28 Cdo 2932/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta
Waltra v právní věci žalobce Ing. J. Č., zastoupeného advokátem, proti
žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, o převod náhradních pozemků,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 322/2005, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.3.2007, č.j. 69 Co
55/2007-196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28.3.2007, č.j. 69 Co 55/2007-196, byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6.10.2006, č.j. 27 C
322/2005-173, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s
žalobcem smlouvu
o převodu náhradních pozemků blíže specifikovaných v žalobě.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž
žalobce získal nárok na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu na
základě smluv, uzavřených mezi fyzickými osobami, které byly původně
oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., a to formou smluv o
postoupení pohledávek. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením
věci soudem prvního stupně, který vyšel z toho, že předmětný nárok žalobců není
přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za
pozemky nevydané ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, ale jde o
nárok postoupený, jak to dokládají shora citované smlouvy o postoupení
pohledávky. Shodně se soudem prvního stupně vyšel z nálezu Ústavního soudu ČR
sp. zn. Pl. ÚS 6/05 s odůvodněním, že peněžité účely cese u postupníků jsou
odlišné od vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě původním
restituentům a jejich dědicům. Podle odvolacího soudu postupníci nejsou
oprávněnými osobami, kterým vznikl nárok na naturální restituci, nýbrž jen
obchodníky s restitučními nároky, kteří primární ochrany zákona nepožívají.
Vyslovil závěr, že pokud nebyly dosud plně uspokojeny nároky oprávněných osob
na vydání náhradních pozemků, nelze upřednostnit a poskytnout ochranu
postupníkům, neboť by to odporovalo dobrým mravům podle § 3 odst. 1 o.z.
Uzavřel, že k újmě postupníků nedojde, jelikož za neuspokojené nároky na vydání
náhradních pozemků mohou uplatnit finanční náhradu podle § 16 zákona o půdě.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož
přípustnost dovozoval podle obsahu dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní
právní význam s tím, zda vyhovění nároku oprávněné osoby vylučuje skutečnost,
že se jedná
o postupníka a dosud nebyly uspokojeny plně nároky ostatních oprávněných osob.
Tvrdil, že právní otázka, zda lze pouhou předností tzv. původních oprávněných
osob odůvodňovat zamítnutí žaloby, nebyla dosud vyřešena. Namítal, že po nabytí
restitučních nároků se nemohl účastnit veřejných nabídek náhradních pozemků na
území města P. Dále vytýkal odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění jeho
rozhodnutí. Konstatoval, že v dané věci nelze vycházet z rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, a to s ohledem na dobré mravy a skutkové
okolnosti daného případu. Podle dovolatele smysl a účel zákona musí být
hodnocen komplexně a za použití přípustných výkladových metod, avšak výklad
obsažený ve shora uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu vychází pouze z
neprokázaného úmyslu zákonodárce postupníkům znemožnit uspokojení jejich práva.
Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1
o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. nepřichází v úvahu,
protože odvolací soud svým rozsudkem v odstavci II. potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, který byl jeho prvým rozsudkem v této věci.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení, jež obsahuje
demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím
soudem za otázku zásadního významu, tak předně plyne, že pod uvedený pojem
diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy
rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěrech nerespektujících závěry
judikaturu Ústavního soudu České republiky. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu
se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného
soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř. K tomu v daném případě přistupuje okolnost, která bude zmíněna níže, že
problematika řešená v této věci odvolacím soudem byla již opakovaně řešena
rozhodnutími dovolacího soudu.
Obdobnou problematikou se dovolací soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne
22.2.2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, dále ze dne 22.2.2007, sp. zn. 28 Cdo
209/2007, a ze dne 19.4.2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007. Ve výše uvedených
rozhodnutích vycházel ze závěru svého rozhodnutí ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28
Cdo 2259/2006, v němž uzavřel, že ,,pokud došlo k postoupení práva oprávněné
osoby, jak je upraveno v § 33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím postupník
podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o
půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v článku VI.
stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31.12.2005. Je
nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Tím ovšem ve
skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm
oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát
neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní
pozemek, tj. 31.12.2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti
Pozemkového fondu, jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit.
Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl
uplatněn jen u Pozemkového fondu, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a
neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva.
Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho
znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě
jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u
zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne
13.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj.
změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle
výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob (tedy
těch, které splňovaly požadavky uvedené v § 4 a § 6 odst. 1 zákona o půdě). V
odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze
zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek
získaly postoupením od původních oprávněných osob“.
Na základě výše uvedeného dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem zaujal
názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě, nabytého
osobami, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona,
kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se
vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené
lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu
před 31.12.2005. Tuto judikaturu dovolací soud zastává i nadále.
Dovolací soud připomíná pro úplnost, že posouzením charakteru lhůty stanovené v
§ 13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se
zabýval již Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 6/05 se závěrem, že se
jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní). Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu
je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného
subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to
některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o
sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k
uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená,
že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod
nemovitostí.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první
o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první
o.s.ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 3 o.s.ř.
Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním
zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu