U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobkyně A. D., zastoupené JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem v
Brně, Údolní 5, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj
se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o 118.463,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 2099/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2010, č. j. 17 Co 199/2009-138, ve
znění opravného usnesení ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 17 Co 199/2009-167,
Dovolání se odmítá.
částku 118.463,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Žalovanou částku žalobkyně vymezila jako náhradu škody, jež jí vznikla v
důsledku pochybení správního orgánu, Odboru výstavby a územního plánování
Městského úřadu Mikulov (dále jen stavební úřad), v průběhu následujícího sledu
událostí. Žalobkyně podala dne 23. 7. 1995 u uvedeného úřadu žádost o vydaní
stavebního povolení na rekonstrukci plotu na pozemku v jejím vlastnictví.
Stavební úřad rozhodnutím ze dne 30. 10. 1996 řízení zahájené k žádosti
žalobkyně přerušil do doby odstranění blízkého hospodářského objektu a zmatečně
uvedl, že řízení bude zastaveno, nebudou-li požadované doklady předloženy ve
stanovené době. Vydání stavebního povolení tedy bylo vázáno na splnění
povinnosti vlastníků sousedního pozemku odstranit nepovoleno stavbu. Již toto
rozhodnutí bylo v rozporu s tehdy platným stavebním zákonem a správním řádem.
Dne 28. 6. 1999 byla žalobkyni doručena výzva, jíž jí bylo stavebním úřadem
sděleno, že řízení o povolení stavby plotu bylo z důvodu neodstranění stavby
hospodářského objektu zastaveno, takovéto rozhodnutí však žalobkyni nebylo
doručeno, a nemohlo tak nabýt právní moci. Předmětný hospodářský objekt byl
posléze odstraněn až na základě soudně nařízené demolice, ukončené odvozem suti
v roce 2002, stále však nebyla splněna stavebním úřadem stanovená podmínka
spočívající v uvedení terénu do původního stavu, což žalobkyni brání v
provedení opravy plotu. Ač o původní žádosti žalobkyně stavební úřad doposud
nerozhodl, přestože mu to nařídil Krajský úřad Jihomoravského kraje, vyznačil
na původní žádosti nové datum - 29. 4. 2002 a zahájil nové správní řízení, v
němž žalobkyni vyzval k předložení chybějících dokladů. Jelikož žalobkyně tyto
doklady nedoložila, stavební úřad řízení zastavil. Toto duplicitní rozhodnutí
stavebního úřadu považuje žalobkyně za nezákonné. Předestřený postup stavebního
úřadu je dle žalobkyně příčinou toho, že jí vznikla škoda spočívající ve
zhoršení stavu oplocení, v nárůstu nákladů na opravu plotu ve výši 110.000,- Kč
a dále v nákladech vynaložených na správní poplatky i právní zastoupení ve výši
7.463,- Kč. Soud žalobu posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád). Dovodil, že ač k nesprávnému úřednímu postupu
zjevně došlo, nebylo-li řízení zahájené k žádosti žalobkyně ukončeno řádně
vydaným rozhodnutím, nelze její žalobě s ohledem na vznesenou námitku promlčení
vyhovět. Žalobkyně se o všech rozhodných skutečnostech dozvěděla již z výše
zmiňované výzvy ze dne 28. 6. 1999, od tohoto data tedy počala běžet tříletá
promlčecí doba. Ke dni podání žaloby dne 31. 12. 2004 bylo pak žalované právo
již promlčeno, a pokud žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s uplatňováním
promlčeného nároku, není žaloba důvodná ani v této části. S ohledem na uvedené
tedy soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je
rozsudkem ze dne 30. 7. 2010, č. j. 17 Co 199/2009-138, posléze opraveným
usnesením ze dne 24. 11. 2010, č. j. 17 Co 199/2009-167, co do částky 111.000,-
Kč potvrdil (výrok I.), ve zbytku je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že
základním předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je vznik škody, tedy
snížení majetkového stavu poškozeného. Žalobkyní tvrzená škoda však představuje
pouze hypotetickou ztrátu, která by jí vznikla, pokud by opravu plotu a terénní
úpravy uskutečnila. Z žaloby i tvrzení žalobkyně před odvolacím soudem je
přitom zřejmé, že doposud k opravě oplocení nepřistoupila. Ke vzniku tvrzené
škody ve výši 111.000,- Kč tudíž zatím nemohlo dojít. V této částce tedy
shledal odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výsledku
správným. V částce 7.463,- Kč soud označil žalobu za nejasnou, neurčitou a
vyžadující objasnění postupem dle § 43 o. s. ř., pročež rozsudek soudu prvního
stupně v této části, jakož i v části týkající se náhrady nákladů řízení, zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež
považuje za přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodné dle §
241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla
předně porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť své rozhodnutí založil na
zcela odlišném názoru než soud prvního stupně, aniž by účastníky řízení se svým
právním názorem seznámil. Otázce plnění a rozsahu poučovací povinnosti ze
strany soudů obou stupňů v obdobných případech pak dovolatelka přikládá zásadní
právní význam, neboť považuje za potřebné sjednotit postup soudů v takovýchto
případech. Dovolatelka zrekapitulovala právní závěry soudů obou stupňů,
zdůraznila jejich odlišnost a připomněla, že na zmíněnou možnost posouzení její
žaloby nebyla upozorněna, čímž byla připravena o možnost skutkově a právně
argumentovat a činit důkazní návrhy v souvislosti s tímto právním názorem
odvolacího soudu. Nedostál-li za těchto okolností odvolací soud své poučovací
povinnosti ve smyslu § 118a o. s. ř., zatížil řízení vadou, jež mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S ohledem na uvedené dovolatelka
navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím
poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl
odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z uvedeného je zřejmé, že vady řízení (tedy dovolací důvod dle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.) nejsou samy o sobě způsobilé dovodit závěr o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí, z tvrzené vady řízení lze na zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat jen tehdy, je-li spjata s otázkou
týkající se sporného výkladu procesních předpisů (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, CD 7/2008, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Odo 836/2008), jíž
však dovolatelka ve svém dovolání Nejvyššímu soudu nepoložila. Má-li za to, že
za takovou otázku by v projednávané věci bylo možno považovat výklad ustanovení
§ 118a o. s. ř. (v odvolacím řízení uplatnitelného v mezích limitů
vyplývajících z § 213b o. s. ř.), není možné jí dát za pravdu už proto, že není
důvodu se domnívat, že by v projednávaném sporu bylo vůbec na místě přistupovat
k aplikaci tohoto ustanovení.
Vyslovila-li dovolatelka domněnku, že měla být poučena o odlišném právním
názoru, pak je třeba zdůraznit, že § 118a odst. 2 o. s. ř. stanoví toliko, že
má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak
než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu
doplnil vylíčení rozhodných skutečností. V tomto případě se ovšem soudy obou
stupňů přidržely skutkových tvrzení i právní kvalifikace předestřených
žalobkyní, v jejím vylíčení rozhodujících skutečností však shledaly okolnosti
bránící tomu, aby mohly žalobě vyhovět. Třebaže odvolací soud považoval pro své
právní posouzení za stěžejní odlišnou skutečnost než soud prvního stupně, na
uvedeném to nic nemění. Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. neukládá soudu
informovat účastníky o každém zamýšleném jiném právním názoru (srov. blíže
závěry vyslovené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn.
28 Cdo 3826/2009), ale pouze o takovém, jež vyžaduje, aby účastník doplnil svá
tvrzení. Jen stěží by přitom za takovýto právní názor bylo možno považovat
pouhou rozdílnost ve významu přikládanému soudy jednotlivým zjištěným
skutečnostem pro výsledné právní posouzení věci, byly-li již tyto skutečnosti
samy o sobě zcela postačující pro rozhodnutí o podané žalobě.
V projednávané věci pak nepřicházela v úvahu ani aplikace zbylých odstavců §
118a o. s. ř. týkající se plnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní.
Ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. ukládá předsedovi senátu, aby v případě, že
se v průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti
nebo že je uvedl neúplně, vyzval účastníka k doplnění tvrzení a poučil jej, o
čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Ustanovením § 118a odst. 3 o. s. ř. je předsedovi senátu uloženo, aby při
zjištění, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých
tvrzení, jej vyzval k označení těchto důkazů a opět účastníka náležitě poučil o
následcích nesplnění této výzvy. Z ustanovení § 118a o. s. ř. je zřejmé, že
dopadá na případy, kdy argumentace účastníka a jím navržené důkazy patřičně
nedokládají důvodnost jím tvrzeného nároku, nikoliv však na situaci, kdy již
uplatněná tvrzení účastníka sama o sobě vylučují důvodnost žalobního nároku, a
pro jeho úspěch ve věci by tedy musela být jeho dosavadní tvrzení popřena a
nahrazena jinými. Citované ustanovení nelze vykládat tak, že by soud měl
účastníka vyzývat ke změně jeho tvrzení, aby mohl jeho žalobě vyhovět, což by
bylo bezpochyby v rozporu s cílem i zásadami občanského soudního řízení. V
projednávané věci okolnost, že k opravě plotu, a tudíž i vynaložení zvýšených
nákladů ještě nedošlo, byla patrná již z žaloby (dovolatelka v ní hovoří o
nákladech, jež „bude nutno vynaložit“) a odvolací soud se o této skutečnosti
ujistil i dotazováním na jednání (srov. protokol o jednání před odvolacím
soudem na č. l. 133 p. v.). Nebyla-li tvrzení dovolatelky mezerovitá a
nedostatečně důkazně podpořená, ale zjevně popírající jeden z předpokladů
vzniku odpovědnosti za škodu spočívající ve vzniku škody jako takové, pak by
bylo v rozporu s logikou věci chtít po dovolatelce, aby blíže doložila, že
takovýto úbytek v její majetkové sféře způsobený nesprávným úředním postupem
vskutku nastal.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat
zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o
věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 7. února 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu