28 Cdo 1311/2019-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně IBC International Broker Company s.r.o., identifikační číslo osoby:
27623017, se sídlem v Ostravě, Nádražní 213/10, zastoupené Mgr. Lukášem
Stočkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/48, proti
žalovanému Z. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Davidem Černým,
advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, o zaplacení částky
644.212,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn.
18 C 194/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 11. prosince 2018, č. j. 69 Co 212/2018-111, o návrhu
na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, t a k t o :
Vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
11. prosince 2018, č. j. 69 Co 212/2018-111, se odkládá do právní moci
rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního
soudu v Olomouci ze dne 30. května 2018, č. j. 18 C 194/2017-84 (jímž byla
žaloba v celém rozsahu zamítnuta), tak, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni částku 644.212,50 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení (výrok
I), a současně bylo žalovanému uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení u
soudu prvního stupně a náklady odvolacího řízení v částkách po 32.211 Kč
(výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž současně
navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může
dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby
neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
Nejvyšší soud, jako soud povolaný k rozhodnutí o dovolání (§ 10a o. s. ř.),
shledal, že v posuzované věci jsou předpoklady, za nichž lze odložit
vykonatelnost napadeného rozhodnutí, splněny.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní
náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pro podané dovolání neplatí žádné z
omezení přípustnosti dovolání, jež jsou vypočteny v ustanovení § 238 o. s. ř.,
a nelze tak zcela vyloučit, že dovolání může být – za splnění některého z
předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř. – přípustné. Podle dovoláním napadeného
rozhodnutí – poté, kdy uplyne (pariční) lhůta ke splnění rozsudkem uložené
povinnosti (§ 160 odst. 1, § 161 odst. 1 o. s. ř.) – bude možno nařídit výkon
rozhodnutí nebo zahájit exekuci, přičemž neprodleným výkonem rozhodnutí (nebo
exekucí) by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech. Odklad
vykonatelnosti rozhodnutí se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka
řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp.
zn. 29 Cdo 78/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn.
26 Nd 319/2017).
Nejvyšší soud proto rozhodl, že se vykonatelnost rozsudku odkládá do právní
moci rozhodnutí o dovolání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu
Poukázala na právní
úpravu a rozhodovací praxi řešící důsledky duševní poruchy jednajícího na
platnost právního jednání, odmítajíc tak dovolatelem zastávaný názor, že
účastníky uzavřená smlouvy byla nicotná a nikoliv neplatná podle § 581 o. z.,
nehledě na to, že dovolatel nevymezuje, proč by mělo být vypořádání
bezdůvodného obohacení z nicotné smlouvy jiné než v případě neplatné smlouvy. Věcná legitimace u závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z
neplatné smlouvy se pak dle žalobkyně připíná výlučně účastníkům smlouvy, tedy
– jde-li o pasivní legitimaci
– žalovanému. Aplikace institutu dobrých mravů není v posuzovaném případě
namístě, jelikož žalobkyně „nemůže nést odpovědnost za životní neúspěchy
žalovaného“ a při uzavírání smlouvy „byla v plném přesvědčení“, že žalovaný si
je vědom důsledků svého právního jednání. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se
podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené
§ 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237
o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán vymezeným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání
obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239
o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v
ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelem kladená otázka týkající se posouzení
následků jím učiněného (vadného) právního jednání, jímž (dle skutkových
zjištění obou soudů) akceptoval návrh na uzavření kupní smlouvy ve stavu
duševní poruchy, pro kterou nebyl schopen rozeznat obsah a podstatu svého
jednání a jež proto odvolací soud – v souladu s ustanovením § 581 věty druhé o. z. – posoudil jako neplatné právní jednání (k tomu srov. např. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015). Argumentuje-li
oproti tomu dovolatel, že jeho jednání bylo netoliko deformované duševní
poruchou, nýbrž při něm zcela chyběla vůle jednat (a proto je třeba posoudit je
jako zdánlivé právní jednání dle § 551 o. z.), činí tak na základě jiného
skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (jenž reflektoval i
výsledky předchozího řízení o určení, že žalovaný je vlastníkem dotčeného
podílu, včetně provedeného znaleckého dokazování). Tato obrana dovolatele tudíž
v zásadě ani nevystihuje (jediný) způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř., neboť předpokládá jiná než odvolacím soudem učiněná zjištění (k tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod č. 22/2020 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), se také v režimu zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, s ohledem na jeho ustanovení § 2993 o. z., prosadí závěr,
že aktivní a pasivní věcná legitimace závazku z bezdůvodného obohacení
vzniklého plněním podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy svědčí zásadně
toliko smluvním stranám (nejsou-li splněny předpoklady pro aplikaci některé z
výjimek dle § 2995 o. z.); princip vázanosti bezdůvodného obohacení na smluvní
strany se může uplatnit i tam, kde je obsahem smluvního plnění povinnost
vyrovnat cizí dluh. K tomu přiměřeně dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn.
28 Cdo 1406/2013, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 696/2018, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016, a další v nich citovaná
rozhodnutí, jež řeší danou otázku v režimu předchozí právní úpravy, která
rovněž akcentuje vzájemnou spjatost práv a povinností stran smlouvy, zpravidla
vylučující uplatnitelnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetí
osobě (šlo-li o plnění neplatného či později zrušeného závazku), pročež v
zásadě není rozhodné, v čí majetkové sféře se takové plnění přímo projevilo a
mezi kterými osobami došlo k přesunu majetkových hodnot. V neposlední řadě lze
pak odkázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dotýkající se problematiky
vzniku bezdůvodného obohacení v případě plnění na základě smlouvy neplatné pro
nedostatek svéprávnosti (v režimu předchozí právní úpravy způsobilosti k
právním úkonům) jedné ze smluvních stran (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5875/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2243/2012), taktéž akcentující objektivní
povahu vztahu z bezdůvodného obohacení. Z výše uvedeného současně vyplývá i nezávažnost argumentace dovolatele
opírající se o předpoklad, že účastníky uzavřená smlouva je „nicotná“ (je-li
věcná legitimace účastníků smlouvy k vydání bezdůvodného obohacení v zásadě
dána i v případě smlouvy zdánlivé), nehledě na to, že pro takový závěr skutková
zjištění podklad neskýtají. Pro řešení takto nastolených otázek tudíž dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné není. Institut bezdůvodného obohacení přitom směřuje k odčerpání neoprávněně nabytého
majetkového prospěchu od obohaceného; jde o nárok objektivní povahy, jehož
vznik není vázán na protiprávnost ani zavinění (a nevyžaduje se proto ani
deliktní způsobilost). Tedy není vyloučeno, aby povinnost k vydání bezdůvodného
obohacení měla i osoba s omezenou svéprávností (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020), obdobně pak i
osoba jednající při nabývání bezdůvodného obohacení v duševní poruše, jež ji
činila neschopnou právně jednat. Neplatnost právního jednání má primárně
chránit tím, že nevznikne závazek; současně ve spojení s pravidly o bezdůvodném
obohacení má zakládat právo na vrácení poskytnutého plnění a tedy ani vady
volního aktu, na kterém se plnění zakládá, v zásadě nevylučují závazek z
bezdůvodného obohacení vzniklý plněním bez právního důvodu (na základě neplatné
smlouvy), jímž je určena i aktivní a pasivní legitimace stran (§ 2993 o. z.), s
výjimkami uvedeným v § 2995 o. z. (jež v tam uvedených případech pasivní
legitimaci rozšiřují i na osoby třetí). Při vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním nelze však
postupovat jen formálně a mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem
věci a bez zohlednění principů vyjádřených v hlavě I. části první občanského
zákoníku (srov. přiměřeně např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4206/18, formulované v bodě 42. odůvodnění, či nálezu ze
dne 30. 7. 2013, sp. zn. I.
ÚS 2617/11), jež se promítají i do interpretace
soukromého práva (srov. § 2 odst. 1 o. z.), kdy výklad a použití právního
předpisu nesmí být ani v rozporu s dobrými mravy (srov. § 2 odst. 3 o. z.). Z
tam uvedených principů lze pak v kontextu posuzované věci dále zmínit např. i
zásadu ochrany slabších, obsaženou v ustanovení § 3 odst. 2 písm. c/ o. z. (jež
zakazuje, aby kdokoliv utrpěl neodůvodněnou újmu pro nedostatek věku, rozumu
nebo pro závislost svého postavení), povinnost poctivého právního jednání
(srov. § 6 o. z.) či zákaz zneužití práva (§ 8 o. z.). Rozhodnutí soudu –
zohledňující i zde uvedené principy – musí být v souladu s požadavky věcně
přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu a nesmí
kolidovat ani s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V zásadě objektivní povaha vztahu z bezdůvodného obohacení – jak připomíná i
judikatura dovolacího soudu k danému institutu v režimu zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, jíž některé závěry v tomto směru
jsou přiměřeně použitelné i v poměrech nové soukromoprávní úpravy – zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
5. 4. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo ze
dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019) – nevylučuje, aby výkon práva na jeho
vydání byl shledán za určitých okolností odporující dobrým mravům (jak je
ostatně připouštěno i v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013, ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 642/2002, či ze dne 23. 5. 2006,
sp. zn. 33 Odo 820/2004). Zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl poté, kdy s ohledem na zjištěné
okolnosti věci označil požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení
vůči žalovanému za nepřiměřený a nemravný (zejména s akcentem na pluralitu
subjektů na straně povinné, z nichž právě žalovanému žádný prospěch z prodeje
společné věci nevznikl, přičemž – jako osoba neschopná k danému právnímu
jednání, jejíž deficit byl zjevný – byl v transakci „zneužit“ a poškozen),
odvolací soud dané závěry popřel stručným konstatováním, že i tvrzený rozpor
právního jednání s dobrými mravy měl by za následek neplatnost právního jednání
(dle § 580 odst. 1 o. z.), jež byla tak či tak již deklarována soudním
rozhodnutím, a že žalobní žádání „je zcela v souladu s právem“, byl-li již
obnoven zápis vlastnického práva žalovaného ve veřejném seznamu (byť jako
projev ochrany vlastnického práva žalovaného). Takovým konstatováním ovšem
odvolací zcela rezignoval na reflexi výše zmíněných principů, nezohlednil účel
pravidla o neplatnosti právního jednání dle § 581 o. z. [jež má chránit
jednajícího v duševní poruše], ani případné hledisko dobrých mravů [nepovažoval-
li za významné, zda se žalovaný, jenž pro rozumový deficit (označovaný znalci
za „zjevný“) nebyl schopen právně jednat, právě pro tento svůj hendikep nestal
obětí nepoctivého právního jednání, z nějž sám neměl žádný prospěch, nýbrž mu
měla být způsobena újma v podobě ztráty (spolu)vlastnického práva k nemovité
věci].
