28 Cdo 3783/2017-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Povodí Vltavy,
státního podniku, IČ 708 89 953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8,
zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4,
Jeremenkova 763/88, za účasti Římskokatolické farnosti Borotín u Tábora, IČ 650
19 156, se sídlem v Chotovinách, Lipová 2, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o nahrazení rozhodnutí
Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze
dne 7. 9. 2015, č. j. 431335/2014/R5915/RR9894, vedené u Krajského soudu v
Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 24/2015, o dovolání
Římskokatolické farnosti Borotín u Tábora proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 23. března 2017, č. j. 4 Co 83/2016-102, ve znění opravného usnesení
téhož soudu ze dne 17. května 2017, č. j. 4 Co 83/2016-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Římskokatolická farnost Borotín u Tábora je povinna zaplatit žalobci na
nákladech dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokátky JUDr. Vladany
Tikalové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 28. 1.
2016, č. j. 15 C 24/2015-72, rozhodl, že se ve výroku blíže specifikovaná
nemovitost Římskokatolické farnosti Borotín u Tábora nevydává, čímž nahradil
shora uvedené rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (výrok I.), a uložil
účastníkovi nahradit náklady řízení (výrok II.). Vyhověl tak žalobci, jenž se
žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), domáhal znovuprojednání věci
rozhodované Státním pozemkovým úřadem. Soud prvního stupně mezi sporným
pozemkem a dalšími s ním sousedícími shledal funkční souvislost ve smyslu § 7
odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č.
428/2012 Sb.“), leč dospěl k závěru, že požadovanou nemovitost nelze dané
církevní právnické osobě vydat pro překážku podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona
č. 428/2012 Sb., poněvadž je zastavěna stavbou, která je schopna samostatného
užívání a byla v šedesátých letech minulého století zřízena v souladu se
stavebním zákonem, přičemž je ke svému účelu stále užívána. Pro naplnění
výlukového důvodu ve smyslu posledně zmiňovaného ustanovení žalobě vyhověl.
K odvolání Římskokatolické farnosti Borotín u Tábora přezkoumal uvedené
rozhodnutí Vrchní soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 4
Co 83/2016-102, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2017, č. j. 4 Co
83/2016-123, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.). Vrchní soud, rekapituluje skutková zjištění soudu prvního stupně,
ztotožnil se s jeho v tomto směru přijatými závěry, avšak nepřitakal jím
zastávanému právnímu posouzení dané kauzy. Nesdílel především názor stran
existence funkční souvislosti mezi předmětným pozemkem a jinými nemovitostmi
vlastněnými účastníkem jako oprávněnou osobou, či s nemovitostmi jí vydávanými
podle zákona č. 428/2012 Sb. S poukazem na úmysl zákonodárce vyloučil, aby byla
funkční souvislost dotčených nemovitostí ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. dovozována toliko z dřívější vlastnické jednoty, spotřební
souvislosti spočívající v používání výnosů z nich ke shodnému účelu, jejich
vzájemné blízkosti, sousední polohy, či na podkladě dřívějších evidenčních
hledisek, byly-li vedeny jako jedna parcela, či knihovní těleso. Nepřitakal
proto mínění Římskokatolické farnosti Borotín u Tábora o funkční souvislosti
sporovaného pozemku s dalšími nemovitostmi v jejím vlastnictví, jíž by byl
naplněn předpoklad jeho vydání vymezený shora citovaným ustanovením zákona č. 428/2012 Sb. Na rozdíl od krajského soudu, odkazuje na judikaturu Nejvyššího
soudu, dospěl odvolací soud též k závěru, že na předmětný pozemek nelze
aplikovat výlukový důvod předvídaný v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012
Sb. Byť s jiným odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti zmíněnému rozsudku brojí dovoláním Římskokatolická farnost Borotín u
Tábora, spatřujíc jeho přípustnost v otázce, jež nebyla doposud rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu řešena, a sice naplnění znaku funkční souvislosti podle
§ 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. v případě pozemků bezprostředně
souvisejících a sloužících zemědělské výrobě a nemovitostí tvořících v
minulosti společně jediný pozemek v podobě pozemkové parcely zapsané ve veřejné
evidenci. Odvolacímu soudu v tomto směru vytýká přehnaně restriktivní výklad
řečeného pojmu. Má za to, že v nyní posuzované věci je dána funkční souvislost
jak v přítomnosti – skrze pozemky sousedící, tak v minulosti – dotčené
nemovitosti tvořily jedinou parcelu. Závěrem poukazuje na ústavněprávní rozměr
zásahu do jejích základních práv zužující interpretací zákona č. 428/2012 Sb. S
ohledem na vyslovené navrhuje zrušení napadeného rozsudku, jakož i rozsudku
soudu prvního stupně a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, vylíčil
dle jeho názoru pro věc podstatné skutkové okolnosti a Nejvyššímu soudu navrhl
dovolání zamítnout. V dovolacím řízení bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání ovšem přípustné není. Dovoláním předestřenou problematikou výkladu pojmu funkční souvislost ve smyslu
ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se Nejvyšší soud zabýval zejména
ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017. Funkční
souvislostí se přitom rozumí takový vztah dvou předmětů, v jehož důsledku jeden
v podstatě umožňuje druhému plnit požadovanou funkci, přičemž oddělením se
ekonomická a užitná hodnota věcí snižuje, a naznačený poměr závislosti může být
dán oboustranně i jednosměrně (jedna věc funguje samostatně, avšak druhá bez
první nikoliv). S odkazem na úmysl zákonodárce, jímž bylo omezení rozsahu
vydávaných nemovitých věcí, oproti těm poskytnutým na základě § 6 téhož zákona,
Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozsudku artikuloval názor, dle něhož k závěru o
funkční souvislosti požadované nemovitosti s jinými oprávněnou osobou
vlastněnými, či jí v režimu zákona 428/2012 Sb. vydávanými věcmi nelze dospět
toliko na podkladě jejich prostorové souvislosti, a nemůže tak být implikována
pouze jejich územní blízkostí, poněvadž i polohově sousedící pozemky mohly být
hospodářsky využívány rozdílně a na sobě nezávisle. Obdobně nelze na funkční
souvislost bez dalšího usuzovat ze skutečnosti, že předmětné nemovitosti
představovaly v minulosti dle pozemkových knih jediné knihovní těleso, neboť ta
svědčí toliko o jejich právní (nikoliv funkční) nesamostatnosti. Na uvedené
navázal dovolací soud též v dalších rozhodnutích (srovnej kupř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, a jeho usnesení
ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, i ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28
Cdo 4693/2017). V nastíněných intencích nese se rovněž podrobná argumentace odvolacího soudu,
již lze v poměru k judikatuře Nejvyššího soudu považovat za zcela konformní. Vrchním soudem přijatý závěr se nepříčí ani dovolatelkou akcentované nutnosti
posuzovat funkční souvislost i ve smyslu historickém, tedy v minulosti
existující, ve vztahu k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, jenž se ovšem jinak, jak ostatně sama uvádí,
týká věci skutkově odlišné. Nedůvodnými se pak v nynější situaci jeví i výtky dovolatelky stran
ústavněprávního rozměru zásahu do jejích práv zapříčiněného přehnaně
restriktivním výkladem zákona č.
428/2012 Sb., neboť k újmě na jejích
základních právech ani k porušení jejího legitimního očekávání jakožto
oprávněné osoby podle citovaného restitučního zákona nedošlo. Na ně totiž
bezesporu nelze usuzovat pouze z toho, že soud při respektování zákonné úpravy
a v souladu s náhledem zastávaným judikaturou Nejvyššího soudu jí uplatňovanému
restitučnímu požadavku nevyhověl. Sluší se dodat, že ohlašovaným smyslem a
účelem zákona č. 428/2012 Sb. je zmírnění pouze některých majetkových křivd, a
to za právním předpisem stanovených pravidel, která nemohou být překračována
interpretací, jež by se vůči konkrétnímu restituentovi jevila v daném případě
nejvstřícnější. V intencích judikatury Ústavního soudu, jejíchž závěrů se
účastnice dovolává, je ostatně ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému
právu, a nikoliv toliko uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001,
sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS
1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017). Z vysloveného je tedy zjevné, že dovolatelkou předestřené otázky byly již v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, právní posouzení věci odvolacím
soudem je nadto s v ní přijatými závěry zcela konformní, přičemž nebylo
shledáno důvodů pro jejich odlišné posouzení. Nepředložila-li tedy dovolatelka
Nejvyššímu soudu jinou otázku naplňující kriteria § 237 o. s. ř., nezbylo mu
než její podání v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením
advokátkou náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). Dle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996
Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k
dovolání) 3.100 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a
navýšení o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 4. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu