28 Cdo 1371/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr.
Josefa Rakovského v právní věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti
žalovanému R. I. s.r.o., zastoupenému advokátkou, o 43.460,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 15 C 509/98, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.1.2002,
č.j. 14 Co 357/01-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 5. 2001, č. j. 15 C 509/98-62, a to ve
vyhovujícím výroku o věci samé (I.), jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit
žalobci 27.824,- Kč s 15% úrokem od 1.12.1996 do zaplacení (co do 15.566,-Kč s
přísl. byla odvoláním nenapadeným výrokem II. soudu prvního stupně žaloba
zamítnuta). Žalovaný byl, jako neúspěšný odvolatel, zavázán k náhradě nákladů
odvolacího řízení, vzniklých žalobci.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že nájem
nebytových prostor žalovaným skončil uplynutím výpovědní lhůty ke dni 1.5.1994;
užíval-li žalovaný předmětné prostory i po tomto datu, získal plnění bez
právního důvodu a nárok žalobce se opíral o ustanovení o. z. o bezdůvodném
obohacení (§ 451 a násl. o. z.). Za rok 1994 byl nárok na plnění promlčen (§
107 o. z.), částka za rok 1995 ve výši 27.824,- Kč, včetně úroku z prodlení
podle § 517 odst. 2 o. z., však byla požadována oprávněně.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu – v rozsahu
potvrzených 27.824,- Kč s přísl. – dovolání. Podle obsahu podání je patrno, že
se rozsudku druhé instance přičítá zásadní právní význam; co do dovolacích
důvodů dovolatel vytkl přezkumné instanci nesprávné právní posouzení věci a
podklad ve skutkových zjištěních, nemajících v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Navrhoval odklad vykonatelnosti rozsudku a žádal, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaný, zastoupený advokátkou, podal dovolání včas.
Přípustnost dovolání mohla být, podle průběhu řízení, založena jen na § 237
odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., a vylíčení dovolacích důvodů odpovídalo
ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však není přípustné.
Již samotné ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. vylučuje, aby se dovolací soud
zabýval podstatnou částí dovolacích důvodů. Jen přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. a/, b/ (diformita rozhodnutí nižších instancí) totiž
umožňuje, aby se předmětem přezkumu stal dovolací důvod spočívající v nesouladu
mezi skutkovými zjištěními nižší instance a výsledky dokazování. Tím byly
eliminovány dovolací námitky uplatněné v bodech IV., V., VI. a v doplnění
dovolání.
Zbylé dovolací námitky ad II., III. však též nebylo možné řádně přezkoumat.
Kladný závěr o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ a
souvisejícího výčtu konkrétních situací předpokládá, že je v dovolání jasně
vymezena právní otázka (otázky), jež se má stát, v rámci vázanosti dovolacího
soudu příslušným obsahem dovolání, předmětem přezkumu. Takové vymezení však v
uvedených bodech dovolání absentuje (srov. usnesení NS ze dne 29. 6. 2004, sp.
zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004 nebo nález ÚS ze dne 20. 2.
2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č.
23).
Dovolací soud proto dovolání žalovaného odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, §
218 písm. c/ o. s .ř.).
Žalobci nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu