28 Cdo 1167/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci
žalobkyně Římskokatolické farnosti u kostela sv. Bartoloměje Praha – Kyje, IČ:
64936473, se sídlem v Praze 9, Prelátská 12, zastoupené JUDr. Zdeňkem Strakou,
advokátem se sídlem v Unhošti, T. G. Masaryka 106, proti žalovanému hlavnímu
městu Praha, IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému
JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, o určení vlastnického práva, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 162/2010, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2011, č.j. 17 Co
322/2011-67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. 2. 2011, č.j. 9 C 162/2010-39,
určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 2574/9 katastrálního území K.
o výměře 38.008 m2 vymezeného geometrickým plánem č. 2053-103/2009 (výrok I.).
Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že předmětný pozemek, jehož vlastníkem byl původně právní předchůdce
žalobkyně, převzal k 1. 10. 1949 stát na základě zákona č. 46/1948 Sb. Vzhledem
k absenci poznámky o provedení výkupu předmětného pozemku v pozemkové knize (§
10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb.) a neexistenci rozhodnutí o provedení výkupu
tohoto pozemku, ovšem stát dle závěrů soudu prvního stupně postupem podle
zákona č. 46/1948 Sb. vlastnické právo k dotčenému pozemku platně nenabyl. Z
uvedeného důvodu nemohlo dojít ani k přechodu vlastnického práva ze státu na
žalovaného. Soud prvního stupně proto žalobě o určení vlastnického práva ve
prospěch žalobkyně vyhověl.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 11. října 201, č.j. 17 Co 322/2011-67,rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud dospěl k
závěru, že žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva nemá naléhavý
právní zájem, neboť žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a
účel restitučního zákonodárství. Dotčený majetek totiž přešel na stát v
rozhodném období způsobem uvedeným v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen – „zákon o půdě“ (v rozporu s tehdejšími právními předpisy,
resp. bez právního důvodu), přičemž dalšímu převodu tohoto církevního majetku
na jiné osoby bránilo blokační ustanovení § 29 zákona o půdě. Odvolací soud
rovněž vysvětlil, že v době, kdy vláda předkládá paragrafované znění návrhu
zákona o majetkovém vypořádání státu s církvemi ke schválení Parlamentem ČR,
není řešení jednotlivých restitučních případů soudní cestou přípustné, neboť
není na místě, aby soudní moc při absenci restitučního zákona převzala
aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné.
Odvolací soud proto žalobě o určení vlastnického práva nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení
vyplývá z okolnosti, že vlastnické právo z jejího právního předchůdce na stát
nikdy nepřešlo a v katastru nemovitostí je jako vlastník nesprávně zapsána
osoba odlišná od žalobkyně. Uvedla, že strana žalovaná se pro nedostatek dobré
víry nemůže dovolávat ani vydržení vlastnického práva. Poukázala též na
okolnost, že se žalovaný pokusil předmětný pozemek převést na třetí osobu. Vyjádřila názor, že za situace, kdy vlastnické právo k pozemku na stát platně
nepřešlo, uplatněním vlastnické žaloby k obcházení restitučního zákonodárství
nedochází a na jejím právním postavení nebude moci ničeho změnit ani zákon
upravující restituci církevního majetku. Odkazujíc na nálezy Ústavního soudu ze
dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS
663/06, ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07 či ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 2326/07, namítala, že absence poznámky o provedení výkupu předmětného
pozemku v pozemkové knize (§ 10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb.) představuje
takové okolnosti případu, pro něž soudy nemají odepřít ochranu jejímu
vlastnickému právu, přičemž podaná žaloba (blížící se žalobě restituční) se
opírá o majetkový nárok, jehož soudní ochrana je dovoditelná z uplynutí
adekvátního času, ve kterém nebyl splněn závazek státu vydat zákon o restituci
církevního majetku. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné
(§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí
řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §
240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty
prvé o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a shledal, že dovolání není
opodstatněné. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Otázkou naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k nemovitostem,
které převzal stát v době rozhodné z hlediska restitučních předpisů, se
Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Dospěl přitom k závěru, že za situace, kdy
nemovitosti převzal stát v rozhodné době (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 – srov. např. § 4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. či § 1 zákona č.
428/2012 Sb., o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých
zákonů, dále jen – „ zákon o církevních restitucích“), se osoba oprávněná ve
smyslu restitučních zákonů nemůže úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva
podle obecných předpisů (srov. např. § 126 obč. zák.), a to ani formou určení
vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Ústavní soud k uvedené
otázce doplnil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a
účel restitučního zákonodárství. Uvedl rovněž, že tvrzením vlastnického práva,
zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence
legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce
žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního
zájmu na jejím podání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS –
st. 21/05, uveřejněné sdělením č. 477/2005 Sb.). Připustil-li pak Ústavní soud,
odkazuje na nálezy ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07 či ze dne 31. 3. 2011
sp. zn. II. ÚS 2326/07 (jimiž byly ústavní stížnosti církevních subjektů ještě
zamítnuty) ve věcech restituce církevního majetku nálezy ze dne 14. 9. 2011,
sp. zn. I. ÚS 562/09, či ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, podávání
žalob svého druhu (blížících se žalobám restitučním) majících za cíl dosáhnout
zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce v rozporu s čl. 1
Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2
Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o
ochraně lidských práv a základních svobod, a to postupem odpovídajícím smyslu
nápravy křivd po roce 1989, podmiňoval úspěšnost těchto žalob neexistencí
právního předpisu upravujícího restituci církevního majetku. Jestliže tedy v průběhu odvolacího řízení byl zahájen legislativní proces
směřující k přijetí zákona upravujícího restituci církevního majetku a dnem 1. 1. 2013 tento zákon nabyl účinnosti, nelze závěry o opodstatněnosti žalob svého
druhu podávající se z citovaných nálezů Ústavního soudu na posuzovaný případ
již použít. Nezbývá tudíž než s poukazem na ustálenou judikaturu ve věcech
restitučních uzavřít, že žalobkyně nemá na požadovaném určení vlastnického
práva naléhavý právní zájem, neboť předmětnou nemovitost převzal stát v době
rozhodné z hlediska restitučních předpisů (1. 10. 1949) způsobem zakládajícím
restituční důvod (převzetí nemovitosti bez právního důvodu - § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě, § 5 písm. k/ zákona o církevních restitucích). Žalobkyně se
tudíž v posuzovaném případě nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle
obecných předpisů (srov. např. § 126 obč. zák.), a to ani formou určení
vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř. Obcházela by tak totiž smysl a
účel restitučního zákonodárství. Žalující církevní osoba tudíž svá práva k
předmětnému majetku bude moci uplatňovat pouze postupem podle zákona o
církevních restitucích (včetně eventuální žaloby o určení vlastnického práva
státu coby povinné osoby dle § 18 odst.
1 citovaného zákona). Vzhledem k výše
uvedenému nemohou na vysloveném závěru ničeho měnit námitky žalobkyně, že
vlastnické právo k předmětnému pozemku na stát nikdy platně nepřešlo, že se
žalovaný či jeho právní předchůdce nemůže důvodně dovolávat vydržení
vlastnického práva či že se pokusil vlastnické právo k pozemku převést na třetí
subjekt. Jelikož je tedy rozsudek odvolacího soudu z hlediska důvodů uplatněných
dovolatelkou (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) správný, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§
243b odst. 2 věty první o. s. ř.). Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem, § 142 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků, neboť podlehnuvší žalobkyně
nemá na jejich náhradu právo a žalovanému v tomto stádiu řízení náklady
nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. září 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu