U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce K.
F., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou v Brně, Pellicova 8a,
proti žalované Česká republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1,
Letenská 15, o zaplacení 2,223.225,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 13 C 251/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 1. 12. 2009, č. j. 16 Co 320/2009-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Městský soud v Praze svým shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 2009, č.j. 13C 251/2008-21, kterým byla
zamítnuta žaloba K. F., podaná dne 16. 7. 2008, o zaplacení částky 2.223.225,-
Kč s tím, že se tak nahrazuje rozhodnutí ministra financí ze dne 27. 6. 2008 a
rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 7. 3. 2008, jak podrobněji označena ve
výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Žádný z účastníků neměl právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně žalobě nevyhověl proto, že žalobcův nárok, uplatněný u
Ministerstva financí dne 31. 1. 2007, neměl oporu v žádném pozitivněprávní
předpise. Žalobou byla požadována částka (s připočteným úrokem z prodlení),
vyčíslená již dříve na základě vyhlášky ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l.,
o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb.,
týkajících se Zakarpatské Ukrajiny. Vypořádání se týkalo nemovitostí
zanechaných manželi M. (vlastnicí byla F. M.) v obci a kat. úz. B. (nyní L.) na
území P. (dřívější součásti Československé republiky), nyní Z. – domu č.p. 471
s příslušenstvím, dvorem a zahradou, vše podrobněji označené v knihovní vložce
č. 1132 pro příslušné katastrální území. Za podstatné soud prvního stupně
považoval, že nárok žalobce nemůže vycházet z mezinárodní smlouvy, ale z
vnitrostátní úpravy. Ta byla obsažena v § 3 vyhlášky č. 159/1959 Sb. a
neumožňovala přiznat náhradu za nemovitosti (šlo o obytný dům, nikoli o rodinný
domek, za který by náhrada náležela) přihlášené k náhradě právní předchůdkyní
žalobce.
Odvolací soud ve svém právním posouzení věci rozšířil argumentaci soudu prvního
stupně a konstatoval, že nemovitosti zanechali na Z. manželé M. již
bezprostředně před 2. světovou válkou z důvodu maďarské okupace po tzv.
Vídeňské arbitráži. Po válce bylo území přičleněno ke Svazu sovětských
socialistických republik (SSSR) a ve vztahu mezi Československou republikou a
SSSR byla v roce 1945 uzavřena smlouva s Protokolem, obojí publikováno pod č.
186/1946 Sbírky zákonů a nařízení. M. optovali pro občanství Československé
republiky (viz osvědčení o repatriaci z 10. 12. 1945, opční osvědčení
tehdejšího ministerstva vnitra z 19. 11. 1946) a nemovitosti přihlásila za
účelem náhrady F. M. přihláškou u ministerstva vnitra dne 5. 3. 1947 podle
vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Z.
Žalobce se stal jediným dědicem veškerého majetku po dceři M. H. K., zemřelé
dne 8. 6. 1996; do dědictví náležel i vyčíslený nárok na vypořádání z důvodu
zanechaných nemovitostí na Z.
Odvolací soud své úvahy o nedůvodnosti odvolání žalobce opřel kromě již
zmíněného zákona č. 186/1946 Sb. a zákona č. 42/1958 Sb. (a související
vyhlášky č. 43/1959 Ú.l.) zejména o vyhlášku č. 159/1959 Ú.l., konkretizující
podmínky vnitrostátního uplatnění nároků repatriantů ze Z. na náhradu za
nemovitosti. Ve vztahu k této vyhlášce aplikoval vyhlášku ministerstva místního
hospodářství č. 57/1957 Ú.l., která v § 13 a § 14 stanovila, že za rodinný
domek se považuje obytný dům, který obsahuje nejvýše pět obytných místností,
nepočítajíc v to kuchyně, nebo u něhož při větším počtu těchto místností
nepřesahuje úhrn podlahové plochy obytných místností (§ 19 a § 22) 120 m2.
Odvolací soud aplikoval též ustanovení obsažená v zákoně č. 212/2009 Sb.,
kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý
majetek, který zanechali na území P. v souvislosti s jejím smluvním postoupením
Svazu sovětských socialistických republik. Tímto zákonem bylo podle odvolací
instance nově založeno právo fyzických osob na vyplacení odškodnění za veškerý
nemovitý majetek zanechaný na P. V ustanovení § 3 zákona je stanoven okruh
oprávněných osob pro případ, že nárok byl řádně a včas uplatněn, ale nebylo o
něm rozhodnuto nebo nedošlo k výplatě vypořádání. Oprávněnou je osoba, která
nemovitosti na uvedeném území v období od 5. 11. 1938 zanechala a splnila další
podmínky podle odst. 1 (stala se občanem Československé republiky a je ke dni
účinnosti zákona občanem České republiky). V případě úmrtí oprávněné osoby
přechází podle § 3 odst. 2 a 3 zákona nárok na jejího manžela a děti (občany
ČR), na každého stejným dílem; nejsou-li tyto osoby, nárok zaniká. Odvozuje-li
žalobce svůj nárok z dědického práva (závěti), pak mezi tyto osoby nepatří.
Odvolací soud se též vyjádřil k účelu a povaze zákona č. 212/2009 Sb., který
nabyl účinnost dne 1. 10. 2009. Dovodil, že jde o zmírnění křivd náležející k
restitučnímu zákonodárství, provedené v mezích možností České republiky.
Konstituovaný nárok má osobní charakter, neboť vzniká buď přímo poškozeným,
nebo jeho manželu či pozůstalým dětem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že řízení má být
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání
opíral o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. V dovolání zejména
tvrdil, že odvolací soud sice provedl obsáhlý rozbor relevantní právní úpravy
týkající se náhrad za nemovitosti zanechané občany Československa na
Zakarpatské Ukrajině, ale tyto právní normy nesprávně vyložil. Poukázal na
nesprávný výklad zákona č. 42/1958 Sb. ve vztahu k vyhlášce ministerstva
financí č. 159/1959 Ú.l., jakož i na nesprávnou argumentaci odvolacího soudu v
případě aplikace § 3 odst. 2 a 3 zákona č. 212/2009 Sb. Též odkázal na
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva – na rozhodnutí velkého senátu ve
věci B. proti Polsku ze dne 22. 6. 2004 (stížnost č. 31443/96). Dovodil i dílčí
rozpory citovaných právních předpisů s Ústavou České republiky a s Listinou
základních práv a svobod. K těmto právním aspektům věci shrnul, že je považuje
za otázky zásadního právního významu (podrobněji bod X. dovolání). Žádal, aby
byly Nejvyšším soudem zrušeny rozsudky obou nižších instancí a věc vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání podrobně vyjádřila. Z jejího vyjádření je třeba – vedle
opakovaného ztotožnění se s argumenty odvolacího soudu – zmínit odkaz na nález
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/97, podle něhož se Česká republika rozhodla
vyjít z principu částečného zmírnění vzniklých křivd a je tak věcí suverénního
rozhodnutí státu, zda a v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny. Dále
je třeba uvést argumentaci ve vyjádření směřující proti výkladu žalobce, kterým
se ten snaží zpochybnit ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. (jako
podzákonného předpisu) o náhradě pouze za rodinný domek či nemovitosti vážící
se k drobnému hospodaření; žalovaná tvrdí, že kromě zákona č. 212/2009 Sb. jsou
zákon č. 42/1958 Sb. (zmocňující vládu ke konkretizaci zásad stanovení
příslušných náhrad) i vyhláška č. 159/1959 Ú. l. nadále součástí našeho
právního řádu a v nyní projednávané věci aplikovatelné. Jiný výklad nelze
přijmout i v zájmu právní jistoty účastníků. Žalovaná žádala, aby dovolací soud
dovolání žalobce zamítl. Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce opíral
přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněné
dovolací důvody o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a odst. 3 se nepřihlíží (v posuzované věci platí toto znění citovaného
ustanovení po změně a doplnění o. s. ř. zákonem č. 7/2009 Sb., viz bod 12. Přechodných ustanovení zákona a datum rozhodnutí odvolací instance po 1. 7. 2009). Dovolání není přípustné, neboť právní otázky, které v dovolání formuloval
dovolatel, byly již vyřešeny v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
2162/2009 ze dne 14. 9. 2009. Z textu § 237 odst. 3 o. s. ř. je také zřejmé, že
se dovolací soud nemohl zabývat v rámci svého přezkumu dovolacím důvodem podle
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. tvrzenými procesními vadami napadeného
rozsudku. Připojení dřívější Podkarpatské Rusi k Ukrajině jako svazové republice SSSR
bylo ve smluvní rovině mezi státy provedeno již shora zmíněnou smlouvou mezi
Československou republikou a SSSR, publikovanou pod č. 186/1946 Sb. Spolu se
smlouvou byl publikován též Protokol, jenž v z článcích 2 – 4 deklaroval
odškodnění osob optujících pro státní občanství druhé smluvní strany; to mělo
být provedeno podle zásad vypracovaných Likvidační komisí a vztahovat se na
nemovitosti zanechané na území druhé smluvní strany, nikoli na věci movité. Další právní vývoj směřoval k tomu, že jednotlivosti odškodnění, resp. vypořádání nároků (náhrad) za nemovitosti zanechané na území fyzickou osobou
opuštěné budou realizovány cestou právní úpravy provedené tou smluvní stranou,
pro jejíž státní občanství se fyzická osoba rozhodla. V Československé
republice došlo k vydání vládního nařízení č. 8/1947 Sb., podle něhož pak
docházelo k soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině; přihlášky
s potřebnými údaji o nemovitostech podávaly osoby, optující pro československé
občanství. Z dalších rozhodných právních norem je třeba uvést zákon č. 42/1958 Sb.,
(zkráceně) o úpravě některých nároků a závazků souvisejících s náhradami za
nemovitosti zanechané československými občany na Zakarpatské Ukrajině (na území
Ukrajinské SSR). Ustanovením § 1 odst. 2 tohoto zákona byla vláda zmocněna
stanovit zásady k tomu, které druhy majetku (nemovitostí) a v jaké výši se
nahradí oprávněným osobám, popřípadě jejich právním nástupcům. Následovalo usnesení vlády č. 938 z roku 1958 a poté vydání vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. Tato vyhláška stanovila v § 2 odst. 1, že podmínkou přiznání
nároku na náhradu je včas podaná (a určené náležitosti obsahující, viz odst. 3)
přihláška k náhradě. Ustanovení § 3 uvádělo, že se náhrada poskytne –
zestručněno - a) za rodinný domek, b) za hospodářské budovy a půdu drobných
zemědělců i nyní hospodařících v zemědělských družstvech nebo samostatně, c) za
pozemek zastavěný rodinným domkem či hospodářskými budovami v limitované
výměře, d) za budovy sloužící k provozu malé živnosti. Vztah k § 3 písm. a) vyhlášky č. 159/1959 Sb.
měla ustanovení § 13, § 14, § 19
a § 22 vyhlášky ministerstva místního hospodářství č. 57/1957 Ú. l. Podle
těchto ustanovení se rodinným domkem rozuměl obytný dům, který měl nejvýše pět
obytných místností (bez kuchyní). Při přesahu stanoveného počtu obytných
místností neměl přesahovat úhrn podlahové plochy obytných místností 120 m2. V
citovaných ustanoveních jsou uvedena i další kritéria pro posouzení domku jako
rodinného. Vlastnice zanechaných nemovitostí F. M. podala s účinností dne 5. 3. 1947
ministerstvu vnitra na předtištěném formuláři „Přihlášku k soupisu majetku
zanechaného na území Z.“ podle vl. nař. č. 8/1947 Sb. V přihlášce je označena
obytná nemovitost jako „činžovní dům“ (zčásti pronajatý četnické stanici a
zčásti finanční stráži) o zastavěné ploše 252 m2. Dále jsou uvedeny dvůr a
zahrada o výměře 1848 m2. Dům je oceněn obecnou cenou k roku 1938 ve výši
133.800,- Kč, dvůr a zahrada cenou 16.200,- Kč. K tomu lze z přihlášky i z tvrzení stran (neproběhlo o tom dokazování) dovodit,
že se jednalo o jednopodlažní nepodsklepený dům s přízemím, v němž byly dva
byty, a s podkrovím. Výměra obytné plochy činila 153,6 m2; obytných místností
bylo celkem 6 a kuchyně 2, přesah nad 120 m2 vznikl na základě větší výměry
kuchyní, které měly výměru 17,9 m2 a obě se proto započítaly do obytné plochy. F. M. byl výsledek vnitrostátního vypořádání nárokované náhrady za nemovitosti
sdělen dopisem ústředního likvidátora ministerstva financí ze dne 1. 3. 1961;
dopis je uvozen označením věci a jmenovaná se žádá, aby sdělení „vzala na
vědomí“. V dopise se píše, že jmenovaná sice podala náležitě přihlášku č. 437,
která byla projednána, ale pro přiznání náhrady podle vyhlášky č. 159/1959 Sb. „není právního podkladu“. Dopis zdůvodňuje zamítavé stanovisko k náhradě dvěma
důvody. První je ten, že „předmětný domovní majetek byl v letech 1941 – 1944
zničen v důsledku válečných událostí“ (to je sdělení sovětské likvidační
komise, které se podle žalobce nezakládá na pravdě – žalobce je vyvrací
potvrzením nynějšího správního úřadu v Lopuchově o tom, že budova byla z důvodu
špatného stavebního stavu zbořena v roce 1997 – do té doby sloužila podle
tvrzení žalobce jako škola a poté jako sídlo obecního úřadu, což je patrné i z
azbukou psaného potvrzení). Druhý důvod se opírá o již zmíněné posouzení právní
povahy domu jako nikoli rodinného domku ve smyslu vyhlášky č. 57/1957 Ú. l. (k
tomu namítá strana žalující v dovolání, že i ve vztahu k tehdejší úpravě je
nutno zohlednit vyhlášku č. 236/1959 Ú. l., jež znala pojem domů, které mají
plnit účel rodinných domků). Rodina M. pak, jak plyne ze žalobních tvrzení, považovala nadále svůj nárok na
náhradu za nemovitosti za oprávněný. Po smrti rodičů se stala jedinou
nositelkou nároku jejich dcera H. K. (podle § 1 odst. 3 vyhlášky č. 159/1959
Sb. též oprávněná osoba). Ta zemřela 8. 6. 1996 a jediným dědicem po ní –
závětním, univerzálním – se stal žalobce K. F. Podle tvrzení žalobce bylo o
jeho dědění, při němž se stal předmětem dědictví též nárok vůči státu na
předmětnou náhradu, rozhodnuto usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 8. 1997, sp. zn.
60 D 882/96. Dědic K. F. poté uplatnil nárok na náhradu za nemovitosti dne 7. 2. 2007 u
Ministerstva financí. Rozhodnutím ministerstva (ředitele odboru) ze dne 7. 3. 2008 nebyla náhrada přiznána; důvody nepřiznání jsou svou podstatou obdobné
těm, které byly použity v minulosti a ostatně se na tehdejší předpisy a jejich
aplikaci v konkrétním případě podrobně odkazuje. Následoval rozklad podaný ve lhůtě dědicem k ministru financí. Ten rozhodl – za
použití obdobných důvodů – dne 27. 6. 2008 tak, že se rozklad zamítá a napadené
rozhodnutí potvrzuje. Poté podal dědic dne 16. 7. 2008 žalobu k civilnímu soudu. Jak již shora uvedeno, Nejvyšší soud rozhodoval o obdobné problematice pod sp. zn. 28 Cdo 2162/2009. Řešil přitom otázku, jak posuzovat ve vztahu k § 3
vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. nárok žalobců, jejichž právní předchůdce zanechal na
Z. nemovitosti přesahující vymezení v citovaném ustanovení (umožňujícím
poskytnutí náhrady jen za nemovitosti v osobním vlastnictví nebo použitelné při
drobném soukromém hospodaření). Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího
soudu o zamítnutí žaloby byla zamítnuta. Dovolací soud v označené věci dovodil, že právní úprava provedená v zákonech č. 186/1946 Sb., č. 42/1958 Sb. a ve vyhlášce č. 159/1959 Ú.l. je v posuzované
věci použitelná a tedy stále platná. Výklad této právní úpravy, který provedl
odvolací soud, nelze označit za nesprávný. Tento výklad je obsažen i v
rozhodnutích Ministerstva financí a ministra financí o žádostech žalobců o
náhradu za nemovitosti, zanechané jejich právním předchůdcem na Z. Námitky
dovolatelů proti tomuto výkladu jej podstatně nezpochybňují a jsou především
úvahou o tom, zda je tato stále platná právní úprava adekvátní problematice
předmětných majetkových náhrad a zda je uspokojivá s ohledem na faktickou újmu
postižených osob. V mezidobí byl k problematice náhrad za nemovitosti zanechané na Z. vydán zákon
č. 212/2009 Sb. Ten však nic nemění na správnosti závěrů dovolacího soudu. Nově
vydaný zákon sice umožňuje uplatnit nyní nárok u Ministerstva vnitra (§ 4),
současně však vychází z kontinuity trvání nároků již dříve přihláškou
uplatněných. Je zřejmé, že i pro tyto nároky zákon zachovává co do druhu
nemovitostí jako měřítka ty předpisy, které byly rozhodné pro posouzení
oprávněnosti náhrady v řízení podle vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. Pokud tedy nemovitosti, za něž nyní požaduje náhradu žalobce, nesplňovaly znaky
rodinného domku podle § 3 písm. a) vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. ve spojení s již
citovanými ustanoveními vyhlášky č. 157/1957 Ú.l., pak platí závěry již
vyslovené a nárok na náhradu nebyl uplatněn po právu. Zákon č. 212/2009 Sb. omezuje v § 3 odst. 2, 3 okruh oprávněných osob - kromě
osoby zanechavší nemovitosti - na jejího manžela a děti. Zároveň konstruuje
prekluzi nároku formulací, že v případě úmrtí těchto osob nárok zaniká. Nepřímo
tak, na rozdíl od vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., vylučuje dědění nároku. V tomto
ohledu by mohl mít žalobce závažné námitky, poněvadž se již v roce 1997 dědicem
nároku stal a jako dědic jej také nyní uplatňuje. Pro právní posouzení věci
však zůstává určující, že předmětné nemovitosti nesplňovaly znaky rodinného
domku podle relevantních právních předpisů.
V posuzované věci tedy nedošlo ke kontradikci soudního rozhodování a Nejvyšší
soud již obdobnou věc posuzoval bez toho, že by nyní měl v úmyslu své právní
posouzení věci měnit. Zákonné podmínky ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst.
3 o. s. ř. tedy nebyly splněny a dovolání žalobce se proto podle § 243c odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítá.
Strana žalovaná byly v řízení úspěšná, v souvislosti s vyjádřením k dovolání jí
však nevznikly žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu