28 Cdo 1142/2025-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: A. T., zastoupená JUDr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem Praze 1, Revoluční 104/23, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 148/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2025, č. j. 11 Co 395/2024-319, t a k t o:
Právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2025, č. j. 11 Co 395/2024-319, se odkládá až do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 1. 2025, č. j. 11 Co 395/2024-319, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 9. 2024, č. j. 40 C 148/2023-234, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též „předmětný
pozemek“) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání; současně navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí.
3. Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma (písm. a/), a právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (písm. b/).
4. Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci předpoklady, za nichž lze odložit právní moc napadeného rozhodnutí, jsou splněny.
5. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pro podané dovolání neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání, jež jsou vypočteny v ustanovení § 238 o. s. ř., a nelze tak zcela vyloučit, že dovolání může být – za splnění některého z předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř. – přípustné. Podle dovoláním napadeného pravomocného rozhodnutí bylo vloženo vlastnické právo k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí, přičemž tento mohl by být před rozhodnutím o dovolání převeden na třetí osobu. Odklad právní moci napadeného rozhodnutí se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníků řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 26 Nd 319/2017).
6. Nejvyšší soud proto rozhodl, že se právní moc rozsudku odvolacího soudu odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu
3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda vyplacení peněžité náhrady za oprávněné osobě odňaté a posléze nevydané pozemky (na uspokojení restitučního nároku z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 927/96, č. j. PÚ 1709/04, č. j. PÚ 2267/02, a č. j. PÚ 800/05) dle dohody ze dne 15. 8. 2008 mělo za následek částečný zánik či promlčení jejího restitučního nároku. Mínila, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023, a ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2035/2023, a ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2777/2012, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 360/2000. Namítala, že nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, a ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3111/23, na posuzovanou věc nedopadají, přičemž odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 4 Ads 448/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 313/2020, publikovaný pod č. 2/2024 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a další. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá.
4. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro vyřešení otázek, zda a za jakých podmínek vyplacení peněžité náhrady za oprávněné osobě odňaté a posléze nevydané pozemky v tehdy požadované výši mělo (mohlo mít) za následek zánik rozhodnutími pozemkového úřadu přiznaného restitučního nároku, případně zda uspokojení zbývajícího restitučního nároku formou vydání náhradního zemědělského pozemku je s to (v poměrech dohody o uspokojení restitučního nároku v peněžité formě) vyloučit vznesená námitka promlčení, které odvolací soud posoudil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
6. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
7. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
8. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
9. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
10. K problematice poskytování jiných (náhradních) pozemků oprávněným osobám v režimu zákona o půdě lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona o půdě), v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 dovolatelka, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
11. K základním předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí náhradních pozemků patří mimo jiné, že oprávněná osoba je nositelkou restitučního nároku (že její nárok již dříve nebyl v plném rozsahu vypořádán a zcela nezanikl, případně jeho uspokojení nebrání důvodně vznesená námitka promlčení) a že jeho výše (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků) je postačující; tyto otázky – vedle zjištění, zdali dovolatelka postupovala vůči oprávněné osobě způsobem nesoucím znaky liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a že požadované pozemky jsou k danému účelu vhodné – soud řeší ve sporu jako předběžné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).
12. Přestože rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vychází principiálně z toho, že finanční náhrada je v pořadí až druhým, subsidiárním nárokem osob oprávněných, které se v první řadě mohou domáhat vydání náhradních pozemků (k tomu srov. také např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05), že úmyslem zákonodárce bylo pokud možno řešit nároky oprávněných osob na náhrady podle zákona o půdě poskytnutím věcných plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1615/2004) a že mechanismus poskytování finanční náhrady (§ 16 zákona o půdě) se zpravidla aktivuje ve vazbě na zjištění, že za nevydané pozemky nelze oprávněné osobě poskytnout jiný vhodný pozemek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1767/2010, či závěry obsažené již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, uveřejněném pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), současně připouští, že na základě dohody oprávněné osoby a subjektu povinného k poskytování náhrad je možné učinit předmětem náhrady peněžité plnění bez dalšího (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19.
12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikované pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 465/2008). Finanční náhrada za nevydané pozemky, jež vzhledem ke svému charakteru nebyla odvislá od veřejných nabídek dovolatelky, mohla být oprávněným osobám poskytnuta snadněji a v podstatně kratších termínech než náhradní pozemky (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2285/2019). Poskytnutí finanční náhrady je spojeno s výzvou (žádostí) oprávněné osoby a děje se tak – nebylo-li stranami ujednáno něco jiného – v zákonem stanovených lhůtách (viz § 16 odst. 4 zákona o půdě, ve znění účinném do 4.
5. 2006, resp. s účinností od 5. 5. 2006 ustanovení 16 odst. 1 tohoto předpisu), jejichž uplynutím dostal by se povinný subjekt do prodlení, se všemi důsledky z toho vyplývajícími (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 442/2011 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2716/11; přiměřeně i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021). Ústavní soud pak ve své nálezové judikatuře (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I.
ÚS 2763/23) zánik restitučních nároků oprávněných osob ve smyslu zákona o půdě formou uspokojení jejich požadavků na vyplacení jimi požadované peněžité náhrady váže na zjištění, že oprávněné osoby výslovně a jednoznačně projevily vůli se práva na uspokojení zbývající části restitučního nároku vzdát, případně projevily, že přijetím finanční náhrady považují svůj restituční nárok v celém rozsahu za vypořádaný (popř., že uzavřely v tomto směru dohodu).
13. Odvolací soud se výše citované judikatury důsledně nedržel. Nezabýval se totiž náležitě tím, zda restituční nároky z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 927/96, č. j. PÚ 1709/04, č. j. PÚ 2267/02, a č. j. PÚ 800/05, nezanikly v důsledku právního jednání účastníků řízení, jestliže (dle zjištění soudů nižšího stupně) žalobkyně dne 18. 6. 2008 zažádala u dovolatelky o uspokojení uvedených nároků formou peněžité náhrady ve výši 86 938,73 Kč, dopisem ze dne 11. 8.
2008 dovolatelce sdělila, že podepsala jí zaslanou dohodu o poskytnutí peněžité náhrady, tuto jí vrací a „veškeré závazky vůči Ministerstvu zemědělství má zcela vyrovnány“, a předmětná částka jí byla dne 14. 10. 2008 též uhrazena. Nehodnotil přitom, zda popsané právní jednání ve světle citované nálezové judikatury nepředstavuje vzdání se práva žalobkyně na uspokojení případné zbývající části restitučního nároku či projev vůle značící, že přijetím peněžité náhrady považují strany restituční nárok v celém rozsahu za vypořádaný.
V takovém případě by (za situace, kdy restituční nárok žalobkyně plynoucí z ostatních rozhodnutí pozemkového úřadu dosahuje výše 7 435 771,32 Kč a co do částky 7 185 201,89 Kč byl již uspokojen) nárok žalobkyně na bezúplatný převod náhradního zemědělského pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v hodnotě 1 572 202 Kč zjevně dán nebyl. Závěry odvolacího soudu (o naplnění předpokladů vyhovění žalobě o převod žádaného náhradního zemědělského pozemku) jsou z uvedeného důvodu neúplně, a tudíž nesprávné.
14. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále dlouhodobě ustálena v závěru, že při absenci zvláštní právní úpravy o promlčení práv v restitučním předpise se použijí příslušná ustanovení občanského zákoníku jako obecného předpisu soukromého práva (viz § 1 odst. 3 zákona o půdě; srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3588/2009). Poskytnutí finanční náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě pak v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 podléhalo promlčení v obecné tříleté promlčecí době, která běžela ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne následujícího po dni, kdy oprávněné osobě byla vyplacena neúplná náhrada (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31.
12. 2013; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 442/2011, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2716/11). Obecná tříletá promlčecí doba v případech, kdy povinná osoba nepopírala svůj závazek a jednala s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počínala pak běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistila, že povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zcela, nebo zčásti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23.
1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1307/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2703/2012, a ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28Cdo 2777/2012, na nějž odkazovala i dovolatelka). Současně judikatura Nejvyššího soudu označila za rozpornou s dobrými mravy námitku promlčení práva na restituční náhradu podle zákona o půdě například tehdy, vyjádřila-li se povinná osoba, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, nebo došlo-li k jednání obou stran o tom, že nárok oprávněné osoby bude v požadované výši uspokojen věcmi, které budou určeny dodatečnou dohodou účastníků, eventuálně v jiných případech, které by bylo možno posuzovat jako vážný příslib plnění ze strany povinného, podložený jeho reálným jednáním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000).
15. Odvolací soud výše uvedenou judikaturu při posouzení otázky případného promlčení zbývajícího restitučního nároku z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 927/96, č. j. PÚ 1709/04, č. j. PÚ 2267/02, a č. j. PÚ 800/05, nezanikl-li na základě vyplacení peněžité náhrady ve výši 86 938,73 Kč a právního jednání účastníků řízení (viz výklad shora), rovněž důsledně nerespektoval. Nehodnotil totiž okolnost, že právní předchůdce dovolatelky na žádost ze dne 18. 6. 2008 vyplatil žalobkyni celý (v té době evidovaný) zůstatek předmětného restitučního nároku, přičemž z jeho chování nebylo lze usuzovat na ochotu poskytnout na jeho vykrytí další peněžitou či naturální náhradu a žalobkyni (měla-li na její výzvu poskytnutou peněžitou náhradu za nedostatečnou) nic nebránilo v tom, uplatnit u soudu v obecné tříleté promlčecí době běžící od přijetí peněžité náhrady (žalobou o plnění) její doplacení. Byť pak v poměrech, v nichž je uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou (povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit), nebývá namístě přiznávat námitce promlčení nároku na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků relevanci (taková námitka zpravidla odporuje dobrým mravům), v projednávané věci, v níž žalobkyně při uspokojování předmětného restitučního nároku na veřejných nabídkách pozemků nijak závislá nebyla – od přijetí peněžité náhrady v roce 2008 (doprovázeného výše popsaným právním jednáním účastníků řízení) o uspokojení případné zbývající části restitučního nároku dlouhodobě nikterak neusilovala (o převod náhradních zemědělských pozemků na jeho vykrytí projevila zájem až v roce 2023), považujíc jej za uspokojený (poskytnutím peněžité náhrady odpovídající tehdy evidované výši nároku) – důvody, pro něž by se dovolatelkou vznesená námitka promlčení příčila dobrým mravům, a priori dány nejsou (srov. k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1496/2025, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 277/2025). Závěry odvolacího soudu o případném promlčení restitučního nároku žalobkyně plynoucího z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 927/96, č. j. PÚ 1709/04, č. j. PÚ 2267/02, a č. j. PÚ 800/05, jsou tudíž taktéž neúplné, a proto nesprávné.
16. Nejvyšší soud tedy, shledávaje dovolání opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
17. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
18. V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. 7. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu