28 Cdo 1236/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobců a) Ing. A. J., a b) B. J., zastoupených advokátem, proti
žalovanému P. f. České republiky, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o
převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C
138/2007, k dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12.
9. 2007, č. j. 61 Co 444/2007-75, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. září 2007, č.
j. 61 Co 444/2007-75, a rozsudek Okresního soudu v
Karlových Varech ze dne 25. června 2007, č. j. 18 C 138/2007-53,
se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech zamítl rozsudkem ze dne 25. 6. 2007, č.
j.18 C 138/2007-53, návrh žalobců, aby žalovanému bylo uloženo převést jim
pozemky jím spravované podle § 11a zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Žalobci požadovali převod pozemků v
katastrálním území J., a v žalobě je blíže specifikovali. Důvodem zamítnutí
žaloby bylo zjištění, že žalobci získali nárok na převod náhradních pozemků
postoupením od jiné osoby, takže jejich právo na převod náhradního pozemku
zaniklo dnem 31. 12. 2005 podle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, když shledal správnými jeho skutková zjištění i právní závěry z nich
vyplývající. Uzavřel, že ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, uzákoněné
článkem VI. zákona č. 253/2003 Sb., určilo časový limit, v němž musí dojít k
převodu pozemku. Pokud pozemek nebyl do tohoto data převeden, došlo k zániku
práva na vydání náhradích pozemků, které bylo založeno rozhodnutím pozemkového
úřadu, jež nabylo právní moci před 6.8.2003. Tato úprava odejmula právo na
náhradní pozemek všem oprávněným osobám, jejichž řádné nároky stát neuspokojil
bez ohledu na to, že se tak stalo nečinností žalovaného. Toto ustanovení bylo
přezkoumáno Ústavním soudem, který rozhodl nálezem ze dne 13. 12. 2005, sp. zn.
Pl.ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž toto ustanovení zrušil jen
ve vztahu k původním oprávněným osobám. Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu
vyjmul ze zrušovacího výroku osoby, které nárok na náhradní pozemek získaly
postoupením od původních oprávněných osob. V takovém postavení jsou právě
žalobci. Odvolací soud v tomto směru poukázal na ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu. Dále odvolací soud dovodil, že i kdyby nárok žalobců
nezanikl, neměli by nárok na převod konkrétního pozemku, resp. jeho výběr, a
museli by požádat o převod některého z pozemků, které jsou předmětem veřejných
nabídek žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včasné dovolání,
splňující formální náležitosti stanovené zákonem. Přípustností dovolání se
zabývají jen v tom, že vytyčují otázky zásadního významu, které by měly být v
dovolacím řízení řešeny. Důvody dovolání nepodřazují pod žádné ustanovení o. s.
ř., s ohledem na obsah dovolání lze však usuzovat, že namítají nesprávné právní
posouzení věci, případně vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, tedy důvody, jež lze podřadit podle § 241a odst. 2 písm. a)
a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu totiž vytýkají, že věc posoudil jen podle známé
judikatury, a nezabývají se tím, zda práva žalobců byla dostatečně chráněna,
když jejich nárok nebyl uspokojen po dobu více než 10 let. Nálezem Ústavního
soudu, na němž odvolací soud postavil své rozhodnutí, bylo dle názoru
dovolatelů pominuto hledisko rovnosti jakožto základního práva, obsaženého v
článku 1 věta prvá Listiny základních práv a svobod, podle něhož lidé jsou
svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Práva původních osob i práva
postupníků proto měla požívat stejné ochrany. Za otázku zásadního právního
významu považují, zda práva původních restituentů a osob, jimž byly postoupeny
jejich restituční nároky, jsou si rovná z hlediska Listiny základních práv a
svobod. Navrhují, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný podal k dovolání písemné vyjádření, v němž vyjadřuje právní
názor shodný s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, a to jak pokud jde o
zánik práva postupníků na převod náhradního pozemku, tak i na to, že náhradní
pozemky lze poskytovat jen z okruhu pozemků, které byly zařazeny do veřejné
nabídky. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolací soud při hodnocení přípustnosti dovolání v daném případě
dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl věc plně v souladu s hmotným právem i
ustálenou judikaturou včetně judikatury Nejvyššího soudu, na niž odkazoval, že
však následně byla judikatura prolomena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007. V něm Nejvyšší soud v dovolacím řízení
určitým způsobem rozlišil skupinu postupníků podle § 13 odst. 6 a 7 na skupinu,
která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční
hlediska, a na osoby které sledovaly získáním náhradních pozemků rozšíření
svého zemědělského hospodaření a u nichž by újma spojená se zánikem práva na
náhradní pozemek se jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Na první skupinu lze
aplikovat úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 20. 12. 2005, sp. zn.
6/2005, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o ukončení
jejich práva na náhradní pozemek, aplikaci tohoto ustanovení na druhou skupinu
však podrobil hlediskům zakotveným v Evropské úmluvě o lidských právech, kterou
jako mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, je třeba aplikovat
přednostně před vnitrostátním právem. Vytvořil tak rovnost práv oprávněných
osob, jimž nemohly být vydány jejich původní pozemky, a osob spadajících do
druhé skupiny postupníků.
Protože z tohoto hlediska soudy postavení žalobců neposuzovaly, bylo
třeba jejich rozsudky zrušit a vyvrátit k novému projednání i z takto určeného
hlediska (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). V dalším řízení bude rovněž třeba
vyzvat žalobce k úpravě žalobního návrhu tak, aby vyhovoval ustálené
judikatuře, podle níž je řízení o povinnosti převést náhradní pozemek podle §
11 odst. 2 zákona o půdě řízením o určitém způsobu vypořádání, v němž soud může
rozhodnout na základě výběru z pozemků, jež byly zařazeny do veřejné nabídky.
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a
rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu