28 Cdo 1170/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce F. L.,
zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1. T., a.s., zastoupené advokátkou a
2. České republice – Ministerstvu financí ČR se sídlem v Praze 1, Letenská 15,
o určení právního vztahu mezi účastníky, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod
sp. zn. 13 C 882/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 20. 8. 2003, č.j. 26 Co 281, 282/2003-187,
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení o dovolání první žalované
částku 2.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její
zástupkyně. Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 10. 2002, č.j. 13 C 882/2001-149, kterým
byla zamítnuta žaloba na určení, že právní vztah mezi žalobcem a oběma
žalovanými není právním vztahem podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., pokud
jde o dům čp. 255 a pozemek parc. č. 858/1 (původně 242), obojí v k.
ú. a obci P. Žalobce byl zavázán nahradit náklady řízení první žalované před
soudem prvního stupně; před odvolací instancí mezi týmiž účastníky, jakož i ve
vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou před oběma instancemi, nebylo žádné ze
stran přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Soudy obou stupňů nepřisvědčily žalobním tvrzením, že žalované nenabyly
vlastnictví k předmětným nemovitostem a naopak žalobce resp. jeho právní
předchůdci nikdy toto vlastnictví nepozbyli. Žalobce, který podal též návrh na
obnovu předchozího restitučního řízení, vyšel při své určovací žalobě především
z tvrzené nezákonnosti zestátnění nemovitostí, ke kterému došlo podle vyhlášek
č. 15/1959 Sb. a č. 88/1959 Ú. l. Žalobce sice, vzhledem k demolici
původního domu a vystavění nové stavby na pozemku parc. č. 1858/1, dostal od
Ministerstva financí ČR finanční náhradu ve výši 360.283,- Kč (stejnou náhradu
dostal i závětní dědic po druhé z původních vlastnic), přesto však navrhoval
obnovu restitučního řízení (žaloba byla zamítnuta pro zastavěnost pozemku) a
současně žádal určit, že pro nezákonnost vyvlastnění (konkrétně pro vady
rozhodnutí tehdejšího ONV v P.) přešlo vlastnictví k pozemku na něj. Soudy obou
instancí však dovodily, že tento právní následek nenastal a že žalobce proto
nemá na určovací žalobě naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/
občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podrobně v něm
popsal veškeré skutkové i právní aspekty věci, doložil k nim listiny, a
přípustnost dovolání dovodil pro zásadní právní význam napadeného rozsudku.
Dovolací důvody shledal podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
jak v procesních vadách postupu nižších instancí, tak i v nesprávném právním
posouzení věci. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších
soudů a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.
Z obou žalovaných se k dovolání vyjádřila první z nich; ta navrhla, aby
dovolací soud žalobcovo dovolání zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal
dovolání v otevřené lhůtě. Vzhledem ke shodě rozsudků obou instancí bez
předchozí kasace však dovolací soud musel, aniž by se již mohl zabývat
dovolacími důvody, posoudit především, zda je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že tato jediná možná alternativa
přípustnosti dovolání není naplněna.
Dovolatel ve svém podání, argumentačně zjevně motivovaném i při právním
zastoupení především vlastní iniciativou, komplexně shrnul celou věc. Nevzal
však v úvahu, že dovolací soud přezkoumává dovolání jako mimořádný opravný
prostředek a že jeho přezkumná oprávnění jsou kromě podstatných procesních vad
řízení omezena právními aspekty věci (skutkový základ věci, zjištěný nižšími
instancemi, již nemůže být měněn). Má-li být dovolání přípustné pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, pak je právní stránka dovolacího přezkumu
limitována tou právní otázkou či otázkami, které dovolatel ve svém podání
vymezí.
Bylo tedy povinností dovolatele, aby v dovolání jasně a přehledně
označil, která právní otázka má podle něj ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam, tj. buď dosud nebyla judikována, nebo o
ní bylo rozhodováno odlišně, resp. odvolací soud ji posoudil v rozporu s
hmotným právem. Z obsahu dovolání však vymezení právní otázky dovodit nelze.
Dovolací soud není povinen abstrahovat z celé řady vypočtených aspektů sporu
takový, který by snad měl být pro věc zásadní či určující. Nutno zdůraznit, že
obsah dovolání, který je pro dovolací soud závazný, musí obstát jak co do
vymezení právní otázky, tak i ohledně vylíčení dovolacích důvodů natolik, aby
byl přezkoumatelný. Nestalo-li se tak, patrně i v důsledku nedostatečné
součinnosti žalobce s právní zástupkyní, pak dovolací soud nemohl dovolání
posoudit po věcné stránce.
K této problematice dovolací soud odkazuje jak na předchozí a aktuální
judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004), tak i na konstantní
judikaturu Ústavního soudu.
Na okraj lze dodat, že z dovolání není zcela zřejmé, na čem založil
dovolatel svůj právní náhled na věc, když mu pro zastavěnost pozemku byla
vyplacena finanční náhrada (podle § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. o
zmírnění následků některých majetkových křivd), a zda vzal v úvahu, že
protiprávnost vyvlastnění se stala základem pro restituci či spíše částečné
odškodnění některých majetkových křivd z minulosti; nikoli však pro nápravu
všech důsledků tehdejšího odnímání majetku - tak daleko zákonodárce počátkem
90. let minulého století nešel.
Druhé žalované náklady dovolacího řízení nevznikly. První žalovaná
podala písemné vyjádření prostřednictvím advokátky a žalobce je tedy podle §
146 odst. 3 o. s. ř. povinen zaplatit její náklady dovolacího řízení. Poněvadž
šlo jen o jeden úkon a dovolání bylo odmítnuto, přikročil dovolací
soud ke dvojímu krácení základní sazby za úkon podle § 15, § 14 odst. 1 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Základní sazba při určovací žalobě činila
podle § 5 písm. b) citované vyhlášky 10.000,- Kč, po zmíněném dvojím krácení
však 2.500,- Kč. K této částce bylo nutno podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. přičíst 75,- Kč režijního paušálu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu