U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa
Rakovského ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva zemědělství se
sídlem v Praze 1, Těšnov 17, proti žalovaným 1) J. P., 2) Ing. V. Z., 3) J. F.,
4) H. K., a 5) J. T., všech zastoupených JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, o zaplacení 245.470,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C
209/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočka v Pardubicích, ze dne 23. října 2013, č. j. 18 Co 386/2013-550, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. února
2013, č. j. 23 C 209/2009-479, v odvoláním napadeném výroku I, jímž soud
prvního stupně uložil každému z žalovaných (žalovaným 2/ a 3/ společně a
nerozdílně) zaplatit žalobkyni částku 57.617,50 Kč, vždy spolu se
specifikovanými úroky z prodlení (výrok I). Změněn byl rozsudek toliko ve
výrocích III až VI a VIII o náhradě nákladů řízení (výrok II rozsudku
odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení
(výrok III).
V dané věci žalobkyně uplatňuje vůči žalovaným (oprávněným osobám)
nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost, které uhradila
fyzické osobě, jejíž vlastnické právo k nemovitosti přešlo na oprávněné osoby
(nárok podle § 8 odst. 3 věty druhé zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zákon o
půdě“).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že vlastnictví k nemovitostem (objektu
bydlení s pozemkem st. p. č. 109 v kat. území M., obec Z.) přešlo na žalované
podle § 8 odst. 1 zákona o půdě na základě označených soudních rozhodnutí,
která nabyla právní moci dne 4. března 2005. Předchozímu vlastníku nemovitostí
stát uhradil náklady vynaložené na nemovitosti v jím žádané výši 339.425,-Kč (§
8 odst. 3 věty první zákona o půdě). Vycházeje zejména z odborného posouzení
zjištěných skutečností v tomto řízení ustanoveným znalcem vzal pak odvolací za
prokázané, že z nákladů, jež předchozí vlastník vynaložil na nemovitost za
dobu, po kterou mu svědčilo vlastnictví (tj. od 3. 2. 1967 do 4. 3. 2005), lze
za účelně vynaložené pokládat toliko náklady, dosahující ve svém součtu částky
230.470,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jež pokládají za
přípustné pro řešení otázek hmotného i procesního práva, které – dle názoru
dovolatelů – dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly řešeny, případně je
odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou. Předně odvolacímu
soudu vytýkají, že nereagoval na pochybení soudu prvního stupně, jenž se
podrobně nevypořádal s veškerou jejich argumentací; z tohoto důvodu dovolatelé
pokládají rozsudky soudů nižších stupňů za nepřezkoumatelná rozhodnutí. Jako
hmotněprávní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou (jejíž řešení odvolacím
soudem mají za nesprávné) označují, „zda při rozhodnutí o náhradě podle § 8
odst. 3 zákona o půdě má být zohledněn stav nemovitosti ke dni přechodu
vlastnického práva na oprávněnou osobu, nebo má být zohledněn stav nemovitosti
v době, kdy byla nemovitost oprávněným osobám fakticky vydána“. V této
souvislosti odvolacímu soudu vytýkají, že se zabýval toliko náklady
vynaloženými na nemovitost (stavbu) podle stavu ke dni přechodu vlastnického
práva na oprávněné osoby a nepřihlédl k poškození a znehodnocení nemovitosti, k
němuž došlo v době následující po přechodu vlastnického práva, avšak před
„faktickým vydáním nemovitosti“ oprávněným osobám (vyklidil-li žalovaný
nemovitosti až dne 4. 7. 2006). K otázce účelnosti vynaložených nákladů
dovolatelé argumentují tím, že provedené investice nemovitost nezhodnotily,
zpochybňují též závěry znalce stran určení výše vynaložených nákladů a jako
otázku v rozhodování dovolacího soudu neřešenou kladou, „zda za účelně
vynaložené náklady lze pokládat i náklady stavebních prací realizovaných bez
stavebního povolení, v situaci, kdy bylo následně stavebním úřadem rozhodnuto o
odstranění stavebních úprav“. Navrhují, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc
byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaných podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř“), neboť není přípustné. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu – jde-li o dovolateli
označenou právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí ve věci závisí – je totiž
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud
nemá důvod se odchýlit (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř.). Fyzická osoba, jejíž vlastnické právo přešlo na oprávněnou osobu podle
§ 8 odstavce 1 zákona o půdě, má vůči státu nárok na vrácení kupní ceny a na
úhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost. Nárok se uplatňuje u
příslušného ústředního orgánu státní správy republiky. Stát má v takovém
případě vůči oprávněné osobě nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených na
nemovitost, kterou uhradil fyzické osobě podle věty první (srov. § 8 odst. 3
zákona o půdě). Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu a
aplikaci cit. ustanovení zákona – srov. např. rozsudek ze dne 12. května 2010,
sp. zn. 4267/2009; rozsudek ze dne 1. února 2011, sp. zn. 28 Cdo 3811/2010;
rozsudek ze dne 3. října 2013; obdobně již usnesení ze dne 13.
února 2003, sp. zn. 28 Cdo 164/2003 (spolu s ostatními rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupnými
na www.nsoud.cz) – náklady účelně vynaložené na nemovitost ve smyslu
příslušných ustanovení zákona o půdě nelze automaticky srovnávat s výší
zhodnocení či znehodnocení nemovitosti. Účelem ustanovení § 8 odst. 3 zákona o
půdě je, vedle vrácení kupní ceny, nahradit osobě vydávající nemovitost ty
náklady, které do ní oprávněně vložila. Jde přitom o náklady, jež vydávající
fyzická osoba na věc vynaložila v době, kdy byla jejím vlastníkem. Účelně
vynaloženými náklady na nemovitost mohou být doložené náklady na stavební změny
nemovitosti, případně též i náklady na opravy nezbytně nutné k dalšímu řádnému
užívání nemovitosti. Citované závěry z rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy
dávají odpověď nejenom na otázku, zda rozhodující okolností je zhodnocení
vydávané nemovitosti nebo výše vynaložených nákladů, ale též na další z
dovolateli kladených otázek, totiž zda jsou z pohledu ustanovení § 8 odst. 3
zákona o půdě významné změny nemovitosti, k nimž došlo v době následující po
přechodu vlastnického práva na oprávněné osoby (po právní moci rozhodnutí soudu
dle § 8 odst. 1 zákona o půdě); i na takovou otázku je odpověď záporná. Otázka
následného zhodnocení či znehodnocení nemovitosti, k němuž došlo již po
přechodu vlastnictví na oprávněnou osobou, je již věcí vztahu mezi vlastníkem
nemovitosti a jejím dosavadním uživatelem (může přivodit vznik závazku k
náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení) a na výši úhrady podle § 8
odst. 3 zákona o půdě vliv nemá. Ačkoliv otázka výkladu pojmu „účelně vynaložené náklady na nemovitost“
je otázkou právní, určení výše těchto nákladů, jakož i posouzení, které z
vynaložených nákladů lze ještě pokládat za „účelné“ a které nikoliv, je pak
zpravidla otázkou konkrétních skutkových zjištění (shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 164/2003). Závěry, k
nimž odvolací soud v dané věci dochází, nejsou zjištěným skutkových okolnostem
nepřiměřené, a to i v případně posouzení nákladů vynaložených na stavební
úpravy realizované bez stavebního povolení, v jejichž případě – jak vyplývá ze
skutkových zjištění soudů nižších stupňů – šlo o pochybení spíše formální a kdy
k odstranění stavby přispěli především sami žalovaní, kteří ztratili zájem na
dodatečném povolení dříve realizovaných stavebních úprav. Kritizují-li pak dovolatelé závěry odvolacího soudu, jež vycházejí z
posudku znalce, jímž byla určena výše účelně vynaložených nákladů na
nemovitost, jde o kritiku skutkových zjištění odvolacího soudu (výsledku
hodnocení znaleckého posudku jako jednoho z provedených důkazů), nikoliv o
polemiku s právním posouzením věci. O dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nejde pak ani v případě námitek, že odvolací soud přezkoumal a potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv jeho odůvodnění – dle názoru dovolatelů
– neodpovídá ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. a je proto nepřezkoumatelné.
Jakkoliv
ani v tomto směru dovolací soud námitky dovolatelů nesdílí, připomíná, že
zmiňované pochybení odvolacího soudu by bylo lze kvalifikovat jako jinou vadu
řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí; k ní však dovolací soud
smí přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom platí, že jediným dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) je nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a 146 odst.
3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, jež by měla na jejich náhradu jinak
zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu