28 Cdo 1142/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce M. M., bytem v P., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému K. P. v Ú., zastoupenému JUDr.
Ivetou Végsöovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, o
zaplacení částky 379.125,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha
– východ pod sp. zn. 4 C 79/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, č. j. 25 Co 146/2010-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Ivety Végsöové, advokátky, do 3 dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 379.125,- Kč s přísl. z titulu
bezdůvodného obohacení, kterého se mělo žalovanému dostat tím, že užíval část
zemědělské stavby fungující jako autovrakoviště ve výlučném vlastnictví žalobce
v obci a k. ú. S. zapsané na LV o výměře 403 m? v letech 2000 a 2001 bez
právního důvodu.
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, č. j. 4 C
79/2003-102, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II.). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co bylo jeho původní zamítavé
rozhodnutí zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2006, č. j.
25 Co 197/2006-58, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Okresní soud ve svém
novém rozhodnutí konstatoval, že žalovaný jednal v dobré víře v zápis v
katastru nemovitostí a žalobce netvrdil ani neprokázal, že žalovaný věděl, že
zápis neodpovídá skutečnosti. Dobrá víra žalovaného ohledně toho, že P. K.,
jemuž platil úhrady za užívání předmětné haly, byl spolumajitelem této haly,
nebyla ničím zpochybněna. Ačkoliv musely být žalobci známy důvody, pro které
byla kupní smlouva mezi ním a P. K. posouzena jako absolutně neplatná, dal P.
K. souhlas k uzavírání nájemních smluv a vybírání nájemného. Je tedy třeba
považovat P. K. za osobu, která byla oprávněna od žalovaného přijímat platby za
užívání nemovitosti ve vlastnictví žalobce. Jelikož žalovaný prokázal, že za
každý z roků 2000 a 2001 zaplatil za užívání nebytových prostor vždy částku
336.000,- Kč osobě oprávněné místo věřitele plnění přijmout, nemohlo na jeho
straně vzniknout bezdůvodné obohacení. Vzhledem k výše uvedenému se soud
nezabýval vznesenou námitkou promlčení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2010, č. j. 25
Co 146/2010-145, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě
nákladů řízení (výrok I.), ve zbytku jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud připomněl, že
rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. 4. 2006, č. j. 11 C
325/2005-47, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007,
č. j. 31 Co 436/2006-75, bylo pravomocně určeno, že žalobce je výlučným
vlastníkem mimo jiné předmětné stavby. Z toho je zřejmé, že obě nájemní
smlouvy, tedy smlouva ze dne 3. 1. 2000 (na rok 2000) a smlouva ze dne 28. 12.
2000 (na rok 2001), uzavřené mezi žalovaným a P. K. jsou absolutně neplatné
proto, že P. K. nebyl spoluvlastníkem uvedené stavby. Odvolací soud poukázal na
ust. § 457 a § 458 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), s tím, že spočívá-li bezdůvodné
obohacení v plnění poskytnutém na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném
vztahu pouze účastníci této smlouvy. To platí bez ohledu na to, zda se v
souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v
souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor
někoho jiného. Aktivní a pasivní legitimace je tak dána pouze na straně
účastníků smlouvy. Žalovaný v dané věci platil „nájemné“ domnělému
pronajímateli a spoluvlastníku P. K. Z neplatné nájemní smlouvy tak vznikl
vztah bezdůvodného obohacení mezi žalovaným a P. K., nikoliv mezi žalovaným a
žalobcem. V případě neplatné kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a P. K.
rovněž vznikl vztah bezdůvodného obohacení a také mezi nimi vyvstala povinnost
vzájemného vrácení plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce rozsáhlé dovolání, jehož
přípustnost spatřuje ve vázanosti soudu prvního stupně předchozím odlišným
právním názorem odvolacího soudu a v otázce zásadního právního významu,
důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Žalobce
zevrubně zrekapituloval skutkový a právní stav věci. Konstatoval, že odvolací
soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně a
nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu. Soudy též neprojednaly
celý nárok, a nerozhodly tedy o celé žalobě (konkrétně v částce 1.260,- Kč za
rok 2000 a v částce 42.000,- Kč za rok 2001). Žalobce byl též zkrácen na svých
procesních právech, neboť mu byla odňata možnost účastnit se celého výslechu
svědka P. K., když jednání před soudem prvního stupně konané dne 27. 11. 2008
bylo zahájeno s velkým zpožděním a právní zástupce dovolatele je tak musel
opustit dříve vzhledem ke kolizi s jiným jednáním. Odvolací soud pak zcela
nesprávně posoudil otázku vztahu bezdůvodného obohacení mezi žalobcem,
žalovaným a P. K. Odvolací soud dále nerespektoval své předchozí rozhodnutí a
nerozhodl v souladu s ním, neboť ve svém zrušovacím rozhodnutí uvedl, že
budou-li nájemní smlouvy shledány neplatnými, je žaloba po právu, avšak
následně se od tohoto závěru odchýlil. Dovolatel dále zdůraznil, že o vkladu
vlastnického práva P. K. bylo rozhodnuto teprve dne 21. 2. 2000, takže byla-li
první nájemní smlouva uzavřena dne 3. 1. 2000, nemohl být žalovaný v dobré víře
v zápis v katastru nemovitostí. Žalobce také napadl řadu skutkových zjištění
učiněných odvolacím soudem. Uvedl, že mezi žalovaným a P. K. nedošlo ke vzniku
bezdůvodného obohacení; k tomu naopak došlo právě mezi dovolatelem a žalovaným. Dovolatel též odkázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která považuje ve
věci za významná. Žalobce konečně navrhnul, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom směru, že napadené rozhodnutí nemá po
právní stránce zásadní význam, když otázka aktivní a pasivní věcné legitimace
byla v tomto směru soudy již mnohokrát rozhodována. Rozsudek odvolacího soudu
je správný a je třeba se s ním ztotožnit. Ke vzniku bezdůvodného obohacení mezi
žalobcem a žalovaným nemohlo dojít. Řízení netrpělo žádnými vadami. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“)
zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.)
osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by
dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. a),
b) a dle obsahu dovolání též podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., protože
jednou z podmínek užití tohoto ustanovení je fakt, že soud prvního stupně –
vázán právním názorem soudu odvolacího – rozhodl jinak než ve svém původním
rozhodnutí, k čemuž však v tomto případě nedošlo. Okresní soud totiž rozhodl
stejně jako ve svém původním rozhodnutí a žalobu zamítl. Dovolání by tak bylo
možné shledat přípustným pouze v souladu s ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání však přípustné není. Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Již z výše řečeného tedy vyplývá, že žalobcem namítané neprojednání celého
nároku, neúčast právního zástupce žalobce při celém výslechu svědka či
nerespektování předchozího vlastního právního závěru odvolacím soudem, tedy
potenciální vady řízení z pohledu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
způsobilý dovolací důvod v posuzovaném případě nepředstavují, přičemž navíc
nelze ani hovořit o změně skutkového základu odvolacím soudem v posuzovaném
rozsahu. Při zkoumání otázky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. není dovolateli k dispozici ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., určený ke zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu,
takže jeho námitka stran dobré víry žalovaného v zápis v katastru nemovitostí
je nepřípadná a dovolací soud se jí nezabýval. Nad rámec dovolacího přezkumu
pak dovolací soud podotýká, že tvrzení o tom, že odvolací soud se nevypořádal s
celým nárokem, se nezakládá na skutečnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že
vztah bezdůvodného obohacení není mezi účastníky dán. Je proto zcela bez
významu, zda částka, kterou zaplatil žalovaný Petru Konečnému, odpovídá částce,
jejíhož vydání se žalobce v tomto řízení domáhá. Odvolací soud přitom není
vázán právním názorem, který vyslovil v předchozím rozhodnutí, jímž zrušil
rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2012, svazek
26/2004, či rozsudek téhož soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 80, sešit 8/2008).
Předmětem dovolacího přezkumu v posuzovaném případě může být tudíž toliko
prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v žalobcem
nastolené právní otázce věcné legitimace subjektů k uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá. Podle ust. § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí,
musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (ust. § 451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž
bylo plněno, co po právu měl plnit sám (ust. § 454 obč. zák.). Z takto
citovaných ustanovení zákona vyplývá, že je třeba přísně rozlišovat mezi
skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z
neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v ust. § 451 odst. 2 obč. zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si
vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví § 457 obč. zák; z něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na
základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To
platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy
obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k
bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Podle ustálené judikatury
Nejvyššího soudu věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána
pouze na straně účastníků smlouvy (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu
řešících tuto problematiku viz například rozsudek ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, nebo rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004;
ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud zamítl – viz nález sp. zn. I. ÚS 383/05, resp. odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 366/05). V posuzované věci má bezdůvodné obohacení žalovaného spočívat v
užívání nemovitosti (v ní určených prostor) na základě neplatné nájemní smlouvy
uzavřené s třetí osobou. O prospěch získaný plněním bez právního důvodu, jak
argumentuje žalobce v dovolání, se tudíž v poměrech žalovaného nejedná. Jelikož
vzájemnou restituční povinnost podle ust. § 457 obč. zák. mají toliko účastníci
neplatné (či zrušené) smlouvy, pak i povinnost k vydání bezdůvodného obohacení
získaného plněním z neplatné smlouvy má žalovaný pouze vůči tomu, kdo byl
druhou smluvní stranou, nikoli vůči žalobci, který účastníkem smlouvy nebyl; ve
vztahu k žalovanému proto žalobce aktivně legitimovaným subjektem není. Ačkoliv v posuzované věci pronajímatel P. K. nebyl vlastníkem
pronajímané nemovitosti (jím byl, objektivně posuzováno, stále žalobce, jak
bylo později deklarováno v jiném soudním řízení), v době uzavření nájemní
smlouvy (jež byla z tohoto důvodu shledána neplatnou) nakládal s nemovitostí
jako s věcí vlastní. Byl tudíž jejím držitelem (viz § 129 odst. 1 obč. zák.),
opíraje své postavení o kupní smlouvu, již uzavřel s žalobcem dne 8. 5.
1999, a
na jejím podkladě provedený zápis v katastru nemovitostí. I z tohoto důvodu je
správný závěr odvolacího soudu, že v právním vztahu k žalobci je nikoliv
žalovaný, jež uzavřel nájemní smlouvu s držitelem pronajímané nemovitosti P. K., nýbrž právě a pouze jen P. K. Obecně vzato ani v takovém případě vlastník
věci nezůstává bez ochrany; tvrdí-li, že se na jeho místo staví jiná osoba
neoprávněně a konzumuje přitom také užitky vlastnictví, je věcně legitimován k
uplatnění nároku na vydání prospěchu získaného na jeho úkor touto osobou, kdy
je ovšem třeba zkoumat i to, zda osoba, která získala majetkový prospěch držbou
věci, byla držitelem oprávněným (§ 130 obč. zák.) či neoprávněným (§ 131 obč. zák.). Ke stejným závěrům v otázce věcné legitimace subjektů k vydání
bezdůvodného obohacení dospěl přitom Nejvyšší soud i v jiných typově podobných
věcech téhož žalobce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4226/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo
263/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2749/2010), přičemž neshledává důvody, pro které by se od dříve přijatých
závěrů měl odchýlit právě v nyní posuzované věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a §
218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146
odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se
zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši
10.000,- Kč podle ust. § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v
paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč
podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010
Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. § 137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy
12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu