28 Cdo 1157/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce Ing. J. Ř., zastoupeného JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou
se sídlem v Olomouci, Resslova 9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1.020.000,- Kč,
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 277/2009, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne
23. září 2010, č.j. 69 Co 186/2010-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Kč (výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vyšel
přitom ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 1.
2006, č.j. 2 T 163/2004-238 (jenž nabyl právní moci dne 30. 5. 2006) byl
žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu porušení povinnosti v řízení o
konkursu podle § 126 odst. 2 trestního zákona. V důsledku pochybení okresního
soudu při vyhotovování trestního listu však došlo k nesprávnému záznamu do
evidence Rejstříku trestů týkající se osoby žalobce (odsouzeného), kdy namísto
správných údajů o žalobcově odsouzení pro uvedený trestný čin byly od 1. 8.
2006 do evidence zaznamenány údaje o odsouzení pro trestný čin zanedbání
povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona (na podkladě jiného
rozsudku), přičemž tento údaj byl z evidence Rejstříku trestů odstraněn až dne
17. 8. 2007. V mezidobí se žalobce ucházel o zaměstnání u společnosti Inter
Café, s.r.o., se sjednaným nástupem do zaměstnání od 1. 4. 2007, avšak vzhledem
k údajům o jeho odsouzení, uvedeným ve výpisu z evidence Rejstříku trestů, z
uzavření pracovní smlouvy sešlo. Ztrátu příjmu z takto sjednaného zaměstnání
pokládá žalobce za škodu (ušlý zisk), jíž náhrady ve výši 420.000,- Kč se
domáhá v tomto řízení, a současně žádá též náhradu nemajetkové újmy v částce
600.000,- Kč.
Stran žalobcem uplatněného práva na náhradu nemajetkové újmy (§ 31a zákona č.
82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů), soud prvního stupně uzavřel, že jde
o právo promlčené (§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), které – s ohledem na
námitku promlčení uplatněnou v řízení žalovanou – nelze žalobci přiznat (§ 100
odst. 1 obč. zák.). V případě nároku na náhradu škody, ušlého zisku z výdělečné
činnosti, soud neshledal příčinnou souvislosti mezi zjištěným nesprávným
úředním postupem (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) a žalobcem tvrzenou
škodou, uzavíraje, že i kdyby nesprávného úředního postupu nebylo (tedy pokud
by v trestním listu žalobce a následně i v evidenci Rejstříku trestů byly
uvedeny správné údaje o odsouzení žalobce), ani v takovém případě by žalobce
nesplňoval zaměstnavatelem stanovenou podmínku bezúhonnosti („výpis z rejstříku
trestů bez záznamů“) a poptávané zaměstnání by proto nezískal.
K odvolání žalobce – směřujícího toliko do výroku o náhradě škody v částce
420.000,- Kč a závislého výroku nákladového – Krajský soud v Ostravě, pobočka v
Olomouci, rozsudkem ze dne 23. září 2010, č. j. 69 Co 186/2010-79, rozsudek
soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II). Za správné označil nejenom skutkové
závěry soudu prvního stupně, ale i jeho právní posouzení věci a z týchž důvodů
uzavřel, že mezi nesprávným úředním postupem (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998
Sb.) a žalobcem tvrzenou majetkovou újmou vztah příčiny a následku není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Usuzoval, že v dané věci jsou naplněny všechny
podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu, včetně podmínky příčinné
souvislosti mezi zjištěným nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Vydání
odsuzujícího rozsudku ve věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 163/2004 (jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podle § 126
odst. 2 trestního zákona), nepokládá za rozhodující, jestliže odsouzení podle
tohoto rozsudku nebylo do evidence Rejstříku trestů vůbec zaznamenáno a naproti
tomu se v něm objevily nesprávné údaje o jeho odsouzení pro jiný trestný čin a
jiným rozsudkem, jež se ho ovšem netýká. Namítal, že pouze v důsledku uvedení
těchto nesprávných údajů nebyl přijat do zaměstnání, které měl přislíbeno. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání
bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím
soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího
soudu uplatněnými dovolacími důvody). V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že mezi
nesprávným úředním postupem soudu v trestním řízení (jež se projevil uvedením
nesprávných údajů v evidenci Rejstříku trestů) a žalobcem tvrzenou majetkovou
újmou (ušlým ziskem) není vztah příčiny a následku a není proto naplněna jedna
ze zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné
moci. Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu za
škodu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit (§ 2 zákona č. 82/1998
Sb.) a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nesprávný úřední
postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním
postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník
2000, č. 5). Splnění těchto podmínek musí být v občanském soudním řízení
bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o naplnění
některé z nich. I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je tudíž nezbytným předpokladem
jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní
skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem), a mezi
vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu
příčiny a následku; samotný nesprávný úřední postup se neodškodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002). O odškodnitelnou majetkovou újmu se tedy jedná, jestliže nesprávnost postupu
měla dopad do majetkové sféry žalobce, tedy jestliže nebýt této nesprávnosti,
nedošlo by ke vzniku majetkové újmy. V tomto směru leží důkazní břemeno na
žalobci, poškozeném (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1195/2005; obecně pak k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97,
uveřejněné v časopise Právní rozhledy pod č. 2/2001, a rozhodnutí ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 528). Ze zjištěného skutkového stavu (který není a vzhledem k přípustnosti dovolání v
dané věci ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
žalobci k dispozici není) přitom vyplývá, že i
kdyby zde nebylo nesprávného úředního postupu soudu v trestním řízení (jenž se
projevil zaznamenáním nesprávných údajů do evidence Rejstříku trestů), měl by
žalobce v evidenci Rejstříku trestů zaznamenány údaje o svém odsouzení pro jiný
trestný čin – porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2
trestního zákona, podle rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 1. 2006, č. j. 2 T 163/2004-238) a ke dni předpokládaného vzniku pracovního poměru
(tj. k 1. 4. 2007) tedy nesplňoval podmínku bezúhonnosti vyžadovanou
společností Inter Café, s.r.o., u které se ucházel o zaměstnání. Závěr odvolacího soudu, že mezi nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené
majetkové újmy, není vztah příčiny a následku, je proto za daného skutkového
stavu logický a přesvědčivý a co do naplnění podmínek vzniku odpovědnosti státu
za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. je i v souladu s ustálenou /nerozpornou/
judikaturou dovolacího soudu. Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které
má ve věci samé pro právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu není
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy
žalované, která by jinak měla na náhradu nákladů dovolacího řízení zásadně
právo, v tomto řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek