28 Cdo 995/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobců A) M. H., B) Ing. J. K. a C) Ing. F. K.,
zastoupených advokátem, proti žalovanému Družstvu O., o zaplacení náhrady za
znehodnocení obytných a hospodářských budov, vedené u Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 160/99, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11.12.2001, čj. 18 Co
289/2001-175, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11.prosince
2001, čj. 18 Co 289/2001-175, pokud směřuje do výroku, jímž byl potvrzen
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně v části, týkající se zaplacení částky
25.046, 60 Kč s úroky z prodlení každému z žalobců, se zamítá.
II. Ve zbývající části se tento rozsudek zrušuje a věc se vrací Krajskému
soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 2.5.2001,
čj. 6 C 160/99-165, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovanému
bylo uloženo zaplatit každému z žalobců částku 201.455,30 Kč s 16% úrokem od
1.1.1999 do zaplacení jako náhradu za znehodnocení jejich zemědělských staveb,
vedlejších staveb a venkovních úprav podle § 23 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"), a částku 25.046,60 Kč s 16%
úrokem z prodlení od 1.1.1999 do zaplacení jako náhradu za znehodnocení obytné
části zemědělské usedlosti, oplocení, vedlejších staveb a
venkovních úprav podle § 14 zákona o půdě.
Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil. Souhlasil se skutkovými a právními závěry soudu
prvního stupně, podle nichž uplatněné nároky jsou zčásti promlčeny, a pokud
promlčeny nejsou, byla mezi žalobci a žalovaným uzavřena platná dohoda o jiném
než finančním plnění. Odvolací soud považuje hodnocení jejich účinků, jak je
uvádí soud prvního stupně za správné, ztotožňuje se s ním a vzhledem k obsahu
podaného odvolání pouze dodává, že dohoda účastníků o „vypořádání pohledávky“,
uzavřená dne 5.12.1996, je uznáním pohledávky podle zákona o půdě a zákona č.
42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v
družstvech. Žalovaný touto dohodou uznal, že žalobci za ním pohledávku podle
citovaných předpisů mají a zavázal se ke způsobu „jejího úplného vykrytí“.
Protože však výše těchto nároků nebyla v době uzavření dohody známa, nemohla v
ní být ani uvedena. Z tohoto důvodu nemůže jít o uznání dluhu co do důvodu a
výše ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 věta druhá a § 558 občanského zákoníku,
neboť výše uznávaného práva v něm není určena. Sami žalobci v odvolání uvedli,
že u žalovaného uplatňovali své nároky od roku 1991. V roce 1994 mu předložili
o nich posudek, takže nejpozději v této době znali i jejich výši. Jestliže však
žaloba byla podána až 26.10.1999, pak se tak stalo až po uplynutí tříleté
promlčecí doby, jež se vztahuje na ty nároky, ohledně nichž soud prvního stupně
žalobu zamítl na základě vznesené námitky promlčení. Odvolací soud přitom
nepovažuje za důvodnou výtku žalobců, že vznesená námitka promlčení je
zneužitím práva ze strany žalovaného, neboť mu nelze tuto možnost, přiznanou
zákonem odepřít. Odvolací soud považoval za správné a přesvědčivé rovněž
závěry soudu prvního stupně ohledně těch nároků, jež promlčeny nejsou.
Předmětná dohoda uznáním dluhu je, nikoli však co do jeho výše, a již proto
nemohla založit běh desetileté promlčecí doby. Pokud však jde o dohodnutý
způsob plnění, nelze jí nic vytknout a lze jen souhlasit se zjištěním soudu
prvého stupně, že i sami žalobci dohodnutý způsob plnění vztahovali i k
náhradám za znehodnocené budovy. Odvolací soud uzavřel, že žalobcům právo na
peněžní náhradu přiznat nelze a nelze jim přiznat ani náhradu v jiném než
peněžním plnění, (které bylo mezi účastníky nadto platně dohodnuto), jestliže
to odmítají.
Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním,
jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v řešení otázky, „od jakého
okamžiku počíná běžet obecná promlčecí lhůta v případě, že náhrady za
odstraněné a znehodnocené budovy je třeba chápat ve dvojím významu, tedy zda
jde o budovy, jejichž vlastnictví se obnovuje oprávněné osobě teprve okamžikem
právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu, nebo o budovy, které nikdy nepřestaly
být vlastnictvím oprávněné osoby, protože neexistuje důkaz o tom, že by
vlastnictví přešlo na jiný subjekt“. Poukázali na to, že podle ustanovení § 101
občanského zákoníku se majetkové vztahy promlčují v tříleté promlčecí době,
která běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé. Restituční řízení,
které v dané věci probíhalo, bylo značně složité, a jak vyplývá i z rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.6.1998, čj. 30 Ca 59/1998,
„nepodařilo se objasnit vlastnictví hospodářských budov“. Tato skutečnost
žalobce vedla k tomu, že nároky na náhrady sice uplatňovali u povinné osoby, a
to mnohokrát, avšak žalobu podali teprve tehdy, když bylo shora uvedeným
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové najisto postaveno, že původní
pozemek, na kterém hospodářské budovy stály, přešel do jejich vlastnictví.
Dovolatelé tedy považují za zásadní otázku začátku běhu promlčecí doby podle
ustanovení § 16 zákona o půdě. Sami vyjádřili přesvědčení, že námitka promlčení
z výše uvedených důvodů nemůže obstát. Navrhli zrušení napadeného rozsudku
odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu
řízení.
Žalovaný podal k dovolání vyjádření, v němž uvedl, že s důvody uvedené
dovolatelem zásadním způsobem nesouhlasí. Uvedl, že předmětem soudního sporu
mezi stranami byla platnost kupní smlouvy na obytnou část nemovitosti čp. 1 v
B. Družstvo nikdy žádný spor o pozemky nevedlo a v daném případě není tedy
žádný důvod spojovat vlastnictví pozemků a znehodnocení budov a tudíž s
počátkem běhu promlčecí doby. Zdůraznil, že žalobci požadují znovu plnění za
něco, co již bylo mezi stranami nejen dohodnuto, ale ze strany družstva i
plněno. Takové zvýhodňování považuje žalovaný za nezákonné a nepřípustné.
Navrhl potvrzení rozsudků soudu odvolacího i soudu prvního stupně.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, když napadeným rozsudkem
odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci.
Dovolání shledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm.c) OSŘ, protože dospěl k
závěru, že v posouzení promlčení uplatněného nároku není rozsudek odvolacího
soudu (ani soudu prvního stupně) v souladu s judikaturou dovolacího soudu
týkající se nároků na náhradu oprávněných sob podle zákona o půdě.
Dovolací soud v řadě svých rozsudků, v nichž řešil počátek promlčecí
lhůty u nároků na náhradu podle zákona o půdě, dospěl k závěru, že promlčecí
lhůta v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou
osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počíná běžet až dnem, kdy oprávněná
osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zcela, nebo zčásti. Tak
je tomu např. v případě, kdy účastníci si dohodnou postupné plnění časově
blíže neupřesněné, tím spíše pak v případě, že takový závěr vyplývá z jejich
písemné dohody (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2002, sp.zn.
28 Cdo 1898/2001).V daném případě není mezi účastníky sporné, a soudem je
zjištěno, že uzavřeli 5.12.1996 platnou dohodu, kterou žalovaný uznal svou
povinnost k náhradě včetně náhrad za znehodnocené a odstraněné budovy
zemědělské usedlosti, (i když výše náhrad v dohodě uvedena není), účastníci se
dohodli na formě náhrady, tj. postupném vydávání pěti krav ročně, a že žalovaný
nato splnil první takovou náhradu. Za této situace začala běžet promlčecí doba
uplynutím roku, v němž náhrada již poskytnuta nebyla. Je zřejmé, že do doby
podání žaloby, tj. 26.10.1999, nemohla tak uplynout tříletá promlčecí lhůta a
žalovaný se nemohl proto promlčení s úspěchem dovolat. V této souvislosti stojí
za zmínku i to, že ani po zahájení řízení žalovaný promlčení nenamítal,
projevoval ochotu plnit dohodnutým způsobem, a námitku promlčení jasně
uplatnil až 1.února 2001.
Závěr, že nároky žalobců nebyly v době podání žaloby promlčeny, však
nemohl vést ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v části, která se týkala
náhrady za obytné části budov, vedlejších staveb a venkovních úprav ve výši
25.046,60 Kč pro každého z žalobců, protože důvodem zamítnutí žaloby nebylo
promlčení nároku, ale okolnost, že žalobci výslovně odmítli přijmout jiné
plnění než peněžité, což v dané věci nebylo možno s ohledem na znění § 16
zákona o půdě a dohodu uzavřenou účastníky o formě věcného plnění. Tento závěru
soudu dovolatelé nenapadli, a dovolací soud se proto správností uvedeného
závěru nemohl zabývat a dovolání musel v této části zamítnout.
Ve zbývající části odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu
prvního stupně nikoli pro nemožnost plnění v penězích, ale z důvodu promlčení.
Protože dovolací soud nepovažuje závěr obou soudů v této otázce za správný, jak
je uvedeno shora, byl v této části rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení, v němž bude třeba o nároku na náhradu za další,
hospodářské budovy, věcně rozhodnout ( § 243b odst. 3 OSŘ). V konečném
rozhodnutí soud rozhodne nově i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§
243d odst.1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu