28 Cdo 112/2018-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze -
Břevnově, IČO: 00408344, se sídlem v Praze 6 – Břevnov, Markétská 1/28,
zastoupené JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská
1/28, proti žalované: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o
nahrazení projevu vůle žalované uzavřít dohodu o vydání jiných než zemědělských
nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 198/2016,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.
října 2017, č. j. 84 Co 281/2017-201, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.388 Kč k rukám advokátky JUDr. Aleny Štumpfové do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovoláním žalované je napaden shora označený rozsudek odvolacího soudu,
jímž byl v meritu potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 5. 2017, č. j. 7 C 198/2016-176, kterým byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít
s žalobcem dohodu o vydaní pozemku v katastrálním území H. jako jiné než
zemědělské nemovitosti podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu
Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012
Sb.“). Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním vymezenou otázku hmotného práva, na
jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení,
odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům
přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř.). Dovolatelka předestírá otázku výkladu zákonného pojmu funkční
souvislosti nemovitých věcí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., dovozujíc, že danou otázkou odvolací soud vyřešil v rozporu s
tím, jak je řešena rozhodovací praxí dovolacího soudu, odkazujíc zejména na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017,
případně že jde o otázku v poměrech obdobných posuzované věci neřešenou. Interpretaci a aplikaci relevantního ustanovení právního předpisu (§ 7 odst. 1
písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) v rozhodovací praxi dovolacího soudu lze
považovat za ustálenou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4170/2017, či jeho usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze
dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo
4693/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3783/2017). Podle shora odkazované, nerozporné judikatury dovolacího soudu funkční
souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu interpretovaného ustanovení může a
i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané
faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich
stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze
odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území; z ekonomického
hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala
zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného
využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto
využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné
věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena.
Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že
v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými
pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost
funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není
obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z
hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již
vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební,
nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků
nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící
nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně
a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s
pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 95/1871 ř. z., o
zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé
pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a
evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru
nemovitostí. V posuzované věci – přestože je dovolatelka jiného mínění – spočívají závěry
odvolacího soudu o naplnění podmínky funkční souvislosti předmětného pozemku
(p. č. st. 3/4) s jinou nemovitou věcí, jež byla žalobci vydána (p. č. st. 3/1,
jíž součástí je stavba č. p. 41), netoliko na tom, že posuzované nemovité věci
měly historicky souvislost vlastnickou (právní), spotřební, popřípadě
prostorovou, nýbrž zejména na tom, že šlo o funkčně vzájemně provázaný soubor
pozemků (a staveb), tj. ucelený areál (slovy odvolacího soudu „jeden funkční /
hospodářský/ celek“, označovaný také jako „společný /malý/ dvůr“), což
implikuje i ten závěr, že mezi posuzovanými nemovitými věcmi byl vztah reálné
užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, že šlo
nemovité věci funkčně spjaté i v tom směru, že jejich samostatné využití bylo
přinejmenším ztížené, ne-li nemožné. Dovolatelkou současně kritizovaná úvaha odvolacího soudu, týkající se možné
restituce celého pozemku parc. č. 3, pokud by nebyl v době nesvobody rozdělen,
pak přestavuje argumentaci spíše podpůrnou, na níž rozhodnutí odvolacího soudu
primárně založeno není. Sluší se pak připomenout, že skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím
soudem, nemohl být dovoláním účinně zpochybněn (vady skutkových zjištění
nepředstavují naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu
přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy
k nákladům (oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictvím své zástupkyně
vyjádřil k podanému dovolání, patří odměna advokátky za zastupování v dovolacím
řízení ve výši 2.500 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových
výdajů advokátky stanovenou paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního
tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3
písm. a/ o. s. ř.) ve výši 588 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9.
2017) se podává z bodu 2 článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na webových
stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu