28 Cdo 1326/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o
dovolání M. J., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z
12.4.2002, sp. zn. 13 Co 163/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 154/98 (žalobkyně M. J., zastoupené
advokátem, proti žalovaným: 1. České republice-Ministerstvu zahraničních věcí
ČR, 110 00 Praha 1, Loretánské náměstí č. 5, a 2. D. s., o
vydání bytového zařízení), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 12.4.2002, sp.
zn. 13 Co 163/2002, i rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze 6.12.2001, čj. 13 C 154/98-77.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 12.6.1998 (v průběhu
řízení upravovanou), aby žalovaným bylo uloženo vydat jí bytové zařízení nebo
poskytnout finanční náhradu za toto nevydané bytové zařízení, popřípadě i
zaplacení nájmu za byt v P. za dobu od 15.6.1945. V žalobě bylo uvedeno, že
žalobkyni a její matce byl dne 1.7.1943 konfiskován veškerý majetek (včetně
bytového zařízení v uvedeném bytě a v uvedeném domě), a to v době nacistické
okupace Gestapem (opatřením čj. 331/43), když před tím žalobkyně a její matka
opustily území tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Usnesením bývalého Okresního
soudu civilního v Praze z 20.10.1949, čj. Nc II 38/49-7, bylo určeno, že
žalobkyně pozbyla průmyslový podnik-firmu R. J. i ostatní majetek protiprávním
zásahem do jejího vlastnictví v období okupace. Žalobkyně dále v žalobě
uváděla, že bytové zařízení z bytu v P., převzaly po válce žalované subjekty a
používaly je pro zahraniční návštěvy a pro vybavení zastupitelských úřadů.
Úplný soupis bytového zařízení byl pořízen 11.4.1948 soudním znalcem D. H.
Žalobkyně je jedinou dědičkou své matky R. J., která zemřela v roce 1974 ve W.
Žalovaný Diplomatický servis navrhl zamítnutí žaloby s tím, že movité
věci, uváděné v žalobě žalobkyň nemá Diplomatický servis v držení a neví, kde
tyto věci nyní jsou. Podle názoru tohoto žalovaného, jde v této právní věci o
tentýž předmět řízení mezi týmiž účastníky řízení, o němž probíhalo již řízení
v právních věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 C
120/92, 24 C 312/95, 13 C 2/97, 20 C 25/99.
Žalované Ministerstvo zahraničních věcí ČR navrhlo rovněž zamítnutí
žaloby žalobkyně. Pokud jde o věci, jež jsou podle tvrzení žalobkyně uvedeny v
seznamu z 11.9.1948, žalované ministerstvo uvádělo, že obrazy a grafiky nejsou
v majetku žalovaného ministerstva; nábytek je v seznamu uveden natolik
neurčitě, že jeho identifikace je vyloučena anebo z popisu věci je patrno, že
je Ministerstvo zahraničních věcí nemá ve svém držení. Archivní fondy
žalovaného ministerstva byly v této souvislosti prohledány s negativním
výsledkem. Také Ministerstvo financí sdělilo Ministerstvu zahraničních věcí, že
žalobkyní uváděné předměty nejsou uvedeny v dokumentaci bývalého Fondu národní
obnovy; obdobné bylo i sdělení Státního ústředního archivu. Žalované
Ministerstvo zahraničních věcí ČR, stejně jako žalovaný Diplomatický servis,
poukazovalo na předchozí soudní řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 9 C 120/92, 24 C 312/95 a 13 C 2/97, v nichž bylo již o řadě nároků
žalobkyně rozhodnuto.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 6.12.2001, čj. 13 C 154/98-77,
byla zamítnuta žaloba žalobkyně, jíž se domáhala vydání movitých věcí z bytu v
P., a to z jídelny (18 předmětů), z kanceláře (17 předmětů), ze salonu (14
předmětů), z ložnice (9 předmětů), z hostinského pokoje (18 předmětů), z
předpokoje (1 předmět), ze šatny (7 předmětů), z kuchyně (9 předmětů), z
předsíně (7 předmětů), dále různých dalších předmětů (v počtu 41
předmětů), porcelánových věcí (128 předmětů), stříbrných věcí (1.828 předmětů),
postříbřených věcí (234 předmětů), obrazů (15 předmětů), koberců (13 předmětů)
a prádla (90 předmětů). Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně byl
zamítnut i žalobní návrh žalobkyně na zaplacení částky 106.898 Kč. Soud prvního
stupně vynesl i výrok svého rozsudku, že „ohledně nároku na vydání bezdůvodného
obohacení se žaloba odmítá“. Ohledně nákladů řízení bylo rozhodnuto, že žádný z
účastníků řízení nemá na jejich náhradu právo.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že tvrdí-li
žalobkyně, že ona a její matka pozbyly majetku v období nacistické okupace na
základě rozhodnutí německého Gestapa, pak tu šlo o pozbytí majetku ve smyslu
ustanovení § 1 zákona č. 128/1946 Sb., podle něhož jsou neplatné ty majetkové
převody, k nimž došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové anebo politické
persekuce. Oprávněná osoba (ten, kdo neplatným úkonem práva pozbyl) měla nárok
na vrácení věci, případně na peněžitou náhradu za věci v obecné ceně (§ 6
zákona č. 128/1946 Sb.). Nárok podle tohoto zákona se uplatňoval u obecného
soudu, ale byl promlčen ve třech letech ode dne, kdy tento zákon nabyl
účinnosti (§ 8 zákona č. 128/1946 Sb.). V daném případě však žalobkyně, ani
její matka do roku 1949 svůj nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. neuplatnily.
Soud prvního stupně měl dále za to, že žalobkyně v řízení neprokázala,
že by některý ze žalovaných měl v držení věci, které žalobkyně požaduje vydat.
Žalobkyní předložený seznam předmětu z 11.4.1948, ani dopis advokáta z
24.10.1945 o dodatcích k uvedenému seznamu nelze posuzovat jako listiny, jež by
dokládaly, že některý ze žalovaných měl nebo má žalobkyní uváděné předměty ve
svém držení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 12.4.2002, sp. zn. 13 Co
163/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání
žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud měl shodně s názorem soudu prvního stupně za to, že
žalobu o vydání předmětu bezdůvodného obohacení nebylo možné projednat, když
žalobkyně neodstranila přes výzvu soudu vady tohoto návrhu.
Pokud šlo o žalobu žalobkyně o vydání věci, byl odvolací soud toho
názoru, že „jedná-li se o věci podléhající režimu zákona č. 128/1946 Sb., mohla
se žalobkyně domáhat jejich vydání, pokud svůj nárok uplatnila podle tohoto
zákona“, jak to odvolací soud dovozoval z ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.). Žalobkyni se rovněž, podle
názoru soudu odvolacího, nepodařilo prokázat (ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb.), zda některý ze žalovaných v žalobě uváděné věci drží a
kde jsou umístěny. Pokud tak neučinila, nelze, podle názoru odvolacího soudu,
žalobě vyhovět a nelze požadovat ani finanční náhradu podle ustanovení § 13
zákona č. 87/1991 Sb., které se týká jen věcí nemovitých a poskytnutí finanční
náhrady za věci movité neumožňuje. Odvolací soud dovozoval, že vzhledem k tomu,
že pro zaplacení částky 106.898 Kč není právní důvod, když není zřejmé, zda a
který ze žalovaných věc užíval, není důvod pro změnu rozsudku soudu prvního
stupně ani ve výroku o vydání věcí“. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako
věcně správný. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v
řízení zastupoval, dne 21.5.2002 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u
Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 10.6.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že její
dovolání je přípustné, protože odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil otázku po
právní stránce zásadního významu. Podle názoru dovolatelky spočívá rozsudek
odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.
Pokud odvolací soud zdůrazňoval, že matka žalobkyně měla podat návrh
soudu již podle zákona č. 128/1946 Sb., byla dovolatelka toho názoru, že podání
této žaloby nemělo podle zákona č. 87/1991 Sb. v tomto případě žádný význam. V
této souvislosti dovolatelka poukazovala na to, že její matka podala podle
zákona č. 126/1946 Sb. dva návrhy týkající se vydání nemovitostí; jeden z nich
se týkal pozemku parc. č. 190/9 v P. a byl zamítnut usnesením bývalého
Okresního soudu civilního v Praze ze 16.4.1951, sp. zn. Nc II 866/49, s
odůvodněním, že se navrhovatelka zdržuje od 7.6.1948 v cizině bez souhlasu čs.
úřadů, čímž „porušila základní povinnosti občana ke státu a ke společnosti.“
Podle názoru dovolatelky dokazuje jí soudu předložený znalecký posudek
D. H. z 11.41948, že bytové zařízení z bytu v P. zůstalo v ČSR. Toto zařízení
bylo využíváno žalovanými subjekty v uvedeném bytě k ubytování významných
zahraničních návštěv a později k vybavování zastupitelských úřadu a bytů.
Protože žalovaní tvrdí, že žalobkyní uváděné bytové zařízení již nemají, domáhá
se žalobkyně zaplacení finanční částky za ně ve výši stanovené znalcem.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení zákona
č. 30/2000 Sb. (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č.
99/1963 Sb.) platí i na řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí
účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Dovolání dovolatelky směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Bylo proto
možné posoudit přípustnost dovolání dovolatelky pouze podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je
přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
odvolací soud ve svém rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu spisu v této právní věci (sp. zn. 13 C 154/98 Obvodního soudu
pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků
dovolacího soudu nevyplývá v daném případě, že by v rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka,
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Při posuzování toho, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která dosud nebyla
vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, jakož i při posuzování toho, zda byla
v tomtéž rozhodnutí odvolacího soudu řešena právní otázka v rozporu s hmotným
právem, může dovolací soud poukázat k výkladu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. (jímž se odvolací soud zabýval) na právní závěry zaujaté např.
senátem Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1175/2002. („V ustanovení §
3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., není uvedena
ta okolnost, zda návrh byl nebo nebyl oprávněnou osobou uplatněn podle dekretu
č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.“); k témuž právnímu závěru
dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu z 9.12.1998, II. ÚS 3/9, uveřejněném pod
č. 152 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.
Za těchto uvedených okolností nebylo možné nevyhovět dovolání
dovolatelky, když bylo v řízení o dovolání shledáno splnění zákonných
předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 občanského soudního řádu, že totiž odvolací soud i soud prvního stupně
řešily ve svých rozhodnutích otázku aplikace i výkladu ustanovení § 3 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) v rozporu s
ustanoveními hmotněprávními tohoto zákona, přičemž právní závěry odvolacího
soudu byly odlišné od právních závěrů k nimž dospěl dovolací soud (Nejvyšší
soud) i Ústavní soud ČR.
Dovolací soud musel tedy přikročit podle ustanovení § 243b odst. 1
občanského soudního řádu ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, když na
podkladě přípustného dovolání dovolatelky bylo nutno posoudit rozhodnutí
odvolacího soudu jako nesprávné.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek
soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
občanského soudního řádu). V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán
právním názorem dovolacího soudu (§ 243b odst. 1 a § 226 občanského soudního
řádu). V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o dosavadních
nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1
občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 21. srpna 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu