32 Odo 823/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a
JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně N. M., zastoupené, advokátem,
proti žalovanému H. m. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 1 354 830
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
20 C 126/95, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 30. října 2002, č. j. 13 Co 511/2002 - 215, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Dovolání žalovaného se zamítá
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 17 485 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám, advokáta .
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 24 335 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám,
advokáta.
Žalobkyně se jako vlastnice pozemku parc. č. 2360 v k. ú. H. domáhala vydání
bezdůvodného obohacení, které žalovanému městu vzniklo tím, že právní
předchůdce žalovaného svévolně začlenil pozemek žalobkyně proti vůli její
předchůdkyně do H. lesoparku, zřídil na něm asfaltovou cestu,
altán a lavičky (pozemek začal sloužit k rekreaci občanů a návštěvníků H. m.
P.), a za toto užívání žalovaný žalobkyni nic nezaplatil.
Obvodní soud pro Prahu 1 v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 11. června 2002 č.
j. 20 C 126/95-182 poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 20. listopadu
2001 č. j. 20 C 126/95-161, kterým žalobu o zaplacení částky 1
354 830 Kč s příslušenstvím zamítl, byl zrušen usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 17. dubna 2002 č. j. 13 Co 167/2002–176 a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 354 830 Kč s úroky z prodlení
specifikovanými v rozsudku, a ohledně dalších úroků z prodlení, které byly
požadovány ve změně žaloby ze dne 19. 9. 2001, žalobu zamítl; zároveň
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně
žalobkyně B. S. se dopisem z 8. ledna 1974 vyjádřila, že trvá na svém
vlastnictví k předmětnému pozemku s tím, že ona a její dědici mají v úmyslu
pozemek v budoucnu užívat k zahrádkářským účelům. Po její smrti nabyla
předmětný pozemek rozhodnutím státního notářství ze dne 15. 6. 1976 č. j. 4D
2480/75-60 do vlastnictví žalobkyně s tím, že podle evidence nemovitostí
užíval pozemek žalobkyně národní podnik Sady, lesy, zahradnictví a pozemek byl
zapsán jako orná půda. Pozemek žalobkyně začal být užíván subjektem odlišným od
vlastnice pozemku, aniž by o tom bylo vydáno příslušné rozhodnutí podle
vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění
zemědělské výroby nebo podle zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného
zemědělského majetku k zajištění výroby. Dopisem z 21. 4. 1997 bylo Místním
úřadem P. 15 – stavebním úřadem právnímu zástupci žalobkyně sděleno, že pozemek
je nedílnou součástí rekreační oblasti – lesoparku, že se jedná o lesní
pozemek, a nelze ho k ničemu jinému využít, vlastnice pozemku nemůže jeho
využití nijak změnit, a že lavičky a altány, které byly v minulosti na celém
území lesoparku osazeny, slouží k rekreaci a oddechu všech P., a stavební úřad
nemá důvod k zahájení řízení o odstranění stavby, neboť se o stavbu ani
nejedná, lavičky, altán i cesty jsou využívány a pozemek nelze ani zastavět ani
oplotit. Soud zjistil, že i ostatní jednání právního zástupce žalobkyně s
žalovaným o předmětném pozemku byla bezúspěšná a pozemek je využíván jako
součást H. lesoparku, přičemž žalobkyně nemá možnost pozemek využívat podle
svého uvážení. Hospodářskou smlouvou ze dne 20. 2. 1990 bylo právo hospodaření
s národním majetkem k pozemkům lesoparku H., včetně pozemku žalobkyně,
převedeno ze státního podniku S., l. a z. P. na S. v. z. P. Rozhodnutím
ministra životního prostředí ČR ze dne 25. dubna 1995 bylo potvrzeno, že
předmětný pozemek je ornou půdou. Z uvedeného zjištění soud dospěl k závěru, že
pozemek vlastníka – žalobkyně se bez ohledu na vůli vlastníka začal užívat k
účelům, ke kterým vlastník nedal souhlas, nebylo vydáno ani rozhodnutí o odnětí
nemovitosti vlastníkovi, a jestliže předmětný pozemek je užíván jinou osobou,
užívá tato osoba pozemek bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Vzniká
ji tím bezdůvodné obohacení, které je povinna podle § 456 obč. zák. vydat, a to
ve výši nájemného, které by jinak žalobkyně mohla za nájem pozemku získat. Soud
s odkazem na zjištění, že výstavba H. lesoparku se váže k počátku 60. let minulého století a vybudování lesoparku ve smyslu § 2 a 3 vládního
nařízení č. 79/1960 Sb., o pravomoci a odpovědnosti Národního výboru h. m. P. a obvodních národních výborů v P., patřilo do působnosti tehdejšího
Národního výboru h. m. P., a po zjištění, že péči o zeleň v P. upravovala
vyhláška č. 839/1965 vydaná komisí pro služby a místní průmysl Národního výboru
h. m. P., a od 1. 1. 1989 udržoval H. lesopark státní podnik S., l. a z. P., jehož zakladatelem byl Národní výbor h. m.
P., a před ním organizace
zřízená Národním výborem h. m. P. – S., l., z. NVP, se tehdejší
Národní výbor h. m. P. přímo podílel na začlenění předmětného pozemku do
uvedeného lesoparku a začal s touto nemovitostí nakládat jako s vlastní;
vytvořil podmínky pro vznik současného stavu, který je v hrubém rozporu s
obsahem vlastnického práva žalobkyně. Odpovědnost za tento stav, kdy předmětný
pozemek žalobkyně je užíván jako park bez právního důvodu, nese podle § 68
odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, žalovaný - jako právní nástupce
Národního výboru h. m. P. Při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel soud,
vázán právním názorem odvolacího soudu, z cen platných pro nájem
zemědělské půdy za celé žalované období pro H. m. P. Soud přiznal žalobkyni
celou žalovanou částku, i když část uplatněného nároku od podání
žaloby do 30. 9. 1993 byla promlčena (§ 107 odst. 1 obč. zák. s
přihlédnutím k ustanovení § 853 a § 671 odst. 2 obč. zák.), a za tuto
dobu nemohlo být právo na vydání bezdůvodného obohacení přiznáno, neboť
žalobkyně ve své žalobě požadovala vydání bezdůvodného obohacení v nižším
rozsahu, než jakou mohla s ohledem na výměru pozemku a cenu nájmů v rozhodném
období požadovat.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2002 č. j. 13 Co 511/2002 – 215
rozsudek soudu prvního stupně v napadené vyhovující části změnil tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 1 133 965 Kč s 15 % úroky od
1. 10. 1996 do 30. 3. 1997 z částky 37 590 Kč, s 15 % úroky od 1. 4. 1997 do
30. 9. 1997 z částky 75 180 Kč, s 15 % úroky od 1. 10. 1997 do
30. 3. 1998 z částky 112 770 Kč, s 15 % úroky od 1. 4. 1998 do 30. 9. 1998 z
částky 150 360 Kč, s 15 % úroky od 1. 10. 1998 do 30. 3. 1999 z částky
187 950 Kč, s 12 % úroky od 1. 4. 1999 do 30. 9. 1999 z částky 225 540 Kč, s 11
% úroky od 1. 10. 1999 do 30. 9. 2000 z částky 419 755 Kč, s 10 % úroky
od 1. 4. 2000 do 30. 9. 2000 z částky 645 295 Kč, s 10 % úroky od 1. 10. 2000
do 30. 3. 2001 z částky 870 835 Kč, s 10 % úroky od 1. 4. 2001 do 30. 9. 2001 z částky 1 096 375 Kč a s 10 % úroky od 1. 10. 2001 do
zaplacení z částky 1 133 965 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a
co do částky 220 865 Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl; zároveň rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu
prvního stupně a ztotožnil se i s právními závěry soudu prvního
stupně v řešení otázky pasivní legitimace žalovaného, základu nároku i způsobu
výpočtu bezdůvodného obohacení. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že
žalobkyně je vlastnicí pozemku, na kterém právní předchůdce žalovaného
vybudoval v tzv. „Akci Z“ parkové úpravy a v souladu s územním plánem jej
začlenil do lesoparku H., přičemž žalovaný neprokázal, že by došlo k opatření
podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění
zemědělské výroby nebo podle zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného
zemědělského majetku k zajištění výroby, a užívá pozemek žalobkyně bez právního
důvodu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že původní vlastnice předmětného
pozemku – právní předchůdkyně žalobkyně – nemohla v tehdejší době pozemek
legálně využívat. Žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje ve výši
nájemného, které by v případě existence nájemní smlouvy byl povinen platit jako
nájemné podle příslušných cenových předpisů. Dovodil, že soud prvního stupně
správně posoudil i promlčení části nároku žalobkyně podle § 107 odst. 1 obč. zák. za období od 1. 11. 1992 do 31. 10. 1993, nepromítl však do určení výše
bezdůvodného obohacení i promlčení od 1. 11. 1995 do 30. 3. 1996 s
ohledem na podané rozšíření žaloby dne 5. 6. 1998, proto odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části změnil tak, že přiznal
žalobkyni právo na zaplacení částky 1 133 965 Kč, když výši bezdůvodného
obohacení vypočítal za jednotlivá období, kdy nárok nebyl promlčen, a to ve
výši regulované ceny nájmu zemědělské půdy, a zároveň s tím, že požadovala-li
žalobkyně za určité období méně, soud nárok ve vyšší výši, než by jí náležel,
nepřiznal. Úroky z prodlení přiznal odvolací soud podle § 1 vládního nařízení
č. 142/1994 Sb.
podle dvojnásobku diskontní sazby stanovené ČNB pro jednotlivá
období, přičemž pokud žalobkyně požadovala úroky v nižší výši, nebylo možno
její návrh překročit.
Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci dovolání.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním v části, ve které byla
žaloba zamítnuta co do částky 220 865 Kč s úroky z prodlení. Namítá, že
odvolací soud neměl v dané věci aplikovat při řešení otázky promlčení části
nároku ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák., nýbrž § 107 odst. 3 obč. zák., podle
něhož je promlčecí doba tříletá. Při zjištění, že žalovaný věděl, že není
vlastníkem pozemku, měl odvolací soud s ohledem na § 107 odst. 3 obč. zák.
a s ohledem na nikoliv dvouletou, ale tříletou promlčecí dobu, přiznat výši
bezdůvodného obohacení ve výši 1 354 830 Kč. Žalobkyně navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu v zamítavé části zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním v části, ve které byl
rozsudek soudu prvního stupně „změněn“ tak, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni 1 133 965 Kč s úroky z prodlení a zaplatit náklady řízení. Namítá, že
rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť není
zdůvodněno, z jakých důkazů soud vycházel, porušil zásadu objektivní pravdy,
kdy bez ohledu na faktický stav ve věci rozhodl ve prospěch jednoho z
účastníků, a bez ohledu na zásadní důkazy učinil závěr, že všechny okolnosti
případu nasvědčují tomu, že pozemek užívá žalovaný, jehož právní předchůdce se
předmětného pozemku zmocnil okupací bez právního důvodu. Pokud se jedná o
náhradu z bezdůvodného obohacení, poukazuje, že věc již byla rozhodnuta, a
vznikla tak překážka rozhodovat o téže věci znova. Zdůraznil, že v celém řízení
se nikdy neprokázalo, kdo skutečně předmětný pozemek užívá, zda jsou to občané
P., či mimop. občané nebo dokonce cizinci, neprokázalo se, kdo zbudoval na
pozemku asfaltovou cestu a lavičky, proto závěr odvolacího soudu, že žalovaný
užívá pozemek žalobkyně bez právního důvodu, nemá oporu v provedeném
dokazování. Žalovaný se ohrazuje proti závěru soudu, že žalobkyni nepředložil
žádný konkrétní návrh k řešení sporné situace. Dále poukazuje, že odůvodnění
napadeného rozsudku postrádá zdůvodnění, proč soud dospěl k závěru, že žalovaný
se na úkor žalobkyně obohatil úmyslně. Domnívá se, že úmysl získat bezdůvodné
obohacení nebyl žalovanému prokázán, a že na straně žalovaného zcela chybí jeho
bezdůvodné obohacení, přičemž nebylo ani prokázáno, jaký majetkový prospěch za
stavu naprosté neekonomické využitelnosti předmětného pozemku mohl žalovanému
vzniknout. Nesouhlasí s tím, že soud při určení výše bezdůvodného obohacení
vyšel z ceny nájmu pozemku podle cenových předpisů a nevzal přitom v úvahu, že
předmětný pozemek není schopen pronájmu. Soud se ani nezabýval tím, jaký zisk
žalobkyni z případného bezdůvodného obohacení ušel. Závěrem
připomíná, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, měla by se
tedy jako vlastnice chovat a ujmout se držby pozemku a pečovat o něj.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a
věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně projevil žalovaný nesouhlas s tvrzeními,
které jsou obsahem tohoto dovolání, a plně odkázal na zdůvodnění svého dovolání.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného zdůraznila, že právní předchůdce
žalovaného bez souhlasu vlastníka (právní předchůdkyně žalobkyně) vybudoval na
jejím pozemku podle územního rozhodnutí park, provedl parkové úpravy a sdělil
žalobkyni, že na pozemku nesmí nic stavět, že její pozemek nelze
užívat k jinému účelu než jako park. Pokud žalovaný poukazuje, že žalobkyně se
má ujmout držby svého pozemku a pečovat o něj, zdůraznila, že veškeré její
snahy užívat svůj majetek podle své úvahy byly zmařeny (odstranění tabule s
označením soukromý pozemek, zamítnutí povolení oplocení pozemku, odmítnutí
studie o postavení stylového domu „H.“). Žalobkyně nesouhlasila ani
s tvrzením, že není ochotna situaci řešit případným prodejem pozemku. S
prodejem souhlasila, ale ne s výší kupní ceny, která byla nižší než dlužné
nájemné. Žalobkyně nesouhlasí s námitkou žalovaného ke zjištění skutkového
stavu v tom směru, že soud se nevypořádal s otázkou, kdo předmětný
pozemek žalobkyně užívá, kdo po něm chodí, zda P., mimop. občané, či cizinci,
apod. Považuje toto zjištění za nepodstatné, když bylo prokázáno s odkazem na
právní předpisy, že žalovaný odpovídá za určení využívání území včetně pozemků
žalobkyně jako lesoparku, aniž by existoval písemný doklad o
zákonném odnětí pozemku žalobkyně, či o jeho svěření do užívání cizí osobě ve
smyslu vládního nařízení č. 50/1955 Sb. K tvrzení žalovaného, že pozemek nelze
ekonomicky využívat, a proto žádný zisk žalobkyni z případného bezdůvodného
obohacení nemohl ujít, žalobkyně odkazuje na důkazy, které dokládají její snahu
na pozemku postavit objekt určený k ubytování a stravování, která však byla
příslušnými úřady žalovaného zmařena odmítnutím studie o využití jejího pozemku
podle své úvahy. Jestliže je pozemek užíván jako lesopark, aniž by vlastníku
pozemku bylo za užívání pozemku placeno nájemné, považuje za správný závěr
odvolacího soudu, že žalovanému tím vzniká bezdůvodné obohacení ve výši,
která se rovná výši nájemného, které by byl povinen žalobkyni platit
podle platné nájemní smlouvy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání obou
účastníků v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, podle občanského soudní řádu ve znění účinném od
1. ledna 2001 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť
bylo podáno proti té části výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř.]; bylo podáno včas, osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové
znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav,
tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než
který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní
předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky
obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval
vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Takové vady
řízení žalobkyně nenamítá a ani nebyly zjištěny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přezkoumal rozsudek Městského
soudu v Praze v části napadené žalobkyní v souladu s § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
a dospěl k závěru, že její dovolání není důvodné.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 3
cit. ustanovení jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy
povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce
promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. míří pouze na případy synallagmatických
závazků. V dané věci se však o tento případ nejednalo, protože plnit byla
povinna jen jedna strana – žalovaný. Odvolací soud tedy správně ve shodě se
soudem prvního stupně dovodil, že v dané věci je namístě aplikovat na řešení
otázky promlčení ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 1984 sp. zn. 3 Cz 20/84,
publikovaný ve Výběru rozhodnutí a stanovisek č. 3/1986) a rozsudek
ze dne 22. 1. 2003 sp. zn. 33 Odo 773/2002, publikovaný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, Balák, Púry a kol., vyd. C.H.Beck Praha r. 2003,
svazek 23, pod č. C 1659).
Poté se dovolací soud zabýval dovoláním žalovaného, které je v dané věci
přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti té části
výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]; bylo podáno včas,
osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky
předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř., a z obsahu dovolání vyplývá, že
se opírá o dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Žalovaný svým dovolání směřuje k uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř. (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci) tím, že namítá nepřezkoumatelnost rozsudku
odvolacího soudu spočívající podle jeho názoru v tom, že odvolací soud
nezdůvodnil, z jakých důkazů vycházel a jak se s důkazy vypořádal, a že
rozhodné důkazy, které měly vliv na posouzení věci - zejména, kdo předmětný
pozemek užívá - nebyly provedeny.
Vadou řízení ve smyslu citovaného ustanovení je v první řadě
neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z
pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění,
které nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř.), nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. O vadu řízení při
zjišťování skutkového stavu věci se jedná zejména tehdy, jestliže v
důkazním řízení nebylo postupováno v souladu s § 120 o. s. ř. a nebyl proveden
důkaz, který procesní strana sporného řízení, zatížená povinnostmi tvrdit a
vést důkaz, navrhla, přestože měl důkaz posloužit k verifikaci právně významné
skutečnosti, představující určitý znak skutkové podstaty právní normy, jíž se
procesní strana dovolává. Za situace, kdy zmíněná rozhodná skutečnost není
prokázána jinak, jde o vadu řízení, a to i tehdy, jestliže soud takový
neprovedený důkaz hodnotil postupem podle ustanovení § 132 o. s. ř. a dovodil z
něho skutkové zjištění, o něž opřel své právní závěry.
Namítá-li žalovaný, že v dané věci nebyly provedeny důkazy ohledně prokázání
skutečnosti, kdo předmětný pozemek užívá, nelze s ohledem na výše uvedené
konstatovat, že by tím bylo řízení postiženo vadou, neboť rozhodnutí o
rozsahu dokazování spadá v souladu s § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. do
výlučné pravomoci soudu. Jestliže z důkazů, do té doby provedených, lze na
skutkový stav v posuzované věci bezpečně usoudit, nelze v neprovedení dalších
důkazů spatřovat vadu řízení. Ze spisu se pak ani nepodává, že po
poučení podle § 119a o. s. ř. (č. l. 180) by žalovaný označil další důkazy a
návrhy na doplnění dokazování před vynesením rozsudku.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na něž odvolací soud pro stručnost
rozhodnutí odkázal, je zřejmé, že soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že
pozemek žalobkyně začal být užíván subjektem odlišným od vlastnice pozemku,
aniž by o tom bylo vydáno příslušné rozhodnutí podle vládního nařízení č.
50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby nebo
podle zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k
zajištění výroby, dále z důkazu provedeného dopisem z 21. 4. 1997, podle něhož
bylo Místním úřadem P. 15 – stavebním úřadem právnímu zástupci žalobkyně
sděleno, že pozemek je nedílnou součástí rekreační oblasti – lesoparku, že se
jedná o lesní pozemek a nelze ho k ničemu jinému využít, vlastnice pozemku
nemůže jeho využití nijak změnit, a že lavičky a altány, které byly v minulosti
na celém území lesoparku osazeny, slouží k rekreaci a oddechu všech P., a že
stavební úřad nemá důvod k zahájení řízení o odstranění stavby, neboť se
o stavbu ani nejedná, lavičky, altán i cesty jsou využívány a pozemek
nelze ani zastavět ani oplotit. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku
uvedl, že podle § 2 a 3 vládního nařízení č. 79/1960 Sb., o pravomoci a
odpovědnosti Národního výboru h. m. P. a obvodních národních výborů v P.
patřilo vybudování lesoparku do působnosti tehdejšího Národního výboru
h. m. P., odkázal i na vyhlášku č. 839/1965 vydanou komisí pro služby a místní
průmysl Národního výboru h. m. P., která upravovala péči o zeleň v P., a že od
1. 1. 1989 udržoval H. lesopark státní podnik S., l. a z. P., jehož
zakladatelem byl Národní výbor h. m. P. a před ním organizace zřízená Národním
výborem h. m. P. – S., l., z. NVP. Soud prvního stupně vyšel z ust. § 68 odst.
1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, podle něhož žalovaný, jako právní nástupce
Národního výboru h. m. P., nese odpovědnost za předešlá rozhodnutí učiněná v
rámci územního plánování města. V této souvislosti pak bylo bezpředmětné
zjišťovat, kdo konkrétně v lesoparku zbudoval asfaltovou cestu a lavičky, když
toto zjištění nemělo pro řešení otázky, kdo předmětný pozemek žalobkyně užívá,
žádný význam, jestliže bylo prokázáno, že žalovaný odpovídá za začlenění
uvedeného pozemku do lesoparku a k jiným účelům nemůže být pozemek
žalobkyně užíván. Podle § 120 o. s. ř. soud rozhoduje, které důkazy provede,
proto se nejedná o vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci, jestliže v
důkazním řízení bylo postupováno v souladu s tímto ustanovením o. s. ř.
Namítal-li dále žalovaný nepřezkoumatelnost rozhodnutí, potažmo vadu řízení v
tom, že soud neprovedl důkaz o tom, kdo lesopark včetně pozemků žalobkyně ve
skutečnosti užívá, zda občané P., či mimop. občané, či cizinci nebo někdo
další, bylo provedení takového důkazu bezpředmětné a nadbytečné, jestliže park
je veřejným prostranstvím, které je přístupné každému bez omezení, tedy
sloužící obecnému užívání (srov. § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o
obcích, a předešlou definici veřejného prostranství učiněnou v § 4 odst. 2
zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích).
S ohledem na uvedené není možno spatřovat vadu řízení ani v tom, že soudy
nezjišťovaly, proč se žalobkyně neujala držby veřejného prostranství, zda lze
pozemek ekonomicky využít a k čemu, neboť podle obecně závazných právních
předpisů obsahem užívání veřejného prostranství je užívání kýmkoli, tedy bez
možnosti vlastníka tomuto účelu veřejného prostranství klást jakékoli překážky,
bez možnosti své vlastnictví držet pro svoji potřebu a využít k účelu podle
svých představ.
Není opodstatněné ani tvrzení žalovaného, že odvolací soud v odůvodnění
rozsudku nezdůvodnil, z jakých důkazů vycházel a jak se s důkazy vypořádal,
neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na straně šesté vyplývá, že
odvolací soud výslovně uvedl, že vyšel z důkazů učiněných soudem prvního stupně
a z jeho skutkových zjištění, které pokládal za správné, a pro
stručnost odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přičemž z
rozsudku soudu prvního stupně na straně šesté až osmé vyplývá, ze kterých
důkazů vycházel a jaké učinil skutkové zjištění. Dovolací soud nepovažuje
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 211 ve spojení s § 157 odst. 2
o. s. ř. za nedostatečné a bránící přezkoumání jeho právního posouzení
dovolacím soudem. Řízení totiž trpí vadou ve smyslu § 242 odst. 3 a §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je tehdy, pokud nedostatek řádného
a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem brání
dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. Bulletin Vrchního soudu v
Praze, ročník 1994, sešit 3, č. 10 II).
Dovolací soud shledal nedůvodnou i námitku žalovaného, že věc byla již
pravomocně rozhodnuta a že vznikla překážka rozhodovat o téže věci znova,
jestliže pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. června
1995 sp. zn. 8 C 55/94 byla zamítnuta žaloba o povinnosti zaplatit žalobkyni
žalovanou obcí P. dlužné nájemné ve výši 75 130 Kč. Žalovaný pominul,
že v rozsouzené věci bylo rozhodováno o nároku žalobkyně za období od 1. 1.
1991 do 31. 10. 1992, zatímco v dané věci je uplatňován nárok za období od 1.
11. 1992 do 31. 3. 2001, který vychází ze skutečností, které nebyly v době
původního řízení. Nejedná se tedy ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. (do 31. 12.
2002 – ve smyslu § 159 odst. 3 o. s. ř.) o tentýž nárok, o němž již
bylo pravomocně rozhodnuto. Překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána v tom
případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž
účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu
nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 5. 1987 sp. zn. 2 Cz 12/87,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, r. 1988, seš. č. 9-10
pod Rc 39/88).
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. uplatněný žalovaným nebyl
naplněn, když ani nebylo zjištěno, že by řízení trpělo vadami uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
Namítá-li žalovaný ve svém dovolání, že závěr soudu o tom, že neexistuje žádný
titul pro užívání pozemku žalobkyně žalovaným a poukazuje, že tento závěr nemá
oporu v provedeném dokazování, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v
podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má
odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při
aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož
prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných
dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že
namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo
že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna
výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení,
který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní
důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
257/97, publikovaný v Právních rozhledech č. 7/1998). Ze spisu se
nepodává, že by žalovaný předložil soudu důkaz o tom, že s předmětným pozemkem
žalobkyně bylo naloženo podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých
opatřeních k zajištění zemědělské výroby nebo podle zákona č. 123/1975 Sb., o
užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby. Učinil-li tedy
odvolací soud závěr, že žalovaný neprokázal, že došlo k opatření ve
smyslu výše uvedených předpisů, nelze přisvědčit žalovanému, že skutkové
zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá oporu v provedeném
dokazování.
Uvedenou námitkou žalovaný směřuje i k uplatnění nesprávného právního posouzení
věci ve smyslu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., brojí-
li proti závěru odvolacího soudu, že žalovaný užívá předmětný pozemek žalobkyně
bez právního důvodu.
V dané věci je nesporné, že vlastnicí předmětného pozemku, který je
začleněn do H. lesoparku, je žalobkyně. Vlastnické právo může být
omezeno jen se souhlasem vlastníka, jinak jen na základě zákona. V dané věci
žalobkyně, ani její právní předchůdkyně, neudělila souhlas k užívání jejího
pozemku jako lesoparku. Podle § 128 odst. 1 obč. zák. je vlastník povinen
strpět, aby ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu byla na nezbytnou
dobu v nezbytné míře a za náhradu použita jeho věc, nelze-li dosáhnout účelu
jinak. Podle odst. 2 tohoto ustanovení lze ve veřejném zájmu věc
vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu
jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu. Jestliže
pozemek žalobkyně nebyl ve veřejném zájmu vyvlastněn, je žalobkyně jako
vlastnice pozemku povinna strpět omezení vlastnického práva tím, že její
pozemek je užíván pro potřeby všech jako veřejné prostranství – lesopark, ale
za náhradu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně ve shodě se soudem
prvního stupně a v souladu s výše uvedeným pravidlem, že omezit vlastníka ve
výkonu jeho práva svoji věc užívat, lze jen za náhradu, uzavřel, že za situace
kdy právní předchůdce žalovaného vybudoval v tzv. „Akci Z“ na pozemku žalobkyně
parkové úpravy a v souladu s územním plánem začlenil tuto část území do
lesoparku H., užívá jej při absenci nájemní smlouvy bez právního důvodu a na
úkor žalobkyně se podle § 451 a násl. obč. zák. bezdůvodně obohacuje.
Odvolacímu soudu nelze ani vytknou nesprávné právní posouzení, jestliže učinil
závěr, že žalovaný se bezdůvodně obohacuje na úkor žalobkyně ve výši nájemného,
které by v případě existence nájemní smlouvy byl povinen platit podle
příslušných cenových předpisů. Tento závěr je v souladu s dosavadní
judikaturou, podle níž se výše bezdůvodného obohacení za užívání věci bez
právního důvodu určí peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným
obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí, zpravidla formou nájmu,
a bylo-li by nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše
bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 25
Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek r. 2000,
seš. č. 8 pod č. 53/2000, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 20. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 845/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, Balák, Púry a kol., vyd. C.H.Beck Praha r. 2001, svazek 3,
pod č. C 314, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 1.
2001 sp. zn. 25 Cdo 263/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
Balák, Púry a kol., vyd. C.H.Beck Praha r. 2001, svazek 1, pod č. C 26, a
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 4. 2003 sp. zn. 33 Odo
29/2003, kterým bylo odmítnuto dovolání směřující proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2002 č. j. 6 Co 1275/2002 –
109, protože nebylo shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
neboť toto rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po právní stránce zásadní význam,
jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zavázal
žalované město zaplatit vlastnici pozemku v parku S. v Č. za užívání
jejího pozemku bez právního důvodu bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého
nájemného). Tímto posledně uvedeným usnesením a rozsudkem je vyvrácena námitka
žalovaného, který v dovolání tvrdil, že pozemky v obdobných parcích, jako např.
S., nejsou schopny nájmu a nejsou pronajaty.
Vzhledem k výše uvedenému žádný z dovolacích důvodů uplatněných žalovaným nebyl
naplněn, proto Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 o. s. ř.
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Podle výsledku řízení o dovolání žalobkyně má žalovaný právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta (účelně
vynaloženým nákladem byl shledán sepis vyjádření k dovolání při předmětu řízení
220 865 Kč) ve výši 17 410 Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č.
30/2000 Sb., § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta
ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Ve smyslu § 149 odst. 1 o.
s. ř. soud uložil žalobkyni, aby náhradu nákladů řízení v celkové výši
17 485 Kč zaplatila žalovanému k rukám advokáta, který ho v tomto řízení
zastupoval.
Žalobkyně má podle výsledku řízení o dovolání žalovaného právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta (účelně
vynaloženým nákladem byl shledán sepis vyjádření k dovolání při předmětu řízení
1 133 965 Kč) ve výši 24 260 Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č.
30/2000 Sb., § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta
ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Ve smyslu § 149 odst. 1 o.
s. ř. soud uložil žalovanému, aby náhradu nákladů řízení v celkové výši 24 335
Kč zaplatil žalobkyni k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 15. ledna 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu