28 Cdo 1085/2024-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Lindoneo, s.r.o., identifikační číslo osoby 282 91 492, se sídlem Brně – Řečkovicích, Novoměstská 2170/1c, zastoupené Mgr. Lucií Žákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované PMVO Slaný, s.r.o., identifikační číslo osoby 262 03 413, se sídlem ve Slaném, Netovická 356, zastoupené JUDr. Pavlem Weikertem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jenštejnská 1776/2, o zaplacení 953 583,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 69/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2023, č. j. 27 Co 134/2023-242, o návrhu žalované na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, takto:
Vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2023, č. j. 27 Co 134/2023-242, v části výroku II, jíž byl (ve výroku I) změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalované ukládá zaplatit žalobkyni částky 582 624 Kč a 48 552 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení, jakož i v akcesorických výrocích III – VI se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
1. Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 10 C 69/2021-181, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 5. 2023, č. j. 10 C 69/2021-218, a doplňujícího usnesení ze dne 14. 9. 2023, č. j. 10 C 69/2021-225, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 953 583,72 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I),
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek v určené výši (výrok III) a o nákladech státu (výrok IV doplňujícího usnesení).
2. Krajský soud v Praze (dále i „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2023, č. j. 27 Co 134/2023-242, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku III (výrok I), změnil v části výroku I tak, že se žalované ukládá zaplatit žalobkyni částky 582 624 Kč a 48 552 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení a jinak jej (ve zbývající části výroku I) potvrdil; dále znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III), náhradě nákladů státu (výroky IV a V) a nákladech odvolacího řízení (výrok VI).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu výroku II až VI) podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) dovolání, v němž současně navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí s tím, že jí výkonem rozhodnutí či exekucí (s ohledem na její poměry) hrozí závažná újma. Dodává, že v případě zrušení napadaného rozhodnutí odvolacího soudu by bylo z důvodů na straně žalobkyně vrácení vymoženého plnění obtížné či nemožné. Aktuální finanční situace dovolatelky – poté, co v řízení prokázala, že utlumila svou podnikatelskou činnost – jí zaplacení soudem přisouzených částek žalobkyni „najednou“ (v soudem určené pariční lhůtě) ani neumožňuje.
4. Podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
5. Nejvyšší soud, jako soud povolaný k rozhodnutí o dovolání (§ 10a o. s. ř.), shledal, že v posuzované věci jsou předpoklady, za nichž lze odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, splněny.
6. K předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněné pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016.
7. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pro podané dovolání neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání, jež jsou vypočteny v ustanovení § 238 o. s. ř. (jde-li o onu část meritorního rozhodnutí, jíž se žalované ukládá povinnost k peněžitému plnění) a nelze tak vyloučit, že dovolání může být – za splnění předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř. – přípustné, potažmo důvodné (uzavře-li dovolací soud, že je naplněn vymezený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.). Podle dovoláním napadeného rozhodnutí poté, co uplynula (pariční) lhůta ke splnění uložené povinnosti (§ 160 odst. 1, § 161 odst. 1 o. s. ř.), lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit exekuci, přičemž s ohledem na celkovou výši soudem uložené platební povinnosti (věcným, jakož i akcesorickými výroky rozsudku odvolacího soudu je dovolatelce uložena povinnost k zaplacení peněžitého plnění ve značné výši) by neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovolatelce hrozila závažná újma na jejích právech.
8. Odklad vykonatelnosti rozhodnutí se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 26 Nd 319/2017).
9. Nejvyšší soud proto, aniž by předjímal výsledek dovolacího řízení, rozhodl, že se vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze v naznačeném rozsahu odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 4. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu
5. Spolu s dovoláním učinila dovolatelka i návrh na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (o němž Nejvyšší soud rozhodl samostatně usnesením ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1085/2024).
6. Dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
7. Přípustnost dovolání nezakládá ustanovení § 238a o. s. ř. (napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v tomto ustanovení) a dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. (není naplněno žádné z tam uvedených hledisek).
8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu protiprávním užitím cizí hodnoty – coby jedné z příkladmo uvedených skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.) – je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě své vlastnické právo ke stavbě realizuje, nebo zda užívání stavby přináší zisk, případně komu. Uvedené závěry lze pak vztáhnout i na spoluužívané pozemky stavbou bezprostředně nezastavěné, tvoří-li se zastavěným pozemkem funkční celek – ucelený areál (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017, a ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1787/2020). Jde-li současně o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě její vlastník (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018).
10. K funkční souvislosti pozemků a staveb tvořících areál (funkčně vzájemně propojený soubor nemovitých věcí) dále srovnej přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014.
11. Jestliže v posuzované věci odvolací soud – na podkladě zjištění, že budovou ve vlastnictví žalované (stavba č. p. 356 na pozemku parc. č. st. 986/14 v k. ú. Slaný) bezprostředně nezastavěný pozemek parc. č. 2490 v k. ú. Slaný (za jehož užívání se v přítomném sporu žádá náhrada) je s touto stavbou (výrobní halou) funkčně propojen (tvoří s ní funkční celek daný nejenom prostorovou, nýbrž i funkční souvislostí, podloženou i faktickým a dlouhodobým užíváním předmětného pozemku v souvislosti s provozem výrobní haly ve vlastnictví žalované – skladování materiálu a polotovarů) – dovodil, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje užíváním předmětného pozemku (parc. č. 2490 v k. ú. Slaný) tvořícího se stavbou výrobní haly v jejím vlastnictví funkční celek, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. V souladu s uvedenou judikaturou není pro závěr o pasivní legitimaci žalované rozhodné, zda pozemky funkčně provázané se stavbou případně užívaly i třetí osoby (zde společnost Servis jeřábů, a.s., nehledě na její majetkové a personální propojení se žalovanou coby její dceřinou společností). K oprávnění ochuzeného vlastníka věci požadovat vydání bezdůvodného obohacení také po třetí osobě lze snad jen pro úplnost (otázka povinnosti třetí osoby k vydání bezdůvodného obohacení vedle žalované předmětem posouzení není) odkázat na § 2994 o. z. a jeho výklad podávaný ustálenou rozhodovací praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, uveřejněný pod číslem 8/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Na tom, že právní posouzení věci odvolacím soudem koresponduje ustálené rozhodovací praxi, nic nemění ani výtka dovolatelky, že některá z odvolacím soudem odkazovaných rozhodnutí (jimiž jsou v zásadě akceptovány tytéž právní závěry), reflektují skutkový stav dílem odlišný (oproti posuzované věci).
13. Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěry odvolacího soudu o funkční souvislosti předmětného pozemku se stavbou ve svém vlastnictví, jakož i o rozsahu a způsobu jeho užívání, představuje tato její kritika polemiku se skutkovými, nikoliv právními konkluzemi odvolacího soudu. Jakkoliv přitom dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o.
s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Krom toho, že uvedená polemika nemůže založit přípustnost dovolání, nelze závěry odvolacího soudu o funkční přináležitosti předmětného pozemku (skladovací a manipulační plochy) k nemovitostem žalované (výrobní hala) považovat za nepřiměřené či excesivní.
Závěr o funkčním spojení předmětného pozemku se stavbou ve vlastnictví žalované, daný zejména zjištěním o propojenosti funkcí, není bez dalšího vyloučen ani žalovanou v dovolání předestřenými okolnostmi. S ohledem na uvedené není pak relevantní ani výtka dovolatelky, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno (o tom, že to byla právě žalovaná, která měla v rozhodném období předmětný pozemek užívat), jež předpokládá jiný než odvolacím soudem učiněný závěr o skutkovém stavu, který však má odvolací soud – co do relevantních okolností – za spolehlivě zjištěný.
14. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je pak ustálena i v závěru, že peněžitá náhrada za protiprávní užití cizí hodnoty musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/2000, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002). Zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase také není otázkou právní, nýbrž skutkovou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 540/2020, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2065/2021). Skutkové závěry o úrovni nájemného v daném místě a čase lze pak zpravidla činit i s využitím znaleckého dokazování, neboť k jejich vyslovení jsou v zásadě zapotřebí odborné znalosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2020), byť výjimečně není v závislosti na okolnostech konkrétního případu vyloučena kvantifikace obvyklého nájemného i na základě jiných podkladů (k tomu srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017).
15. Navzdory tvrzení dovolatelky, že v řízení nebyla prokázána výše obvyklého nájemného (coby určující veličiny pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení), vyšel odvolací soud při stanovení výše obvyklého nájemného za předmětný pozemek v rozhodném období jak z jiných v řízení provedených důkazů (např. dodatku č. 1 ke smlouvě o nájmu, viz č. l. 71 spisu) tak z mezi účastnicemi nesporného tvrzení o výši nájemného za předmětný pozemek, z nichž měl za prokázané, že v daném místě (průmyslovém areálu) a čase činila výše obvyklého nájemného částku 30,25 Kč za 1 m2 a kterou proto pojal za základ při kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované. Popsaným postupem se od výše citované judikatury nikterak neodchýlil. Nelze přitakat tvrzení dovolatelky, že by v řízení nebyla prokázána obvyklá výše nájemného, nadto lze pro úplnost dodat, že žalovaná svojí dovolací argumentací nebrojí proti soudem určené výši obvyklého nájemného, tj. netvrdí (resp. nenamítá), že soudem určené obvyklé nájemné by mělo být nižší, ale toliko se omezuje na tvrzení, že výše obvyklého nájemného nebyla v řízení prokázána vůbec.
16. Namítá-li pak dovolatelka v rámci jí učiněného vymezení přípustnosti dovolání nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jde o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. věty druhé o. s. ř.) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení (s účinností od 1. 1. 2013) nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) a přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Nad rámec uvedeného lze k měřítkům přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí odkázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014. V nich formulovaným kritériím odvolací soud dostál. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto (na základě jakých důkazů a z nich učiněných zjištění dospěl odvolací soud k závěru o pasivní věcné legitimaci žalované a výši peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním předmětného pozemku).
17. Vytýká-li dovolatelka (v souvislosti s přezkoumatelností rozhodnutí), že „z žádného výroku rozsudku odvolacího soudu nevyplývá skutečnost, že v rozsahu částky 370 959 Kč zjevně považoval odvolací soud žalobu za bezdůvodnou“ a že rozsudek odvolacího soudu tedy postrádá výrok, jímž by byla žaloba co do jí uváděné částky zamítnuta, zjevně přehlíží, že odvolací soud výrokem v bodu II rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku I tak, že žalobě co do částek 582 624 Kč a 48 552 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení vyhověl (žalované uložil povinnost žalobkyni obě citované částky s příslušenstvím zaplatit), zatímco „jinak“ (tedy co do zbývající částky 322 407,72? Kč s příslušenstvím) rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku potvrdil (a kdy ve spojení s body 20, 22 a 24 odůvodnění je zřejmé, proč právě takto rozhodl, tj. proč považoval nárok žalobkyně jen co do částek 582 624 Kč a 48 552 Kč se specifikovanými úroky z prodlení za důvodný, zatímco ve zbylém rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně aproboval jako správné).
18. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (dle § 237 o. s. ř.) nebyly naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
19. Přestože pak dovolatelka uvádí, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho (celém) výroku II, žádnou věcnou argumentaci (logicky) již nevznáší proti té části rozhodnutí, jíž odvolací soud „jinak ve zbývající části“ rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby potvrdil. [V uvedeném rozsahu nebyla by žalovaná k podání dovolání ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. ani subjektivně legitimována; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7].
20. Míří-li pak dovolání i na výroky III až VI rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
21. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje tomu, že dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco žalobkyni účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by měla jinak zásadně právo, v dovolacím řízení nevznikly.
22. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 5. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu