28 Cdo 1337/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobců I. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. f. s.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 21/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007, č. j. 19 Co 420/2007-53,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007, č. j. 19 Co 420/2007-53,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora uvedeným byl změněn rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2007, č. j. 20 C 21/2007-35, tak, že
žaloba na zaplacení částky 100.000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení byla
zamítnuta. Žalobci byla stanovena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech
řízení před soudem prvního stupně částku 23.562,- Kč a na nákladech odvolacího
řízení částku 29.631,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž byla žalobci disciplinární
komisí žalovaného rozhodnutím ze dne 2. 7. 2004 mimo jiné uložena pokuta ve
výši 100.000,- Kč. Přestože byl žalobce přesvědčen o nezákonnosti tohoto
rozhodnutí a podal proti němu odvolání, uloženou pokutu dne 16. 7. 2004
zaplatil. O odvolání žalobce rozhodla odvolací a revizní komise žalovaného dne
19. 8. 2004 tak, že původní rozhodnutí disciplinární komise ze dne 2. 7. 2004
zrušila a současně nově rozhodla tak, že žalobci uložila (opět) trest ve formě
peněžité pokuty ve výši 100.000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal
žalobce žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 1, kterou se domáhal určení, že
rozhodnutí je v rozporu se zákonem a odporuje stanovám žalovaného. Rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, č.j. 16 Co 241/2006-127, byl – na
základě vázanosti právním názorem NS pod sp. zn. 28 Cdo 2750/2005 a 28 Cdo
2865/2006 - potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým bylo žalobě
vyhověno. Žalobce dovozoval, že zaplacení částky 100.000,- Kč žalovanému tak
nemá právní opodstatnění a na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení
podle ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku (dále o.z.).
Odvolací soud se zabýval zejména otázkou, zda žalobou uplatněný nárok
je promlčen pro uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu
ustanovení § 107 odst. 1 o. z. Pro počátek běhu takové lhůty byly rozhodujícími
skutečnosti: zda oprávněný věděl, že plnil bez právního důvodu, zda znal
subjekt plnění a zda znal výši plnění. Odvolací soud dospěl k závěru, že
žalobce byl ke dni 16. 7. 2004, kdy zaplatil uloženou pokutu, přesvědčen, že
plní bez právního důvodu, znal adresáta tohoto plnění – žalovaného, který se na
jeho úkor obohatil a znal i výši tohoto obohacení. Veškeré skutkové okolnosti
hmotněprávního charakteru tedy žalobce znal v okamžiku zaplacení částky
100.000,- Kč a další rozhodování orgánu žalovaného či soudu bylo pro běh doby
promlčení jako hmotněprávního institutu bez právního významu. Odvolací soud tak
dospěl k závěru, že pro uplynutí subjektivní promlčecí doby bylo nutné žalobou
uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení považovat za promlčený podle
ustanovení § 107 odst. 1 o. z., neboť žaloba na zaplacení byla soudu doručena
až 10. 8. 2006.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral o
tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Namítal v něm, že
bezdůvodné obohacení je nutné v dané věci právně hodnotit jako bezdůvodné
obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl. To vyplynulo z
rozhodnutí disciplinární komise žalovaného ze dne 2. 7. 2004, neboť právě toto
rozhodnutí založilo povinnost žalobce uhradil žalovanému částku ve výši
100.000,- Kč. Toto rozhodnutí bylo však následně zrušeno rozhodnutím odvolací a
revizní komise žalovaného ze dne 19. 8. 2004. Právní důvod pro úhradu předmětné
částky uvedeným dnem odpadl a tímto okamžikem také došlo k faktickému vzniku
bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Subjektivní promlčecí doba tak
začala běžet ke dni 19. 8. 2004. Dovolatel žádal, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil, souhlasil se závěry odvolacího soudu a
žádal, aby bylo dovolání zamítnuto.
Žalobce podal dovolání prostřednictvím advokáta a ve lhůtě (§ 240 odst.
1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., tedy pro diformitu rozsudků soudů nižších instancí, a dovolací důvod
je uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V projednávané věci je nepochybné, že žalobci vznikl nárok na vydání
bezdůvodnému obohacení tím, že zaplatil žalovanému peněžitý trest ve výši
100.000,- Kč, a to na základě jeho rozhodnutí, ke kterému však žalovaný nebyl
oprávněn (srov. nyní § 39 a § 451 odst. 2 o. z.).
Podle § 107 odst. 1 o. z. se právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný
dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu.
Pro závěr, kdy se oprávněný dozvěděl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení,
a o tom, kdo je získal, jsou vždy rozhodující konkrétní skutková zjištění
daného případu.
Dovolatel ve svém odvolání proti rozhodnutí disciplinární komise
žalovaného ze dne 15. 7. 2004 tvrdil, že disciplinární komise nemá vůči němu
žádnou pravomoc a nemůže mu ukládat jakékoliv zákazy, anebo dokonce finanční
pokuty. Tedy namítal nedostatek jurisdikce orgánů žalovaného ve vztahu ke své
osobě. Dovolatel v této souvislosti vyjadřoval svůj subjektivní právní názor na
danou věc, aniž by jeho správnost mohl opírat o objektivní skutečnosti (např.
autoritativní rozhodnutí státního orgánu). Dovozovat oprávněnost nároku na
vydání bezdůvodného obohacení (počátek subjektivní promlčecí doby) však lze až
s okamžikem dosažení takové míry jistoty na straně dovolatele, z níž mohl na
vznik bezdůvodného obohacení usuzovat.
Odvolací soud konstruuje počátek běhu lhůty k uplatnění nároku na
vydání bezdůvodného obohacení příliš jednostranným způsobem. I přes své
námitky – viz předchozí odstavec – nebyl žalobce „dárcem“ předmětné částky s
tím, že by se mohl poté, co začal brojit proti jurisdikci disciplinární komise,
oprávněně a závazně domáhat jejího vrácení.
Nelze opomenout, že platba částky 100.000,-Kč byla vůči žalobci byla
doprovázena prvkem donucení. Tedy rozhodnutím disciplinární komise žalovaného.
Navíc odvolací a revizní komise Českomoravského fotbalového svazu poté vydala
znovu (konstitutivní) rozhodnutí o zaplacení částky 100.000,-Kč.
Žalobce následně napadl rozhodování orgánů žalobce soudně. Městský soud
v Praze, vázán rozsudkem Nejvyššího soudu, vyslovil svým rozsudkem ze dne
20.6.2006 pod sp. zn. 16 Co 241/2006, že rozhodnutí odvolací a revizní komise
žalovaného ze dne 19.8.2004 je v rozporu se zákonem a stanovami. Tento rozsudek
je pravomocný.
Tedy až právní mocí posledně zmíněného rozsudku odvolací instance
vznikl objektivní a nezpochybnitelný důvod požadovat předmětnou částku zpět.
Tento právní názor je pouze zesílením argumentace soudu prvního stupně, kterým
sice spojil počátek běhu promlčecí doby s datem vydání rozhodnutí odvolací a
revizní komise žalovaného, tedy s datem 19.8.2004, ale právní důsledky odlišné
kvalifikace běhu promlčecí doby u něj vedou ke stejnému procesnímu výsledku –
vyhovění žalobě (výzva žalobce stran vrácení částky byla učiněna dne 26.7.2006).
Zbývá jen dodat, že bezdůvodné obohacení, které vzniklo na straně
žalovaného, lze kvalifikovat jako plnění z neplatného právního úkonu; tímto
neplatným právním úkonem je individuální právní akt disciplinárního orgánu
žalovaného, resp. jeho vyšší odvolací instance.
Dovolací soud tedy shledává dovolání důvodným a se současným zrušením
napadeného rozsudku věc vrací odvolací instanci k dalšímu řízení (§ 243b odst.
2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem
dovolacího soudu, se rozhodne též o náhradě nákladů řízení před dovolacím
soudem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. března 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu