28 Cdo 126/2019-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v
Jeruzalémě, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, identifikační číslo osoby:
44941439, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16,
Laškov, za účasti: 1) Horské lázně Karlova Studánka, státní podnik, se sídlem v
Karlově Studánce 6, identifikační číslo osoby: 14450216, 2) Lesy České
republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační
číslo osoby: 42196451, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 9/2016, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. srpna 2018. č. j.
1 Co 31/2018-183, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
6. září 2018. č. j. 1 Co 31/2018-194, t a k t o :
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. srpna 2018, č. j. 1 Co
31/2018-183, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6.
září 2018, č. j. 1 Co 31/2018-194, se ruší v části výroku I. týkající se
účastníka 2) a ve výroku II.; současně se ruší usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 5. dubna 2018, č. j. 23 C 9/2016-91, ve znění opravného usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. května 2018, č. j. 23 C 9/2016-102, a to v
částech výroků I. a II. týkajících se účastníka 2) a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 4.
2018, č. j. 23 C 9/2016-91, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 5. 2018, č.
j. 23 C 9/2016-102, zastavil „řízení o nahrazení rozhodnutí Státního
pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne
24. 11. 2015, sp. zn. SP21063/2014-574402, č. j. SPU 608671/2015/Pš, ve vztahu
k účastníkům Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem Přemyslova
1106/19, 500 08 Hradec Králové, a Povodí Odry, státní podnik, IČO 70890021, se
sídlem Varenská 3101/49, 702 22 Ostrava“ (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech
řízení ve vztahu mezi žalobkyní na straně jedné a účastníky řízení, Lesy České
republiky, s. p. a Povodím Odry, státního podniku, na straně druhé tak, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Rovněž
žalobkyni uložil povinnost ve lhůtě patnácti dnů od doručení výzvy odstranit ve
výroku popsaným způsobem vady jejího podání ze dne 21. 1. 2016, ve znění podání
ze dne 15. 3. 2016 a ze dne 17. 3. 2016 (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze
dne 7. 8. 2018, č. j. 1 Co 31/2018-183, ve znění opravného usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 6. září 2018. č. j. 1 Co 31/2018-194, usnesení soudu
prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.),
žalobkyni uložil povinnost nahradit účastníkovi řízení 2) náklady odvolacího
řízení ve výši 300,- Kč (výrok II.) a ve vztahu mezi žalobkyní a Povodním Odry,
státním podnikem [v odvolacím řízení označeným jako účastník řízení 3)], o
nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Přestože se odvolací soud neztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který po
přezkoumání účastenství v řízení účastníka řízení 2) s odkazem na ustanovení §
250a odst. 1 občanského soudního řádu (dále také „o. s. ř.“) řízení zastavil,
současně konstatoval, že v konečném důsledku rozhodnutí o účastenství v řízení
ve vztahu k účastníku řízení 2) za situace, kdy o ukončení účastenství se
formálně nerozhoduje a s takovým účastníkem soud přestává jednat, obstojí. Ve
vztahu k dalšímu účastníku řízení (Povodí Odry, státní podnik) pak správnosti
postupu soudu prvního stupně vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby týkajícímu
se tohoto účastníka přisvědčil. Odvolací soud dále dovodil, že Lesy České
republiky, s. p. i Povodí Odry, státní podnik, účastníky řízení před soudem
nejsou, protože žádost o vydání nemovitostí byla adresována pouze účastníku
řízení 1) a pouze tento účastník jako povinná osoba a žalobkyně byli účastníky
řízení před správním orgánem.
Proti usnesení odvolacího soudu (ve znění opravného usnesení), a to výslovně
pouze proti části výroku I.), kterým bylo řízení zastaveno ve vztahu k
účastníku řízení 2), podala žalobkyně dovolání. S odkazem na ustanovení § 237
o. s. ř. dovozuje, že dovolací soud se musí zabývat otázkou, zda „Lesy České
republiky, s. p. jsou ve věci pasivně věcně legitimovány a zda mohl Krajský
soud v Ostravě mimo podmínky § 250h o. s. ř. a § 104 o. s. ř. zastavit řízení
vůči Lesům České republiky, s. p.“ V jednotlivostech namítá, že v řízení podle
části páté občanského soudního řádu přichází zastavení řízení v úvahu pouze ve
smyslu ustanovení § 250h o. s. ř. pro zpětvzetí žaloby. Soudu prvního stupně
dále vytýká, že jej sice vyzval k identifikaci parcel, k nimž uplatnila nárok
na vydání, nicméně již nevyčkal před zastavením řízení doplnění žaloby o tuto
identifikaci. Přitom nemohl mít bez této identifikace jasno o účastenství Lesů
České republiky, s. p. v řízení. Dále dovolatelka s odkazem na ustanovení §
250a odst. 2 o. s. ř. připomíná, že účastníkem řízení před soudem může být i
někdo jiný, než ten, kdo jím byl v řízení před správním orgánem označen. To, že
v poměrech projednávané věci správní orgán označil za účastníka řízení pouze
Horské lázně Karlova Studánka, státní podnik, přitom nemůže znamenat, že by
žalobkyně v žalobě nemohla za účastníka řízení označit i někoho jiného, s nímž
mělo být vzhledem k zápisu jeho vlastnického práva v katastru nemovitostí
jednáno. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud v odvoláním dotčeném rozsahu
usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil.
Účastník řízení 1) označil dovolání žalobkyně za nedůvodné.
Účastník řízení 2) ve vyjádření k dovolání zpochybnil včasnost podaného
dovolání maje za to, že bylo-li podáno ve druhý den pracovního klidu (v neděli
dne 18. 11. 2018), mohlo být stejně podáno i předchozí den (v sobotu dne 17.
11. 2018), jenž se svým označením shoduje se dnem (17. 9. 2018) rozhodným pro
počátek běhu lhůty k dovolání. Dále uvedl, že právní otázky nastolené dovoláním
žalobkyně, nekorespondují důvodům přípustnosti dovolání. Je přesvědčen, že se
dovolací soud nemůže z podnětu dovolání zabývat v poměrech projednávané věci
otázkou jeho věcné pasivní legitimace, neboť jde o otázku skutkovou. Rovněž
upozornil na fakt, že vydání identických pozemků se žalobkyně domáhá v řízení
vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 198/2015. Navrhl, aby
dovolací soud dovolání žalobkyně, odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. 8. 2018
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou
osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), jež je
zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že žalobkyně uplatňuje dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.). Dovolací soud přitom
– na rozdíl od účastníka řízení 2) - neshledal dovolání opožděným, neboť bylo
podáno uvnitř běhu zákonné dvouměsíční lhůty, jdoucí ode dne doručení opravného
usnesení odvolacího soudu (dne 17. 9. 2018). Posledním dnem lhůty k podání
dovolání, který měl v souladu s pravidlem obsaženým v ustanovení § 57 odst. 2
věta první o. s. ř. připadnout na sobotu dne 17. 11. 2019, se tak stalo
následující pondělí dne 19. 11. 2018 (srovnej § 57 odst. 2 věta druhá o. s.
ř.). Dovolání bylo u soudu prvního stupně podáno dne 18. 11. 2018.
Dovolání je přípustné, neboť napadené usnesení odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky účastenství v řízení před správním orgánem (pozemkovým úřadem)
vedeném podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů
(zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění
nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), kterou
odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Tato rozhodovací praxe je přitom reprezentována rozhodnutími dovolacího soudu,
jež otázku účastenství v řízení před správním orgánem posuzovala v poměrech
ustanovení § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon
č. 229/1991 Sb., ve vazbě na ustanovení § 5 zákona č. 229/1991 Sb. Protože
okruh účastníků restitučního řízení podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb.
a podle ustanovení § 9 zákona č. 428/2012 Sb. je vymezen identickým způsobem,
lze právní otázku účastenství v řízení před pozemkovým úřadem podle zákona č.
428/2012 Sb. posoudit ve světle judikatorních závěrů dopadajících, pokud jde o
stejnou otázku, do poměrů zákona č. 229/1991 Sb. Sluší se dodat, že přesah
judikatury řešící otázky spojené s aplikací jednotlivých ustanovení zákona č.
229/1991 Sb. do poměrů zákona č. 428/2012 Sb. je dovolacím soudem aprobován
například při posuzování výlukového důvodu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1
písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., pro něž je využitelná judikatorní reflexe
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (k tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, jenž je
přístupný, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na
internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán
územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě
smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní
orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá
z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1), a
nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc
projednána na návrh v občanském soudním řízení.
Podstata projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž
bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení spočívá
v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení
před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným
rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci
pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové
projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci,
dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem
tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky
vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu,
v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně
uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému)
projednání a rozhodnutí.
Vydání zemědělské nemovitosti na základě zákona č. 428/2012 Sb. je právní věcí,
která vyplývá z občanskoprávních vztahů a o níž podle zákona rozhoduje správní
orgán – pozemkový úřad (§ 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb.). Nabylo-li
rozhodnutí pozemkového úřadu právní moci, může být - jak vyplývá z ustanovení §
244 odst. 1 o. s. ř. - tatáž věc projednána na návrh (na základě žaloby podané
podle ustanovení § 246 o. s. ř.) v občanském soudním řízení způsobem a za
podmínek uvedených v části páté občanského soudního řádu (§ 244 až 250l o. s.
ř.) a v ustanovení § 9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb.
Podle ustanovení § 250a odst. 1 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a ti,
kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem.
Účastenství v řízení podle části páté občanského soudního řádu je založeno na
principech, jež byly přiléhavě vyjádřeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014. V něm byl aprobován tento závěr: „Ukáže-li
se, že účastníkem řízení před správním orgánem byla (podle zákona) osoba, která
se dosud neúčastní řízení před soudem, soud ji usnesením přibere do řízení (§
250a odst. 2 o. s. ř.), usnesení doručí této osobě a všem ostatním známým
účastníkům, to platí i tehdy, jestliže s ní správní orgán nejednal, ačkoliv
byla účastníkem správního řízení. Zjistí-li soud, že žalobce označil za
účastníka řízení někoho, kdo nebyl (neměl být) účastníkem řízení před správním
orgánem, přestane s ním jako s účastníkem jednat. V případě, že žalobce (v
řízení podle části páté) navrhne přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo
záměnu účastníka, jde o nepřípustný úkon, o němž není třeba rozhodovat.“
Z uvedeného je zřejmé, že účastníkem řízení podle části páté občanského
soudního řádu je nejen ten, kdo jím byl v řízení před správním orgánem, ale i
ten, kdo jím sice nebyl, ale podle zákona měl být v případě, je-li jeho
účastenství v řízení před správním orgánem vymezeno právním předpisem, jenž
upravuje netoliko postup správního orgánu při projednání a rozhodnutí právní
věci, ale právě i účastenství, jež je odvozeno od hledisek hmotného práva
(například osoba oprávněná a osoba povinná). Je-li účastenství v řízení
vymezeno ohledem na hmotně-právní aspekt, pak s posouzením, kdo je účastníkem
řízení, souvisí i formulace závěru o věcné legitimaci v řízení, neboť je tím
současně dávána odpověď na otázku, kdo je nositelem práva a povinnosti, o níž v
řízení jde. Tímto způsobem je potom nezbytné přistupovat k posouzení
účastenství v řízení podle části páté občanského soudního řádu (a věcné
legitimaci účastníků řízení) jak ve sporech o vydání věci podle ustanovení § 9
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, tak ve věcech vydání zemědělské nemovitosti podle
ustanovení § 9 zákona č. 428/2012 Sb., neboť účastenství v řízení před správním
orgánem (pozemkovým úřadem) je v obou případech vymezeno shodným způsobem.
Podle ustanovení § 4 zákona č. 428/2012 Sb. povinnou osobou je a) Pozemkový
fond České republiky, b) Lesy České republiky, s. p., c) stát, za který jedná
příslušná organizační složka státu, d) státní příspěvková organizace, státní
fond, státní podnik a jiná státní organizace, za podmínky, že tato osoba je
oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu,
který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé
ze skutečností uvedených v § 5.
Podle ustanovení § 9 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba písemně vyzve
povinnou osobu k vydání zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne (odstavec 1 věta první).
Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou písemnou dohodu o vydání zemědělské
nemovitosti do 6 měsíců ode dne doručení výzvy, pokud tento zákon nestanoví
jinak (§ 11) - odstavec 2 věta první. Nedojde-li mezi oprávněnou osobou a
povinnou osobou k uzavření dohody o vydání zemědělské nemovitosti, rozhodne na
základě návrhu oprávněné osoby o vydání zemědělské nemovitosti pozemkový úřad;
návrh lze podat do 6 měsíců po uplynutí lhůty podle odstavce 2. Účastníky
řízení jsou oprávněná osoba a povinná osoba (odstavec 6 věta první a druhá).
Podle ustanovení § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. účastníky řízení jsou
oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového
úřadu, a povinná osoba.
Okruh účastníků restitučního řízení jak podle zákona č. 229/1991 Sb., tak i
podle zákona č. 428/2012 Sb., je ustanovením § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991
Sb., resp. ustanovením § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., taxativně vymezen
tak, že jde toliko o osobu uplatňující restituční nárok (osoba oprávněná) a
osobu povinnou, naplňující znaky uvedené v ustanovení § 5 zákona č. 229/1991
Sb., resp. v ustanovení § 4 zákona č. 428/2012 Sb., jež je v daném restitučním
řízení též pasivně věcně legitimována; definice účastenství ve smyslu
ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je zde
vyloučena (§ 250b odst. 2 o. s. ř.; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 836/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10.
2016, sp. zn. 28 Cdo 2044/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 33/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 5678/2017).
Závěr odvolacího soudu, že žalovaný 2), jenž byl žalobkyní označen za účastníka
řízení před soudem, nemůže být účastníkem řízení, „protože žádost o vydání
nemovitostí byla adresována pouze účastníku řízení 1) a pouze žalobce jako
oprávněná osoba a účastník 1) jako povinná osoba byli účastníci řízení před
správním orgánem“, tak zjevně ve světle výše uvedeného výkladu nemůže obstát.
Odvolací soud totiž zaměnil otázku účastenství v řízení před správním orgánem
(a věcnou legitimaci) za existenci hmotně-právního předpokladu pro vznik nároku
na vydání zemědělské nemovitosti vůči konkrétní povinné osobě, jímž je doručení
písemné výzvy této osobě.
Protože usnesení odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení
věci (při aplikaci ustanovení 250a odst. 1 o. s. ř.), byl v projednávané věci
naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu
usnesení odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než usnesení odvolacího
soudu (ve znění opravného usnesení) ve výrocích I. a II. týkajících se
žalovaného 2), zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo
zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud zrušil ve výrocích I. a II. [týkajících se žalovaného 2)] i
prvostupňové usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud
prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení bude končit (§ 243g odst. 1 in fine
o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 6. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu