28 Cdo 1108/2013

28 Cdo 1108/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana

Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci

žalobkyně Hloubětínské společnosti s.r.o., IČ 283 81 637, se sídlem v Praze 9,

Hloubětíně, Mandloňová 944/5, zastoupené JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se

sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 471/29, proti žalovanému P. Z.,

zastoupenému JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Žižkově,

Koněvova 2596/211, o zaplacení 2,092.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u

Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 79/2008, o dovolání žalovaného

proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne

5. dubna 2012, č. j. 22 Co 567/2011-408, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové- pobočky v Pardubicích ze dne 5. 4.

2012, č. j. 22 Co 567/2011-408, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k

dalšímu řízení.

výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení

(výroky II. a III.). Žalovaný se dle žalobních tvrzení měl bezdůvodně obohatit

na úkor původní žalobkyně Moravsko-třebovské obchodní společnosti s.r.o., v

likvidaci, (dále též jen „žalobkyně“ či „původní žalobkyně“) užíváním v žalobě

označených nemovitostí v Moravské Třebové v době od 15. 2. 2005 do 31. 12. 2008

bez právního důvodu. Původní žalobkyně následně žalovaný nárok postoupila

smlouvou ze dne 2. 3. 2009 Hloubětínské společnosti s.r.o., pročež bylo

následně rozhodnutím soudu připuštěno, aby tato namísto ní vstoupila do řízení. Okresní soud při svém posouzení vyšel ze zjištění, že vlastníkem předmětných

nemovitostí byla v době od 12. 8. 1993 do 30. 6. 2009 původní žalobkyně. Pokud

byly tyto nemovitosti převáděny na další subjekty (mimo jiné i žalovaného), šlo

o právní úkony absolutně neplatné. Užíval-li v době od 15. 2. 2005 do 31. 12. 2008 nemovitosti žalovaný bez právního důvodu, vzniklo žalobkyni dle § 451 a

násl. obč. zák. právo požadovat, oč se žalovaný tímto užíváním obohatil. S

ohledem na datum podání žaloby u soudu dne 6. 2. 2008 je zřejmé, že byla

zachována tříletá objektivní promlčecí doba dle § 107 odst. 2 obč. zák.,

bylo-li současně až ke dni 20. 11. 2008 právní mocí rozsudku Okresního soudu ve

Svitavách č. j. 9 C 185/2008-113 najisto postaveno, že k obohacení došlo na

úkor původní žalobkyně, lze pokládat za zachovanou i dvouletou subjektivní

promlčecí dobu dle § 107 odst. 1 obč. zák. K tvrzení žalovaného, že nemovitosti

jsou ve skutečnosti užívány společností D - styl CZ s.r.o., které nemovitosti

smlouvou ze dne 1. 11. 2006 pronajal, soud uvedl, že se jedná o nájem účelový,

jelikož žalovaný je jednatelem a společníkem uvedené společnosti (druhým

společníkem je jeho manželka) a žalovanému již s ohledem na předchozí soudní

řízení muselo být zřejmé, že se vlastníkem nemovitostí nestal. Užíváním

nemovitostí tedy vznikl prospěch žalovanému, kterého lze mít v projednávané

věci za pasivně věcně legitimovaného. Soud nadto připomenul obranu žalovaného v

podobě tvrzených investic do nemovitostí dokládající, že to byl právě on, kdo

nemovitosti spravoval a kdo do nich investoval. Výši obohacení určil dle

znalcem stanoveného obvyklého nájemného s přihlédnutím k tomu, že využití

předmětných nemovitostí předpokládalo užívání pozemku ve vlastnictví

žalovaného. K žalovaným vznesené námitce započtení soud uvedl, že s ohledem na

žalobkyní uplatněnou obranu námitkou promlčení je třeba považovat za promlčené

případné nároky vzniklé dříve než v době tří let přede dnem, k němuž se náhrady

investic začal žalovaný domáhat (tj. před 24. 4. 2005). Doložil-li přitom

žalovaný vynaložení částky 75.000,- Kč na opravu nemovitostí, aniž by prokázal,

že vynaložení této částky vedlo ke zhodnocení nemovitostí, nelze tuto námitku

pokládat za relevantní. Další náklady žalovaného vynaložené na zaplacení daní,

ostrahu apod. přitom ke zhodnocení nemovitostí rovněž nevedly.

Namítal-li dále

žalovaný, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, pak je sice možno

připustit, že žalovaný nemovitosti koupil v roce 1996 v dobré víře a nezavinil,

že dřívější dispozice s nemovitostmi byly posouzeny jako neplatné, nelze však

odhlédnout od toho, že žalovaný již od roku 2002 ví, že soudy hodnotí dřívější

dispozice s nemovitostmi jako neplatné, a že se tudíž nemohl stát jejich

vlastníkem. Měl tedy dost času nastalou situaci řešit tak, aby utrpěl co

nejmenší újmu, případně si zajistit právní důvod užívání (což neučinil), užíval-

li přesto nemovitosti i v letech 2005 až 2008, není důvod pokládat projednávaný

nárok za odporující dobrým mravům. S ohledem na uvedené tedy soud žalobě

vyhověl. K odvolání žalovaného přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v

Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž je rozsudkem ze dne 5. 4. 2012, č. j. 22 Co 567/2011-408, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení

(výrok II.). Odvolací soud označil závěry soudu prvního stupně o skutkovém

stavu za odpovídající a jeho právní posouzení věci za správné. K odvolacím

námitkám pak doplnil následující. V projednávané věci není důvodu mít

pochybnosti o aktivní věcné legitimaci žalobkyně, kterou žalovaný zpochybňoval

poukazem na neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky a oznámení postoupení.

Postupník prokázal oznámení postoupení pohledávky dlužníku, přičemž toto

oznámení je platným jednostranným právním úkonem, a proto v souladu se závěry

vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 ve spojení s

nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2276/2008 není možno přezkoumávat

platnost samotné smlouvy o postoupení pohledávky. Poukazoval-li dále žalovaný

na to, že se nemohl obohatit na úkor žalobkyně, jelikož ta byla v době od 3.

12. 2003 do 10. 9. 2007 vymazána z obchodního rejstříku, a právně tak

neexistovala, pak i v tomto lze mít za správný postup okresního soudu, jenž

vyšel ze skutečnosti, že rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách č. j. 9 C

185/2007-113 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky

v Pardubicích č. j. 22 Co 150/2008-151 byla pravomocně určena za vlastníka

původní žalobkyně. Z deklaratorní povahy tohoto rozhodnutí vyplývá, že původní

žalobkyně vlastnické právo vůbec nepozbyla, aniž by na kontinuitu jejího

vlastnictví mohlo mít vliv, že v době od 3. 12. 2003 do 10. 9. 2007 nebyla

zapsána v obchodním rejstříku. Možnost existence vlastnictví právnické osoby k

majetku i po jejím výmazu z obchodního rejstříku je předpokládána ustanovením §

75b odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch.

zák.“), jež bylo v případě původní žalobkyně aplikováno a podle nějž, je-li po

výmazu společnosti z obchodního rejstříku zjištěn dosud neznámý majetek,

rozhodne soud na návrh státního orgánu, společníka, věřitele nebo dlužníka o

zrušení zápisu o jejím výmazu a o obnovení likvidace společnosti nebo o vstupu

do likvidace a jmenuje jejího likvidátora. Trvalo-li tedy v předmětném období

vlastnické právo původní žalobkyně, pak došlo na její úkor k obohacení

žalovaného.

Rovněž výtku, že nemovitosti nebyly užívány žalovaným, ale společností D – styl

CZ s.r.o., nelze pokládat za opodstatněnou. I tehdy, pokud by byly nemovitosti

užívány uvedenou společností, byl by vzhledem k tomu, že toto užívání umožnil,

pasivně věcně legitimovaný žalovaný. Vědomost žalovaného o neplatnosti smlouvy,

na základě níž měl nabýt vlastnické právo, přitom vylučuje, aby jej bylo možno

pokládat za oprávněného držitele, který by mohl s nemovitostmi disponovat. Co

do posouzení námitky promlčení, jakož i započtení odvolací soud plně odkázal na

rozhodnutí soudu prvního stupně. Dodal pouze, že úspěšnost námitky započtení v

daném případě vylučuje i znění ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák., dle nějž

může dlužník použít k započtení své pohledávky vůči postupiteli, které měl v

době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky, jestliže je

oznámil bez zbytečného odkladu postupníkovi. Došlo-li v projednávaném případě k

oznámení postoupení dne 13. 3. 2009 a žalovaný netvrdil, že by oznámil

započtení dříve, než námitkou specifikovanou v řízení dne 26. 10. 2009, nebyla

podmínka včasného oznámení splněna.

Odvolací soud odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně i co do námitek

žalovaného proti správnosti znaleckého posudku. Úvahu žalovaného, dle níž není

logické, aby výše nájmu nemovitostí převyšovala jejich cenu, soud odmítl s tím,

že cena, za kterou nemovitosti byly prodány původní žalobkyní, nevypovídá o

tržní hodnotě těchto nemovitostí, jež byla ovlivněna nejen faktickým, ale i

právním stavem nemovitostí, mimo jiné i zatížením nemovitostí zástavním právem.

Odvolací soud rovněž neshledal, že by nárok žalobkyně bylo možno pokládat za

nemravný, maje na zřeteli především to, že žalovaný již od roku 2004 věděl o

neplatnosti kupní smlouvy, na základě níž měl nemovitosti nabýt, a tedy o tom,

že není vlastníkem, a nemohl tak být ani oprávněným držitelem. Užíval-li přesto

po několik let předmětné nemovitosti a dokonce ohledně nich dle svých tvrzení

uzavřel nájemní smlouvu, není nárok žalobkyně v rozporu s dobrými mravy.

Předestřené úvahy tedy vedly odvolací instanci k potvrzení rozsudku soudu

prvního stupně jako věcně správného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež pokládá za

přípustné pro zásadní právní význam otázky řešené v rozhodnutí odvolacího soudu

ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a jehož důvodnost má za

danou nesprávným právním posouzením věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam přikládá dovolatel otázce aktivní věcné legitimace ve

sporu o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo na úkor žalobkyně vzniknout

užíváním nemovitostí v době, kdy byla po konkursu zrušeném po splnění

rozvrhového usnesení vymazána z obchodního rejstříku a neměla právní

subjektivitu. Dovolatel se domnívá, že při posuzování předpokladů aktivní věcné

legitimace „vykročil odvolací soud v judikovaných mezí“, aniž svůj závěr

náležitě zdůvodnil. Nedostatek v právním posouzení odvolacího soudu spatřuje i

v aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., neboť úvahy odvolacího soudu v tomto směru

pokládá za nepřiměřené. Dovolatel zrekapituloval řetězec prodejů předmětných

nemovitostí realizovaných mezi personálně propojenými společnostmi, jakož i

následné soudní spory týkající se těchto nemovitostí. Zdůraznil, že podmínkou

vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení, která je v napadeném rozhodnutí

opomíjena, je získání majetkových hodnot na úkor oprávněného (odkázal v tomto

na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 148/2010 a sp. zn. 28 Cdo

1931/2010). Byla-li původní žalobkyně dne 3. 12. 2003 vymazána z obchodního

rejstříku, neměla až do obnovení zápisu ke dni 22. 8. 2007 subjektivitu ani

majetkovou podstatu, tedy neexistovala. I když se právní existence původní

žalobkyně v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1154/2003 obnovila podle stavu, který zde byl ke dni výmazu, má

dovolatel za to, že se užívání nemovitostí v letech 2003 až 2007 v majetkových

poměrech původní žalobkyně negativně projevit nemohlo, jelikož žádné majetkové

poměry v době výmazu z obchodního rejstříku ani neměla. Dovolatel se tedy táže,

zda v době od výmazu společnosti z obchodního rejstříku do právní moci zrušení

výmazu a vstupu do likvidace podle § 75b obch. zák. může na úkor společnosti

vzniknout bezdůvodné obohacení a zda má takováto společnost aktivní věcnou

legitimaci k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v

tomto období. Upozornil, že nelze bez dalšího dovodit, že každé bezesmluvní

užívání cizích nemovitostí se vždy u oprávněného negativně projeví, zvláště

je-li v situaci, v níž nemůže sám nemovitosti užívat, pronajímat či hospodářsky

využívat. Zásadní právní význam v této souvislosti přikládá otázce, zda je

podmínkou aktivní věcné legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení to,

že se získání obohacení projevilo v majetku oprávněného snížením nebo

nezvýšením majetkových hodnot, a zda lze negativní dopad bezdůvodného obohacení

na majetkové poměry oprávněného v důsledku užívání jeho majetku povinným

posoudit při obnovení společnosti dle § 75b obch. zák. zpětně (a podle jakých

kritérií) nebo k okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení povinného.

Dovolatel dále upozornil na zjevně nepřiměřené závěry odvolacího soudu

vyslovené při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Soud dle něj poměřoval

uplatněný výkon práva pouze z pohledu žalobkyně, čímž pominul závěry vyslovené

v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 5092/2009, nezohlednil postavení

žalovaného, nepoměřil věc zdravým rozumem, zásadou slušnosti a korektním

uspořádáním vztahů. Dle dovolatele je třeba zohlednit, že původní žalobkyně

způsobila při prodeji nemovitostí v roce 1996 absolutní neplatnost všech

následných převodů, nemovitosti prodala hned dvakrát a po žalovaném za tříleté

užívání nárokuje trojnásobek ceny, za níž v roce 1996 nemovitosti zpeněžila,

jakož i personální spjatost původní žalobkyně se současnou žalobkyní, jež

nemovitosti pořídila za 350.000,- Kč, či žalovaným namítanou absolutní

neplatnost postoupení pohledávky dle § 196a obch. zák. Soud měl dle dovolatele

přihlédnout i k jeho situaci – v roce 1996 z úvěru zaplatil 5,2 mil Kč kupní

ceny, úvěr po několik let splácel a po letech soudních sporů se dozvěděl, že

nabývací titul je absolutně neplatný. Úvaha odvolacího soudu, že dovolatel za

užívání nemovitostí, o nichž věděl, že mu nepatří, nic neplatil, neřeší, komu

měl platit v době výmazu původní žalobkyně z rejstříku. Dovolatel zdůraznil, že

v dané situaci není tím, kdo se obohatil, ale naopak poškozeným, jenž přes

zaplacení kupní ceny a vynaložení investic do nemovitostí nic nevlastní, a

původce tohoto stavu po něm navíc nárokuje vydání bezdůvodného obohacení za

dobu, po níž neexistoval. Tyto argumenty tedy vedly dovolatele k návrhu, aby

dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle

čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,

rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání, postupoval přitom ve smyslu

§ 242 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek

odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím

poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl

odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu

přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud

musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce

zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.

má rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy

rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2

písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. V daném případě lze napadené rozhodnutí pokládat za zásadně právně významné ve

smyslu citovaného ustanovení, neboť závěry, na nichž spočívá, se odchylují od

dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dle ustanovení § 75b odst. 2 obch. zák. jestliže se zjistí dosud neznámý

majetek po výmazu společnosti z obchodního rejstříku, rozhodne soud na návrh

státního orgánu, společníka, věřitele nebo dlužníka o zrušení zápisu o jejím

výmazu a o obnovení likvidace společnosti nebo o jejím vstupu do likvidace a

jmenuje likvidátora. Po právní moci rozhodnutí zapíše rejstříkový soud do

obchodního rejstříku, že došlo k obnovení společnosti, že společnost je v

likvidaci, a osobu likvidátora. Obchodní zákoník výslovně nespecifikuje veškeré

dopady zrušení zápisu o výmazu společnosti z rejstříku, Nejvyšší soud však již

dříve zdůraznil, že uvedené ustanovení je třeba vyložit tak, že provedení

zápisu o obnovení společnosti má ten účinek, že právní existence (právní

subjektivita) vymazané společnosti se obnoví podle stavu, který zde byl ke dni

zápisu jejího výmazu, přičemž ode dne takového zápisu může společnost opět

vlastním jménem nabývat práv a zavazovat se; byť jen v mezích daných soudem

nařízenou likvidací (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004,

sp. zn. 29 Odo 1154/2003, uveřejněné pod č. 43/2005 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 20

Cdo 1061/2008, uveřejněné pod č. 97/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek). Závěry vyslovené v odkazovaných rozhodnutích poukazují na to, že po zrušení

zápisu o výmazu společnost nabývá právní subjektivity a znovu se stává řádným

účastníkem právních vztahů oplývajícím týmž právním postavením jako v době

výmazu z obchodního rejstříku, jenž může v mezích soudem nařízené likvidace

opět nabývat práv a povinností. Nenaznačují však, že by obnovením mohla

společnost nabýt zpětně taková práva, která by jí vznikla, pokud by vůbec

nedošlo k jejímu zániku. Nebyla-li společnost po dobu, po níž byla vymazána z

obchodního rejstříku, nadána právní subjektivitou zahrnující i možnost nabývat

majetková práva, pak lze dovolateli přisvědčit, že se na její úkor nemohl po

tuto dobu obohatit, neboť v dané době nemohla s nemovitostmi nikterak nakládat,

a to ani právně, ani fakticky. Zrušením výmazu původní žalobkyně z obchodního

rejstříku se obnovilo její právní postavení ke dni výmazu, tedy i její

vlastnické právo k nemovitostem, není zde však právní opory pro závěr, že by na

ni bylo možno pohlížet jako na řádně existující subjekt právních vztahů po celé

období mezi výmazem a zrušením zápisu o výmazu, a dovozovat tak na její straně

práva, která mohla nabýt, pokud by nepozbyla právní subjektivity.

Vlastnické

právo nelze ztotožňovat s dalšími právy, jichž může vlastník za předpokladů

daných právním řádem nabývat. Zrušením zápisu o výmazu společnosti se sice

obnovuje její právní subjektivita podle stavu ke dni výmazu, ovšem podstatné

je, že se tak děje až s účinností ke dni právní moci rozhodnutí, jímž byl výmaz

společnosti zrušen. Původní žalobkyně tedy mohla opětovně nabývat práv a

povinností (a tedy i realizovat své vlastnické právo k předmětným nemovitostem)

až po znovunabytí právní subjektivity, až po té z nich mohla nabývat

majetkového prospěchu a až po tomto okamžiku se také na její úkor mohla jiná

osoba obohacovat. Opačný výklad by zřetelně narušoval právní jistotu v mezidobí

vzniklých právních vztazích, do nichž by byl v podstatě dodatečně dosazován na

základě právní konstrukce další účastník, jenž by mohl být do jisté míry i

zvýhodňován tím, že vůči němu po dobu, po kterou neměl právní subjektivitu,

nemohla být realizována práva jiných osob a nemohl být povoláván k výkonu

povinností, jež by mu jinak vyvstávaly (např. v souvislosti s jeho vlastnickými

právy). Dovolateli tedy lze přisvědčit, že úvahy odvolacího soudu toto

přehlížející nemohou obstát jako správné. Za neopodstatněné lze pokládat výtky dovolatele směřující proti úvahám

odvolacího soudu, jimiž se tento soud vypořádal s namítaným rozporem žalovaného

práva s dobrými mravy. Závěry odvolacího soudu v tomto nelze pokládat za

nikterak nepřiměřené zjištěným okolnostem či nesouladné se závěry vyslovenými v

dovolatelem zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 33

Cdo 5092/2009. Měl-li snad dovolatel za to, že byl poškozen neplatností

smlouvy, kterou pokládal za nabývací titul k předmětným nemovitostem, mohl se

domáhat náhrady škody takto vzniklé dle § 42 obč. zák. či vrácení kupní ceny

dle § 457 obč. zák. Zmiňované skutečnosti provázející převody vlastnického

práva, tedy především dovolatelem připomínaná personální propojenost

zúčastněných osob a tvrzený nepoměr kupní ceny a výše obohacení, pak samy o

sobě nevyvrací adekvátnost úvah odvolacího soudu v tomto směru, jež akcentují

zejména skutečnost, že dovolatel v rozhodné době již delší dobu věděl, že užívá

cizí nemovitosti bez právního důvodu, a měl tomu uzpůsobit své počínání. Případné nerespektování právní úpravy týkající se předpokladů převodu

vlastnického práva, jež v daném případě zřejmě vedlo k tomu, že se dovolatel

nestal řádným vlastníkem předmětných nemovitostí, nelze bez dalšího pokládat za

opravňující další osobu k přetrvávajícímu a dlouhodobému jednání nesouladnému s

právním řádem s odvoláním na dobré mravy, jak v podstatě naznačuje dovolatel. Takováto úvaha by ve svém důsledku do jisté míry popírala smysl právní regulace

společenských vztahů a značně znevažovala její autoritativnost. Na straně

osoby, jež užívá předmět vlastnictví jiné osoby bez náležitého právního důvodu,

přitom nelze spatřovat náležité opory pro to, aby vlastníku mohla vytýkat

způsob, jímž se rozhodne nakládat se svými majetkovými právy.

Jelikož tedy právní posouzení věci provedené odvolacím soudem Nejvyšší soud

nepovažoval z výše předestřeného důvodu za správné, přistoupil podle § 243b

odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. ke zrušení rozsudku

odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,

o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v

tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 3. září 2013

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D. předseda senátu