jako lhůtu,
jejíž běh není stavěn ani uplatněním nároku u soudu. Konstatoval, že
diskriminační postup žalovaného je nutno spatřovat ve způsobu, jakým P. f. ČR
nakládal s pozemky ve vlastnictví státu a též ve způsobu, jaký postup P. f. zaujal vůči žalobci. Poukazoval na skutečnost, že v případě nabídky podle
zákona o půdě stát oprávněným osobám nabízí bezúplatný převod pozemků, zatímco
v případě nabídky podle zákona č. 95/1999 Sb. jim poskytuje pouze slevu. Tvrdil, že P. f. ČR tímto způsobem zjevně upřednostňoval své zájmy před zájmy
jeho věřitelů. Namítal, že na základě postupní smlouvy se stal oprávněnou
osobou – postupníkem dne 11. 10. 2005 a v rámci postoupeného práva měl předně
nárok na bezplatné převedení náhradního pozemku z toho katastrálního území, ze
kterého pocházel původní pozemek, jehož vydání bylo podle § 11 odst. 1 písm. f)
zákona o půdě zamítnuto. Též tvrdil, že se snažil co nejrychleji uplatnit svůj
nárok na bezúplatný převod náhradního pozemku a v této souvislosti odkazoval na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1847/2001. Dovolatel nepovažoval
za rozhodující, kdy se stal oprávněnou osobou, a konstatoval, že žádným zákonem
není stanovena povinnost oprávněné osoby účastnit se výběrového řízení. Podle
dovolatele povinnost splnit dluh vyplývající se zamítavého rozhodnutí Okresního
úřadu v Tachově č. j. RPÚ/R/3453/95-72/9 měl stát dne 20. 10. 1995 stejně jako
dne 30. 12. 2005. Dále tvrdil, že konkrétní liknavý postup ze strany žalovaného
vůči němu byl prokázán písemným prohlášením K Nesouhlasil se závěrem odvolacího
soudu, že lhůta podle zákona č. 253/2003 Sb. pro převod náhradního pozemku do
31. 12. 2005 je lhůtou, která není stavěna ani podáním žaloby. V této
souvislosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 33/1997 a na
komentář k ustanovení § 578 o.z. s odůvodněním, že jeho nárok na vydání
předmětného pozemku v průběhu řízení nezanikl. Konstatoval, že později přijatý
zákon č. 253/2003 Sb. nelze v dané věci aplikovat. Namítal, že s postoupenou
pohledávkou na něj přechází veškerá práva a povinnosti s pohledávkou spojené, v
důsledku tzv. singulární sukcese, díky které postupník nabývá nejen právo na
splnění závazku povinnou osobou, ale i všechna práva, která měl postupitel v
době postoupení podle § 254 odst. 2 o. z. Podle názoru dovolatele na ustanovení
článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. je nutno nazírat jako na zákon, který byl
přijat později, než vznikl nárok žalobce (19. 10. 1995). Odkazoval též na
článek 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č.
1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a
svobod, který chrání nejen majetek již nabytý, ale i nároky majetkové povahy,
přičemž právo domáhat se legitimního majetkového nároku spadá pod ochranu danou
ustanovením článku 36 odst. 1 Listiny. Odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 495/02 a Pl. ÚS 6/05. Namítal, že žalovaný mu svým přístupem
znemožnil dosáhnout uspokojení jeho nároku majetkové povahy tím, že dodatečně
stanovil lhůtu pro jeho zánik a poté s ním o otázce bezúplatného převodu
náhradního pozemku odmítl jednat. Podle dovolatele soudy obou stupňů nesprávně
vyložily povahu lhůty stanovené zákonem č. 253/2003 Sb. Navrhl proto zrušení
rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem
řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s.
ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení, jež obsahuje
demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím
soudem za otázku zásadního významu, tak předně plyne, že pod uvedený pojem
diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy
rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěrech nerespektujících závěry
judikatury Ústavního soudu České republiky. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu
se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného
soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení § 237 odst. 3 o.
s. ř.
O takový případ jde v posuzované věci.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného
meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát
jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm.
a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti
na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát
nemohou.
Shora uvedenou problematikou se dovolací soud zabýval již ve svém rozhodnutí ze
dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, dále ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28
Cdo 209/2007 a ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007. Ve výše uvedených
rozhodnutích vycházel ze závěru svého rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp.zn. 28
Cdo 2259/2006, v němž uzavřel, že ,,pokud došlo k postoupení práva oprávněné
osoby, jak je upraveno v § 33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím postupník
podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o
půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v článku VI.
stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Je
nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Tím ovšem ve
skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm
oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát
neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní
pozemek, tj. 31. 12. 2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na
činnosti Pozemkového fondu, jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě
ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního
pozemku byl uplatněn jen u Pozemkového fondu, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně
uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik
neuspokojeného práva. - Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat
jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných
orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K
tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České
republiky ze dne 13. 12. 2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č.
531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna
se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních
oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v § 4 a § 6
odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z
jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které
nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.“
Na základě výše uvedeného dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem zaujal
názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě, nabytého
osobami, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona,
kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se
vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené
lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu
před 31. 12. 2005. Tuto judikaturu dovolací soud zastává i nadále.
Dovolací soud připomíná, že posouzením charakteru lhůty stanovené v § 13 odst.
6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se zabýval již
Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 6/05 se závěrem, že se jedná o lhůtu
propadnou (prekluzívní). Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je
charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného
subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to
některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o
sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k
uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená,
že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod
nemovitostí.
Námitku dovolatele, že v dané věci došlo k porušení ustanovení Listiny
základních práv a svobod, zejména článku 36 odst. 1 Listiny a v souvislosti s
tím odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 495/02 a Pl. ÚS 33/97, nelze
považovat za případnou.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů
řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového
výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o
nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod
pořadovým číslem 88, a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první
o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první
o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146
odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s
podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu