28 Cdo 1127/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa
Rakovského
v právní věci žalobkyně RNDr. Z. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/
M. č. P. 10, a 2/ B. d. L. 9 a 11, o zaplacení částky 48.920,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 110/2003, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č. j. 39 Co
429/2006-81, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č. j. 39 Co
429/2006-81, se ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání
odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. února 2006, č. j. 34 C
110/2003-63, zamítl žalobu ve vztahu k první žalované o uložení povinnosti
zaplatit žalobkyni částku 33.516,- Kč (výrok I.), uložil druhému žalovanému
zaplatit žalobkyni částku 9.240,- Kč ve stanovené lhůtě, když současně ve
vztahu k tomuto žalovanému ohledně částky 15.404,- Kč žalobu zamítl (výrok
II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu
(výroky III., IV. a V.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaná není pasivně
legitimována ohledně žaloby na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků
č. parc. 1493/2 a 1493/3 v katastrálním území Vršovice v rozhodném období let
2001
a 2002, plnících funkci veřejné zeleně, které jsou ve vlastnictví žalobkyně,
neboť právním nástupcem N. v. hl. m. P. (zakladatele Sadů, lesů, zahradnictví
P., státního podniku), který rozhodoval o potřebách užívání pozemků jako
veřejné zeleně, je podle § 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, hlavní
město Praha.
Ohledně druhého žalovaného pak soud prvního stupně uzavřel, že tomuto
vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši regulovaného nájemného v souvislosti s
užíváním pozemků č. parc. 1493/1 a 1493/4, které jsou rovněž v katastrálním
území V. i ve vlastnictví žalobkyně, neboť na těchto pozemcích stojí domy ve
vlastnictví druhého žalovaného, a žalobě proto částečně vyhověl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2007, č.
j. 39 Co 429/2006-81, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých
výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že
podané odvolání není důvodné. Soud prvního stupně si opatřil dostatek podkladů,
učinil z nich odpovídající skutková zjištění a věc též správně posoudil po
stránce právní, vyjma dílčího právního hodnocení věci ve vztahu k první
žalované. Podle § 451 odst. 1, 2 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat, přičemž pasivně legitimován je ten, kdo se
obohatil, a o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové
hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď
zvýšením jeho aktiv nebo snížením jeho pasiv. O obohacení se jedná rovněž
tehdy, pokud se majetek obohaceného nezmenšil, ač se zmenšit měl. Plnění „může
spočívat buď v tom, že bylo něco dáno nebo byla postoupena pohledávka nebo že
bylo zřízeno právo a nebo bylo ve prospěch někoho konáno“. Žalobkyně se ve
vztahu k prvé žalované domáhá vydání bezdůvodného obohacení, které spatřuje v
tom, že žalovaná obhospodařuje veřejnou zeleň, existující na pozemcích ve
vlastnictví žalobkyně. Bylo přitom prokázáno, že tuto zeleň žalovaná
obhospodařuje na vlastní náklady, a je tak zjevné, že žádný z důvodů vedoucích
ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. při takto
zjištěném skutkovém stavu na straně žalované není naplněn. Pokud žalovaná na
vlastní náklady pečuje o stávající zeleň na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně,
dostává se tím naopak žalobkyni majetkové hodnoty. Soud prvního stupně tedy
postupoval zcela správně, pokud žalobu ve vztahu k žalované (byť poněkud z
jiných důvodů) zamítl. I ve vztahu ke druhému žalovanému rozhodl soud prvního
stupně správně, neboť bezdůvodné obohacení je v tomto případě představováno
výší nájemného, na které by žalobkyni vznikl nárok za užívání obou jejích
pozemků, na nichž stojí domy druhého žalovaného, přičemž při určení výše takto
vzniklého bezdůvodného obohacení je třeba vycházet ze skutečnosti, že nájemné z
pozemků nesloužících k podnikání bylo v rozhodném období regulováno právním
předpisem, a to výměry Ministerstva financí ČR č. 1/2001 a č. 1/2002.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje
z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když napadené rozhodnutí má ve věci samé
zásadní právní význam v otázce vzniku bezdůvodného obohacení na straně první
žalované ve smyslu § 451 a násl. obč. zák., resp. její pasivní legitimace, a
zároveň v otázce posouzení protiústavnosti cenové regulace, vztahující se k
pozemkům nesloužícím k podnikání. Důvodnost pak dovolatelka dovozuje z § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka se domnívá, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému
právnímu závěru, dle něhož v daném případě nemůže výše bezdůvodného obohacení
přesáhnout částku stanovenou cenovými předpisy, rovněž je nesprávný i jejich
závěr
o absenci pasivní věcné legitimace prvé žalované ve sporu, když odvolací soud
na jedné straně dovozuje, že právním nástupcem N. v. hl. m. P. je hlavní město
P., na druhé straně však připouští, shodně s tvrzením prvé žalované, že tato o
předmětné pozemky v rozhodné době pečovala a jako korporace veřejného práva je
i „užívala“. Péči o pozemky pak soud následně hodnotí jako službu dovolatelce,
která z ní má majetkový prospěch. Tento závěr má dovolatelka za irelevantní,
protože pozemky nemohla užívat a ani z nich mít náležitý majetkový prospěch,
zatímco prvá žalovaná o pozemky pečovala a udržovala je. Péčí se pak rozumí
služba občanům, obyvatelům prvé žalované, kteří mohli pozemky užívat jako volné
prostranství ke své rekreaci a relaxaci. Není tak rozhodující, kdo je právním
nástupcem N. v. hl. m. P., ale to, kdo měl z užívání pozemků prospěch, a je
zjevné, že to byla prvá žalovaná. Ta totiž mohla rozhodovat např. o záboru
pozemků a brát z nich plody, když je fakticky měla v držení, neboť je z
veřejného práva nadána rozhodovat o využití veřejného prostranství, tedy i
předmětných pozemků. Tímto využitím pozemků je právo požadovat poplatek za
zábor veřejného prostranství dle zákona č. 128/2000 Sb. Dovolatelka má dále za
to, že soudy pochybily, když nepřihlédly k její námitce protiústavnosti cenové
regulace, s níž se pak ani řádně nevypořádaly. Rozdíl mezi regulovaným nájemným
a nájemným tržním je enormně vysoký, přičemž v této souvislosti dovolatelka
poukazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu ohledně regulace nájemného u
bytů. Rozhodnutím odvolacího soudu jí tak bylo upřeno právo na ochranu majetku
dle čl. 11. odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obdobně jí bylo s ohledem
na uplatněnou regulaci upřeno i právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2
Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů
a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení, neboť důvody
uvedené v dovolání dopadají na obě rozhodnutí.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vychází z
toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho
přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/
o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.
s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud shledal dovolání ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou
přípustným, neboť mu byla předložena k posouzení právní otázka, která v
dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla explicitně vyřešena, a
která tak naplňuje podmínky zásadní právní významnosti. Tato otázka se vztahuje
k posouzení, zda na daný skutkový stav dopadá ustanovení § 451 odst. 2 obč.
zák., jak bude specifikováno níže. Zodpovězení této otázky přitom bezesporu
může mít dopad i do jiných před soudy České republiky souzených sporů, což
dokládá její potřebný judikatorní přesah.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka v tomto ohledu namítá, že odvolací soud se nevypořádal s její
námitkou protiústavnosti cenové regulace vztahující se ke druhému žalovanému.
Nejvyšší soud po přezkoumání odůvodnění rozsudku odvolacího soudu přitakává
dovolatelce s tím, že odvolací soud se k této námitce nikterak nevyjádřil,
odůvodnil toliko správnost aplikace cenové regulace na daný skutkový stav. Z
postupu odvolacího soudu je však zřejmé, že tento předpis jako protiústavní
neshledal, a proto nebylo nutné, aby se s námitkou výslovně vypořádal. Navíc
tato námitka s ohledem na níže uvedené není v dané věci relevantní, neboť
dovolání bylo v tomto rozsahu shledáno nepřípustným. Nejvyšší soud pak jiné
vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
neshledal.
Žalobkyně se ve vztahu k prvé žalované domáhá vydání bezdůvodného obohacení,
které spatřuje v tom, že žalovaná obhospodařuje veřejnou zeleň, existující na
pozemcích ve vlastnictví žalobkyně. Odvolací soud však dospěl k závěru, že k
bezdůvodnému obohacení na straně prvé žalované nedošlo, když bylo prokázáno, že
tuto zeleň žalovaná obhospodařuje na vlastní náklady, a je tak zjevné, že žádný
z důvodů vedoucích ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2
obč. zák. při takto zjištěném skutkovém stavu na straně žalované není naplněn.
Pokud žalovaná na vlastní náklady pečuje o stávající zeleň na pozemcích ve
vlastnictví žalobkyně, dostává se tím naopak majetkové hodnoty žalobkyni.
Odvolací soud proto odvolání žalobkyně neshledal důvodným.
Nejvyšší soud konstatuje, že tento postup odvolacího soudu pramenil z jeho
právního názoru ohledně aplikace a interpretace § 451 odst. 2 obč. zák.
Správnost úvah odvolacího soudu v tomto směru se přitom stala předmětem
vlastního dovolacího přezkumu, neboť Nejvyšší soud pokládá otázku týkající se
aplikace a interpretace citovaného ustanovení na zjištěný skutkový stav za
zásadně právně významnou.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. musí obohacení vydat ten, kdo se na
úkor jiného bezdůvodně obohatí.
Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na daný skutkový stav výše uvedená ustanovení
dopadají a nelze přitakat závěru odvolacího soudu, který apriori uzavřel, že ke
vzniku bezdůvodného obohacení nedošlo. Na základě předchozího řízení před soudy
prvního i druhého stupně lze mít za zjištěné, že M. č. P. 10 jako prvá žalovaná
užívala pozemky ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu.
Podle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, M. č. P. 10 vystupuje v
právních vztazích svým jménem, nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající a
spravuje majetek hlavního města P. Hlavní město P., které se člení na městské
části, má postavení veřejnoprávní korporace, má vlastní majetek, má vlastní
příjmy a hospodaří za podmínek stanovených zákonem podle vlastního rozpočtu.
Hlavní město P. a městské části pak vykonávají jednak přenesenou působnost,
která představuje výkon státní správy svěřené orgánům hlavního města a
městských částí zákonem, a dále samostatnou působnost, která je projevem jejich
samosprávy. V oblasti přenesené působnosti se uplatňují principy veřejného
práva regulující výkon veřejné správy. Orgány veřejné moci zde tedy vystupují
autoritativně ve vztahu k občanům a jedná se tedy o vrchnostenskou správu
uplatňující principy nadřízenosti
a podřízenosti. Pokud jde ovšem o výkon samosprávy, jehož podstatou je
především hospodaření s majetkem, kdy o způsobech jeho využití a nakládání s
ním rozhoduje v mezích zákona veřejnoprávní korporace samostatně, zde je nutno
zdůraznit, že veřejnoprávní korporace vstupuje do soukromoprávních vztahů, kde
platí soukromoprávní principy, především princip rovnosti stran a další
principy občanského práva, včetně principu vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého užíváním cizího majetku.
Soudy měly dále za zjištěné, jak vyplynulo ze znaleckého posudku, že pozemky č.
parc. 1493/2 a 1493/3 zapsané v katastru nemovitostí jako ostatní plocha –
veřejná zeleň jsou pozemky v území dokončené obytné zástavby a jsou svým
charakterem, tvarem a umístěním určeny k plnění funkce veřejné zeleně. Tyto
pozemky tak mohou sloužit veřejnosti k její relaxaci a dalšímu využití. Prvá
žalovaná disponující tedy majetkem žalobkyně mohla užíváním těchto pozemků
plnit své veřejné funkce související s uspokojováním potřeb občanů, což je její
povinnost stanovená zákonem, které by však jinak musela plnit jiným způsobem,
tzn. např. obdobné pozemky s veřejnou zelení za stejným účelem koupit nebo
pronajmout, případně zeleň zde osadit. V takovém případě by prvé žalované
užíváním majetku na úkor žalobkyně majetkový prospěch zcela jistě vznikl.
Ačkoli tedy jednotlivé způsoby užívání pozemku jako veřejné zeleně mohou mít
různorodou podobu a jsou s nimi spojeny náklady, nelze bez dalšího uzavřít, jak
učinil odvolací soud, že k bezdůvodnému obohacení nemůže dojít. Užívání cizího
majetku bez právního důvodu s povinností vydat bezdůvodné obohacení představuje
obecné pojetí právního principu, který je třeba aplikovat na předem blíže
neurčené případy. Judikatura Nejvyššího soudu pak tyto situace, kdy je tento
princip třeba aplikovat, interpretuje v širokém rozsahu, např. u nájemních
vztahů, kde výše bezdůvodného obohacení se určuje dle tržního nájemného (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2000, sp. sz. 26 Cdo
84/99), nebo u spoluvlastnických vztahů, kdy jeden spoluvlastník užívá předmět
spoluvlastnictví nad rámec svého podílu bez souhlasu ostatních spoluvlastníků
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. května 2005 sp. zn. 33 Odo
351/2004), u provádění prací v situaci, kdy nebyla uzavřena smlouva o dílo
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2009, sp. zn. 28 Cdo
1764/2008) apod. Dále v obecné rovině srov. zejména Zprávu \"K některým otázkám
projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle
občanského zákoníku a zákoníku práce\", uveřejněnou pod č. 26 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, a Zprávu \"K některým dalším
otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle
ustanovení Občanského zákoníku\", uveřejněnou pod č. 1 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, jejichž závěry jsou i nadále přijímány jako
správné.
Při posuzování věci je třeba rovněž vycházet z obecnějšího pojetí vlastnického
práva jako práva, které může být omezeno jen se souhlasem vlastníka, jinak jen
na základě zákona. V dané věci žalobkyně, ani její právní předchůdce, neudělili
souhlas k užívání předmětných pozemků jako veřejné zeleně v obytné zástavbě.
Podle § 128 obč. zák. je vlastník povinen strpět, aby ve stavu nouze nebo v
naléhavém veřejném zájmu byla na nezbytnou dobu v nezbytné míře a za náhradu
použita jeho věc, nelze-li účelu dosáhnou jinak. Podle odst. 2 tohoto
ustanovení lze ve veřejném zájmu věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit,
nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel
a za náhradu. Jestliže předmětné pozemky žalobkyně nebyly ve veřejném zájmu
vyvlastněny, je žalobkyně jako vlastnice pozemků povinna strpět omezení
vlastnického práva tím, že její pozemek je užíván pro potřeby všech jako
veřejné prostranství – veřejná zeleň v obytné zástavbě, ale za náhradu (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. ledna 2004 sp. zn. 32 Odo 823/2003).
Tuto argumentaci uvedl ve svém odůvodnění i soud prvního stupně, nesprávně však
dovodil, že žalovaná není pasivně legitimovaná. Soud druhého stupně pak otázku
pasivní legitimace správně posoudil odlišně, následně ovšem nesprávně s jiným
zdůvodněním (viz výše) shledal odvolání žalobkyně nedůvodným. Pokud tedy
dovolatelka nesouhlasí s posouzením otázky pasivní legitimace prvé žalované
odvolacím soudem, pak se v této námitce mýlí.
Právní posouzení věci provedené odvolacím soudem je s ohledem na výše
uvedené nesprávné, a dovolání je tedy nutno přiznat důvodnost. Nejvyšší soud
tudíž postupoval podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a
napadený rozsudek soudu odvolacího ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s.
ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky včetně
nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání směřujícího proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve vztahu k druhému
žalovanému ohledně částky 15.404,- Kč (část výroku II. rozsudku soudu prvního
stupně, který odvolací soud potvrdil), neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, přičemž k
příslušenství pohledávky se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 2 písm. a)
o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích
více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým
účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto
nároků převyšuje částku 20.000,- Kč, přičemž rozhodnutím odvolacího soudu, jímž
byl výrok o věci samé rozsudku soudu prvního stupně potvrzen pouze v zamítavé
části, zatímco ve vyhovující části výroku zůstalo rozhodnutí nedotčeno, dochází
ke štěpení nároku (Bureš, Drápal, Krčmář a kol. Občanský soudní řád komentář –
II. díl, 7. vyd. C.H. Beck v Praze r. 2006, str. 1246). Dovolání ve vztahu k
druhému žalovanému ohledně částky 15.404,- Kč tak nedosahuje zákonem stanovené
hranice výše peněžitého plnění pro přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu
odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve vztahu mezi
žalobkyní a druhým žalovaným podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že druhému žalovanému žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. prosince 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu