28 Cdo 1345/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci
žalobkyně České republiky – Ministerstva zemědělství se sídlem v Praze 1,
Těšnově 17, zast. JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Vodičkova 40, proti žalované JUDr. I. H., IČ: 66208599, advokátce se sídlem v
Praze 1, Žitná 47, zast. Mgr. Terezou Krákorovou, advokátkou se sídlem v Praze
1, Žitná 47, o zaplacení 280.700,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 358/2009, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2011, č. j. 13 Co
373/2011-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám její zástupkyně do
tří dnů od
právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 12. 360,- Kč.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2011, č. j. 16 C 358/2009-52, jímž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 280.700,20 Kč se specifikovanými úroky z prodlení
(výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě podnájemní smlouvy uzavřené dne
7. 8. 2008 s obchodní společností TIMOTI s. r. o. žalovaná v období od 1. 8.
2008 do 20. 5. 2009 užívala nebytové prostory v domě v P., vlastněném
žalobkyní. Obchodní společnost TIMOTI s. r. o. svá užívací práva k dotčeným
nebytovým prostorám odvozovala z nájemní smlouvy uzavřené dne 5. 4. 1993 se
státním podnikem Masoprogres s. p. Uvedená nájemní smlouva byla pravomocnými
rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 25. 7. 2003, č. j. 20 C 82/98-285,
a ze dne 24. 11. 2004, č. j. 20 C 82/98-336, prohlášena za neplatnou, neboť
právo hospodaření s dotčeným domem bylo na základě sjednané hospodářské smlouvy
s účinností od 31. 12. 1991 ze jmenovaného státního podniku převedeno zpět na
žalující stát. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud
dovodil, že podnájemní smlouva, na jejímž základě žalovaná užívala předmětné
nebytové prostory, je neplatná, neboť nájemce tyto prostory nebyl oprávněn
přenechat do podnájmu. Neplatnou je totiž pro nedostatek oprávnění přenechat
nebytové prostory do nájmu i nájemní smlouva uzavřená mezi státním podnikem
Masoprogres s. p., coby pronajímatelem, a obchodní společností TIMOTI s. r. o.,
jakožto nájemcem, od níž nájemce odvozuje svá práva k dotčeným prostorám.
Žalovaná se v důsledku užívání nebytových prostor na základě neplatné
podnájemní smlouvy bezdůvodně obohatila, neboť tím získala majetkový prospěch
plněním z neplatného právního úkonu. Jelikož vzájemnou povinnost vrátit druhému
vše, co podle neplatné smlouvy dostal, mají pouze účastníci této smlouvy,
dospěl odvolací soud, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 263/2010, k závěru, že žalobkyně, která účastnicí předmětné
podnájemní smlouvy nebyla, ve vztahu k žalované ve sporu o vydání bezdůvodného
obohacení získaného užíváním nebytových prostor na základě této neplatné
smlouvy není aktivně věcně legitimována (§ 457 občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Žalobě o vydání bezdůvodného
obohacení proto nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen
- „o. s. ř.“). Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Konkrétně namítala, že závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, na posuzovaný případ nedopadají, neboť
jakožto vlastnice domu není ve smluvním vztahu ani s obchodní společností
TIMOTI s. r. o., která předmětné nebytové prostory přenechala žalované do
podnájmu neplatnou smlouvou. Uvedla, že státní podnik Masoprogres s. p., který
obchodní společnosti TIMOTI s. r. o. nebytové prostory neplatnou smlouvou
pronajal, se žalobkyní v posuzovaném období (od 1. 8. 2008 do 20. 5. 2009)
ohledně předmětných nebytových prostor ve smluvním vztahu rovněž nebyl (od r.
1998 je vůči němu vedeno konkursní řízení) a nájemce mu za jejich užívání
neposkytoval žádné plnění. Z uvedených okolností dovolatelka dovozuje, že za
daného skutkového stavu by při respektování závěrů vyplývajících z citovaného
usnesení Nejvyššího soudu neexistoval subjekt, vůči kterému by byla oprávněna
domáhat se vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním předmětných
nebytových prostor na základě neplatné smlouvy. Vyjadřovala přitom přesvědčení,
že osobou povinnou jí vydat získané bezdůvodné obohacení musí být žalovaná,
která nebytové prostory v rozhodném období na základě neplatné podnájemní
smlouvy fakticky užívala. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být
dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaném právním
závěru, že žalující vlastnice domu, která nebyla účastnicí neplatné podnájemní
smlouvy, ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním nebytových
prostor v domě na základě této neplatné smlouvy není ve vztahu k žalované
podnájemnici nadána aktivní věcnou legitimací.
Otázka věcné legitimace účastníků neplatné smlouvy ve sporu o vydání
bezdůvodného obohacení získaného plněním poskytnutým na jejím základě byla v
soudní praxi již řešena. Nejvyšší soud při posuzování této otázky opakovaně
dospěl k závěru, že k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení získaného
plněním poskytnutým na základě neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák.) jsou věcně
legitimováni pouze účastníci této smlouvy, a to bez ohledu na skutečnost, zda v
souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor
někoho jiného (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp.
zn. 33 Odo 369/2004, ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, nebo ze dne 4.
2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4226/2009, apod.). Shodně byla věc posouzena i v
citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo
263/2010. Uvedené závěry se uplatní i v posuzovaném případě. Není pochyb o tom,
že žalovaná užíváním nebytových prostor na základě neplatné podnájemní smlouvy
získala bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Bezdůvodně se ovšem
neobohatila na úkor žalující vlastnice nemovitosti, nýbrž na úkor nájemce
(obchodní společnost TIMOTI s. r. o.), coby druhého účastníka neplatné
podnájemní smlouvy (§§ 456, 457 obč. zák.). Pouze vůči nájemci má tak žalovaná
podle § 457 obč. zák. vzájemnou restituční povinnost (žalovaná je povinna mu
vydat prospěch získaný užíváním nebytových prostor a nájemce je jí povinen
vrátit zaplacené nájemné). Nepochybné je i to, že důsledkem užívání nebytových
prostor bez smluvního vztahu s žalující vlastnicí domu došlo k bezdůvodnému
obohacení na její úkor, a to plněním získaným bez právního důvodu (§ 451 odst.
2 obč. zák.). Bezdůvodně se tím ovšem neobohatila žalovaná podnájemnice, nýbrž
ten subjekt, který, aniž k tomu byl oprávněn (byť na základě neplatné smlouvy),
nebytové prostory vlastněné žalobkyní přenechal do užívání třetím osobám.
Dovolatelkou označená otázka věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného
obohacení získaného užíváním nebytových prostor na základě neplatné podnájemní
smlouvy byla tedy odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou,
od níž se není důvodu odchylovat ani v posuzovaném případě. Dovolací soud tudíž
napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně
významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo
odmítnuto, povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího
řízení sestávající z odměny za zastupování účastníka advokátem ve výši 10.000,-
Kč (§ 3 odst. 1, bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č.
484/2000 Sb.), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13
odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20% daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 o.
s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobkyni uložil, aby žalované nahradila náklady
dovolacího řízení v celkové výši 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu