ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů:
1. J. L., 2. M. N., zastoupených Mgr. Michalem Šimků, advokátem, 110 00 Praha
1, Spálená 21, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 21. 10. 2010, sp. zn.
36 Co 97/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod
sp. zn. 6 C 387/2006 (žalobců J. L. a M. N., zastoupených Mgr. Michalem Šimků,
advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3,
Husinecká 11a, o převod náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 6. 11. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 3 z 10. 3. 2008, č. j. 6 C 387/2006-122. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalovaný Pozemkový fond ČR je
povinen bezúplatně převést do vlastnictví žalobců (každému z nich z jedné
poloviny) pozemky z vlastnictví státu v ceně 2.454.250,- Kč (jako náhradní
pozemky za nevydané pozemky parc. č. 367 /o výměře 757 m2/, parc. č. 368 /o
výměře 2226 m2/, parc. č. 371 /o výměře 3318 m2/, část pozemku parc. č. 1771 /o
výměře 43 m2/, část pozemku par. č. 1772 /o výměře 108 m2/, část pozemku parc. č. 1774 /o výměře 910 m2/, část pozemku parc. č. 1780 /o výměře 1727 m2/ v
katastrálním území H. /obec Hlavní město Praha/, vedené u Katastrálního úřadu
pro hlavní město Praha /katastrální pracoviště Praha/). Žalovanému Pozemkovému
fondu ČR bylo uloženo nahradit žalobcům náklady řízení částkou 48.552,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo dále
uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 3 soudní poplatek 1.000,- Kč
do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 21. 10. 2010, sp. zn. 36 Co 97/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 3 z 10. 3. 2008, č. j. 6 C 387/2006-122, změněn ve
věci samé tak, že se žaloba žalobců zamítá. Bylo také rozhodnuto, že žádný z
účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve výroku o soudním poplatku byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že
se žalovanému Pozemkovému fondu ČR povinnost k zaplacení tohoto poplatku
neukládá. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl k
závěru, že odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR je důvodné. Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u
Magistrátu hlavního města Prahy – Pozemkového úřadu Praha, který rozhodnutími z
1. 9. 1997, 7. 5. 1999, 11. 10. 1999 a 11. 3. 2002, č. j. PÚ 3278/92, PÚ
1085/99, PÚ 263/91 a PÚ 700/02, rozhodl, že žalobci nejsou vlastníky částí
pozemků parc. č. 367 /o rozloze 757 m2/, parc. č. 368 /o rozloze 2226 m2/,
parc. č. 371 /o rozloze 3318 m2/, parc. č. 1771 /o rozloze 43 m2/, parc. č. 1772 o rozloze 108 m2/, parc. č. 1773 /o rozloze 728 m2/, parc. č. 1774 /o
rozloze 910 m2/ a parc. č. 1780 /o rozloze 1127 m2/, neboť tyto pozemky není
možné vydat a J. L. a M. N. mají nárok na vydání jiných náhradních pozemků. Ohledně těchto pozemků i dalších pozemků totiž už v roce 1947 vyhotovil
Stavební úřad hlavního města Prahy plán se zakreslenou komunikací ze Záběhlic
do Hostivaře, na jehož základě bylo Komunikačním úřadem hl. m. Prahy
doporučeno, aby dotčení vlastníci pozemků na nich přestali hospodařit; mezi
dotčenými osobami byli i H.a I. L., právní předchůdci žalobců. Dne 26. 9. 1951
vydal Ústřední národní výbor hl. m. Prahy povolení k zahájení provozu
elektrické dráhy zahradní město – Hostivař s tím, že provoz bude zahájen 3. 1. 1954. Dne 8. 4. 1958 vydal Magistrátní úřad hl. m.
Prahy rozhodnutí o vykoupená
vlastnictví O. L. k pozemkům parc. č. 371, parc. č. 368, parc. č. 1771, parc. č. 1772, parc. č. 1773 a parc. č. 1774 v katastrálním území H. podle ustanovení
§ 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb.; postupním prohlášením ze 4. 4. 1964 pak
ještě O. L. převedl na stát i pozemek parc. č. 367 v katastrálním území H. Pro
účely předmětné komunikace byla zabrána i část pozemků, o něž jde v tomto
řízení. Odvolací soud dále uváděl, že i když fakticky byly uvedené pozemky v roce 1958
i v roce 1964 zastavěny tramvajovou tratí, „jejich právní stav (tedy jejich
druhové určení) je dán zápisem v evidenci nemovitostí, protože o změně pozemků
tu nebylo rozhodnuto“; charakter pozemků, za které je poskytováno náhrada, je
tu druhově určen pravomocnými rozhodnutím pozemkového úřadu, ze kterého mu
Pozemkový fond ČR vycházet. Druhově určený stav pozemků byl v době, kdy byly
uváděné pozemky zabrány státem, nadále takový, jak to vyplývá z evidence
nemovitostí a jak z něho také vycházel pozemkový úřad ve svém rozhodnutí. Nelze, podle názoru odvolacího soudu, akceptovat názor žalobců, že pozemky
odevzdal právní předchůdce žalobců státu již zastavěné. Odvolací soud dospěl k
právnímu závěru, že „skutečnost, že v evidenci nemovitostí zůstaly pozemky i
nadále vedeny jako pole (louky) i poté, kdy byly zastavěny tramvajovým tělesem,
se neprojevila k újmě žalobců“. Odvolací soud zdůrazňoval, že Pozemkový fond ČR vycházel z charakteru pozemků,
jak byly označeny v pravomocném rozhodnutí pozemkového úřadu a cenu pozemků
stanovil v souladu s ustanovením § 14 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o
půdě) podle cenových předpisů, platných v době účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (tj. podle vyhlášky č. 182/1988 Sb.); podle ustanovení § 14 odst. 4 vyhlášky č. 182/1988 Sb. činila cena pozemků s charakterem určení 75 % ceny orné půdy podle
bonity uvedené v příloze této vyhlášky. Tímto způsobem byly pozemky žalobců
Pozemkovým fondem ČR správně oceněny, dovozoval odvolací soud; požadavek
žalobců, aby cena pozemků tu byla uvažována jako zastavěná plocha v Hlavním
městě Praze částkou 250,- Kč za m2, není podle názoru odvolacího soudu, ničím
podložena. Odvolací soud dále zdůrazňoval, že měl při svém rozhodnutí na zřeteli i v této
věci vydané rozhodnutí dovolacího soudu )Nejvyššího soudu ČR z 29. 9. 2009, 28
Cdo 3381/2009), v němž dovolací soud zaujal právní názor, že v této právní věci
žalovaným vznesená námitka promlčení nároku není důvodná, když k zániku práva
oprávněné osoby na převod pozemků z vlastnictví státu dochází ze zákona, ovšem
pouze v případech, jde-li o právo náležející osobám, které je získaly
postoupením. Dovolací soud byl však ve svém rozhodnutí tohoto názoru, že mezi
takovou kategorii žalobci v této právní věci nepatří. Dovolací soud pak ve svém
rozhodnutí z 29. 9.
2009 označil v této právní věci za předčasný názor, že
nárok žalobců byl již vypořádán; dovolací soud měl za to, že uspokojení nároku
žalobců tu nelze posuzovat pouze ze skutečnosti, že žalovaný fond již převedl
žalobcům některé pozemky v celkové hodnotě 2.371.135,70 Kč bez provedení
zjištění o skutečné výši restitučních nároků žalobců. Odvolací soud tedy v
dalším průběhu řízení měl za to, že po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu
byly v tomto sporu již závazně vyřešeny závažné otázky, a to otázka namítaného
promlčení nároku žalobců, vypořádání těchto nároků a také otázka, že na tuto
právní věc nedopadá zákon č. 87/1991 Sb. Odvolací soud měl proto za to, že pro
další průběh řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu tu zůstala
sporných pouze otázka výše ocenění pozemků, za které má být poskytnuta náhrada. Odvolací soud vyházel z uvedených závěrů dovolacího soudu v dalším průběhu
řízení pak dospěl k výslednému závěru, že žalovaným Pozemkovým fondem ČR byly
pozemky, o něž jde v tomto řízení, správně oceněny, není důvod pro změnu tohoto
ocenění a také že náhrada za pozemky byla již žalobcům poskytnuta. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu tak, že žalobu žalobců zamítl. Ohledně nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud s odkazem
na ustanovení § 244 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s
přihlížením k tomu, že žalovanému Pozemkovému fondu ČR náklady v tomto řízení,
v této jeho fázi, nevznikly. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o poplatkové povinnosti žalovaného změnil
odvolací soud tak, že tato povinnost nebyla žalovanému fondu uložena, neboť
žalobci, kteří byli věcně osvobozeni od soudních poplatků nebyli ve věci
úspěšní, takže žalovanému nevznikla poplatková povinnost podle ustanovení § 2
odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 1. 12. 2010 a dovolání ze strany těchto dovolatelů bylo 31. 1. 2011 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 3, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve
všech jeho výrocích a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé
poukazovali na to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudní ho řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že
řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního
řádu), dále že rozhodnutí odvolacího soudu vycházení ze skutkového zjištěním,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu). Dovolatelé pokládají za nesprávný názor odvolacího soudu, že při ocenění
pozemků v tomto sporu je třeba vycházet z právního stavu pozemků, z jejich
druhového určení podle zápisu v evidenci pozemků.
Tento názor je tu v rozporu
se skutečným stavem pozemků v době jejich převzetí státem; na tom nemůže nic
změnit, podle názoru dovolatelů, skutečnost, že předmětné pozemky byly zvůlí
tehdejších orgánů zapsány do evidence nemovitostí jako zastavěná plocha až v
roce 1978. Jde tu, podle názoru dovolatelů, o zjevnou diskriminaci těch
restituentů, kteří měli tu smůlu, že v jejich případě stát nezapsal (v rozporu
s tehdejšími předpisy) do evidence nemovitostí to druhové určení pozemků, které
tyto pozemky opravdu měly (tedy pozemky stavební). Tato argumentace odvolacího
soudu (že jde o zemědělské pozemky) se opírá o opomenutí či úmyslnou nečinnost
státních orgánů a institucí a vede k dalším nespravedlnostem vůči restituentům. Dovolatelé rovněž pokládají za zcela nesprávný právní závěr odvolacího soudu,
že za nevydané pozemky tu „převážně již byla náhrada poskytnuta a není důvod
pro rozhodnutí, které by ocenění pozemků mělo změnit“. Tento závěr nemá v
soudním spise žádnou oporu a není zřejmé, jak a proč k němu soud došel. Žalobci
trvají na tom, že jim nebyla za nevydané pozemky poskytnuta náhrada
odpovídající „ceně pozemků a že tvrzení soudu o poskytnutí náhrady „v převážné
výši“ nemá oporu v provedených důkazech a nezakládá se na právě. Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČRT k dovolání dovolatelů bylo pouze
uvedeno, že toto dovolání je nedůvodné, protože odvolací soud věc správně
posoudil po právní stránce a s jeho názory, vyjádřenými v rozhodnutí o odvolání
žalobců, se Pozemkový fond ČR ztotožňuje. Dovolání dovolatelů je tu přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé. Dovolatelé uplatňovali ve svém dovolání dovolací důvody s poukazem na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a na ustanovení § 241a odst. 3
občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu lze dovolání
proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podat z toho důvodu, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudního rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o vadu řízení jde
tehdy, jestliže se nesprávný postup sodu v řízení projevil v průběhu řízení
(nikoli až při rozhodování); o vadu řízení jde zejména tehdy, jestliže
nesprávný postup soudu vedl k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před
soudem. – Podle názoru dovolacího soudu k takové vadě řízení v řízení o této
právní věci nedošlo. Podle ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu je-li dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (jako tomu je v
daném případě) lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu soudního spisu v
podstatné části oporu v provedené dokazování. Podle rozhodnutí uveřejněného pod č.
8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vycházejí rozhodnutí soudu ze skutkového
zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestli-že soud
vzal zajištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá
za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z
obsahu spisu naopak vyplývá. Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském
soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže
zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v právní úpravě
dovolacích důvodů v občanském soudním řádu (nyní v § 241a občanského soudního
řádu). Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocená důkazů (§ 132
občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady
volného hodnocení důkazů soudy. Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu lze dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podat z tohoto důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního
předpisu anebo jestliže si soud aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil
(srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek text na str. 13 /45/). V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 11 odst. 2 a § 11a zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) v
souvislosti i s ustanoveními vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášek č. 40/1991 Sb. a č. 393/1991 Sb.), o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů,
úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a úhradách za dočasné
užívání pozemků. Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. pozemkový fond převádí
pozemky oprávněným osobám podle tohoto zákona bez úplatně do vlastnictví z
vlastnictví státu, a to v případech, v nichž podle ustanovení § 11 odst. 1
zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky nebo jejich části oprávněné osobě vydat. –
Tento převod se nyní uskutečňuje za podmínek stanovených v § 11a zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění účinném od 14. 2. 2006 po novelizaci provedené zákonem
č. 131/2006 Sb.). Podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. náleží oprávněné osobě
náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydá a za který nebyl
poskytnut jiný pozemek. Náhrady za pozemky v těch případech, kdy je v zákoně č. 229/1991 Sb. stanoveno,
že nemovitost nelze vydat (§ 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), nebo kdy
nemovitost zanikla či je ve vlastnictví toho, kdo není povinnou osobou (§ 5
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) poskytuje stát (§ 16 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb.). Pasivní legitimace Pozemkového fondu ČR je dána tehdy, převzal-li tento
fond závazky povinných osob (viz č. 16/1996, str. 53-54 (131-132/ Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. se tento zákon
vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. se tento zákon
vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží. Půdou ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (s přihlédnutím k zákonu č. 334/1992 Sb., o zemědělském půdním fondu) se rozumí zejména orná půda, vinice,
chmelnice, zahrady, ovocné sady, pastviny a lesní pozemky; str. 46 /124/ Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro zahrnutí půdy do zemědělského půdního fondu je vedle znaku faktického
(obhospodařovanost půdy zemědělsky) určující i znak právní (tj. označení v
katastru nemovitostí) (k tomuto závěru dospěl už např. Vrchní soud v Praze v
rozhodnutí sp. zn. 6 A 901/94, evidovaném i v evidenci judikatury, vedené u
Nejvyššího soudu ČR). – K rozlišení toho, zda se na řešený případ půdy vztahují
ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. či zákona č. 87/1991 Sb., bude zpravidla
sloužit zápis v pozemkové knize či v evidenci nemovitostí; rozhodující je stav
v době přechodu (převodu) majetku na stát. Rozhodnutí příslušného orgánu o
vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu má vždy význam jen ex nunc. Při změně klasifikace půdy (včetně zemědělské půdy) má význam, zda se cena v
době převodu pozemku pohybovala v rámci platných cenových předpisů a v jaké
době od přechodu (převodu) ke změně kvalifikace došlo (srov. nález Ústavního
soudu ČR z 10. 4. 1996, I. ÚS 78/95, uveřejněný pod č. 29 ve svazku 5 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). V daném případě v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu z 29. 9. 2009 (28
Cdo 3381/2009 Nejvyššího soudu), vydaném v téže právní věci, uváděl dovolací
soud zjištění, že tu „žalovaný Pozemkový fond ČR převedl již na žalobce Josefa
Lustiga a Milenu Netušilovou některé pozemky v celkové hodnotě 2.371.135,70 Kč
a co do výše dosud tvrzeného dosud neuspokojeného nároku se žalobci a žalovaný
fond zatím rozcházejí asi co do ceny 197.000,- Kč. – Z tohoto závěru dovolacího
soudu odvolací soud v dalším průběhu řízení vycházel (ve smyslu ustanovení §
243d a § 226 občanského soudního řádu), ale další výši neuspokojeného nároku v
dalším průběhu řízení už neshledal. SD přihlížením k uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným závěrům z
publikované judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací
soud vycházel i v tomto dalším dovolacím řízení v téže právní věci, nebylo
možné u přípustného dovolání dovolatelů dospět přesvědčivě k závěru, že by tu
odvolací soud svým rozsudkem ze dne 21. 10. 2010 (sp. zn. 36 Co 97/2008
Městského soudu v Praze) posoudil projednávanou právní věc podle nesprávných
právních předpisů anebo s nesprávným výkladem použitých právních předpisů
(který by se zjevně lišil od výkladových závěrů z publikované judikatury, shora
citované, jakož i od závěrů předchozího rozhodnutí dovolacího soudu, vydaného
29. 9. 2009 v téže právní věci (28 Cdo 3381/2009 Nejvyššího soudu) anebo že by
odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není.
A protože, jak již
bylo uvedeno, nebyla v řízení u odvolacího soudu zjištěna v průběhu řízení ani
vada řízení, jež by odňala účastníku řízení možnost účastnit se jednání u
soudu, nebylo tu možné mít za to, že přípustné dovolání dovolatelů je také
dovoláním důvodným. Nezbylo proto dovolacímu soudu než dovolání dovolatelů zamítnout podle
ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, neboť tu rozhodnutí
odvolacího soudu nebylo na místě zrušit jako rozhodnutí nesprávné. Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému Pozemkovému fondu ČR
v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.