28 Cdo 1271/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci
žalobců a) M. H., b) T. H., c) H. V., d) P. K., e) O. N., žalobci b), c), e)
zastoupeni v dovolacím řízení advokátkou, proti žalované Ž. o. v P., zastoupené
advokátem, za vedlejšího účastenství na straně žalobců 1) L. K. F., 2) E. B.,
3) H. B., 4) P. K., 5) Mgr. J. W., 6) N. B., o neplatnost rozhodnutí schůze
Shromáždění členů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C
7/2005, o dovolání žalobců b), c), e) a vedlejšího účastníka 5) proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2005, č.j. 14 Co 549/2005-180, takto:
I. Dovolání žalobců T. H., H. V. a O. N. se zamítají.
II. Dovolání vedlejšího účastníka Mgr. J. W. se odmítá.
III. Žalobci T. H., H. V. a O. N., jakož i vedlejší účastník Mgr. J. W.,
jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalované na nákladech řízení o
dovolání částku 3.175,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám zástupce žalované.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 8. 7. 2005, č.j. 19 C 7/2005-156,
zastavil řízení, v němž se žalobci, za účasti vedlejších účastníků na své
straně, domáhali určení neplatnosti konání a rozhodnutí schůze členů
(Shromáždění členů Ž. o. v P.), konané dne 12. 12. 2004. Všichni žalobci a
vedlejší účastníci byli společně a nerozdílně zavázáni k náhradě nákladů řízení
ve výši 6.425,- Kč, vzniklých straně žalované, a to k rukám jejího právního
zástupce. Soud prvního stupně dovodil, že ve věci není dána pravomoc soudu
podle § 7 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Řízení proto
zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).
S odkazem na článek 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i na § 4
odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví
a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a
náboženských společnostech), dovodil prvostupňový soud, že v důsledku tzv.
vnitřní autonomie církve nemůže být pravomoc obecného soudu dána. Případný
soudní přezkum rozhodování uvnitř církve či náboženské společnosti by způsobil
neoprávněný zásah státní moci do zmíněné autonomie.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2005, č.j. 14 Co 549/2005-180,
rozhodujícím o odvolání žalobců b), c), e) a vedlejších účastníků, usnesení
soudu prvního stupně o zastavení řízení ve vztahu k těmto odvolatelům potvrdil.
Odvolatele zároveň solidárně zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení,
vzniklých straně žalované ve výši 535,50 Kč. Odvolací soud sdílel právní názor
prvostupňového soudu o nedostatku soudní pravomoci. Poukázal na ustanovení § 7
odst. 1, 3 o.s.ř., podle nichž nejde o spor z občanskoprávního, pracovního,
rodinného nebo obchodního vztahu; nejde ani o případ, kdy by rozhodování věci z
jiné oblasti společenských vztahů bylo zákonem soudu svěřeno. Pravomoc
zasáhnout do vnitřních poměrů církve či náboženské společnosti nedává soudu ani
zákon č. 3/2002 Sb. Pokud námitky odvolatelů obsahovaly odkaz na článek 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pak jde o ustanovení obecného
charakteru, které předpokládá pravomoc soudu rozhodovat o věci a nemůže nic
změnit na článku 16 Listiny či zákonu č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských
společnostech, jež obojí vycházejí z principu církevní autonomie.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci T. H., H. V. a O. N. dovolání.
Namítli, že podle článku 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, jež je součástí právního řádu České republiky, má každý právo na to,
aby jeho záležitost byla projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným
zákonem, který rozhoduje o jeho občanských právech nebo závazcích. O takové
právo jde i v projednávané věci. Jednáním Shromáždění členů Ž. o. v P. došlo k
porušení občanských práv jejich členů v rozporu se Stanovami a Statutem
Federace Ž. o. v České republice. Poněvadž u těchto církevních institucí
neexistuje žádný církevní soud¨a orgány církve nemohou spoléhat na to, že sice
může existovat žalobce, ale žádný soudce, obrátili se žalobci oprávněně na soud
obecný. Jestliže jim ten odepřel obligatorní právní ochranu, pak rozhodl
protiprávně a dovolatelé žádali, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších
instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z vedlejších účastníků podal samostatné dovolání Mgr. J. W.
Strana žalovaná podala k dovolání písemné vyjádření. Domnívala se, že právní
závěr odvolací instance má oporu v citovaném procesním předpise. Odkázala také
na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu k otázce pravomoci obecných soudů
rozhodovat o církevních věcech; z rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedla
usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, v němž byl vysloven
právní názor odpovídající tomu, který přijaly nyní nižší instance. Po skutkové
stránce žalovaná zejména uvedla, že od Shromáždění členů Ž. o. v P. dne 12. 12.
2004 se konala další čtyři shromáždění až do listopadu 2005, z nichž poslední
zvolilo nové vedení žalované a na jejichž úkonech se žalobci aktivně podíleli.
Žalovaná navrhovala, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání všech tří žalobců byla podána v zákonné
lhůtě podle § 240 odst. 1 o.s.ř. a že všichni žalobci jsou jako dovolatelé
zastoupeni advokátkou v souladu s § 241 odst. 1 o.s.ř. Dovolání žalobců bylo
přípustné, neboť směřovalo proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jímž
bylo podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastaveno řízení (§ 239 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.).
Dovolání žalobců však není důvodné.
Podle článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod spravují církve a
náboženské společnosti své záležitosti, zejména ustavují své orgány, své
duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce, nezávisle na státních
orgánech.
Ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. ukládá soudům projednat a rozhodnout spory a jiné
právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a
obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich
jiné orgány. Podle odstavce 3 téhož ustanovení projednávají a rozhodují soudy v
občanském soudním řízení jiné věci jen tehdy, stanoví-li to zákon.
Ústavní soud se již povahou náboženské samosprávy opakovaně zabýval. Učinil tak
zejména v nálezu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. III. ÚS 136/2000, a v nálezu ze
dne 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02 (publikovaných ve Sbírce nálezů a
usnesení ÚS ve svazcích 19 pod č. 30 a 28 pod č. 146; druhý z nálezů byl
uveřejněn též ve Sbírce zákonů pod č. 4/2003). V obou těchto rozhodnutích
Ústavní soud zdůraznil, že Česká republika je založena na principu laického
státu, akceptujícího náboženský pluralismus a toleranci. Náboženská svoboda,
znamenající svobodu každého vyznávat své náboženství a víru, formuje uvnitř
církví resp. jejich institucí forum internum, do něhož nepřísluší třetím
osobám, zejména ne veřejné moci, zasahovat. Zásada autonomie církví a
náboženských společností tak nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů
státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů
principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu. V prvním z citovaných
nálezů Ústavní soud judikoval, že obecné soudy nemohou rozhodovat o věcech
služebního poměru duchovních k církvi.
K otázce soudní pravomoci v církevních věcech se vyslovil Nejvyšší soud v
žalovanou zmíněném usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003. Ve
věci žaloby o určení, že služební poměr žalobců u žalované církve trvá, sice
připustil eventualitu projednání takto postavené žaloby (s ohledem na možnost
skončení služebního poměru nepříslušným orgánem či v rozporu s vnitřním
předpisem), současně však dovodil – s odkazem na zásadu interní církevní
autonomie -, že se pro nedostatek pravomoci soudu ve smyslu § 7 odst. 1 o. s.
ř. nelze domáhat určení, že právní akt, zakládající skončení služebního poměru
duchovního, je neplatný. A právě výroku, vyslovujícího neplatnost konání a
rozhodnutí vnitřního církevního orgánu, se v nyní posuzované věci domáhali
žalobci.
Při rozhodování o případném přezkumu interního rozhodnutí církevního subjektu
nelze vést paralelu se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, jenž v § 15
odst. 1 připouští možnost soudní ingerence formou určení, zda rozhodnutí orgánu
sdružení je v souladu nebo rozporu s jeho stanovami či zákonem. Podle § 1 odst.
3 písm. c) tohoto zákona se však předpis nevztahuje na sdružování občanů v
církvích a náboženských společnostech. Jde o kvalitativně odlišné okruhy
právních úprav. Zatímco spolčovací právo, jinak obdobně založené na ústavním
principu odluky spolků od státu, je upraveno v rámci politických práv v článku
20 Listiny základních práv a svobod, je náboženská svoboda (včetně církevní
autonomie) zakotvena v článku 16 Listiny, tedy v té její části, která upravuje
základní lidská práva a svobody. Tím spíše je pak nutné bezvýhradně
respektovat, že zákon č. 3/2002, jehož ustanovení konkretizují výchozí garance
vyslovené v Listině, v žádném ze svých ustanovení neupravuje a tedy neumožňuje
alternativu, aby obecné soudy bezprostředně přezkoumávaly právní akty, jež byly
učiněny v rámci církevní autonomie interními orgány církví resp. náboženských
společností. Proto není možné dovodit, že by byl obecný soud nadán pravomocí
projednávat a rozhodovat žalobu o neplatnost konání či rozhodnutí členského
shromáždění církevní obce ve smyslu § 7 odst. 1, 3 o. s. ř.
Tento výklad, nepostrádající ústavní konformitu, neprotiřečí ani článku 6 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy, podle něhož
má každý právo na projednání své věci před nezávislým a nestranným soudem,
jde-li o jeho občanská práva nebo závazky. Jestliže judikatura Evropského soudu
pro lidská práva nezahrnula do okruhu občanských práv a závazků např. služební
poměr státního zaměstnance (věc Simmer v. Česká republika, rozsudek ze dne 8.
12. 1998, podrobněji též Hubálková, E.: Evropská úmluva o lidských právech a
Česká republika, Linde, Praha 2003, str. 140 a násl.), pak tím spíše nemůže být
– a fortiori – občanským právem či závazkem právo na soudní přezkum rozhodování
interního orgánu církve nebo náboženské společnosti, znamenající zásadní zásah
do církevní autonomie.
Řešení otázky soudní pravomoci v posuzované věci dovolacím soudem tedy vede k
závěru, že odvolací soud žalobcům neodepřel právo a rozhodl správně,
nedovodil-li soudní pravomoc a potvrdil usnesení soudu prvního stupně o
zastavení řízení. Dovolací soud proto dovolání, podané třemi účastníky ze
strany žalující, zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Dovolání vedlejšího účastníka Mgr. J. W. muselo být podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítnuto, neboť vedlejší účastník není osobou
oprávněnou podat dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp.
zn. 25 Cdo 162/2003, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3/2004).
Neúspěšným dovolatelům i vedlejšímu účastníkovi vznikla, vzhledem povaze věci
společně a nerozdílně, povinnost nahradit žalované náklady řízení o dovolání (§
243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 243c odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Tyto náklady vznikly v důsledku jediného úkonu zástupce žalované, jímž bylo
vyjádření k dovolání. Sazba odměny činila v této věci určení práva 6.200,- Kč
(§ 5 písm. c) vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Odměnu však bylo nezbytné, vzhledem k
jedinému úkonu advokáta v řízení o dovolání, krátit o polovinu (§ 18 odst. 1
cit. vyhlášky) a poté přičíst režijní paušál 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.), takže přiznaná výše nákladů řízení představovala částku 3.175,-
Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 29. května 2006
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu