28 Cdo 1203/2024-322
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: Z. V., zastoupený JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze, Václavská 316/12, o zaplacení 590 165,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 195/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2023, č. j. 18 Co 23/2023-289, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2023, č. j. 18 Co 23/2023-289, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
1. Žalobce se, coby oprávněná osoba ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), domáhal po žalované dle § 16 odst. 1 zákona o půdě zaplacení finanční náhrady ve výši 590 165,60 Kč za v rozhodném období odňatý a pro překážky stanovené zákonem o půdě posléze nevydaný pozemek (původní) parc. č. XY v k. ú. XY.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2022, č. j. 4 C 195/2019-170, žalované uložil, aby žalobci zaplatila 100 434 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu o zaplacení dalších 489 731,60 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Z podnětu odvolání obou procesních stran Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 18 Co 23/2023-202, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 100 434 Kč s příslušenstvím; změnil jej toliko v části týkající se příslušenství (výrok I), dále jej změnil v části výroku II tak, že žalované uložil zaplatit žalobci dalších 349 556 Kč, a potvrdil jej v uvedeném výroku, byla-li jím zamítnuta žaloba o zaplacení 140 164,60 Kč s příslušenstvím (výrok II), a zrušil nákladový výrok prvostupňového rozsudku a věc tomuto soudu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok III). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2353/2023, z podnětu dovolání žalované rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. 2. 2023, č. j. 18 Co 23/2023-202, zrušil v části výroku II, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změněn tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci dalších 349 566 Kč, a v uvedeném rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak dovolání odmítl.
3. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 18 Co 23/2023-289, výrok II rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 11. 2022, č. j. 4 C 195/2019-170, zčásti opětovně změnil tak, že žalované uložil zaplatit
žalobci dalších 349 566 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Odvolací soud, odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, uzavřel, že přiměřená a rozumná finanční náhrada (§ 16 odst. 1 zákona o půdě) za předmětný v rozhodném období odňatý a pro překážky stanovené zákonem o půdě posléze nevydaný pozemek koresponduje 76 až 77 % tržní hodnoty tohoto pozemku k roku 2019. Kromě soudem prvního stupně již přisouzené náhrady 100 434 Kč (odpovídající šestinásobku ceny odňatého pozemku určené dle § 28a zákona o půdě) tudíž formou částečné změny výroku II rozsudku soudu prvního stupně přiznal žalobci finanční náhradu ve výši dalších 349 566 Kč.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Předestřela otázku týkající se určení přiměřené finanční náhrady za odňatý a nevydaný pozemek podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Mínila, že odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, publikovaný pod č. 86/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22). Odvolací soud totiž při určení přiměřené peněžité náhrady za nevydaný pozemek nebral v úvahu jeho ocenění ve smyslu § 28a zákona o půdě, nýbrž vycházel z tržní ceny nevydaného pozemku, navíc stanovené k roku 2019. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
6. Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky výše finanční náhrady dle § 16 odst. 1 zákona o půdě, jež byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od recentní rozhodovací praxe (viz judikaturu dále citovanou).
7. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a žalovaná je ani nenamítá.
8. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
9. Podle § 16 odst. 1, věty první zákona o půdě, za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak.
10. Podle § 28a zákona o půdě, pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
11. Nálezem pléna ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, publikovaným pod č. 81/2021 Sb., Ústavní soud zamítl návrh Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018) na zrušení části ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, stanovující, že výše peněžité náhrady za nevydaný pozemek musí být určena způsobem upraveným v ustanovení § 28a zákona o půdě (v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Neshledal dotčenou právní úpravu protiústavní a setrval na závěru o možnosti ústavně konformního výkladu sporného ustanovení, když přitom zdůraznil, že peněžitá náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, má nicméně umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci.
12. S ohledem na uvedené závěry Ústavního soudu, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněném pod č. 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, při zohlednění změn tržních poměrů, jež nastaly po účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991), odůvodnil a formuloval závěr, dle něhož za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle § 16 odst. 1 zákona o půdě lze pokládat (s výhradou pozdějších změn poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Vyjádřil současně názor, že toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z § 28a zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb. je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě, tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.
13. Při určení koeficientu Nejvyšší soud vycházel z kumulované míry inflace mezi lety 1991 a 2021 (indexu růstu cen dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., jemuž bylo v roce 2021 namístě přiřadit hodnotu 5,39) a ve svých úvahách připomněl jak obecný princip vstřícnosti k oprávněným osobám při výkladu a aplikaci restitučních předpisů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, publikovaný pod č. 89/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 12., a ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, publikovaný pod č. 40/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 36.), tak ovšem i snahu o stabilizaci hodnoty koeficientu pro období několika příštích let (jemuž tak i pod vlivem výkladového principu in favorem restitutionis přiřadil hodnotu čísla 6 jako nejblíže následujícího celého čísla).
14. Ústavní soud následně v nálezech ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2853/23, a ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 63/24, vyjádřil souhlas s jednotným judikatorním určením koeficientu zvýšení finanční náhrady dle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, od nějž se lze odchýlit pouze ve výjimečných případech. Dovodil ovšem, že v souladu s principem, dle něhož přiměřená finanční náhrada sice nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jak by tomu bylo při vydání věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16), je třeba, aby judikatorně určený koeficient zvýšení finanční náhrady dle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě zohledňoval za dobu od roku 1991 též reálný růst cen nemovitostí.
15. Ve světle judikatury Ústavního soudu, jenž právní úpravu finanční náhrady vycházející dle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě z administrativní, a nikoliv tržní, ceny odňaté nemovitosti shledal souladnou s ústavním pořádkem a souhlasil s jednotným judikatorním určením koeficientu zvýšení finanční náhrady (vázaným na vývoj inflace), je tedy při respektování vůle zákonodárce, který zákonem o půdě, ve znění prováděcích oceňovacích předpisů, stanovil míru odškodnění za odňaté (pro zákonné překážky posléze nevydané nemovitosti), třeba za užití jednotného koeficientu vystihnout inflační navýšení (coby důsledku inflací ovlivněného vývoje „ceny peněz“) zákonem o půdě s účinností od 24. 6. 1991 stanovené finanční náhrady (určené dle právní úpravy již s ohledem na stav nemovitosti či její lokalizaci), zohledňující ovšem (oproti dosavadní judikatuře) rovněž „obecný“ reálný růst cen nemovitostí (za dobu od účinnosti zákona o půdě). Jinými slovy, navýšení finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě vypočtené ze základní částky postupem dle ustanovení § 28a zákona o půdě má vykompenzovat ztrátu hodnoty peněz, k níž v období od účinnosti zákona o půdě až do doby rozhodování soudu o náhradě došlo. Tržní cena konkrétního pozemku v době rozhodování o náhradě do toho poměřování nevstupuje přímo, může být toliko okolností mimořádnou, zohlednitelnou v individuálně daných zcela výjimečných poměrech té které věci (srov. k tomu např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2958/2023).
16. Závěry odvolacího soudu, jenž při posuzování přiměřené a rozumné výše finanční náhrady za nevydaný pozemek podle § 16 odst. 1 zákona o půdě nevycházel z administrativní ceny odňaté nemovitosti (ve smyslu § 28a zákona o půdě) a nezabýval se navýšením zákonem stanovené finanční náhrady s ohledem na vývoj inflace a řádně (se zřetelem k případným výjimečným okolnostem případu) neodůvodnil ani význam tržní ceny pozemku (jež nadto nebyla zjištěna v aktuální výši), ve světle výše uvedených konkluzí žel neobstojí. Pro rozhodnutí o věci relevantní zjištění (zejména o reálném růstu cen nemovitostí za dobu od roku 1991 ovlivňujícím závěr o míře inflačního navýšení zákonem o půdě přiznané finanční náhrady) vyžádá si přitom dokazování, jež v dovolacím řízení provést nelze (dovolacímu soudu přezkum či revize skutkových konkluzí nepřísluší – § 241a odst. 1 o. s. ř.).
17. Dovolací soud podotýká, že nadále vychází z teze, dle níž peněžitá náhrada podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě – i vzhledem k zákonodárcem předpokládanému ocenění podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – neměla vést k tomu, že bude oprávněným osobám poskytnuta částka, která jim umožní zakoupit jiné nemovitosti hodnotově odpovídající ceně pozemků odňatých, nýbrž pouze k poskytnutí – historickou křivdu zmírňujícího – finančního plnění, kterým budou moci saturovat jakékoli své životní potřeby. Nově stanovený koeficient navýšení náhrady podle zákona o půdě by proto neměl přímo odpovídat míře zvýšení ceny nemovitostí od roku 1991, ale pouze ji v rozumné míře reflektovat. Řeč je přitom o průměrném zvýšení hladiny cen nemovitostí v celé České republice, nikoli o nárůstu ceny konkrétního odňatého či požadovaného pozemku.
18. Podílejí-li se kupříkladu náklady na potřeby uspokojované v souvislosti s vlastnictvím nemovitostí, tj. náklady na bydlení, na celkových nákladech domácností v České republice přibližně 20–30 % (srovnej veřejně dostupné údaje Českého statistického úřadu na https://csu.gov.cz/statistika-rodinnych-uctu?pocet=10&start=0&podskupiny=162), bylo by možné uvažovat o tom, že by se znásobení ceny nemovitostí od roku 1991 promítalo do výše koeficientu z jedné čtvrtiny, zatímco zbytek by byl nadále determinován obecným růstem spotřebitelských cen [tedy pokud by se například spotřebitelské ceny ve srovnání s rokem 1991 k době rozhodování soudu zvýšily 8krát a ceny nemovitostí 12krát, bylo by koeficient pro navýšení náhrady možné stanovit v hodnotě 9 (8*0,75 + 12*0,25 = 9)]. Pro úplnost lze podotknout, že naznačený postup nemá v žádném případě za cíl exaktní popis ekonomické reality, nýbrž aproximativní odhad hodnoty peněžité náhrady, již lze z hodnotového hlediska pokládat za rozumně obhajitelnou.
19. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu (včetně závislých nákladových výroků) a vrácení věci k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
20. Odvolací soud bude ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými; koeficient zvýšení finanční náhrady dle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě určí tedy nově na podkladě zjištěného skutkového stavu zohledňujícího za dobu od roku 1991 též reálný růst cen nemovitostí.
21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
22. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz . P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 9. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu