U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobců a) O. Ž., a b) J. M., zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se
sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 91.130,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 123 EC 1/2011,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna
2013, č. j. 15 Co 63/2013-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vyhověl tak žalobě, jíž se
žalobci domáhali uvedené částky po žalovaném z titulu bezdůvodného obohacení,
které na jeho straně vzniklo na úkor žalobců užíváním pozemku v podílovém
spoluvlastnictví žalobců (každému z nich náleží ideální jedna polovina pozemku)
formou umístění zemního valu, jehož je žalovaný vlastníkem.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 25. 4. 2013, č. j. 15 Co 63/2013-67, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal
skutkovým zjištěním i právnímu posouzení soudu prvního stupně, a jeho
rozhodnutí tudíž jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné ve
smyslu § 237 o. s. ř., s návrhem, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zakládající se na nesprávném právním posouzení věci změnil tak, že žaloba bude
zamítnuta, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci ve svém vyjádření k dovolání zpochybnili argumentaci dovolatele a
navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal jim náhradu nákladů řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a
usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských
smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V projednávané věci žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I., jímž bylo vyhověno
žalobě o zaplacení částky 91.130,- Kč s příslušenstvím. Jelikož žalobou
uplatněný nárok není solidárního charakteru, z petitu žaloby a tomu
odpovídajícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, v jakém poměru
má být dluh jednotlivým žalobcům zaplacen, a jde o dělitelné plnění, může každý
z věřitelů (žalobců) požadovat jen svůj díl (srov. § 512 odst. 1 obč. zák.)
pohledávky. Dílčí nároky žalobců vůči žalovanému při požadavku na zaplacení
celkové částky 91.130,- Kč s příslušenstvím (s ohledem na velikost jejich
spoluvlastnických podílů ve výši ideální jedné poloviny) přitom nepřesahují
částku 50.000,- Kč, a proto je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238
odst. 1 písm. d) o. s.
ř., neboť přípustnost dovolání (z hlediska posledně
citovaného ustanovení) proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto
o nárocích více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k
jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet
těchto nároků převyšuje částku 50.000,- Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura pod č. 55/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod C 6867, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1992/2013). S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1, věty
první, o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že žalobcům, jež by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly, jelikož podané vyjádření k dovolání se míjí s
důvodem, pro něž je na dovolání třeba pohlížet jako na nepřípustné. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 8. září 2014