28 Cdo 1118/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatele JUDr. V. M., správce konkursní podstaty státního podniku Šlechtění a
rozmnožování drůbeže, s. p., za účasti 1. České republiky – Ministerstva
zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, 110 00 Praha 1, Těšnov 17, a 2.
Pozemkového fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení
rozhodnutí správního orgánu podle zákona č. 229/1991 Sb., ve věci vedené u
Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 200/2003-174, proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2008, č. j. 28 Cdo 416/2008-227,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobce ze 17. 9. 2003 bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v
Berouně ze 14. 12. 2007, č. j. 6 C 200/2003-174. Tímto rozsudkem soudu prvního
stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, kterou se domáhal určení toho, že se
„zákon č. 229/1991 Sb. (ve znění dalších předpisů) nevztahuje na nemovitosti v
katastrálním území a obci Ch., okres B., a to na dům čp. 25 a na pozemek parc. č. 11/1 (o výměře 5.811 m2), s tím, že navrženým soudním rozhodnutím by bylo
nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR – Ústředního pozemkového úřadu
ze 6. 11. 2000, č. j. 1218/2000-5010, a rozhodnutí ministra zemědělství z 25. 4. 2001, č. j. 13451/2001-1000“. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo
také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
soudního řízení. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 23. 10. 2008, sp. zn. 28 Co
416/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Berouně ze 14. 12. 2007, č. j. 6 C 200/2003-174 (ve znění opravného usnesení z
19. 6. 2008, č. j. 6 C 200/2003-204) zrušen „ve vztahu mezi žalobcem JUDr. V. M. a účastníkem řízení ČR – Ministerstvem zemědělství, Ústředním pozemkovým
úřadem“ a soudní řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. „Jinak byl rozsudek
soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrzen“. Bylo také
rozhodnuto, že „ve vztahu mezi žalobcem a účastníkem řízení ČR – Ministerstvem
zemědělství, Ústředním pozemkovým úřadem nemá žádný z nich právo na náhradu
nákladů řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení
rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení
rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání
předcházelo (podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu), ale
neshledal odvolání žalobce důvodným. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce podal podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu žalobu, kterou se domáhal rozhodnutí o právní věci, o
níž rozhodoval ve správním řízení již i ministr zemědělství rozhodnutím z 25. 4. 2001, č. j. 13451/2001-1000, kterým byl zamítnut rozklad a bylo potvrzeno
rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 6. 11. 2000, č. j. 1218/2009-5010, jímž bylo v řízení podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnuto, že se na nemovitosti v katastrálním území Ch. (na dům
čp. 25 a pozemek parc. č. 11/1) vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě). Odvolací soud poukazoval dále na to, že ohledně této právní věci se také
Pozemkový fond ČR domáhal rozhodnutí soudu o jeho excindační žalobě, týkající
se uložení povinnosti správci konkursní podstaty „vyloučit ze soupisu majetku
úpadce uvedené nemovitosti, a to z toho důvodu, že účinností zákona o půdě
došlo k zániku práva hospodaření státního podniku Šlechtění a rozmnožování
drůbeže Ch.
k těmto nemovitostem a že ze zákona došlo ke vzniku správy
Pozemkového fondu ČR k těmto nemovitostem. Odvolací soud byl toho názoru, že žalující správce konkursní podstaty byl jako
účastník již uvedeného správního řízení procesně legitimován k podání své
žaloby, neboť napadeným rozhodnutím správního orgánu došlo k zásahu do sféry
jeho práv a povinností jako správce konkursní podstaty, když na označení
charakteru nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, závisí, zda úpadci zůstalo
případně zachováno právo hospodaření k nemovitostem (srov. § 22 odst. 1 písm. f/ zákona č. 229/1991 Sb.) a zda tedy do konkursní podstaty byly uvedené
nemovitosti zahrnuty po právu či nikoli (srov. § 6 zákona č. 328/1991 Sb.). Odvolací soud se dále zabýval i tím, zda v řízení před soudem prvního stupně
byla správně posouzena otázka okruhu účastníků tohoto řízení (např. ohledně
zástavního věřitele úpadce nebo ohledně samotného úpadce vedle správce
konkursní podstaty). Odvolací soud konstatoval ostatně i to, že podle jeho
názoru řízení před soudem prvního stupně „netrpí takovou vadou, která by byla
důvodem pro zrušení rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a
c) občanského soudního řádu“. Výjimkou tu byla, podle názoru odvolacího soudu,
ta procesní chyba, že soud prvního stupně jednal jako s účastníkem řízení i s
Ministerstvem zemědělství – Ústředním pozemkovým úřadem, když ve smyslu
ustanovení § 250a občanského soudního řádu správní orgán, který žalobou
napadené rozhodnutí vydal, již není účastníkem řízení podle ustanovení § 244 a
násl. občanského soudního řádu; odvolací soud proto podle ustanovení § 19a
odst. 1 písm. a) ve vztahu k ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného
usnesení) ve vztahu mezi žalobcem a účastníkem řízení ČR – Ministerstvem
zemědělství, Ústředním pozemkovým úřadem a řízení v tomto rozsahu zastavil. Odvolací soud byl dále k otázce povahy rozhodnutí podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. toho názoru, že tímto rozhodnutím se odstraňují pochybnosti o tom,
zda sporné nemovitosti jsou či nejsou majetkem spadajícím do působnosti zákona
o půdě ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona; takové rozhodnutí řeší
závazným způsobem právní vztahy ke sporným nemovitostem co do jejich správy a
jen ve vztahu uvedených subjektů, a proto je žalobce i z tohoto hlediska
aktivně legitimován k podání žaloby podle ustanovení § 244 a násl. občanského
soudního řádu. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právním závěrem soudu prvního
stupně, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, jsou majetkem, na který se
vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě), když dům čp. 25 se stavebním
pozemkem parc. č. 11/1 v katastrálním území Ch. byl využíván k provozní
činnosti státního podniku Šlechtění a rozmnožování drůbeže Ch., s.
p., který se
zabýval zemědělskou živočišnou výrobou; v uvedeném domě se pak nacházely byty,
které sloužily především k uspokojování bytových potřeb zaměstnanců uvedeného
podniku (a případně i dalších občanů obce); v přízemí domu byly nebytové
prostory, v nichž byly kanceláře ředitelství podniku a jídelna s kuchyní, a v
suterénu byla i kotelna a další provozní místnosti; i v pozdější době (po
přesunutí kanceláře a závodní jídelny do jiné budovy) sloužily nebytové
prostory v přízemí domu čp. 25 v Ch. a stále slouží k provozní činnosti
podniku. Odvolací soud proto dovozoval, že ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1
zákona č.229/1991 Sb. jsou za zemědělský majetek považovány i obytné budovy,
patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, a dále i
obytné budovy a hospodářské budovy, sloužící zemědělské výrobě; nemovitosti, o
něž jde v tomto řízení, jsou tedy, podle názoru odvolacího soudu, majetkem
vymezeným v § 1 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. a spadají tedy do
působnosti tohoto zákona. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve
vztahu žalobce JUDr. V. M. a účastníka řízení Pozemkového fondu ČR ve výroku o
věci samé (jakož i v navazujícím výroku o nákladech řízení), a to jako správný
ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Podle obsahu spisu
účastníku řízení ČR – Ministerstvu zemědělství, Ústřednímu pozemkovému úřadu
žádné náklady řízení před soudem prvního stupně nevznikly. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 občanského soudního
řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 24. 11. 2008 a dovolání ze
strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Berouně dne 23. 1. 2009, tedy ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel uváděl, že jeho dovolání směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího
soudu, označeným II., III. a IV. (nikoli proti výroku označenému I. o částečném
zastavení řízení v této právní věci). Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního
řádu. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
samé (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatel nejprve vytýkal, že „ve věci tu rozhodl nepříslušný soud prvního
stupně a odvolací soud nezjednal nápravu“. Podle názoru dovolatele v daném
případě z ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) a z § 88 písm. i) občanského soudního
řádu „vyplývá prvostupňová příslušnost krajského soudu jako ve sporu vyvolaném
konkursem a vyrovnáním“, takže tu nebyl Okresní soud v Berouně oprávněn vést
řízení v prvním stupni a Krajský soud v Praze rozhodovat jako soud odvolací. Další vada řízení tu spočívala v tom, že soudy obou stupňů pominuly jednoho z
účastníků tohoto řízení.
Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů tu nesprávně
nepovažovaly úpadce (státní podnik Šlechtění a rozmnožování Ch.) za účastníka
řízení a nejednaly s ním, třebaže „úpadce a správce konkursní podstaty jsou
samostatné a na sobě nezávislé procesní subjekty“. Podle názoru dovolatele měl být účastníkem tohoto soudního řízení ještě i další
subjekt, a to právní nástupce úpadcova zástavního věřitele, jemuž osvědčilo
zástavní právo k nemovitostem, o nichž bylo v řízení před správním orgánem
rozhodováno. „Zástavní věřitel byl totiž účastníkem správního řízení ex lege, a
to jako osoba řízením dotčená a mající nepochybně právní zájem na výsledku
správního řízení, takže měl být účastníkem tohoto řízení podle ustanovení §
250a odst. 1 občanského soudního řádu; jeho právní zájem vyplýval z rozdílnosti
důsledků toho, zda bude určeno, že sporné nemovitosti spadají pod režim zákona
o půdě a zda k nim vzniklo právo správy Pozemkovému fondu ČR nebo nikoli“. Pochybení soudů obou stupňů spatřoval tu dovolatel dále v tom, že shledaly
správným postup Ústředního pozemkového úřadu, když prováděl správní řízení a
vydal rozhodnutí poté, co na majetek úpadce byl prohlášen konkurs a
nemovitosti, o jejichž statutu rozhodoval, byly sepsány v konkursní podstatě;
takový postup byl však, podle názoru dovolatele, v rozporu s ustanovením § 14
odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. Nesprávně byla, podle názoru dovolatele, posouzena otázka, zda dům čp. 25 v Ch. sloužil ubytování zaměstnanců podniku. Soudy se nesprávně spokojily s tím, že v
domě bydlely též rodiny zaměstnanců podniku. To však nestačilo a bylo třeba se
zabývat tím, zda byty v tomto domě „byly evidovány jako byty podnikové či byty
určené k ubytování zaměstnanců“. Za nesprávný pokládá dovolatel i názor odvolacího soudu, že uvedený bytový dům
byl součást komplexu budov sloužících zemědělské výrobě, čímž byl údajně dán
charakter této stavby. Dovolatel má však za to, že ustanovení § 17 odst. 6
zákona č. 229/1991 Sb. odpovídalo, aby „charakter každé jednotlivé nemovitosti
byl zkoumán samostatně, zda sloužila nebo nesloužila zemědělské výrobě“. Dovolatel posléze vytýkal, že písemném vyhotovení rozsudku byl uveden právní
závěr, že „bez sporného bytového domu by podnik nebyl schopen zajistit svůj
chod tak, jako to bylo z provozního hlediska nezbytně nutné“. Z dokazování v
tomto řízení však dovolatel má naopak za to, že tu jde o budovu, která v době
účinnosti zákona o půdě a celé desetiletí poté sloužila pouze k bydlení, což
bylo také určením tohoto domu a k tomuto účelu byl kolaudován. V této budově
nebylo umístěno ředitelství podniku či prodejna drůbeže a nebylo také rozhodné,
že tu po určitou dobu bylo přízemí domu užíváno jako jídelna pro zaměstnance a
jako sklad podniku. Ve vyjádření účastníka řízení Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatele JUDr. V. M. byl zastáván názor, že soudy obou stupňů provedly v této právní věci
důkazy v postačujícím rozsahu, vyvodily z něho odpovídající skutková zjištění i
právní posouzení; řízení není také postiženo vadou, jež by měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí v této právní věci se netýkalo práv
zástavních věřitelů, jak tvrdí dovolatel. Úpadce po prohlášení konkursu nemohl
již činit ve vztahu k nemovitostem, o něž šlo v tomto řízení, žádné úkony a
veškerá oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty přešla na
správce konkursní podstaty. Po zapsání majetku do konkursní podstaty mohl
příslušný správní orgán, podle názoru Pozemkového fondu ČR, rozhodoval o něm
podle ustanovení § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. Správný je také názor
odvolacího soudu, že „obytnými budovami, sloužícími zemědělské výrobě podniku,
jsou i obytné budovy, které do účinnosti zákona o půdě sloužily k ubytování
pracovníků zemědělské organizace. Soubor staveb, k nimž měl ke dni účinnosti
zákona č. 229/1991 Sb. v daném případě právo hospodaření úpadce Šlechtění a
rozmnožování drůbeže, s. p., Ch., byl správně v tomto řízení vnímán jako soubor
zemědělských staveb, když zakladatelem tohoto podniku bylo Ministerstvo
zemědělství.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 200/2003
Okresního soudu v Berouně), ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by
odvolací soud svým rozsudkem z 23. 10. 2008 (sp. zn. 28 Co 416/2008 Krajského
soudu v Praze) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě
posoudit, zda odvolací soud tímto svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání
dovolatele, řešil některou otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu nebo že by řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle
ustanovení § 244, § 246 odst. 1 a § 250a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu v
souvislosti s ustanovením § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) a
s ustanovením § 17 odst. 1 zákona č. 328/2001 Sb., o konkursu a vyrovnání.
Podle ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl-li orgán moci
výkonné nebo orgán územního samosprávného celku zřízený podle zvláštního
předpisu, o sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 občanského soudního
řádu) a nabylo-li rozhodnutí tohoto správního orgánu právní moci, může být
tatáž právní věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. K návrhu je
oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního
orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena,
určena nebo zamítnuta; tento návrh se nazývá žalobou (§ 246 odst. 1 občanského
soudního řádu).
Podle ustanovení § 250a odst. 1 občanského soudního řádu jsou tu účastníky
řízení žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. Zjistí-
li soud, že se řízení podle § 244 a násl. o. s. ř. neúčastní někdo, kdo je
podle § 250a odst. 1 o. s. ř. jeho účastníkem, přibere jej soud usnesením do
řízení (§ 250a odst. 2 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nemovitosti ve vlastnictví
státu, uvedené v § 1 odst. 1 tohoto zákona, spravují pozemkové fondy (s
výjimkami uvedenými v § 17 odst. 1 písm. a/, v/, c/ a d/ zákona č. 229/1991
Sb.). – Z uvedeného ustanovení tedy vplývá, že charakter budov je rozhodný pro
to, zda jde o nemovitosti, které ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb. spravuje pozemkový fond.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. se tento zákon (zákon o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) vztahuje: a)
na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží a v rozsahu
stanovením tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond, b) na obytné
budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské
usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) na obytné budovy, hospodářské budovy
a stavby sloužící zemědělské výrobě nebo lesní výrobě anebo s ní souvisejícímu
vodnímu hospodářství a d) jiný zemědělský majetek uvedený v § 20 zákona č.
229/1991 Sb. (tj. živý a mrtvý inventář a zásoby).
Zemědělskou usedlostí ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1, písm. b), zákona č.
229/1991 Sb. je třeba chápat zejména obytnou část zemědělské usedlosti, chlévy
a stodoly se stavebním pozemkem (stavebními pozemky) a potom jednotlivé
zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívány jako společný
komplex (srov. č. 16/1996, str. 46 /124, Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. v pochybnosti o tom, zda se
jedná o nemovitosti, na které se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., rozhodují
příslušné ústřední orgány státní správy republiky. – V daném případě šlo o
rozhodování Ministerstva zemědělství (včetně rozhodnutí ministra zemědělství).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
bylo vyloženo: Dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešlo na
ustanoveného správce konkursní podstaty. Ve sporu, v němž správce vymáhá ve
prospěch konkursní podstaty nárok úpadce, musí být jako žalobce uveden přímo
správce konkursní podstaty úpadce.
Žalobu o nárocích, podanou úpadcem po prohlášení konkursu, by bylo třeba
zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešlo na
správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace (srov.
č. 52/1998, str. 188, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za trvání konkursu může žalobní návrh zástavního věřitele proti zástavnímu
dlužníku uspět v občanském soudním řízení pouze s dodatkem, že uložené
povinnosti se zástavní dlužní pod dobu trvání konkursu zprostí jen plněním do
konkursní podstaty úpadce (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 74/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. s) občanského soudního řádu krajské soudy
rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech konkursu a vyrovnání.
Vzhledem k těmto uváděným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním
závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ve Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném
případě, nebylo přesvědčivě možné dospět k závěru, že tu u rozhodnutí
odvolacího soudu z 23. 10. 2008 (sp. zn. 28 Co 416/2008 Krajského soudu v
Praze), proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, šlo o rozhodnutí, v němž by
byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (ale ani v
podstatě s právem procením), nebo právní otázka, jež by byla rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a nebo právní otázka, která by
dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nebyly tedy u dovolání
dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného
ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti
pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 7. října 2010
JUDr. Josef R a k o v
s k ý, v. r.
předseda
senátu