28 Cdo 1377/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce Ing. E. P., bytem Ch., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované České republice –
Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 80.623.614,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C
71/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.
října 2010, č. j. 18 Co 374/2010-100, takto:
I. Dovolání v části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl ve výroku I změněn rozsudek soudu prvního stupně, se zamítá; ve zbylém
rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. června 2010, č. j. 39 C
71/2009-61, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.449.167,- Kč (výrok
I), co do částky 79.174.447,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu
zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění,
že žalobcovi rodiče, F. a J. P. jako státní občanské Č. r. zanechali na území
P. R. (dále též jako „Z. U.“) v souvislosti s jejím smluvním postoupením S.
nemovitý majetek v hodnotě 7.245.833,- Kčs. Později matka žalobce uplatnila
nárok na odškodnění za tento majetek – zemědělské a lesní pozemky, rodinný dům,
činžovní domy, továrnu, pilu a hotel. Rozhodnutím Ministerstva financí ze dne
20. 11. 1964, č. j. 24-5210/64, ji byla přiznána náhrada pouze za rodinný domek
ve výši 16.297,60 Kčs, s tím, že za ostatní majetek, charakterizovaný jako
„velký výdělečný majetek“, se podle vyhlášky Ministerstva financí č. 159/1959
Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb.,
týkajících se Z. U. (dále jen „vyhláška č. 159/1959 Ú. l.“) náhrada
neposkytuje.
Žalobcem uplatněný nárok soud prvního stupně kvalifikoval jako nárok na náhradu
za nemovitý majetek zanechaný na Z. U. podle zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě
některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Z. U. s U., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“). Dospěl k závěru, že
žalobcovým rodičům se dostalo náhrady pouze částečné a přiznal proto žalobci
náhradu i za ostatní nemovitosti, shledávaje § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. (jež
omezuje okruh nemovitostí, za který lze poskytnout náhradu) rozporným se zněním
zákona č. 42/1958 Sb., jakož i se Smlouvou mezi Č. r. a S. o Z. U., publikované
pod č. 186/1946 Sb.; proto citované ustanovení vyhlášky neaplikoval. Za základ
pro výpočet náhrady vzal tehdejší ceny nemovitostí uvedené v přihlášce k
náhradě, tj. částku
7.245.833,- Kč, kterou podle § 4 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. přepočetl v poměru
5:1.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. října 2010,
č. j. 18 Co 374/2010-100, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, jímž bylo
žalobě co do částky 1.449.167,- Kč vyhověno, změnil tak, že se i v tomto
rozsahu žaloba zamítá. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že zde není
právního předpisu, jež by zakládal právo žalobce na poskytnutí náhrady za
ostatní nemovitosti, za něž mu odškodnění podle vyhlášky č. 159/1959 Ú. l.
nepřísluší. O náhradě již bylo v minulosti rozhodnuto příslušným orgánem, z
jeho rozhodnutí soud vychází, a takto přiznaná náhrada byla i vyplacena.
Zmírnění majetkové křivdy, kterou žalobce pociťuje, se lze domáhat toliko podle
restitučních předpisů – zde podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují
majetkové křivdy občanům Č. r. za nemovitý majetek, který zanechali na území P.
R. v souvislosti s jejím smluvním postoupením S. (dále jen „zákon č. 212/2009
Sb.“). Dovozuje-li žalobce vznik nároku z nezákonnosti rozhodnutí o poskytnutí
náhrady (výměr Ministerstva financí ze dne 20. 11. 1964, č. j. 24-5210/64), je
jím uplatněné právo na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem, promlčeno, a to uplynutím desetileté promlčecí doby podle §
22 odst. 2 cit. zákona, nehledě k tomu, že označené rozhodnutí nebylo pro
nezákonnost změněno nebo zrušeno (§ 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytkl
nesprávnou právní kvalifikaci uplatněného nároku, který – podle žalobcova
názoru – není nárokem na náhradu škody způsobné nezákonným rozhodnutím, ale
nárokem na náhradu za majetek zanechaný jeho předchůdci na území P. R. Vznik
nároku žalobce dovozuje z přímé aplikovatelnosti Smlouvy mezi ČSR a SSSR č.
186/1946 Sb. a zákona č. 42/1958 Sb. Vyhlášku č. 159/1959 Ú. l. pokládá za
nezákonnou a diskriminační, neboť vychází z dobového rozlišování mezi různými
druhy vlastnictví. Namítá, že uplatněné právo nemůže být promlčeno, neboť jím
sleduje ochranu (nepromlčitelného) vlastnictví. Ač nárok původně uplatnil u
Ministerstva financí, zůstalo toto ministerstvo nečinné; i proto žalobce
pokládá obranu žalované námitkou promlčení za výkon práva, který odporuje
dobrým mravům. Zopakoval, že neusiluje o restituci podle zákona č. 212/2009
Sb., ale že se domáhá náhrady podle již dříve vydaných právních předpisů.
Navrhl, aby Nevyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla zamítnutí
dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§
241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.)
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna
zaplatit žalobci částku 1.449.167,- Kč, je dovolání přípustné bez dalšího podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zatímco proti výroku rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II potvrzen,
může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé v uvedeném rozsahu po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis
nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci žalobce uplatňuje nárok na odškodnění za majetek zanechaný
jeho rodiči na P. R. v souvislosti s jejím smluvním postoupením S., pokládaje
odškodnění poskytnuté podle vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. za nedostatečné a
dovolávaje se přitom textu Smlouvy mezi ČSR a SSSR č. 186/1946 Sb. (včetně
textu Protokolu ke Smlouvě) a zákona č. 42/1958 Sb., kteréžto předpisy – podle
žalobcova názoru – okruh majetku, za které lze oprávněným osobám poskytnout
náhradu, nijak neomezují.
K výkladu a aplikaci shora označených právních předpisů se Nejvyšší soud
vyslovil již v rozsudku ze dne 14. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 2162/2009,
uzavíraje v něm, že ze Smlouvy mezi ČSR a SSSR, publikované pod č. 186/1946
Sb., nevyplývá její přímá vnitrostátní aplikovatelnost, ale jen požadavek na
transformaci v ní stanových pravidel do vnitrostátního práva. Smlouva ponechává
smluvním stranám relativní volnost v určení, za jaký majetek a v jakém rozsahu
se odškodnění provede. Nejde tu o obecnou povinnost státu restituovat majetek,
který byl ve vlastnictví oprávněných osob před tím, než byla povinnost
vyjádřena v mezinárodní smlouvě. Vnitrostátní předpisy pak konkrétně určují, za
který majetek, zanechaný na Z. U., náleží oprávněným osobám náhrada. Náhrady
lze proto dosáhnout toliko za podmínek, které stanoví zákon č. 42/1958 Sb. a
zejména pak vyhláška č. 159/1959 Ú. l., která tento zákon (na základě zmocnění
obsaženého v § 4) provádí.
K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 31. srpna 2010,
sp. zn. 28 Cdo 1677/2010, v němž řešil konkrétně otázku aplikovatelnosti
ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., uzavíraje v něm, že za nemovitosti
zanechané na P. R., jež nespadaly do okruhu nemovitostí charakterizovaných
tímto ustanovením, nelze žadateli náhradu poskytnout. Dodal, že právo na
náhradu za tyto další nemovitosti může vzniknout toliko při splnění dalších
podmínek stanovených zákonem č. 212/2009 Sb. jako předpisem restitučním.
K otázce ústavnosti dotčených právních předpisů o restituci majetku zanechaného
na P. R. se vyslovil též Ústavní soud, jenž v usnesení ze dne 26. května 2011,
sp. zn. II. ÚS 3241/10, s odkazem na svou dosavadní judikaturu (zejm. nález sp.
zn. I. ÚS 479/99), uzavřel, že je věcí státu, aby určil, z jakých podmínek
budou poškozené osoby odškodněny. Dostalo-li se žadateli odškodnění na základě
aplikace výše citovaných zákonných i podzákonných norem (tedy včetně vyhlášky
č. 159/1959 Ú. l.), nejde o porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 a
násl. Listiny základních práv a svobod) a na ochranu vlastnictví (čl. 11
Listiny).
Dochází-li tudíž odvolací soud k závěru, že žalobci (jehož rodičům již byla
poskytnuta náhrada za zanechaný majetek podle zákona č. 42/1958 Sb. a vyhlášky
č. 159/1959 Ú. l.) další odškodnění nepřísluší a že zmírnění pociťované
majetkové křivdy může dosáhnout toliko za podmínek stanovených zákonem č.
212/2009 Sb., je již z tohoto důvodu jeho rozhodnutí správné.
O případ odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ovšem
očividně nejde, usiluje-li žalobce o poskytnutí náhrady i za další majetek
zanechaný jeho rodiči na P. R. a skutečnosti o vzniku majetkové újmy jako
následku rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 20. 11. 1964, č. j. 24-5210/64,
ani netvrdí. Proto jsou bezcenné úvahy odvolacího soudu o (zpětné)
použitelnosti zákona č. 58/1969 Sb. na daný případ (navzdory jeho ustanovení §
27) a o promlčení práva, stejně tak jako žalobcovy námitky, které se k tomuto
eventuelnímu závěru upínají.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), dovolání žalobce v části směřující proti měnícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu jako neopodstatněné zamítl (§ 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř.); ve zbylém rozsahu je odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm.
c/ o. s. ř.), shledávaje dovolání v této části nepřípustným, neboť směřuje
proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, které je v souladu s ustálenou
judikaturou a nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, §
237 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, § 146 odst. 3 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení
úspěšný a žalované v něm náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2012
Mgr. Petr
Kraus
předseda senátu