Jestliže tedy dovolatel napadá i úsudek odvolacího soudu nezohledňující
specifické okolnosti nyní projednávané věci a výše uvedené principy soukromého
práva, ve svém důsledku pak prakticky vedoucí i k odmítnutí principu ochrany
slabších a institutu dobrých mravů [k tomu srov. již výše uvedený rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020, odkazující i na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018], je
jeho dovolání přípustné (pro odklon napadeného rozhodnutí od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu; § 237 o. s. ř.) a současně i opodstatněné
(z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem; § 241a odst. 1
o. s. ř.). Ačkoliv i závěr o rozporu výkonu práva s dobrými mravy je zpravidla vždy spojen
s konkrétními skutkovými zjištěními a dovolacímu soudu do naznačených závěrů
nalézacího soudu přísluší zasahovat toliko výjimečně ve zvlášť odůvodněných
případech zjevné nepřiměřenosti [k tomu podrobněji v režimu předchozí právní
úpravy (§ 3 odst 1 obč. zák.) srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014,
a ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011, jež jsou aplikovatelná i v
poměrech aktuálního občanského zákoníku (ve vztahu k § 2 odst. 3 o. z. a § 8 o. z.) – srov. shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1722/2018,
či jeho usnesení ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2511/2019, dále pak např. i
usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2295/2018], je třeba právní
posouzení odvolacího soudu, jež – vzdor učiněným skutkovým zjištěním –
prakticky rezignuje na reflexi zmíněného aspektu, kvalifikovat jako neúplné,
přinejmenším předčasné, a tedy nesprávné. Jde přitom o posouzení, jež koliduje
s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu řešící otázku eventuálního
rozporu výkonu uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými
mravy (krom rozhodnutí již shora citovaných k dané otázce dále srovnej např. i
usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či jeho rozsudek ze dne 16. 7.
2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017).
Nejenom v rámci svých úvah, zda je v souladu s dobrými mravy, že se žalobkyně
domáhá vrácení plnění z neplatné smlouvy právě vůči žalovanému (jako jednomu z
prodávajících), odvolací soud dosud přesvědčivě nezodpověděl ani otázku možné
uplatnitelnosti nároku vůči jiné osobě, L. M. jako dalšímu účastníku smlouvy
(nikoliv osobě třetí), která – na základě ujednání smluvních stran, jež
směřovalo k převodu nemovité věci jako celku (viz čl. II účastníky dne 14. 7.
2014 uzavření kupní smlouvy) – byla výlučným příjemcem celého plnění (kupní
ceny sjednané jednou částkou – viz čl. III kupní smlouvy), jejíž dluhy byly
takto plněním zapraveny. [K tomu lze přiměřeně poukázat i na rozhodovací praxi
dovolacího soudu v režimu předchozí soukromoprávní úpravy (zákona č. 40/1964
Sb.), dle níž sama formální účast osoby nikoliv plně způsobilé k právním úkonům
(v tehdy řešené věci šlo o osobu nezletilou) jako spoluvlastnice prodávaných
nemovitostí na neplatné převodní smlouvě, obdržela-li bezprostředně celé plnění
(kupní cenu) podle smlouvy jiná osoba (další spoluvlastník věci či osoba
třetí), bez dalšího nemusí zakládat její věcnou legitimaci k vydání
bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4740/2010]. Přitom není vyloučeno, aby i v
případě absence vztahu z plnění (má-li se zde plnění připínat toliko k převodu
spoluvlastnického podílu žalovaného, jenž však pro duševní poruchu nebyl sto
projevit relevantní vůli k uzavření smlouvy ani k přijetí plnění
prostřednictvím třetí osoby) byl závazek z bezdůvodného obohacení založen na
naplnění základních předpokladů bezdůvodného obohacení, plynoucích z přímo
aplikovatelné generální klausule bezdůvodného obohacení (srov. § 2991 odst. 1
o. z.), a za pasivně legitimovaný byl považován ten subjekt, jemuž – objektivně
posuzováno – plněním vznikl majetkový prospěch (obohacený, jemuž bylo plněno a
v jehož majetkové sféře se plnění projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo
snížením jeho pasiv).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není,
spočívá-li na (přinejmenším předčasném) závěru, že k vydání bezdůvodného
obohacení žalobkyni je výlučně legitimován právě žalovaný a že vůči němu
uplatněný požadavek na vrácení plnění není nemravný ani nepřiměřený.
Protože vymezený dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn a
nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud –
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – napadené
rozhodnutí zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věty první, o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. a/ o. s.
ř.), podaným současně s dovoláním, Nejvyšší soud již dříve rozhodl samostatným
usnesením (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III.
ÚS 3425/16).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu