Náhrada škody způsobené průtahy v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 27. března 2012
sp. zn. I. ÚS 216/09
ve věci ústavní stížnosti M. P. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008 č. j. 25 Cdo 1208/2006-72, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. 12 Co 102/2004 potvrzujícímu rozsudek nalézacího soudu, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody ve výši 232 631,30 Kč s příslušenstvím, za účasti Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
Věcně se v daném sporu jednalo o žalobu stěžovatele na náhradu škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Teplicích ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, tedy průtahy v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Ty vedly k tomu, že musel své bývalé manželce vyplatit o tuto částku více, než kdyby byl soud rozhodl bez průtahů. Podle stěžovatele je tato kauza v zásadě totožná s věcí projednávanou Evropským soudem pro lidská práva, která skončila rozsudkem ve prospěch stěžovatelky (rozsudek č. 41486/98 Bořánková v. Česká republika). Úvahu soudů o neexistenci újmy v souvislosti s nárůstem ceny nemovitostí v čase, současně s nárůstem částky na vyrovnání podílů, považuje za irelevantní, neboť cena předmětných nemovitostí by rostla i v případě neexistence uvedeného soudního řízení a průtahů s ním spojených. Bez uvedených průtahů by však nedošlo k růstu výše náhrady na vyrovnání podílů. Podle stěžovatele příčinná souvislost mezi průtahy a vznikem shora popsané újmy plyne tedy nejen z časové posloupnosti, ale zejména z té skutečnosti, že bez vzniku průtahů by mu popsaná újma nevznikla. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. Ostatní rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností nenapadl.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 10. 2005 č. j. 12 Co 102/2004-43 ve věci samé rozsudek okresního soudu potvrdil (odvolání stěžovatele shledal důvodným pouze v otázce náhrady nákladů státu ve výši 3 114,30 Kč). Konstatoval, že sice ve věci docházelo k průtahům, tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ale v příčinné souvislosti s těmito průtahy vznikla stěžovateli škoda pouze v zaplacení náhrady nákladů státu. Stěžovatelem požadovaná částka spočívající v rozdílu mezi výší vypořádacího podílu z roku 2001 a výší podílu, který by byl stěžovatel povinen zaplatit bývalé manželce v případě meritorního rozhodnutí v roce 1991, nepředstavuje podle závěru odvolacího soudu majetkovou újmu. Odvolací soud se v podstatě ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že zvýšením hodnoty nemovitosti se zvýšila i hodnota celého BSM.
Nejvyšší soud, který zamítl dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 26. 11. 2008 č. j. 25 Cdo 1208/2006-72, se k podstatě věci vyjádřil obdobně. Uvedl, že i když v daném případě došlo k výrazným průtahům v řízení, nelze dovodit, že by stěžovatelem uplatněný nárok představoval škodu, která vznikla na jeho majetku, protože hodnota poloviny nemovitosti, kterou získal stěžovatel, rovněž stoupla. Rozdíl mezi výší vyplaceného podílu z vypořádaného BSM na základě rozsudku vydaného v řízení, v němž došlo k průtahům, a výší tohoto podílu, který by byl stěžovatel povinen uhradit na základě rozhodnutí vydaného v řízení bez průtahů, nemůže podle Nejvyššího soudu představovat škodu.
Vedlejší účastník řízení, Ministerstvo spravedlnosti, ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je nedůvodná. Rozsudek dovolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a nelze v něm shledat žádné porušení ústavního práva.
Účastníci řízení, tedy stěžovatel i Nejvyšší soud, výslovně souhlasili s tím, aby Ústavní soud ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny, a proto Ústavní soud od ústního jednání upustil.
Meritem ústavní stížnosti je zejména otázka, zda obecné soudy v této věci ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům stěžovatele. Konkrétně to znamená, zda z ústavního pohledu může obstát závěr, ke kterému dospěly a v důsledku něhož byla žaloba stěžovatele zamítnuta.
V daném případě se vedl spor o to, zda stěžovateli byla způsobena majetková újma (škoda) tím, že v řízení o vypořádání BSM byl v důsledku průtahů částečně způsobených soudem uznán povinným zaplatit protistraně (v důsledku růstu cen nemovitosti) na vyrovnání podílů částku o mnoho vyšší, než by tomu bylo v případě, pokud by soud věc rozhodl bez průtahů. Obecné soudy dospěly k závěru, že ve věci sice docházelo k průtahům, stěžovateli však nevznikla žádná škoda. Pokud se plynutím času zvýšil vypořádací podíl, zvýšila se odpovídajícím způsobem též hodnota nemovitosti, která žalobci připadla. V detailech stačí poukázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se rovněž adekvátně vypořádal s významem kauzy projednávané Evropským soudem pro lidská práva, tj. Bořánková v. Česká republika, pro věc stěžovatele. Jak doplnil Nejvyšší soud, rozdíl mezi výší vyplaceného podílu z vypořádaného BSM na základě rozsudku vydaného v řízení, v němž došlo k průtahům, a výší tohoto podílu, který by byl stěžovatel povinen uhradit na základě rozhodnutí vydaného v řízení bez průtahů, nemůže představovat škodu.
S uvedeným závěrem obecných soudů včetně Nejvyššího soudu se Ústavní soud plně ztotožňuje. V daném případě je nesporné, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu (průtahům v řízení), a tedy k založení odpovědnosti státu za škodu tím způsobenou. To je první krok úvah. Zbývá krok druhý, tedy posouzení, zda částka stěžovatelem požadovaná je vůbec škodou a zda vznikla v příčinné souvislosti se shora konstatovaným nesprávným úředním postupem. Je sice zřejmé, že nebýt délky řízení ukončeného až v roce 2001, zaplatil by stěžovatel protistraně na vypořádacím podílu menší částku. Ale faktor času, na který poukázaly obecné soudy, vedl k tomu, že došlo i ke zvýšení ceny té části nemovitosti připadající stěžovateli.
Rozdíl mezi výší stěžovatelem skutečně vyplaceného podílu bývalé manželce v rámci vypořádání BSM v řízení, ve kterém došlo k průtahům, a výší podílu, který by byl povinen zaplatit na základě rozhodnutí vydaného v řízení bez průtahů, vzniklý jen v důsledku změny cenového předpisu, nemůže představovat škodu. Z vývoje právní úpravy, v konkrétním případě na úseku růstu cen nemovitostí, si totiž nelze vybírat jen to, co je pro stěžovatele příznivé (zhodnocení jeho podílu), a to, co je pro něj nepříznivé (zvýšení podílu vyplaceného bývalé manželce), přenášet na jiný subjekt, v konkrétním případě na stát.
Ústavní soud uzavírá, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve zkoumané věci nedošlo. Proto byla ústavní stížnost zamítnuta jako nedůvodná podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.