28 Cdo 1386/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Obec Č. V., zastoupené advokátkou, proti
žalovanému P. f. České republiky, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 12 C 227/2002, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. .3.
2003, čj. 19 Co 47/2003-40, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 20. 11.
2002, čj. 12 C 227/2002-23, určil, že žalobkyně je
vlastníkem blíže pozemků č. 54, č. 238/a a č.238/2 v obci Č. V., a to podle §
2a odst. 1 písm.a) zákona č. 172/1991 Sb., o majetku obcí. Šlo původně o
majetek, který byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945
Sb., a odevzdán do vlastnictví obci Č. V.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který se opíral o rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 423/97. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí
záviselo na posouzení, zda byly pozemky žalobkyni přiděleny jako přídělci
rozhodnutím příslušného orgánu o přídělu, vydaným podle některého z dekretů
prezidenta republiky nebo dalších zákonů, uvedených v §2a zákona č.172/1991 Sb.
Dospěl k závěru, že povaha řízení o rozdělení zkonfiskovaného majetku podle
části třetí dekretu č. 108/1945 Sb. nedovoluje přijmout jiný závěr, než že šlo
o řízení přídělové.Na tom nemůže nic změnit ani text rozhodnutí odevzdání
konfiskovaného nemovitého majetku obci, podle kterého byly nemovitosti uvedené
v připojeném seznamu z přídělového řízení vyňaty. Stalo-li se tak totiž proto,
aby z majetku, který ze zákona přešel na Československou republiku, byly určené
nemovitosti odevzdány obci, šlo o přídělové řízení a rozhodnutí podle této
normy. Z textu rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku pak vyplývá, že
šlo o odevzdání do vlastnictví obce. Toto rozhodnutí bylo vydáno orgánem, který
byl k tomu povolán zákonem a z mezí své pravomoci nevykročil. Jeho správnost
nemůže proto soud přezkoumávat.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že rozhodnutí soudu má zásadní právní význam (§ 237 odst.1
písm.c/ OSŘ), přičemž právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za
nesprávné. Poukazuje na § 1 odst.1 a § 5 odst. 1 vyhlášky č.1587/1946 Úl. s
tím, že majetek vyňatý z přídělového řízení se nepřiděloval, ale odevzdával. V
dané věci nebyla obec jako přídělce označena a nesplnila proto předpoklad
přídělu, jak vyplývá z § 2a zákona č.172/1991 Sb. Vlastnické právo bylo na
základě předmětného rozhodnutí vloženo pro Československý stát - správa
národního výboru obce Č. V. Termín odevzdání majetku také neodpovídá přídělu,
jehož režim je upraven v § 8 dekretu č.108/1945 Sb. K odevzdání předmětných
nemovitostí došlo teprve poté, co byly vyjmuty z přídělového řízení. Nejedná se
tedy o případ, kdy je možno aplikovat ustanovení § 2a zákona č.
172/1991 Sb. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy rozhodly správně, a
v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 423/97, který tuto
problematiku podrobně řeší. Podle jejího názoru není rozhodující pojmenování
úkonu předání do vlastnictví, ale zda se konalo řízení podle
příslušných dekretů prezidenta republiky a navazujících zákonů upravujících
zkonfiskování majetku a jeho předání do vlastnictví třetích osob, odlišných od
původního majitele. Okolnost, že k odevzdání do vlastnictví obce došlo
příslušným správním orgánem, nebyla zpochybněna. Žalobkyně vyslovuje i názor,
že dovolání ani není přípustné s ohledem na to, že věc byla již vyřešena
rozhodnutím Ústavního soudu, s nímž jsou rozsudky obou soudů v souladu.
Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v § 241 a § 241a OSŘ a
dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. S ohledem na povahu rozsudku
odvolacího soudu, jež je rozhodnutím potvrzujícím, přichází do úvahy
přípustnost dovolání pouze z důvodu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle něj je dovolání přípustné mj. proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení, jež obsahuje
demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím
soudem za otázku zásadního významu tak předně plyne, že pod uvedený pojem
diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy
rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěr respektujících závěrů
judikatury Ústavního soudu České republiky. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu
se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného
soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř
.
O takový případ jde v posuzované věci.
Jak plyne z podrobného a srozumitelného odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu, jež převzal skutková zjištění a z nich plynoucí právní posouzení soudu
prvního stupně, odvolací soud vyložil, že povaha řízení o rozdělení
zkonfiskovaného majetku podle části třetí dekretu č. 108/1945 Sb., odůvodňuje
jedině závěr, že šlo o řízení přídělové. Text rozhodnutí příslušného správního
orgánu, byť odlišného znění hovořící o odevzdání, nemůže být s citovanou
normou, to je dekretem, v rozporu. Přitom odvolací soud správně dovodil
vázanost soudu obsahem tohoto správního rozhodnutí, jež bylo vydáno v mezích
pravomocí zmíněných orgánů a jehož soudní přezkum je v současné době vyloučen.
Tento závěr odvolacího soudu je v souladu se závěry rozhodnutí Ústavního soudu
České republiky sp. zn. II. ÚS 423/97 týkající se uvedené problematiky.
Tvrzení dovolatele se přitom opírá o gramatický výklad podzákonné
normy, totiž § 5 odst. 1 vyhlášky č. 1587/1946 Úředního listu. Dovolací soud
nemá pochybnosti o správnosti výkladu, který zaujal odvolací soud, a to zejména
v té části (srov. stranu 3 odstavec první a druhý odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu), podle něhož nemovitosti uvedené v připojeném seznamu z
přídělového řízení byly vyňaty, což se stalo za tím účelem, aby z nepřátelského
majetku, který ze zákona přešel na Československou republiky, byly určené
nemovitosti odevzdány obci. Posledně zmíněný závěr ostatně – opět podle
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – plyne výslovně z textu rozhodnutí
správního orgánu. Dovolací soud neshledává rozpor v uvedeném posouzení
odvolacího soudu a jejím řešení zaujatým ve shora zmíněném rozhodnutí Ústavního
soudu. Nedospěl proto k závěru, že by byly splněny podmínky ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k ustanovení § 237 odsdt. 3 o.s.ř.
Podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 218 písm. b) o.s.ř. proto
dovolací soud dovolání odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 151 osdt. 1 o.s.ř., §141 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel nebyl v dovolacím
řízení úspěšný, ve vztahu k vyjádření žalobce pak nebylo možno toto hodnotit
jako úkon právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu