28 Cdo 3381/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., ve věci žalobců a) J. L., a b) M. N., obou zastoupených advokátem, proti
žalovanému P. f. ČR, o určení výše nároku na převod náhradních pozemků, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 387/2006, o dovolání žalobců
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.2.2009, č.j. 36 Co
97/2008-142, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.2.2009, č.j. 36 Co
97/2008-142, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 10.3.2008, č.j. 6 C 387/2006-122, Obvodní soud
pro Prahu 3 vyhověl žalobě, jíž se žalobci domáhali určení existence povinnosti
žalovaného převést bezúplatně do jejich vlastnictví jiné (náhradní) pozemky za
pozemky, které jim nelze jako osobám oprávněným vydat, označené ve výroku
rozsudku, v hodnotě 2.454.250,- Kč, v rozsahu jedné poloviny připadající
každému z žalobců (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II) a o poplatkové povinnosti žalovaného (výrok III). Vycházel ze zjištění, že
žalobci jsou oprávněnými osobami (§ 4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen
„zákon o půdě“), jejichž pozemky (pozemky jejich právního předchůdce, O. L.)
přešly na stát v rozhodné době způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 písm. b) zák. o
půdě. Vydání označených pozemků brání překážka spočívající v jejich
zastavěnosti (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), jak vyplývá
z rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu. Nárok na převod náhradních pozemků
podle § 11 odst. 2 zákona o půdě uspokojil žalovaný pouze částečně, převodem
pozemků v hodnotě 2.371.135,70 Kč, smlouvami uzavřenými mezi stranami dne
3.5.1999, 19.5.1999 a 16.4.2002. Vycházel přitom z nesprávného ocenění odňatých
pozemků, které byly pozemky nikoliv zemědělskými, nýbrž pozemky určenými k
zastavění. Při správném ocenění pozemků zbývá dosud k vypořádání nárok žalobců
v hodnotě 2.454.250 Kč. Otázka výše nároku je mezi stranami sporná a podle
závěru obvodního soudu mají proto žalobci naléhavý právní zájem na určení
existence sporného práva podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu (o.s.ř.).
Za neopodstatněnou označil obvodní soud námitku promlčení práva, vznesenou
žalovaným v průběhu řízení, s odůvodněním, že podaná žaloba je prostředkem k
ochraně vlastnického práva, které se podle zákona, ustanovení § 100 odst. 2
občanského zákoníku, nepromlčuje. K zániku práva na převod náhradních pozemků
podle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě dochází pouze u osob, které jej získaly
postoupením.
K odvolání žalovaného odvolací soud shora označeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Dospěl
přitom k jinému právnímu závěru, a to sice, že žalobci uplatňované právo je
promlčeno. Odmítl, že by žaloba byla prostředkem ochrany již existujícího
vlastnického práva žalobců. Podle jeho názoru jde o uplatněný majetkový nárok,
jehož výše je mezi stranami sporná. Odkaz soudu prvního stupně na nález
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 označil za nepřípadný, jelikož se týká
pouze těch případů, v nichž k uspokojení nároku oprávněných osob „vůbec“
nedošlo. O takovou situaci se v tomto případě nejedná, jelikož nárok žalobců
byl již uspokojen převodem jiných pozemků. Poslední ze smluv
o převodu pozemků byla uzavřena dne 16.4.2002, právo na další majetkové
vypořádání mohli žalobci u soudu uplatnit již 17.4.2002 a jelikož žalobu
podali až 6.11.2006, učinili tak po uplynutí tříleté promlčecí doby (§ 101 obč.
zák.). Podle odvolacího soudu žaloba nemůže obstát i proto, že z již uzavřených
smluv o převodu náhradních pozemků nevyplývá, že by jimi došlo pouze k
částečnému vypořádání nároků žalobců. Smlouvy nejsou stiženy žádnou vadou,
která by je činila neplatnými, a je třeba mít za to, že nárok žalobců byl již
vypořádán (uspokojen) v plném rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost dovozovali z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Odkázali v něm na
dovolací důvody uvedené v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř.
Konkrétně namítali, že výše jejich restitučního nároku nebyla stanovena
rozhodnutím, ale učinil tak sám žalovaný; jeho postup nemohli žalobci ovlivnit.
Tuto skutečnost nevzal odvolací soud na vědomí a při řešení otázky promlčení
práva nepřihlédl ke smyslu a účelu restitučních předpisů, jímž je zmírnění v
minulosti spáchaných majetkových křivd. Určovací žaloba je prostředkem ochrany
dříve nerespektovaných vlastnických práv žalobců, která se podle zákona
nepromlčují. Výklad podaný odvolacím soudem o nepromlčitelnosti vlastnického
práva pokládají žalobci za nepřípustně zužující. Nesprávný je i závěr
odvolacího soudu, že nároky žalobců byly úplně vypořádány již smlouvou
uzavřenou stranami dne 16.4.2002; toto zjištění soudu nemá oporu v provedeném
dokazování a odporuje i tvrzením žalovaného, který připustil, že dosud došlo k
vypořádání pouze částečnému. Právo na převod náhradního pozemku mohou žalobci
uplatnit až po konečném rozhodnutí soudu o výši restitučního nároku. Odvolací
soud pominul
i žalobci vylíčené skutečnosti, z nichž dovozovali, že uplatnění námitky
promlčení žalovaným je zde výkonem práva, který odporuje dobrým mravům (§ 3
odst. 1 obč. zák.). Z účastníky uzavřených smluv o převodu náhradních pozemků
nelze dovodit, že by tím došlo k úplnému uspokojení nároku žalobců, jak
nesprávně uzavírá odvolací soud. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) postupoval v
dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009
(srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění,
že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými
advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř. a že
jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř.), přezkoumal rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu (§ 242 odst. 1
o.s.ř.), z odvolatelem uplatněných dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 o.s.ř.) a
shledal dovolání opodstatněným.
Rozhodnutí odvolacího soudu o neopodstatněnosti žaloby je založeno
na dvou právních závěrech, a to sice že žalobou uplatněné právo je promlčeno a
(současně) je žalobci uplatňován nárok, který již žalovaný dříve uspokojil.
Jakkoliv jde o závěry vzájemně si odporující, je třeba na prvém
místě připomenout, že soudy projednávaná žaloba je žalobou o určení práva
žalobců ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., kdy řešenou otázkou (mezi stranami
spornou) je zejména výše restitučního nároku žalobců, práva na převod
náhradních pozemků za pozemky zastavěné ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o půdě.
Nejedná se tudíž o žalobu o splnění povinnosti vyplývající z právního vztahu
nebo porušení práva (§ 80 písm. b/ o.s.ř.). Podaná žaloba o určení existence
práva je zde právním prostředkem k odstranění nejistoty v právních poměrech
účastníků a až po vyřešení otázek mezi účastníky sporných, půjde-li o
rozhodnutí pro žalobce příznivé, mohou své právo na převod náhradních pozemků
uplatnit u žalované, nyní i postupem podle § 11a zákona o půdě, na podkladě
veřejných nabídek žalovaného. Obrana žalovaného jako dlužníka (osoby povinné k
uspokojení nároku na převod náhradních pozemků) námitkou promlčení nemůže být
úspěšná již proto, že promlčením práva (o jehož určení se žalobcům jedná) – na
rozdíl od prekluze (§ 583 obč. zák.) – právo nezaniká. K zániku práva
oprávněné osoby na převod pozemků ve vlastnictví státu dochází ze zákona (srov.
§ 13 odst. 5 a 6 zákona o půdě, čl. VI zák. č. 253/2003 Sb.), ovšem pouze
jde-li o právo náležející osobám, které je získaly postoupením (srov. nález
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jímž byla zmíněná ustanovení o zániku
práva ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům zrušena). Mezi takovou
kategorii osob – jak se ze skutkových zjištění soudů obou stupňů podává –
žalobci nepatří.
Předčasný (a tím i nesprávný) je i závěr odvolacího soudu o tom,
že nárok žalobců na převod náhradních pozemků již žalovaný v plném rozsahu
uspokojil (vypořádal). Na úplné uspokojení nároku nelze usuzovat pouze ze
zjištění, že žalovaný již převedl na žalobce některé pozemky (v celkové hodnotě
2.371.135,70 Kč), bez zjištění o skutečné výši restitučního nároku žalobců,
která je mezi účastníky sporná. Přitom – jak se z obsahu spisu podává – i
žalovaný připouští, že nárok žalobců v plné míře dosud neuspokojil, tvrdíc, že
k uspokojení zbývá restituční nárok nejméně v rozsahu 197.073,90 Kč (viz jeho
vyjádření k žalobě, založené na čl. 73-74 spisu), byť se názory obou stran na
výši dosud neuspokojeného nároku jinak rozcházejí.
Pokud jde o stanovení počátku běhu promlčecí doby u nároků
vyplývajících ze zákona o půdě, považuje dovolací soud na tomto místě za vhodné
připomenout závěry plynoucí z jeho dosavadní rozhodovací praxe, vyjádřené
kupříkladu v rozsudku ze dne 22.10.2002, sp. zn. 28 Cdo 1266/2002, v němž
vyslovil, že při hodnocení konkrétních okolností případu je třeba mít na
zřeteli i nejasnosti, které provázely uplatňování nároků a způsob jejich
vypořádání. Právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými
a ustálenými právní vztahy, známými z klasických forem občanského práva
hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v
dlouhých časových termínech. To platí i pro nároky na převod jiných
(náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, při jejichž uspokojování
jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované P.
f. ČR, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní
parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší
a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry formulované
Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 4.3.2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, popř.
nálezu ze dne 30.10.2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Z judikatorní praxe
dovolacího soudu současně vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá
svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady,
počíná promlčecí doba běžet zásadně až dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že
povinná osoba nehodlá plnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2002,
sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, popř. rozsudek ze dne 23.1.2003, sp. zn. 28 Cdo
995/2002). V rozsudku ze dne 18.1.2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, dovolací soud
současně vyslovil, že při posuzování námitky promlčení práva vyplývajícího z
restitučního předpisu, uplatněné povinnou osobou, je namístě zkoumat, zda nejde
o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (shodně
nález Ústavního soudu ze dne 15.1.1997, sp. zn. II. ÚS 309/95).
Právní posouzení věci odvolacím soudem proto správné není a
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl žalobci uplatněn
opodstatněně. Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném
výroku I, o věci samé, jakož
i v závislých nákladových výrocích II a III, a v tomto rozsahu věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, §
243b odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení
vázán; v novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení
(§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu