28 Cdo 1364/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň A/ L. H.,
a B/ H. D., zastoupených advokátem, proti žalovanému Č. z. s. – II. základní
organizaci J. H., zastoupenému advokátem, o 149.319,30 Kč s příslušenstvím pro
každou z žalobkyň, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod
sp.zn. 2 C 77/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2004, čj. 8 Co
81/2004-498, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním na nákladech dovolacího řízení
každé 9.035,- Kč k rukám jejich právního zástupce JUDr. L. Z., do 3 dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
O návrhu žalobkyň na zaplacení dlužného nájemného z pozemku na základě
smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 17. 2. 1995, soudy rozhodovaly ve věci
opakovaně, a to zamítnutím žaloby pro rozpor se zákonem zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Rovněž soud
dovolací rozhodoval ve věci opakovaně. Ve dvou předchozích rozsudcích
vyslovil závazný právní názor, že nájem vzniklý ze zákona podle § 22 odst. 3
zákona o půdě končí dohodou účastníků, kterou účastníci dohodli vlastní
podmínky nájmu, včetně výše nájemného, a taková dohoda není neplatná proto, že
sjednané nájemné je vyšší než nájemné stanovené zákonem o půdě pro nájem ze
zákona, a dále že není třeba výslovně v dohodě (smlouvě) stanovit, že nájem
stanovený zákonem o půdě zaniká (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2001,
čj. 1399/2001-306, a ze dne 27. 11. 2003, čj. 28 Cdo 1672/2003-465). Jiné
důvody absolutní neplatnosti dohody podle občanského zákoníku soudy nezjistily.
Pokud jde o relativní neplatnost, která spočívala v nedostatku spolupodpisu
předmětné smlouvy dalším členem představenstva žalovaného, odvolací soud se měl
zabývat námitkou promlčení při uplatnění relativní neplatnosti, jíž se dovolaly
žalobkyně.
Krajský soud v Českých Budějovicích pak shora uvedeným rozsudkem
z 11. 3. 2004, čj. 8 Co 81/2004-498, uložil žalovanému (po
zastavení řízení ohledně částky 5.150,50 Kč s příslušenstvím pro každou
žalobkyni v důsledku částečného zpětvzetí žaloby a potvrzení zamítavého výroku
soudu prvního stupně týkajícího se části úroků z prodlení), povinnost zaplatit
každé z žalobkyň na dlužném nájemném 144.168,80 Kč s úroky z prodlení a
nahradit jim náklady řízení. V důsledku právního názoru dovolacího soudu se
odvolací soud zabýval otázkou, zda smlouva ze 17. 2. 1995, od níž žalobkyně
odvozují svůj nárok, je platná. Respektoval dřívější závěry, že smlouva nebyla
shledána absolutně neplatnou, a že sjednání jiného nájemného, než jak je
uvedeno v § 22 odst. 10 zákona o půdě je možné. K námitce žalovaného, že nebyla
dodržena forma písemné smlouvy, uložená vnitřními předpisy žalovaného, odvolací
soud uvedl, že nájemní smlouva k pozemku nevyžaduje písemnou formu (§ 663 a
násl. ObčZák v tehdy platném znění). Dále pak konstatoval, že nedodržení formy
smlouvy způsobuje pouze její relativní neplatnost, přičemž právo dovolat se
relativní neplatnosti se promlčuje ve lhůtě 3 let ode dne, kdy mohlo být
vykonáno poprvé. Žalovaný se dovolal relativní neplatnosti smlouvy až 20. 8.
