NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 1095/2005
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobců A/ J. P., B/ F. F., zastoupené zmocněncem, C/ H.
K., zastoupené advokátkou, a D/ J. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému
J. S., zastoupenému advokátem, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu v Prachaticích pod sp.zn. 5 C 125/93, 5 C 623/2000 a 5 C 82/2003, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 10.2.2005, čj. 6 Co 2873/2004-1303, takto :
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O návrhu na přechod vlastnického práva žalovaného k domu čp. 102 se
stavební parcelou č. 109 v katastrálním území M. L. rozhodovaly soudy všech
stupňů již několikrát. Soud prvního stupně nejprve návrhu podle § 8 odst. 1
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“) vyhověl, dalším rozhodnutím
vydaným po zrušení prvého rozsudku odvolacím soudem, návrh zamítl. Po zrušení
potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu v dovolacím řízení se soudy zabývaly
zejména otázkou, zda vyhovění návrhu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §
3 odst. 1 obč. zák. Soud prvního stupně dalším rozsudkem návrh zamítl, po
zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem návrhu vyhověl. Rovněž tento
potvrzující rozsudek byl zrušen dovolacím soudem; rozsudkem ze dne 23.7.2003,
čj. 28 Cdo 183/2003-855, dovolací soud uzavřel, že je třeba učinit nesporným,
zda se na dané nemovitosti vztahuje zákon o půdě, tj. zda šlo o původní
zemědělskou usedlost a jakému účelu sloužila v době přechodu na stát; pokud jde
o to, zda vyhovění návrhu by bylo v rozporu s dobrými mravy, považoval za nutné
poměřit rozsah újmy způsobené žalobcům s újmou, kterou by přechod vlastnictví
způsobil žalovanému, přičemž za nejpodstatnější považoval hodnotu nemovitostí v
době jejich převzetí státem s hodnotou ke dni vzniku nároku oprávněných osob
na restituci, jestliže přičiněním žalovaného došlo k značnému zhodnocení
nemovitosti před vznikem nároků žalobců.
Po naznačeném doplnění řízení Okresní soud v Prachaticích posléze
rozhodl rozsudkem ze dne 22.10.2004, čj. 5 C 82/2003-1216, tak že vlastnické
právo žalovaného k předmětným nemovitostem přechází na žalobce, na každého
jednou ideální čtvrtinou. Náhradu nákladů řízení žalobcům nepřiznal. Pokud jde
o zemědělský charakter nemovitostí, uzavřel, že šlo nesporně o obytnou budovu
bývalé zemědělské usedlosti, která ke dni převzetí státem, tj. 30.4.1959,
nebyla užívána. Podmínky stanovené v § 8 odst. 1 zákona o půdě shledal
naplněnými, právní předchůdce získal předmětnou budovu kupní smlouvou z
3.2.1967 za 1.000 Kč, přičemž jejich cena dle tehdejšího odhadu byla více než
dvojnásobná, k pozemku získal právo osobního užívání. Rozdíl v hodnotě
nemovitostí (který posuzoval podle vyhlášky č. 393/1991 Sb.), činil necelých
38.000 Kč - šlo o rozdíl mezi cenou budovy ke dni přechodu na stát, jež činila
170.000 Kčs a cenou ke dni uplatnění nároku žalobců, která činila 207.994 Kčs.
V době užívání nemovitostí žalovaným (jeho právními předchůdci) nedošlo k
mimořádným opravám a úpravám, tedy zhodnocení, budovy. Žalobcům byly vráceny
zemědělské pozemky; budovu, která s nimi tvoří jeden funkční celek, potřebují
pro řízení zemědělského provozu. Okolnost, že žalovaný a jeho rodiče nemovitost
užívali déle než žalobci a jejich právní předchůdci, zhodnotil soud ve výroku o
nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10.2.2005, čj. 6
Co 2873/2004-1303, v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a jeho
skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Námitku žalovaného, že na
daný případ nelze aplikovat zákon o půdě, neshledal důvodnou. Předmětná budova
nesporně patřila k původní zemědělské usedlosti. Na stát přešla rozhodnutím
odboru zemědělství a lesního hospodářství rady ONV ve V. ze dne 30.4.1959,
kterým byl nemovitý majetek původních vlastníků vykoupen podle zákona č.
46/1948 Sb.s odůvodněním, že dům chátrá a pozemky musí obhospodařovat JZD. Dům,
tj. obytná část zemědělské usedlosti, nebyl v té době vůbec užíván a nebylo
prokázáno, že by celá usedlost sloužila jiným účelům než zemědělským. V dané
věci byly splněny všechny podmínky dané ustanovením § 8 odst. 1 zákona o půdě.
Pokud jde o posouzení věci z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák., odvolací soud
vyšel ze závěrů obsažených v rozsudku dovolacího soudu ze dne 27.3.2003 a
uzavřel, že přičiněním žalovaného nedošlo k značnému zhodnocení nemovitosti, a
rozdíl v hodnotě nemovitosti je dán rozdílem mezi zaokrouhlenými částkami
210.000 Kčs a 172.000 Kčs. Nejedná se tedy o zjevný nepoměr mezi stavem a
hodnotou nemovitostí v době jejich převzetí státem a v době vzniku nároku
žalobců na restituci. Přitom při ocenění nelze vyjít z různých vyhlášek, které
platily k rozhodnému datu, ale z vyhlášky jediné, aby ceny byly porovnatelné.
Správně použil soud prvního stupně na toto ocenění vyhlášku č. 393/1991 Sb.,
na níž je postaveno oceňování podle zákona o půdě, včetně výpočtu rozdílů cen
nemovitostí. Odvolací soud proto neshledal daný případ za natolik výjimečný,
aby bylo odůvodněno použití § 3 odst. 1 obč. zák., tj. aby nebylo oprávněným
osobám přiznáno právo, dané zvláštním, restitučním předpisem. Ostatní
okolnosti, jež svědčí ve prospěch žalovaného, tj. záchrana celého objektu,
který byl v době koupě ve velmi špatném stavu, jakož i to, že kupující neměli
žádný podíl na tom, že cena nemovitosti byla stanovena nižší částkou, zhodnotil
odvolací soud ve výroku o nákladech odvolacího řízení, když neúspěšným
žalovaným neuložil povinnost zaplatit žalobcům jeho náklady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., totiž že
řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávný považuje
závěr, že na předmětnou nemovitost se vztahuje zákon o půdě, a dále okolnost,
že na danou věc nebylo aplikováno ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Tvrzení, že
řízení trpělo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
odůvodnil dovolatel tím, že odvolací soud se neřídil právními závěry dovolacího
soudu vyslovenými v jeho rozsudku ze dne 23.7.2003, sp. zn. 28 Cdo 183/2003,
pokud posuzoval předmětné nemovitosti ke dni jejich přechodu na stát jako
zemědělský majetek.
Svůj názor, že předmětné nemovitosti nespadají pod režim zákona o půdě,
odůvodňuje dovolatel tím, že je dni jejich přechodu na stát nebyly spojeny se
zemědělskými pozemky a nesloužily tedy zemědělské výrobě. Nemovitost, jež je
předmětem sporu, nebyla ke dni přechodu na stát vůbec užívána, přičemž
předchozí uživatel Dr. S. zemědělskou výrobu neprovozoval - pokud choval
drůbež, a prodával nadbytečná vejce, nedosahovalo to rozsahu, který mohl být za
zemědělskou výrobu označován. Dle názoru dovolatele tedy nebyla splněna
podmínka stanovená v § 30 zákona o půdě, podle níž za zemědělský majetek
uvedený v § 1 odst. 1 téhož zákona může být považován i majetek, který byl v
době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.
Za nesprávné považuje dovolatel i právní závěry odvolacího soudu, pokud
v dané věci neaplikoval ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. týkající se dobrých
mravů. Odčinění křivdy, způsobené žalobcům, by nemělo způsobit novou křivdu
současnému vlastníkovi, pokud se na minulé křivdě nijak nepodílel. Poměřením
obou křivd, tj. výkupem bez náhrady v neprospěch původních vlastníků, a
vrácením nemovitostí žalobcům, vzniká nepoměr v neprospěch žalovaného. Újma,
vzniklá právním předchůdcům žalobců, spočívá dle jeho názoru v tom, že jim
nebyla poskytnuta adekvátní náhrada na vykupovanou nemovitost, která činila
částku cca 5.300 Kčs. Pokud by totiž tato částka jim byla vyplacena, nevznikl
by vůbec restituční nárok podle § 6 odst. 1 písm. b/ zákona o půdě. Tuto částku
je proto třeba poměřit s újmou, která by vznikla žalovanému, pokud by
nemovitost v současném stavu měla být vrácena žalobcům. Dovolatel se zabývá i
možností poměření újmy kriteriem průměrné mzdy, která vyznívá tak, že újma
žalovaného je 40x větší než újma žalobců. Navíc je třeba újmu žalovaného
posuzovat nejen z hlediska finančního, ale přihlédnout i k jiným aspektům,
jako jsou zchátralý stav nemovitostí ke dni jejich přechodu na stát, doba
užívání nemovitostí, která u žalobců a jejich rodičů činila 7 let, v žalovaného
a jeho rodičů 38 let. Je proto namístě aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. Dovolatel navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla
vrácena Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 a § 241a o.s.ř. a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., protože soud prvního stupně
rozhodl jinak než v některých svých dřívějších rozhodnutích, byl vázán právním
názorem odvolacího soudu. Dovolání bylo proto věcně projednáno.
V prvé řadě dovolací soud nezastává názor, že by řízení trpělo vadou,
která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože neshledal, že
by se soudy neřídily právními závěry dovolacího soudu, jak tvrdí dovolatel. V
rozsudku ze dne 23.7.2003, sp. zn. 28 Cdo 183/2003, dovolací soud považoval za
potřebné ozřejmit rozsah, v jakém byly předmětné budovy užívány v souvislosti
se zemědělskou výrobou. Soud prvního stupně provedl v tomto směru dostatečná
zjištění, která jej vedla k jeho právnímu závěru. Soud rovněž respektoval
právní názor dovolacího soudu, že pro posouzení, zda předmětný majetek spadá
pod zákon o půdě, není rozhodující stav ke dni účinnosti tohoto zákona, ale ke
dni, kdy majetek přešel na stát.
Právní posouzení věci není správné, pokud soud použil na danou věc
právní předpis, který uvedený vztah neupravuje, nebo použil předpis správný,
nesprávně jej však vyložil. Z tohoto hlediska je relevantní závěr odvolacího
soudu, že soud prvního stupně správně použil na uplatněný nárok zákon o půdě,
protože nemovitosti, o nichž bylo rozhodováno, jsou zemědělským majetkem ve
smyslu § 1 odst.1 zákona o půdě.
Dovolatel argumentoval tím, že nemovitosti nebyly v roce 1959, kdy
přešly na stát, součástí zemědělské usedlosti. Zemědělskou usedlost chápe jako
budovy a stavby s pozemky, na nichž jsou vybudovány, s tím, že pod tento pojem
nelze zařazovat polnosti. Dovolací soud nepovažuje tuto otázku za rozhodující;
i když není pojem „zemědělská usedlost“ závazným právním předpisem definován,
jde o pojem běžně užívaný v právní praxi, i když ne vždy s totožným obsahem. Z
hlediska historického vývoje tento pojem prošel určitými změnami, i když jeho
nesporným obsahem bylo spojení zemědělských pozemků s hospodářskými a obytnými
budovami. Původně byla zemědělská usedlost chápána jako soubor všech těchto
nemovitostí, např. v přídělových rozhodnutích, později, v důsledku
kolektivizace zemědělství a s ní spojeného oddělení uživatelů zemědělské půdy
od uživatelů budov, zejména obytných, byla zemědělská usedlost chápána spíše
jako soubor hospodářských a obytných budov, pozemků, na nichž byly vybudovány,
a zahrad, a byla zmiňována pouze v § 128 odst.2 obč. zák. v tehdy platném
znění. Zákon o půdě, který sledoval v první řadě obnovu vlastnických vztahů k
zemědělskému majetku, tuto situaci vyjádřil pojmem „původní zemědělská
usedlost“ (§ 1 odst. 1 písm. b/, § 4 odst. 1, § 11 odst. 4). Vždy se jednalo
o vazbu mezi zemědělskou půdou a k ní příslušejícími stavbami. Rovněž
judikatura používá pojem „zemědělská usedlost“ promiscue v obojím smyslu. Např.
v nálezu Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 467/97, odkazujícím i na další
judikaturu, se za zemědělskou usedlost považuje soubor zemědělských pozemků,
provozních budov, a obytné stavby, tvořící hospodářský celek. V jiných nálezech
a rozhodnutích obecných soudů se užívá pojmu „budovy patřící k zemědělské
usedlosti“, „stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti“, „neoddělitelný
funkční celek budov s pozemky“, „souvislost budov se zemědělskými pozemky,
zemědělskou výrobou“, „k usedlosti náležející pozemky, včetně zemědělských“,
„celá zemědělská usedlost (tj. včetně zemědělských pozemků)“, „pozemky a budovy
zemědělské usedlosti“. Dle stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu
z 19.12.1995, čj. Cpjn 36/95, se zemědělskou usedlostí rozumí „zejména obytná
část zemědělské usedlosti, chlévy, stodoly se stavebními pozemky a potom
jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívány jako
společný komplex“.
V daném případě je nesporné, že k původní zemědělské usedlosti, jak ji
chápe zákon o půdě, patřila obytná budova, bez níž se zemědělská usedlost
nemohla obejít. Dle zjištění soudu prvního stupně, učiněného po právním závěru
dovolacího soudu v jeho rozsudku z 23.7.2003, sloužila předmětná budova původně
k bydlení původních vlastníků zemědělské usedlosti, později ji užívali manželé
S. opět k bydlení a drobnému chovu drůbeže, ke dni přechodu na stát nebyla
obydlena a ani nebyla užívána k nezemědělským účelům. Dovolací soud poukazuje
na svou judikaturu, která je zmíněna i v nálezu II. ÚS 467/97, a týkající se
výkladu § 11 odst. 4 zákona o půdě. Podle ní obytná budova jež patřila k
původní zemědělské usedlosti (dokonce byť i ztratila svůj původní stavebně
technický charakter), souvisí s předmětem zemědělské výroby.
Dovolací soud proto po doplnění řízení soudem prvního stupně považuje
za nesporné, že předmětná obytná budova spadá pod ustanovení § 1 odst. 1 zákona
o půdě a soudy správně posoudily žalobu podle příslušného ustanovení tohoto
zákona.
Při posuzování druhého okruhu problematiky vytýčeného
dovolatelem (§ 242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.) dovolací soud vychází z toho, že
ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě samo o sobě představuje určitou křivdu ve
vztahu k současným vlastníkům nemovitosti, kteří se na křivdě způsobené
původním vlastníkům nepodíleli. Tato křivda vůči nim má být minimalizována tím,
že se jim vrátí náklady, které do nemovitosti vložili, i tak ale zůstávají
neodškodněny jiné složky vztahu k nemovitosti, např. vztahy citové při
dlouholetém užívání a zvelebování nemovitosti. Nevylučuje proto použití
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tam, kde by křivda způsobená žalovaným
převyšovala křivdu způsobenou původním vlastníkům. Nezbývá proto než obě křivdy
porovnat, jak vyjádřil dovolací soud ve svém předchozím rozsudku. S dovolatelem
nelze souhlasit v jeho tvrzení, že jeho křivda je mnohonásobně vyšší než křivda
způsobená původním vlastníkům, a že i zhodnocení toho, co do nemovitosti
vložil, má být posuzováno podle různých cenových předpisů, platných v té které
době. Odvolací soud dostatečně vysvětlil, proč musí být cenový rozdíl vypočten
podle stejného předpisu, aby se došlo k nezkreslenému, objektivnímu výsledku,
a na jeho odůvodnění dovolací soud proto poukazuje - nelze srovnávat
nesrovnatelné. Dovolatel také nemá pravdu v tom, že majetková újma oprávněných
osob spočívá v tom, že jim nebyla vyplacena cena za výkup, která s ohledem na
tehdejší cenové relace je zanedbatelná; újma spočívá v tom, že nemovitost
nemůže být oprávněným osobám vydána podle § 9 zákona o půdě s poskytnutím
náhrady za její znehodnocení, případně jim poskytnuta náhrada za její
odstranění podle cenového předpisu, na nějž zákon o půdě odkazuje. Odvolací
soud též správně poukázal na potřebu obětovného sjednocení právního režimu
vlastníků zemědělských pozemků a k nim původně příslušejících budov, což plně
koresponduje např. s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 384/98. Ostatní
hlediska, která hovoří ve prospěch žalovaného, nejsou tak zásadní, aby mohla
být vyložena jako důvod pro zamítnutí návrhu s použitím § 3 odst. 1 obč. zák.,
soudy k nim však správně přihlédly při rozhodování o náhradě nákladů řízení v
obou stupních.
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soud je
správné protože soud použil v dané věci právní předpis, který příslušný vztah
upravuje, a správně jej též vyložil. Dovolání proto zamítl podle § 243b odst.
2 věta před středníkem o.s.ř.
Výrok o nákladech řízení je dán ustanovením § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobcům, kteří měli v dovolacím řízení
úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. června 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu