28 Cdo 1077/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D.,
v právní věci žalobkyně L. Z., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. Š.,
zastoupenému obecným zmocněncem, o zaplacení částky 50.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 552/2004, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2007, č.
j. 19 Co 275/2007-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se domáhala, aby soud uložil žalovanému zaplatit částku
50.000,- Kč s příslušenstvím (dále jen „předmětná částka“) jako přeplatek ceny
díla – přestavby garáže, kterou pro ni žalovaný zhotovil. Tvrdila, že
dohodnutou cenu ve výši 228.877,- Kč uhradila žalovanému ve třech splátkách, a
to dne 7.5.2002 ve výši 80.000,- Kč poštovní poukázkou, dne 26.5.2002 ve výši
50.000,- Kč v hotovosti a dne 16.8.2002 ve výši 148.877,- Kč v hotovosti.
Platby doložila příjmovými pokladními doklady, resp. útržkem poštovní poukázky.
Uvedenými platbami uhradila žalovanému částku 278.877,- Kč, čímž jí vznikl
přeplatek ve výši 50.000,- Kč, který požadovala vrátit z titulu bezdůvodného
obohacení.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, protože žalobkyně uhradila právě jen
cenu díla, tj. 228.877,- Kč. Po úhradě zálohy ve výši 80.000,- Kč poštovní
poukázkou dne 7.5.2002 měla žalovaná uhradit dále hotovostně dvě splátky po
50.000,- Kč, z toho jednu 26.5.2002, přičemž k posledně uvedeným dvěma splátkám
nemá žalovaný doklad, a konečně doplatek ve výši 48.877,- Kč dne 16.8.2002. Na
splátky po 50.000,- Kč vystavil žalovaný pouze příjmové pokladní doklady, které
ale nebyly zaneseny do jeho účetnictví, a proto byl při platbě doplatku ve výši
48.877,- Kč dne 16.8.2002 vystaven příjmový pokladní doklad na částku 148.877,-
Kč tak, aby chyba v účetnictví byla napravena. Žalovaný dále tvrdil, že
žalobkyně při vystavování dokladu na 148.877,- Kč přislíbila doklady na splátky
po 50.000,- Kč vrátit a že žalovaný neměl důvod jí nevěřit, vzhledem k
tehdejšímu mileneckému vztahu mezi účastníky. Žalovaný rovněž uvedl, že
žalobkyně je účetní z povolání, a proto nelze předpokládat, že by cenu díla
přeplatila
o celých 50.000,- Kč, když navíc přeplatek začala vymáhat až dva roky po jeho
údajném vzniku.
Okresní soud v Nymburce rozhodl ve věci dne 23.6.2004 rozsudkem pro
zmeškání č.j. 9 C 552/2004-24. Žalovaný navrhl jeho zrušení s tím, že se k
jednání nedostavil včas z omluvitelného důvodu (§ 153b odst. 4 o.s.ř.)
spočívajícího v poruše automobilu, kterým jel na jednání, a ve zdržení v koloně
vinou rozsáhlé rekonstrukce vozovky v N., což způsobilo cca desetiminutové
zpoždění. Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 14.7.2004, č.j. 9 C
552/2004-33, návrh zamítl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23.9.2004, č.j. 19
Co 8/2004-38, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení s tím, aby soud prvního stupně provedl dokazování k
otázce, zda je dán omluvitelný důvod zpoždění žalovaného podle § 153b odst. 4
o.s.ř.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 15.8.2005 č.j. 9 C 552/2004-59
uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 50.000,- Kč s
příslušenstvím. V odůvodnění uvedl, že žalovaný nese odpovědnost za chaos ve
svém účetnictví a jeho tvrzení si vzájemně odporují, přičemž žalovaný ani
přesně neví, kdy a jaké částky mu žalobkyně platila. Žalobkyně naopak
předloženými účetními doklady přeplatek prokázala.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23.2.2006, č.j. 19 Co 557/2005-83
rozsudek soudu prvního stupně pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Uvedené vady spočívaly v tom, že soud prvního stupně ve věci jednal a
rozhodl, aniž by zrušil rozsudek pro zmeškání ze dne 23.6.2004, č.j. 9 C
552/2004-24, takže v téže věci stály vedle sebe dva rozsudky. Odvolací soud
uložil soudu prvního stupně, aby rozhodl o návrhu žalovaného na zrušení
rozsudku pro zmeškání a potom případně ve věci znovu jednal a prověřil též
skutková tvrzení žalovaného, zejména výslechem jím navrhovaných svědků.
Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 3.8.2006, č.j. 9 C 552/2004-86
rozsudek pro zmeškání z 23.6.2004 zrušil s tím, že žalovaný prokázal
omluvitelný důvod zpoždění.
V dalším řízení Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 11.1.2007,
č.j. 9 C 552/2004-100 žalobu zamítl. Soud prvního stupně vyslechl svědky E. B.
a E. Š., kteří byli přítomni předání doplatku ceny díla ve výši 48.877,- Kč,
a po zhodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti dospěl k závěru, že
příjmový pokladní doklad ze dne 16.8.2002 byl vystaven na již předtím zaplacené
částky 2x 50.000,- Kč a doplatek 48.877,- Kč, jak tvrdil žalovaný. Uvedený
závěr plyne jak z výpovědí svědků, které soud prvního stupně považoval za
spontánní a přesvědčivé, tak z provedených důkazů listinami, zejména z
korespondence mezi účastníky, peněžního deníku žalovaného a spisu České
obchodní inspekce, u níž si žalobkyně stěžovala na nekvalitně provedené dílo,
nikoli však na přeplatek. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalovaná
neprokázala přeplatek ve výši 50.000,- Kč.
K odvolání žalobkyně, která zpochybňovala věrohodnost svědků a
hodnocení důkazů soudem prvního stupně, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne
6.9.2007, č.j. 19 Co 275/2007-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud zopakoval dokazování výslechem svědků E. B. a E. Š. a spisem
České obchodní inspekce a navíc vyslechl žalobkyni. Po zhodnocení provedených
důkazů dospěl odvolací soud ke stejnému skutkovému závěru jako soud prvního
stupně s tím, že provedenými důkazy nebyl prokázán skutkový stav tak, jak
tvrdila žalobkyně, nýbrž tak, jak tvrdil žalovaný, a proto žalobkyně
neprokázala, že přeplatila dohodnutou cenu díla o 50.000,- Kč.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. Uvedla,
že dovolání podává z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b) resp. odst.
3 o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci; že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Konkrétně namítala, že
a) soud prvního stupně rozhodl překvapivě, když žalobu zamítl pro
neunesení důkazního břemene žalobkyní, čímž popřel svůj právní názor vyslovený
v předchozím rozsudku ze dne 15.8.2005, č.j. 9 C 552/2004-59. Navíc žalobkyni
řádně nepoučil podle § 118a o.s.ř.,
b) odvolací soud vykonal fakticky celé řízení opětovně, přičemž zcela
rezignoval na svou poučovací povinnost, zejména žalobkyni nevyzval k doplnění
skutkových tvrzení, resp. navržení dalších důkazů. Žalobkyně proto neměla
prostor k tomu, aby se pokusila vyvrátit účelové výpovědi svědků např. novými
skutečnostmi, které by zpochybnily jejich věrohodnost,
c) odvolací soud opřel svá skutková zjištění mj. o listinu na č.l. 5
spisu, kde má podle názoru odvolacího soudu být rukou žalobkyně uvedeno, že
žalobkyně dne 9.8.2002 zaplatila 28.800,- Kč, ačkoli to z předmětné poznámky
(„28.800,- Kč zapl. 9/8/02“) dovodit nelze,
d) výstavce daňového dokladu musí nést následky spojené s vystavením
daňového dokladu, protože jinak by osoba poskytující zálohu fakticky neměla
dovolání, pokud by si výstavce zajistil účelovou svědeckou výpověď třetí strany.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl odmítnutí dovolání. Podle jeho názoru soud
prvního stupně žalobkyni řádně poučil, když jí podle protokolu z jednání dne
11.1.2007 uložil, aby označila důkazy k prokázání přeplatku ve výši 50.000,-
Kč. Poté, co žalovaná prohlásila, že žádné další důkazy nemá, soud prvního
stupně po dalším poučení podle
§ 119a odst. 1 o.s.ř. dokazování ukončil. Uvedená poučení musel podle názoru
žalovaného právní zástupce žalobkyně pochopit tak, že dosud provedené důkazy
nepřesvědčily soud o pravdivosti tvrzení žalované. Žalovaný dále dovodil, že
poučení o hmotném právu nemusí být opakováno v řízení před odvolacím soudem.
Žalovaný uzavřel, že podle jeho názoru není posláním dovolacího soudu, aby nově
posuzoval důkazy, které provedly již soudy nižších stupňů
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
prostřednictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o.s.ř. Dovolání však není přípustné.
V rozhodované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
a proto nemůže být dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno již třetí
rozhodnutí soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., která je podle konstantní judikatury dovolacího
soudu dána tehdy, jestliže mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a
závazným právním názorem soudu odvolacího je příčinná souvislost v tom smyslu,
že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního
stupně. Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek
soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k
odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního
stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným
způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku
rozhodnout. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.11.2007, sp. zn. 21
Cdo 540/1007, nebo ze dne 27.5.2004, sp. zn. 32 Odo 927/2003). V rozhodované
věci se všechna shora uvedená usnesení odvolacího soudu týkala pouze odstranění
procesních vad či doplnění dokazování, když usnesením ze dne 23.9.2004, č.j. 19
Co 8/2004-38 bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno za účelem doplnění
dokazování a usnesením ze dne 23.2.2006, č.j. 19 Co 557/2005-83 byl rozsudek
soudu prvního stupně zrušen, neboť soud prvního stupně jednal a rozhodl, aniž
zrušil předchozí rozsudek pro zmeškání. Z uvedených důvodů není dána
přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Přípustnost dovolání může být tedy založena jen za podmínky upravené v § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo
uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí je zásadního právního významu. Tak je tomu nejen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek, tj. tehdy, jde-li o nesprávné právní posouzení, ale
také v případě, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.12.2007,
sp. zn. II. ÚS 182/05). Námitky dovolatelky se však týkají pouze nesprávného
hodnocení důkazů a opomenutí poučovací povinnosti odvolacím soudem. Zásadní
právní význam by v tomto směru mohl vyplývat jen z porušení ústavního pořádku,
zejména tehdy, pokud by dovolatelkou tvrzené vady řízení znamenaly zásah do
práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. i čl. 6 Úmluvy
(k tomu srov. nálezy Ústavního soudu z 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, N
100/37; a z 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07).
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu dospěl dovolací soud k
závěru, že hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem podrobně a logicky
přesvědčivě odůvodňuje skutková zjištění, na kterých odvolací soud založil svůj
rozsudek. Odvolací soud dospěl k uvedeným skutkovým zjištěním na základě
hodnocení všech provedených důkazů, včetně výslechu žalobkyně jako účastnice
řízení, a to i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o.s.ř.), nikoliv tedy jen
na základě výpovědí svědků, a proto námitka žalobce, že účetní doklad nelze
popřít jen účelovou výpovědí svědka, je nepřípadná. Protože odvolací soud nejen
vyslechl žalobkyni, ale též opakoval důkazy výslechem svědků s cílem posoudit
jejich věrohodnost, kterou se žalobkyně snažila v odvolání zpochybnit, byl
uvedený postup zcela v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř. Stejně tak neobstojí
námitka týkající se hodnocení obsahu listiny na č.l. 5 spisu. V projednávané
věci tak dovolací soud dospěl k závěru, že právo dovolatelky na spravedlivý
proces nebylo v řízení před soudy nižších stupňů porušeno.
Dovolací soud přezkoumal rovněž tvrzení dovolatelky, podle něhož soudy nižších
stupňů nesplnily svou poučovací povinnost podle § 118a a 119a o.s.ř. Z
protokolu o jednání soudu prvního stupně dne 11.1.2007 dovolací soud zjistil,
že žalobkyni bylo uloženo označit důkazy k prokázání, že došlo k přeplatku ve
výši 50.000,- Kč, a to aniž by byly vzneseny námitky podle § 40 odst. 3 o.s.ř.
Z uvedeného tak jasně plyne, že žalobkyně dosud dostatečně neprokázala svá
skutková tvrzení, a byla proto řádně poučena podle § 118a odst. 3 o.s.ř.
Poučení podle § 118a odst. 2 o.s.ř. bylo nadbytečné, neboť soud prvního stupně
i žalobkyně byly shodného názoru, že na věc je třeba aplikovat ustanovení § 451
obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Na předmětném jednání došlo rovněž bez
námitek k poučení podle § 119a odst. 1 o.s.ř. Pro úplnost dovolací soud uvádí,
že poučovací povinnost odvolacího soudu s ohledem na ustanovení § 213b odst. 1
o.s.ř. připadala v úvahu jen tehdy, pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že
odvolatel neuvedl skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost
důkazů, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 205a odst. 1
písm. c/ o.s.ř.). V rozhodované věci však žalobkyně námitky ke zpochybnění
důkazů uplatnila, odvolací soud je přezkoumal a dospěl k závěru, že nejsou
důvodné, vycházeje ze zaprotokolovaného vyjádření žalobkyně o tom, že další
důkazy nenavrhuje. V návaznosti na uvedené dospěl dovolací soud k závěru, že
odvolací soud poskytl žalobkyni dostatečný prostor ke zpochybnění věrohodnosti
provedených důkazů a že zákonná poučovací povinnost byla splněna.
Za této situace má dovolací soud za to, že postupem soudů nižších stupňů nebylo
porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces a stejně tak nebyly shledány
vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože
žádná z dovolacích námitek neumožňuje závěr o zásadním právním významu
dovoláním napadeného rozhodnutí, bylo dovolání podle § 243b odst. 5 věta první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu