28 Cdo 1231/2012 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce R. H., bytem P., zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody 326 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 341/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011, č. j. 54 Co 424/2011-38, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) :
Žalobce (dále také „dovolatel“) řádně zastoupený advokátem podal dne 9. 3. 2012 včasné dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011, č. j. 54 Co 424/2011-38, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 6. 2011, č. j. 23 C 341/2010-24. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., konkrétně v řešení otázky zásadního právního významu, zda spoluvlastníkovi části nemovitosti vzniká v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví škoda, když následkem nárůstu ceny nemovitosti v čase kvůli nepřiměřené délce řízení musel druhému spoluvlastníkovi na vypořádací podíl uhradit více, než kolik by uhradil, kdyby bylo v tomto soudním řízení rozhodnuto v přiměřené lhůtě.
Jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jak již bylo naznačeno, dovolatel v dovolání především polemizuje se závěrem odvolacího soudu, dle kterého zvýšení vypořádacího podílu v čase kvůli nepřiměřené délce řízení nelze považovat za škodu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nelze dle dovolatele na posuzovanou věc aplikovat, neboť mezi vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů (resp. společného jmění manželů) a vypořádáním běžného podílového spoluvlastnictví je rozdíl.
Zatímco totiž v rámci BSM (SJM) je každý z manželů vlastníkem celé věci a má právo tuto věc držet a užívat, podílový spoluvlastník je v tomto hospodaření omezen právem druhého spoluvlastníka. Podílový spoluvlastník nemůže činit ani běžná rozhodnutí týkající se obvyklé správy této věci, což dle dovolatele může vést např. k dlouhodobému zanedbávání věci. Dále dovolatel uvedl, že musel mít po celou dobu řízení připraveny finanční prostředky pro případnou úhradu vypořádacího podílu, nemohl s nimi tudíž jinak nakládat a brát z nich užitek.
Žalovaná se k dovolání dovolatele nevyjádřila. Jelikož v posuzované věci dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí; majetkový stav je tvořen především souhrnem hmotných předmětů (věcí) o určité hodnotě vyjádřené v penězích a jiných hodnot či práv, jsou-li penězi ocenitelné (např. pohledávky, tzv. duševní vlastnictví apod.); oproti tomu pasiva se do hodnoty majetkového stavu promítají negativně. Nárokem založeným na obdobném skutkovém základě se již Nejvyšší soud opakovaně zabýval.
Odkázat lze v této souvislosti především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1208/2006 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 216/09) nebo na dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, v nichž Nejvyšší soud dovodil, že rozdíl mezi skutečně vyplaceným podílem z vypořádaného BSM na základě rozhodnutí vydaného v řízení, v němž došlo k průtahům, a výší tohoto podílu, kterou by byl dovolatel povinen uhradit na základě rozhodnutí, bylo-li by vydáno bez průtahů v řízení, nemůže představovat škodu, a to z toho důvodu, že současně s cenou vypořádacího podílu stoupla i hodnota odpovídající polovině nemovitosti, kterou získal dovolatel.
Podstata nároku, který je dovozován z rozdílu mezi výší skutečného vypořádacího podílu a výší vypořádacího podílu, který by byl účastník řízení nucen uhradit v případě, nedošlo-li by v tomto řízení k průtahům, je přitom zcela identická bez ohledu na to, zda se jedná o průtahy v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (resp. společného jmění manželů), nebo o průtahy v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Nemůže být proto pochyb o tom, že uvedený závěr lze bez dalšího vztáhnout rovněž na posuzovanou věc (jak již Nejvyšší soud ostatně učinil v rozsudku ze dne 11.
1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 932/2011). Pokud dovolatel v této souvislosti uvádí, že podílový spoluvlastník je (na rozdíl od jednoho z manželů) v průběhu vypořádávání spoluvlastnictví omezen v hospodaření věci, což může vést k dlouhodobému zanedbávání věci, nezbývá než uvést, že dovolatel v průběhu řízení netvrdil, že by mu vznikla škoda v důsledku toho, že nemohl s vypořádávanou nemovitostí hospodařit nebo že by důsledkem průtahů v řízení došlo k poškození vypořádávané nemovitosti, ale svou škodu po celou dobu řízení dovozoval toliko ze zvýšení vypořádacího podílu.
V tomto rozsahu je tedy nutno jeho námitky považovat za nepřípustné novoty (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.). Obdobné platí i pro námitku dovolatele, dle které musel mít po celou dobu řízení připraveny finanční prostředky pro případnou úhradu vypořádacího podílu, pročež s nimi nemohl nakládat a brát z nich užitek (v této souvislosti lze připomenout, že dovolatel v průběhu řízení opakovaně zdůrazňoval, že se nedomáhá ušlého zisku, ale toliko náhrady škody). Je tedy možné shrnout, že soudy nižších stupňů posoudily nárok dovolatele správně a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání žalobce jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do zrušení tohoto ustanovení uplynutím dne 31.
prosince 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 25 – 28). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly. Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 19. července 2012 JUDr. Iva Brožová předsedkyně senátu