1998, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Protože žalobkyně vznesly
námitku promlčení pro uplatnění relativní neplatnosti smlouvy, nelze se této
neplatnosti dovolat. Nájem pozemků byl v předmětné smlouvě sice sjednán na dobu
určitou, tj. do 31. 12. 1995, po uplynutí této doby však v ní účastníci
pokračovali, tj. žalobkyně nepožadovaly vyklizení pozemku a žalovaný jej
nadále užíval; podle § 676 odst. 2 ObčZák se proto nájemní smlouva obnovila za
týchž podmínek včetně výše nájemného. Na takto stanoveném nájemném tak vznikl
dluh, který odpovídá částce přisouzené odvolacím soudem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež odůvodnil
nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) OSŘ. Podle jeho názoru totiž nedošlo k uzavření smlouvy, ale jen k
jednání o budoucím řešení vzájemných vztahů. Předseda základní
organizace návrh opatřil svým podpisem na důkaz toho, že o věci bude dále
jednáno. Závěr o tom, že smlouva byla uzavřena, proto neodpovídá provedeným
důkazům. Dovolatel napadá i výrok odvolacího soudu o nákladech řízení a
poukazuje na to, že dřívější rozsudky okresního i krajského soudu byly pro
něj příznivé. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla
vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně podaly k dovolání své vyjádření, v němž uvádějí, že rozsudek
odvolacího soudu je v souladu s dřívějšími rozsudky dovolacího soudu, který se
problematikou, na niž žalovaný v dovolání poukazuje, již zabýval. Za správný
považují i výrok o nákladech řízení a navrhují, aby dovolání bylo zamítnuto,
případně odmítnuto.
Podle obsahu námitek dovolatele dovolání zřejmě nesměřuje proti výrokům, jimiž
bylo řízení zastaveno a byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně, i
když v konečném návrhu dovolatele to není výslovně uvedeno. Dovolací soud proto
dovolání posoudil jako přípustné, tj. směřující proti výroku odvolacího soudu,
jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v neprospěch dovolatele (§ 237
odst.1 písm. a) OSŘ), včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení. Dovolatel
uplatňuje možný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) a zejména
podle § 241a odst. 3 OSŘ. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu z obou uvedených důvodů, přičemž dospěl k závěru, že dovolání
důvodné není.
V prvé řadě lze konstatovat, že dovolatel nenapadá právní závěry odvolacího
soudu o relativní neplatnosti smlouvy ze 17. 2. 1995 a promlčení práva uplatnit
relativní neplatnost, jíž se žalobkyně dovolaly. Nenapadl ani závěry o obnovení
nájemní smlouvy po uplynutí doby na niž byla ve smlouvě sjednána, ani výpočet
dlužného nájemného a netvrdil, že by došlo k absolutní neplatnosti smlouvy
podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Právní závěry odvolacího
soudu obsažené v napadeném rozsudku tedy nebyl důvod přezkoumávat, protože
dovolací soud může přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ). Argumenty dovolatele
směřovaly k tomu, že dle jeho názoru bylo v řízení prokázáno, že smlouva z 17.
2. 1995 nebyla vůbec uzavřena a šlo jen o návrh podepsaný předsedou základní
organizace - spíše tak byl uplatněn dovolací důvod spočívající v tom, že
skutková zjištění odvolacího soudu neodpovídají provedeným důkazům. Toto
tvrzení dovolací soud neshledává oprávněným, protože písemný doklad označený
jako „Smlouva o pronájmu pozemku“ nepochybně není pouhým návrhem, ale
potvrzením o tom, že její účastníci se dohodli o pronájmu pozemku č.
kat.1408-louka o výměře 13734 m2 v J. H. za podmínek ve smlouvě blíže
uvedených. Ostatně dovolací soud se touto problematikou již podrobně zabýval ve
svém rozsudku z 27. 11. 2003, čj. 28 Cdo 1672/2003-485, a to i z
hlediska vážnosti vůle účastníků smlouvy. Na odůvodnění tohoto rozsudku proto
odkazuje. Závěry odvolacího soudu jsou v souladu se závěrem dovolacího soudu, a
jeho další závěry o relativní neplatnosti smlouvy z důvodu jejích formálních
nedostatků, jsou rovněž správné, ostatně ani nebyly dovolatelem napadány.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný a
dovolání proto zamítl podle § 243b odst. 2 věta před středníkem OSŘ. Dovolání
jen proti výroku o nákladech řízení pak není přípustné, protože nejde po
rozhodnutí ve věci samé.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. Náhrada jeho nákladů byla přiznána žalobkyním,
které měly v tomto řízení úspěch, a to částkou 17.915,- Kč dle vyhlášky č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
advokátem, přičemž odměna advokáta byla snížena o polovinu vzhledem k tomu, že
byl uskutečněn v tomto řízení jen jeden úkon právní pomoci (§ 3 odst.1 bod 6, §
18 odst. 1 cit. vyhlášky) a byly připočteny paušální částky 75,- Kč pro každou
z žalobkyň z důvodu hotových výloh.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu