28 Cdo 111/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Julie Muránské v
právní věci žalobců A/ E. B. a B/ I. H., proti žalované České republice -
Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o finanční náhradu za
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 229/94, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11.
1999, č.j. 10 Co 244/99-202, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích jako soudu prvního stupně ze
dne 2. 2. 1999, č.j. 7 C 229/94-169, byla žalované uložena povinnost vydat
žalobcům finanční náhradu za neoprávněně znárodněné nemovitosti specifikované
ve výroku, a to v cenných papírech v hodnotě celkem 3 753 807, 20 Kč s 3 %
úrokem z prodlení z částky 857 466, 75 Kč od 1. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 %
úrokem z prodlení z téže částky od 24. 7. 1995 do zaplacení, a to každému z
žalobců jednou polovinou. Ostatní návrhy, t.j. návrh na vydání finanční náhrady
za studnu spolu s úroky z prodlení, návrh na zaplacení 3 % úroku z prodlení z
částky 857 466, 75 Kč od 1. 10. 1992 do 30. 4. 1993 a s 16 % úrokem z prodlení
z této částky od 24. 1. 1995 do 23. 7. 1995 a návrh na zaplacení 3 % úroku z
prodlení z částky 69 733,93 Kč od 1. 10. 1992 do 14. 7. 1994 a 16 % úroku z
prodlení z uvedené částky od 24. 1. 1995 do zaplacení, byly zamítnuty. Žádnému
z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
V části napadené odvoláním žalované, v níž bylo žalobcům rozhodnutím soudu
prvního stupně vyhověno, byl pak výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí
nad Labem jako soudu odvolacího rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, když
ostatní, odvoláním nenapadené části prvostupňového rozhodnutí zůstaly
nedotčeny. Současně bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
rovněž s jeho právním posouzením. Podle něho jsou žalobci oprávněnými osobami
podle zák. č. 87/1991 Sb. (dále jen restituční zákon), předmětné nemovitosti
byly znárodněny v rozporu s tehdy platnými předpisy dle § 6 odst. 1 písm. k)
restitučního zákona, už jenom proto, že původním vlastníkům nebyla poskytnuta
žádná náhrada za znárodněné nemovitosti, ačkoliv znárodnění zestátněním dle
dekretu č. 100/1945 Sb. bylo zásadně za náhradu a matka žalobců ani oni sami
nenáleželi mezi osoby, jimž se v důsledku výjimky stanovené ustanovením § 7
odst. 1 písm. a) a c) náhrada neposkytovala.. Protože předmětné nemovitosti
byly zčásti odstraněny a nelze je vydat, zčásti byly zabudovány do jiné
nemovitosti a podstatně zhodnoceny, přichází v úvahu pouze restituce v podobě
finanční náhrady,. O tuto žalobci řádně požádali, její výše byla náležitě
zjištěna a soud prvního stupně rovněž správně uložil žalované, aby zaplatila
úrok z prodlení v zákonné výši.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdila, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatnila tak
dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. d) o.s.ř. (zřejmě měla na mysli § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř.). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a aby rozhodl o
nákladech řízení.
V obsáhlém vyjádření žalobci vyvraceli dovolací námitky a tvrzení žalované a
navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou
k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za nějž jedná jeho zaměstnanec s
právnickým vzděláním (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání v této věci, zjistil dovolací soud z obsahu
spisu, že o žalobě v jejím původním znění (podané dne 25. 5. 1994 u Obvodního
soudu pro Prahu 1, rozhodl tento soud jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
22. 10. 1996, č.j. 7 C 229/94-91 tak, že žalované uložil vydat žalobcům
finanční náhradu za neoprávněně znárodněné nemovitosti blíže popsané v
enunciátu, v cenných papírech v hodnotě celkem 3.489.873 Kč, a to každému z
žalobců v částce 1.744.936,50 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci
rozhodnutí.Tento rozsudek byl sice zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne ze dne 27. ledna 1998, č.j. 10 Co 76/97-112, stalo se tak však
převážně z důvodů nedostatků ve zjištění skutečného stavu věci, ač jinak
odvolací soud zde rovněž vyslovil závazný právní názor na posouzení předpokladů
důvodnosti nároků žalobců. Rovněž dalším rozsudkem ze dne 21. 2. 1999, č.j. 7 C
229/94-169, bylo žalobě z větší části vyhověno, a to do částky 3.753.807,20 Kč,
z čehož každému z žalobců byla přisouzena polovina této částky, s různě vysokým
úrokem z prodlení, jak je blíže uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. K zamítnutí
pouze části žalobního nároku došlo ohledně konkrétních - v rozsudku podrobně
uvedených - částek příslušenství pohledávky. Odvolací soud pak rozsudkem ze dne
3. listopadu 1999, č.j. 10 Co 244/99-202 potvrdil rozsudek v oné vyhovující,
odvoláním napadené části, když v zamítavých výrocích nebyl rozsudek soudu
prvního stupně odvoláním dotčen. Popsaná procesní situace proto neodůvodňuje
závěr o založení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1,
písm. a) nebo b) o.s.ř. Ze spisu se rovněž nenabízí závěr - a ostatně to
dovolatelka ani netvrdí - o existenci některé z vad vyjmenovaných v § 237 odst.
1 o.s.ř., jejichž prokázání by jinak současně znamenalo založení dovolacího
důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Z obsahu spisu je ovšem patrno, že v odvolání proti posledně zmíněnému rozsudku
soudu prvního stupně uplatnila žalovaná obsahově shodné námitky právní povahy,
které nyní uplatňuje v dovolání. Samotné odvolání neobsahuje sice výslovný
návrh podle § 239 odst. 2 o.s.ř. na vyslovení přípustnosti dovolání pro určitou
otázku zásadního právního významu, nelze však přehlédnout, že dalším podáním
(č.l. 199 spisu) požádala žalovaná odvolací soud, aby pro případ, že odvolání
nebude vyhověno, připustil možnost dovolání, neboť dle názoru žalované se jedná
o otázku zásadního právního významu. Uvedenou formulaci uvedla žalovaná
výslovným odkazem na své písemné odvolání ze dne 18. března 1999, v němž v
jednotlivostech napadá správnost prakticky všech právních závěrů soudu prvního
stupně. Za použití výkladového pravidla § 41 odst. 2 o.s.ř. tak nezbývá než
dovodit, že tímto podáním mínila žalovaná učinit návrh na vyslovení
přípustnosti dovolání výrokem rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 239 odst. 2
o.s.ř. pro řešení těch právních otázek, které uplatnila v rámci svého odvolání.
Nelze přitom pominout, že není zásadně povinností účastníka, aby v případech
návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání specifikoval, pro kterou otázku,
činící z rozsudku odvolacího soudu rozsudek po právní stránce zásadního
významu, má být dovolání připuštěno.
Odvolací soud ovšem na tuto skutečnost přiměřeným způsobem nereagoval. O tomto
návrhu nerozhodl výrokem svého rozsudku ať už kladně či zamítavým výrokem,
nezabýval se touto otázkou ani v odůvodnění svého rozsudku, ač přípustnost
dovolání postupem podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nelze založit jinak, než výrokem
rozsudku odvolacího soudu. Takový postup odvolacího soudu nemůže jít však k
tíži účastníka řízení, který příslušný návrh podle posledně uvedeného
ustanovení učinil. Jde proto podle dovolacího soudu o situaci srovnatelnou s
případem, kdy dovolací soud návrhu na připuštění dovolání nevyhověl. S
přihlédnutím k závěrům plynoucím z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 20. února
1996, sp. zn. III. ÚS 253/96, publikovaného pod č. 19 ve svazku 7 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu ČR je třeba mít za to, že dovolacímu přezkumu v této
věci podléhá posouzení správnosti všech právních závěrů, na nichž odvolací soud
své rozhodnutí založil, tedy včetně posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud jde o přiznané příslušenství pohledávky. Dovolací soud proto
přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání a z
ustanovení § 242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávaný případ
nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží. O
takový případ v posuzované věci nejde.
Dovolatelka předně tvrdila nesprávnost použití ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/
zákona č. 87/1991 Sb. Namítala, že rozpor s tehdy platnými právními předpisy
nelze dovodit ze skutečnosti, že za znárodněný majetek nebyla poskytnuta
náhrada, ale pouze tam, kde byla porušena samotná znárodňovací norma. Pokud
odvolací soud dospěl k závěru, že rozpor byl založen tím, že nemovitosti
nesloužily k účelu, k němuž byly znárodněny, tento závěr provedeným důkazům
neodpovídá. V tomto směru poukazovala dovolatelka na závěr plynoucí z protokolu
o provedeném šetření ministerstva průmyslu na místě samém dne 19. září 1947. K
takové argumentaci ovšem z hlediska uplatněného a jedině přípustného dovolacího
důvodu (§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.) nemohl dovolací soud přihlédnout. V
dovolacím přezkumu podle § 239 odst. 2 o.s.ř. lze přezkoumávat pouze správnost
právního posouzení, nikoliv existenci vad předvídaných v ustanovení § 241 odst.
3 písm. c) o.s.ř.
Skutková zjištění odvolacího soudu přejímající skutkový stav tak, jak byl
zjištěn již soudem prvního stupně, a na něž se pro stručnost odkazuje (strana 5
a 6 rozsudku odvolacího soudu) zahrnují totiž celou řadu pochybení, která
znárodnění předmětných věcí doprovázela. Podle odvolacího soudu tak předně
nebyla za znárodněný majetek poskytnuta náhrada, ač ohledně žalobců ani matky
nebyla prokázána žádná okolnost, která by odůvodňovala závěr, že jim náhrada
nepřísluší z důvodů uvedených v § 7 odst. 1 písm. a) a c) dekretu presidenta
republiky č. 100/1945 Sb. Stejně tak odvolací soud vyšel ze zjištění, že v
době, kdy ke znárodnění zestátním došlo, byly dány závažné pochybnosti o tom,
zda předmětné nemovitosti vůbec sloužily znárodněnému podniku P. P., nebyly
vyvráceny již tehdy uplatněné námitky žalobců, že nemovitosti nejsou vůbec v
provozu a neslouží výrobě, přičemž předmětem znárodnění byl rovněž nedostavěný
rodinný domek, u kterého si lze jen obtížně představit, jak mohl sloužit shora
uvedenému podniku. V řízení o znárodnění byla zcela ignorována skutečnost, že
probíhá restituční řízení, ač toto mohlo vnést jasno alespoň potud, zda náleží
případná náhrada za znárodněné nemovitosti. Konečně vyšel odvolací soud i ze
zjištění, že zásah do vlastnického práva osob, které nebyly vlastníky shora
uvedeného znárodněného podniku P. P., předcházelo vydání zákona č. 114/1948 Sb.
z 28. dubna 1948. Souhrn těchto zjištění vedl odvolací soud k závěru, že takto
provedené znárodnění bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy
ve smyslu § 6 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb.
Uvedený závěr odvolacího soudu lze považovat za správný. Z hlediska vymezení
skutkových podstat uvedených v § 6 odst. 1 písm. i) až k) zákona č. 87/1991
Sb., jde o způsoby vyvlastnění, jestliže platného ustanovení předpisu o
znárodnění bylo nezákonně použito. Ve všech uvedených případech jde o druh
nezákonnosti, ať už tím, že věc byla vyvlastněna k určitému účelu a pak ji k
tomu účelu nebylo použito, ať došlo k vyvlastnění za náhradu a ta vyplacena
nebyla, nebo zda šlo o zmíněné nezákonné znárodnění. V uvedených případech jde
o objektivní znaky, jejichž existence byla v posuzované věci prokázána a z
nichž odvolací soud vyvodil odpovídající právní závěr. Souhrnu okolností, které
k znárodnění majetku zestátněním v této věci došlo, tak odpovídá obecnému
vymezení uvedenému v § 6 odst. 1 písm. k) citovaného zákona.
Pokud jde o osud druhé ideální poloviny nemovitostí, jejichž vlastníkem byl
otec žalobců V. B., tvrdila dovolatelka, že tento majetek spadal pod režim
zákona č. 116/1994 Sb., který novelizoval zákon č. 87/1991 Sb. a vztahoval se
na tzv. židovský majetek. Podle dovolatelky pak ovšem bylo zapotřebí zkoumat,
zda E. B. uplatnil nárok vyplývající ze zákona č. 128/1946 Sb. ve lhůtě a
způsobem v tomto zákoně uvedeným v rámci restituce majetku po svém otci. Pokud
se tak nestalo, došlo k prekluzi tohoto nároku. Okolnost, že matka žalobců
nárok na vrácení majetku údajně uplatnila jménem svým a jménem tehdy nezletilé
I. B., však nebyla v řízení spolehlivě prokázána. Ostatně i podle tvrzení
žalobců měla být tato žádost zamítnuta ještě před 25. únorem 1948. Dovolatelka
se domnívá, že k zamítnutí žádosti došlo z formálních důvodů, nikoliv z
politických důvodů, jak vyžaduje ustanovení zákona č. 116/1994 Sb. Ani v tomto
ohledu nelze tvrzení dovolání přisvědčit.
K tomu třeba předně opětovně připomenout, že dovolací soud není oprávněn
hodnotit při shora vymezeném dovolacím přezkumu otázky skutkové povahy, které
dovolání v naznačeném rozsahu zpochybňuje. Pouze pro přehlednost se uvádí, že
odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Ten
se s otázkou osudu ideální poloviny ve vlastnictví matky žalobců vypořádal
dostatečně přesvědčivě v odůvodnění svého rozsudku, když konstatoval, že matka
žalobců v roce 1945 žádala o výmaz z vlastnického práva bratří G. k polovině
předmětných nemovitostí a také o zrušení národní správy. Poukazovala přitom na
neukončené restituční řízení po V. B. a na zájem tehdy nezletilé druhé
žalobkyně. Poznámka o zamítnutí žádosti matky žalobců o výmaz z vlastnického
práva pro firmu G. a obnovení vlastnického práva byla učiněna v pozemkové knize
na základě č.d. 8/48, avšak v průběhu řízení tento dokument nebyl ani ve
státním archívu zjištěn. Tvrzení uplatněná v tomto ohledu v dovolání tak
výsledkům důkazního řízení, jež ostatně v dovolacím řízení již nelze
přezkoumávat, neodpovídá.
Zbývá pak posoudit správnost právních závěrů vztahujících se rovněž k důvodům
vydání této ideální poloviny nemovitostí (náležející původně matce žalobců),
resp. přiznání náhrady za ni, když nemovitost nebylo možno vydat, podle režimu
zákona č 87/1991 Sb., jak to učinil odvolací soud, případně posouzení, zda
takový nárok měl být uplatněn a posouzen podle ustanovení zákona č. 116/1994
Sb., s případnými nepříznivými důsledky z hlediska uplynutí lhůt uvedených v
zákona č. 128/1946 Sb. Na tomto místě je třeba zmínit, že není věcí žalobce,
aby prováděl právní kvalifikaci svého nároku podle příslušného předpisu.
Žalobce stíhá pouze povinnost uvést rozhodující skutečnosti, z něhož své právo
dovozuje a označit v tomto směru důkazy, jakož i nárok, jehož se dovolává (§ 79
odst. 1 o.s.ř., § 120 odst. 1 věta první o.s.ř.). Je pak na soudu, které z
navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.), jak tyto hodnotí
v rámci volné úvahy (§ 132 o.s.ř.). V souladu se zásadou "iura novit curia"
přísluší pak právní hodnocení soudu, který v souladu s ustanovením § 157 odst.
2 o.s.ř. je povinen v odůvodnění rozsudku uvést, pod ustanovení které právní
normy svá zjištění podřadil.
Pokud skutečnosti tvrzené žalobou a prokázané v důkazním řízení svědčily pro
závěr o nutnosti aplikace ustanovení zákona č. 116/1994 Sb., nelze ponechat
stranou, že ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č.
116/1994 Sb, zdůrazňuje skutečnost, že věci, jichž se nárok oprávněné osoby
týká, přešly na stát podle ustanovení § 6 a že právě v době tohoto přechodu
věci na stát měla oprávněná osoba na ně nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo
podle zákona č. 128/1946 Sb. V citovaném ustanovení není tedy uvedena okolnost,
zda nárok byl nebo nebyl podle dekretu č. 5/1945 Sb., anebo podle zákona č.
128/1946 uplatněn.Hodnoceno z hlediska těchto závěrů, ani odlišné právní
posouzení věci odvolacím soudem nevedlo k nesprávné kvalifikaci žalobců jako
osob oprávněných, jak je jejich postavení ve shora zmíněném ustanovení § 3
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) definováno.
Postup odvolacího soudu tak obsahově vedl k shodným, právně přiléhavým, závěrům
o existenci základu nároků žalobců jako oprávněných osob, přičemž pokud jde o
právní posouzení důvodu odnětí věci státem zůstává shora uvedené právní
hodnocení zaujaté dovolacím. soudem nezměněno.
Konečně nelze dospět k závěru o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím
soudem, pokud jde o stanovení výše příslušenství za náhradu příslušející
žalobcům v podobě cenných papírů. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze
dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 723/96 vyslovil již právní názor, podle něhož
oprávněné osobě přísluší ve smyslu § 517 odst. 2 o.z. a nařízení vlády č.
142/1994 Sb., úrok z prodlení se zaplacením finanční náhrady podle § 13 zákona
č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, i když finanční náhradě byla
poskytnuta v cenných papírech. Dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od závěrů
tohoto rozhodnutí, které v souladu i s dřívější judikaturou vyšších soudů
posoudilo vztah občanského zákoníku a zákona č. 87/1991 Sb. jako vztah obecného
a speciálního. Za použití zásady "lex specialis derogat generali", ze které
vyplývá oprávněnost použití obecné úpravy, není-li určitá otázka speciálním
předpisem zmíněna, nutno proto aplikovat ustanovení § 517 odst. 2 o.z. ve
spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Neposkytl-li tedy žalovaný plnění ve
stanovené lhůtě, náleží žalobcům vedle náhrady samotné i úrok z prodlení, bez
ohledu na to, že finanční náhrada zčásti spočívá ve vydání cenných papírů,
které nemají povahu státního dluhopisu. K tomuto závěru nutno připomenout, že
rozhodujícím je peněžní povaha závazku, na nějž se upírá akcesorický závazek v
podobě úroku z prodlení, zatímco je právně bezvýznamné, zda samotný peněžní
dluh měl být uhrazen zčásti ve vydání cenných papírů. Dovolateli nelze
přisvědčit ani pokud jde o jeho námitku, že poskytnutím úroků z finanční
náhrady by oprávněné osoby nesprávně zvýhodnilo oproti těm, jimž byla věc
rovněž opožděně vydána, čímž by mělo dojít k porušení základního pravidla
vyplývajícího z Ústavy ČR, podle něhož jsou si všichni lidé v právech rovni. V
tomto směru lze pouze připomenout, že občanský zákoník v případě prodlení u
věcného plnění neponechává oprávněného (věřitele) v nerovném, bezprávném
postavení, neboť mu nabízí rovněž tak odpovídající, byť odlišné právní
instrumenty (§ 420 o.z., § 451 o.z.).
Dovolací soud za této situace podle § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítl dovolání v
plném rozsahu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, vzdor částečné nepřiléhavosti
závěrů týkajících se odpovídající aplikace ustanovení zákona č. 116/1994 Sb.,
je třeba považovat za rozhodnutí po obsahové stránce správné..
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. za
použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná neměla v
dovolacím řízení úspěch a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19.-prosince 2000.
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová