28 Cdo 1390/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) RNDr. V. S., bytem V. M., B. Š. 19, b) Ing. F. S., bytem H. K., B. 1525, c) J. K., bytem H. K., B. 1533, všichni žalobci zastoupeni JUDr. Janem Štanglem, advokátem ve Vysokém Mýtě, Bří Škorpilů 44, proti žalovaným 1) E. R., 2) T. R., oběma bytem H. K., K. 847/5, zastoupeným JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem v Hradci Králové, Karla IV. 502, 3) Bytovému podniku města Hradec Králové v likvidaci, se sídlem v Hradci Králové, Kydlinovská 1521, zastoupenému v dovolacím řízení Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem v Hradci Králové 3, Velké náměstí 147, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 221/2005, o dovolání žalovaných ad 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2011, č. j. 20 Co 281/2008-297, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2011, č. j. 20 Co 281/2008-297, se v celém rozsahu ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2008, č. j. 16 C 221/2005-189, a to tak, že bylo určeno, že vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1443/10000 z celku na domě č. p. 847, nacházejícím se na pozemku parc. č. 936 v obci a katastrálním území H. K., zapsaném na LV u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj – Katastrální pracoviště Hradec Králové, je Česká republika – Bytový podnik města Hradec
Králové, s. p. v likvidaci. Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud ve věci rozhodoval po zrušení svého předchozího (též měnícího) rozsudku ze dne 2. 12. 2008, č. j. 20 Co 281/2008-231, rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, č. j. 28 Cdo 2059/2009-267. I přes jím vyslovené právní závěry odvolací instance setrvala na svém právním posouzení a určovací žalobě opět vyhověla (viz měnící výrok I.). Potvrdila svůj závěr o neplatnosti kupní smlouvy o prodeji bytu, uzavřené dne 19. 11. 1990 mezi Bytovým podnikem města Hradec Králové (v současné době v likvidaci) a manžely R.
(žalovaným ad 1/ a 2/), k němuž dospěla aplikací § 39 obč. zák. především pro zjištěný rozpor se zákonem (konkrétně s ustanovením § 1 odst. 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. – porušen zákaz převodu majetku mimo rámec obvyklého hospodaření) a s dobrými mravy. S pokyny nejvyšší instance se pak odvolací soud vypořádal tak, že neshledal důvod pro změnu svého rozhodnutí. Nejvyšším soudem akcentovanou dohodu o vydání věci ze dne 19. 4. 1993, sjednanou mezi žalobci a M. S. na straně jedné (jako oprávněnými osobami) a žalovaným ad 3) na straně druhé (jako osobou povinnou), nepokládal za titul zakládající či uznávající vlastnické právo žalovaných ad 1) a 2) k podílu na identifikovaném domě (k bytu).
Vyloučil také možnost konvalidace sporné smlouvy z roku 1990 na základě uvedené restituční dohody. Ze všech těchto důvodů uzavřel, že vlastnické právo k bytové jednotce žalovaným ad 1) a 2) nesvědčí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní ad 1) a 2) dovolání, v němž mu vytkli mimo jiné nesprávnost jeho právního posouzení a rovněž fakt, že se tento soud nevypořádal se závazným právním stanoviskem Nejvyššího soudu (vysloveným v rozsudku ze dne 15. 3. 2011, č. j. 28 Cdo 2059/2009-267). Dovolatelé zejména namítali, že v daném případě na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem vyžadovaný ustanovením § 80 písm. c) o. s. ř. k podání určovací žaloby. Dále měli za to, že pouhá pochybnost o platnosti či neplatnosti kupní smlouvy nestačí k přijetí závěru o její neplatnosti (v tomto směru tvrdili, že výjimka zakladatele pro převod bytu do jejich vlastnictví v roce 1990 byla udělena). Závěrem žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolací instance a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ad 3) se k dovolání písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považoval za věcně správné a ztotožnil se s jeho argumentací. Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní ad 1) a 2), zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opírali o diformitu rozsudků nižších instancí a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, a taktéž podle § 241a odst. 3 o. s. ř., protože podle mínění dovolatelů rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolání je přípustné. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – což dopadá i na posuzovanou věc. Dovolání je též důvodné. Nejvyšší soud již ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí vydaném v této věci – č. j. 28 Cdo 2059/2009-267 – vyslovil právní názor o relevanci platné dohody o vydání věci ze dne 19. 4. 1993, uzavřené mezi restituenty a žalovaným ad 3/ (Bytovým podnikem města Hradec Králové, nyní v likvidaci). V důsledku uvedené restituční dohody, která ve svém obsahu zohlednila v roce 1990 uskutečněný prodej bytu do osobního vlastnictví manželům R. (žalovaným ad 1/ a 2/) tak, že jim zůstal podíl o velikosti 5772/40000 z celku, byla oprávněným osobám v restituci vydána pouze část domu č. p. 847 na K. ulici v kat. úz. H. K. – každému v poměru ve výši 8557/40000 z celku (sníženém o prodaný byt). Zde je třeba znovu zdůraznit, že všichni nabyvatelé s těmito skutečnostmi souhlasili s tím, že tento právní stav byl následně zaznamenán do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu práva ke dni 2. 7. 1993. V souzeném sporu je třeba interpretovat rozhodné právní úkony (kupní smlouvu z roku 1990 a restituční dohodu datovanou dnem 19. 4. 1993) především z hlediska principu právní jistoty, jenž je jedním ze základních předpokladů právního státu (čl. 1 Ústavy ČR). Jedním z prvků právní jistoty je i přístupnost a jasnost neboli zřetelnost právních norem a jasnost právního řádu jako celku, a to tak, aby bylo občanovi vždy zřejmé, které jeho chování je po právu a které je proti právu (Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, str. 206 a 207). V projednávaném případě lze usuzovat na dobrou víru dovolatelů v existenci jejich vlastnictví k podílu na domě (k bytu), neboť v roce 1993 byl stav založený kupní smlouvou explicitně potvrzen platnou restituční dohodou a po dobu mnoha let (od uzavření kupní smlouvy ze dne 19. 11. 1990 do podání žaloby v této věci v roce 2005; s jistou časovou přetržkou pokojného užívání bytu vzhledem k řízení sp. zn. 8 C 26/94 o žalobě na neplatnost dotčené smlouvy, zahájenému ze strany žalobců a skončenému v roce 1998) byl daný právní vztah konzumován a práva a povinnosti z něj vyplývající byly naplňovány. Pod zorným úhlem principu právní jistoty není dost dobře možné ani vhodné vázat se nepřiměřeně k minulosti, akcentovat při právním posouzení věci pouze potenciálně neplatný právní úkon z roku 1990 a opomíjet tak výslovně projevenou vůli stran o obsahu a předmětu právního vztahu v rámci dohody o vydání věci z roku 1993. Tato byla – i s účinky pro manžele R. – právně realizována na základě intabulace vlastnických, resp. spoluvlastnických práv do katastru nemovitostí. Předestřeným právním jednáním bylo de facto stvrzeno nabytí vlastnických oprávnění k bytové jednotce žalovanými ad 1) a 2), a z tohoto pohledu by bylo v rozporu s principy právní jistoty a legitimního očekávání dovolatelů, kdyby byli tito svého vlastnictví zbaveni pouze na podkladě obsahu právního úkonu z roku 1990 (tedy uzavřeného předtím, než byla sjednána platná restituční dohoda toto právo svobodně a dobrovolně přiznávající); časové rozpětí mezi restituční dohodou a prvotním závěrem odvolací instance o neplatnosti kupní smlouvy bylo přitom 15 let. Opačný postup by zjevně odporoval zásadě platné v demokratické a právní společnosti, že dohodnuté je nutno zachovávat a plnit. Prezentované závěry konvenují též nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, jenž zdůraznil, že „princip dobré víry (chránící účastníky soukromoprávních vztahů) je možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, který je odvoditelný z normativního principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Související filozofickou a sociologickou kategorií je pak princip důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi, který je základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana“ (z relevantních tezí citovaného rozhodnutí Ústavního soudu). Právní posouzení odvolacího soudu, založené na neexistenci vlastnického práva dovolatelů k předmětné bytové jednotce, tedy neobstojí. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.). V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 o. s. ř.), na což nyní Nejvyšší soud důrazně upozorňuje. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. prosince 2012 JUDr. Ludvík D a v i d, CSc. předseda senátu