U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra
Krause, v právní věci žalobce: Diplomatický servis, se sídlem Praha 1,
Václavské náměstí 816/49, zastoupené JUDr. Milanem Solilem, advokátem v Praze
1, Vodičkova 31/49, proti žalovanému: hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1,
Mariánské náměstí 2, zastoupen Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem v
Praze 1, Dlouhá 13, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce: Česká
republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze
10, Kodaňská 46, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 48/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, č. j. 62 Co 512/2009-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozhodoval rozsudkem výše označeným ve věci poté,
co nejprve rozsudkem ze dne 17. 3. 2010, č. j. 62 Co 512/2009-76, sám změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že meritorně žalobu zamítl. Zamítl žalobu na
určení, že Česká republika je vlastníkem budovy č. p. 522 na pozemku parc. č.
239, jakož i pozemku parc. č. 239 o výměře 561 m2, zastavěná plocha a nádvoří,
vše v kat. úz. B., obec P. Druhým ze svých rozsudků pak odvolací soud v
pozměněném znění určovací žalobě vyhověl, a to s tím, že vycházel ze závazných
závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, č. j. 28 Cdo
4080/2010-105. Nejvyšší soud v tomto rozsudku zrušil předchozí rozsudek
odvolací instance a věc jí vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba se
zabývat především interpretací § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jak tento výklad
přijal Nejvyšší soud ve své nyní již konstantní judikatuře.
Odvolací soud tedy druhým rozsudkem vyhověl určovací žalobě ve prospěch
žalobce (státu) s tím, že vyšel z právního názoru Nejvyššího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal nyní žalovaný dovolání. Uvedl v
něm, že je třeba vycházet z rozhodnutí Osidlovacího úřadu Fondu národní obnovy
v Praze ze dne 24. 12. 1949 o odevzdání konfiskovaného majetku obci, tedy
hlavnímu městu Praze. Pokud Nejvyšší soud ve své judikatuře pokládal takové
rozhodnutí za nenaplnění existence tzv. historického majetku obce, tak jde o
interpretaci chybnou. Dovolatel dále poukazuje podrobněji na interpretaci § 2a
zákona č. 172/1991 Sb., podle níž se – podle jeho názoru – nemůže vázat
vlastnictví České republiky k datu 1. 7. 2000, ale k datu 24. 5. 1991. Jiný
výklad nemá podle dovolatele oporu v zákoně. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší
soud dovoláním napadený rozsudek odvolací instance zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání písemně nevyjádřil. Podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolací
instance za situace předchozí shody rozhodnutí nižších soudů přiznat zásadní
právní význam, jestliže řeší právní otázku s judikaturním přesahem, tedy
otázkou dosud nevyřešenou, otázku s rozporem judikatury nižších soudů nebo
otázku, v níž hodlá Nejvyšší soud judikaturu změnit. Dovolání není přípustné. Je třeba se zmínit především o judikatuře Ústavního soudu. Ten v
několika předchozích usneseních, jako např. usnesení II. ÚS 3272/10 nebo
usnesení I. ÚS 3316/10, dovodil, že interpretace Nejvyššího soudu stran
relevantních ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. je správná, nepostrádá ústavní
konformitu a proto je třeba ústavní stížnosti hlavního města Prahy odmítnout. V poslední době však Ústavní soud začal rozhodovat jinak. Stalo se to v
nálezech I. ÚS 255/11 a I. ÚS 3177/11. V obou těchto nálezech Ústavní soud
zrušil mimo jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrátil věc civilním soudům s
tím, že zasáhl zcela explicitně do výkladu Nejvyššího soudu, vztahujícího se k
přídělovým rozhodnutím na přelomu roku 1949 a 1950. Ústavní soud uvedl, že zde není rozhodující datum přídělu, došlo-li k
přídělu třeba i dne 31. 12. 1949, tedy v den zrušení obecního vlastnictví (viz
podrobněji zákon č. 279/1949 Sb.). Podstatné je nikoli hospodaření s obecním
majetkem, které nebylo uskutečněno a uskutečněno být nemohlo, ale text zákona,
nabytí majetku obcí a tedy existence tzv. historického vlastnictví obce. Jinými aspekty, na kterých jsou též zakládána obdobná rozhodnutí
Nejvyššího soudu, se Ústavní soud nezabýval. Ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího
soudu dochází výlučně z důvodu této nepřijaté interpretace. Ostatně v druhém z
citovaných nálezů, který byl vydán velmi nedávno, Ústavní soud v závěru
připouští, že je třeba posoudit veškeré další skutkové i právní aspekty věci a
podle toho znovu rozhodnout. Odvolací soud založil v nyní posuzované věci rozsudek na dvou právních
aspektech. V prvním z nich interpretuje ustanovení § 2a zákona č. 114/2000 Sb. tak, že za rozhodný den pro existenci vlastnictví České republiky považuje
datum 1. 7. 2000, tedy datum nabytí účinnosti tohoto zákona. Tato interpretace
je plně v souladu s účelem zákona, neboť tento zákon vyjasnil především tzv.
sporné příděly a nevyhnutelně musel počítat se změnou vlastnictví k věci v
mezidobí od 24. 5. 1991 (datum účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.). Pokud v tomto
mezidobí věci změnily vlastníka, pak již obec nemůže oprávněně restituovat a je
nutno respektovat dobrou víru jiného vlastníka, tj. třetí osoby při nabytí
věcí. Výklad odvolací instance je tedy správný a netýká se sporného problému
ukončení obecního vlastnictví ke dni 31. 12. 1949, který byl nyní (viz výše)
závazně interpretován Ústavním soudem odlišně od výkladu dříve podávaného
Nejvyšším soudem. Druhý právní aspekt věci je založen na zjištění odvolací instance, že
předmětné nemovitosti jsou dlouhodobě užívány zahraničním zastupitelským úřadem
– Velvyslanectvím Státu Kuvajt. Žalobce zajišťuje správu těchto nemovitostí. Za
této situace lze sdílet názor odvolacího soudu, že nemovitosti nemohou být
předmětem zákonného přechodu na obec. Zákon č. 172/1991 Sb. sice v rozhodné
době výluku ve prospěch zahraničních zastupitelských misí výslovně neobsahoval,
je však možné per analogiam vyjít z ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jestliže podle tohoto ustanovení
mohla oprávněná osoba vypovědět nájemní smlouvu nejdříve po uplynutí deseti let
ode dne účinnosti restitučního zákona a šlo o fyzickou osobu, pak je třeba tím
spíše omezit obec jako právnickou osobu a při nedostatku výslovné zákonné
úpravy neshledat předmětné nemovitosti způsobilým objektem restituce. Z výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 a §
146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu
právo, neboť žalovaný nebyl v řízení o dovolání úspěšný a straně žalující v
tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. července 2012
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r. předseda senátu