28 Cdo 1263/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobce K. M., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem
Praha 5, Kodymova 2526/4, proti žalovaným 1) JUDr. L. V., a 2) M. V.,
zastoupenému JUDr. Lubošem Vosykou, advokátem se sídlem Praha 5,
Stroupežnického 2328/30, o zaplacení částky 380 000,- Kč s příslušenstvím,
vedené i Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 64/2006, o dovolání
žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2010, č. j.
25 Co 240/2010-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení
ve výši 12 360 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Libora Petříčka, advokáta se sídlem Praha 5, Kodymova 2526/4.
Odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Druhý žalovaný (dále také „dovolatel“) řádně zastoupený advokátem podal dne 1. 2. 2011 včasné dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2010, č. j. 25 Co 240/2010-226, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 12. 2009, č. j. 26 C 64/2006-189. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. a jako dovolací důvod uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř./. Podstatou dovolání je obšírná polemika se skutkovým zjištěním provedeným soudem
prvního stupně, které převzal soud odvolací a dle kterého bylo prokázáno, že
žalobce předal dovolateli dne 10. 2. 2004 částku 380 000,- Kč. Dovolatel
především namítá, že soudy nepostupovaly při hodnocení důkazů v souladu se
zákonem, upozorňuje na rozpory ve svědeckých výpovědích a zpochybňuje
věrohodnost provedených důkazů; dále dovolatel poukazuje na usnesení Policie ČR
ze dne 19. 11. 2007, č. j. ORII-926/TČ-74-2007, a usnesení Policie ČR ze dne 8. 4. 2008, č. j. ORII-926-13/TČ-2007-74, dle kterých se nepodařilo prokázat, že
mezi žalobcem a dovolatelem došlo k předání finanční hotovosti. Dle vyjádření žalobce ze dne 18. 2. 2011 dovolatel v dovolání jen opakuje svou
procesní obranu z řízení nalézacího a odvolacího, brojí proti způsobu, jakým
soudy nižších stupňů hodnotily důkazy a nijak nespecifikuje, v čem spatřuje
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Jelikož v posuzované věci dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů
uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Jinak řečeno, přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena výhradně dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzením věci, a naopak je vyloučeno, aby přípustnost
dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým
zjištěním (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) nebo namítanou vadou řízení /§ 241a odst. 2
písm. b)/, což dovolatel přehlíží. Nad rámec tohoto je možno uvést, že podle
ustanovení § 132 o.s.ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti.
Pro hodnocení důkazů z hlediska
jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani
neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší
pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu
zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie,
která - důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů,
neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává
ustanovení § 132 o.s.ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Z popsané
zásady volného hodnocení důkazů, jež je projevem ústavního principu
nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a součástí práva na spravedlivý
proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přitom vyplývá,
že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů pravidla, z nichž by
měl při hodnocení důkazů vycházet (srov. Drápal, L., Bureš, a kol. Občanský
soudní řád I. Komentář, 1. vydání, C.H.Beck v Praze r. 2009, s. 913 an.). Pokud
proto soud prvního stupně po provedení důkazů dospěl k závěru, že žalobci se
podařilo prokázat, že předal dovolateli finanční hotovost, a odvolací soud se s
tímto skutkovým zjištěním ztotožnil, není na dovolacím soudu, aby přezkoumával
hodnocení důkazů, protože by tím soudům nižších stupňů předepisoval, jak mají
prováděné důkazy hodnotit. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že právě u soudu
prvního stupně se v plném rozsahu uplatní zásada ústnosti a bezprostřednosti
ovládající občanské soudní řízení. Jsou to také soudy prvního stupně, které
originálním způsobem provádí hodnocení důkazů. K námitce dovolatele, že orgány
činné v trestním řízení naopak dospěly k závěru, že k předání finanční
hotovosti mezi žalobcem a dovolatelem nedošlo, je možno poukázat na ustálenou
judikaturu Nejvyššího soudu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 24. 10. 1979, Cpjn 35/78, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí, pod poř. č. 22; z
novější doby pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20
Cdo 1430/2006), dle které je občanskoprávní soud v souladu s § 135 odst. 1
o.s.ř. vázán toliko odsuzujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení. Soud tedy
není vázán zprošťujícím rozsudkem a tím spíše nemůže být vázán usnesením
policejního orgánu o odložení věci. V této souvislosti pak Nejvyšší soud
připomíná, že rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se neshoduje s
rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním. V civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto,
že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vši pochybnost. Pro
závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný
skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 66/2003).
Protože v
civilním řízení neplatí zásada in dubio pro reo, nemusí nepřímé důkazy tvořit
zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k
němuž soud došel, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou
pravděpodobnosti k tomuto závěru (na rozdíl od možných závěrů jiných) vedou
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008). Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru o nepřípustnosti
dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah
dovolání žalobce jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu
vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Druhému
žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost
zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s
podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se
sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod
5, § 15, § 14, § 18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální
částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§
2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši
20 %. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle
§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.