28 Cdo 1390/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobců a) RNDr. V. S., bytem V. M., B. Š. 19, b) Ing. F. S., bytem
H. K., B. 1525, c) J. K., bytem H. K., B. 1533, všichni žalobci zastoupeni
JUDr. Janem Štanglem, advokátem ve Vysokém Mýtě, Bří Škorpilů 44, proti
žalovaným 1) E. R., 2) T. R., oběma bytem H. K., K. 847/5, zastoupeným JUDr.
Zdeňkem Kadlečkem, advokátem v Hradci Králové, Karla IV. 502, 3) Bytovému
podniku města Hradec Králové v likvidaci, se sídlem v Hradci Králové,
Kydlinovská 1521, zastoupenému v dovolacím řízení Mgr. Radkem Matoulkem,
advokátem v Hradci Králové 3, Velké náměstí 147, o určení vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 221/2005, o dovolání
žalovaných ad 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1.
12. 2011, č. j. 20 Co 281/2008-297, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2011, č. j. 20
Co 281/2008-297, se v celém rozsahu ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným byl ve
výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2008,
č. j. 16 C 221/2005-189, a to tak, že bylo určeno, že vlastníkem
spoluvlastnického podílu o velikosti 1443/10000 z celku na domě č. p. 847,
nacházejícím se na pozemku parc. č. 936 v obci a katastrálním území H. K.,
zapsaném na LV u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj – Katastrální
pracoviště Hradec Králové, je Česká republika – Bytový podnik města Hradec
Králové, s. p. v likvidaci. Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o náhradě
nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud ve věci rozhodoval po zrušení svého předchozího (též
měnícího) rozsudku ze dne 2. 12. 2008, č. j. 20 Co 281/2008-231, rozhodnutím
Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, č. j. 28 Cdo 2059/2009-267. I přes jím
vyslovené právní závěry odvolací instance setrvala na svém právním posouzení a
určovací žalobě opět vyhověla (viz měnící výrok I.). Potvrdila svůj závěr o
neplatnosti kupní smlouvy o prodeji bytu, uzavřené dne 19. 11. 1990 mezi
Bytovým podnikem města Hradec Králové (v současné době v likvidaci) a manžely
R. (žalovaným ad 1/ a 2/), k němuž dospěla aplikací § 39 obč. zák. především
pro zjištěný rozpor se zákonem (konkrétně s ustanovením § 1 odst. 1 zákonného
opatření č. 364/1990 Sb. – porušen zákaz převodu majetku mimo rámec obvyklého
hospodaření) a s dobrými mravy. S pokyny nejvyšší instance se pak odvolací soud
vypořádal tak, že neshledal důvod pro změnu svého rozhodnutí. Nejvyšším soudem
akcentovanou dohodu o vydání věci ze dne 19. 4. 1993, sjednanou mezi žalobci a
M. S. na straně jedné (jako oprávněnými osobami) a žalovaným ad 3) na straně
druhé (jako osobou povinnou), nepokládal za titul zakládající či uznávající
vlastnické právo žalovaných ad 1) a 2) k podílu na identifikovaném domě (k
bytu). Vyloučil také možnost konvalidace sporné smlouvy z roku 1990 na základě
uvedené restituční dohody. Ze všech těchto důvodů uzavřel, že vlastnické právo
k bytové jednotce žalovaným ad 1) a 2) nesvědčí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní ad 1) a 2) dovolání, v
němž mu vytkli mimo jiné nesprávnost jeho právního posouzení a rovněž fakt, že
se tento soud nevypořádal se závazným právním stanoviskem Nejvyššího soudu
(vysloveným v rozsudku ze dne 15. 3. 2011, č. j. 28 Cdo 2059/2009-267).
Dovolatelé zejména namítali, že v daném případě na straně žalobců není dán
naléhavý právní zájem vyžadovaný ustanovením § 80 písm. c) o. s. ř. k podání
určovací žaloby. Dále měli za to, že pouhá pochybnost o platnosti či
neplatnosti kupní smlouvy nestačí k přijetí závěru o její neplatnosti (v tomto
směru tvrdili, že výjimka zakladatele pro převod bytu do jejich vlastnictví v
roce 1990 byla udělena). Závěrem žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolací instance a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ad 3) se k dovolání písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí
odvolacího soudu považoval za věcně správné a ztotožnil se s jeho argumentací.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní ad 1) a 2), zastoupení advokátem,
podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání opírali o diformitu rozsudků nižších instancí a dovolací
důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu
řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávnost právního posouzení věci
odvolacím soudem, a taktéž podle § 241a odst. 3 o. s. ř., protože podle mínění
dovolatelů rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. platí, že dovolání je
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – což dopadá i
na posuzovanou věc.
Dovolání je též důvodné.
Nejvyšší soud již ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí vydaném v
této věci
– č. j. 28 Cdo 2059/2009-267 – vyslovil právní názor o relevanci platné dohody
o vydání věci ze dne 19. 4. 1993, uzavřené mezi restituenty a žalovaným ad 3/
(Bytovým podnikem města Hradec Králové, nyní v likvidaci). V důsledku uvedené
restituční dohody, která ve svém obsahu zohlednila v roce 1990 uskutečněný
prodej bytu do osobního vlastnictví manželům R. (žalovaným ad 1/ a 2/) tak, že
jim zůstal podíl o velikosti 5772/40000 z celku, byla oprávněným osobám v
restituci vydána pouze část domu č. p. 847 na K. ulici v kat. úz. H. K. –
každému v poměru ve výši 8557/40000 z celku (sníženém o prodaný byt). Zde je
třeba znovu zdůraznit, že všichni nabyvatelé s těmito skutečnostmi souhlasili s
tím, že tento právní stav byl následně zaznamenán do katastru nemovitostí s
právními účinky vkladu práva ke dni 2. 7. 1993.
V souzeném sporu je třeba interpretovat rozhodné právní úkony (kupní
smlouvu z roku 1990 a restituční dohodu datovanou dnem 19. 4. 1993) především z
hlediska principu právní jistoty, jenž je jedním ze základních předpokladů
právního státu (čl. 1 Ústavy ČR). Jedním z prvků právní jistoty je i
přístupnost a jasnost neboli zřetelnost právních norem a jasnost právního řádu
jako celku, a to tak, aby bylo občanovi vždy zřejmé, které jeho chování je po
právu a které je proti právu (Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha : C. H.
Beck, 1995, str. 206 a 207). V projednávaném případě lze usuzovat na dobrou
víru dovolatelů v existenci jejich vlastnictví k podílu na domě (k bytu), neboť
v roce 1993 byl stav založený kupní smlouvou explicitně potvrzen platnou
restituční dohodou a po dobu mnoha let (od uzavření kupní smlouvy ze dne 19.
11. 1990 do podání žaloby v této věci v roce 2005; s jistou časovou přetržkou
pokojného užívání bytu vzhledem k řízení sp. zn. 8 C 26/94 o žalobě na
neplatnost dotčené smlouvy, zahájenému ze strany žalobců a skončenému v roce
1998) byl daný právní vztah konzumován a práva a povinnosti z něj vyplývající
byly naplňovány. Pod zorným úhlem principu právní jistoty není dost dobře možné
ani vhodné vázat se nepřiměřeně k minulosti, akcentovat při právním posouzení
věci pouze potenciálně neplatný právní úkon z roku 1990 a opomíjet tak výslovně
projevenou vůli stran o obsahu a předmětu právního vztahu v rámci dohody o
vydání věci z roku 1993. Tato byla – i s účinky pro manžele R. – právně
realizována na základě intabulace vlastnických, resp. spoluvlastnických práv do
katastru nemovitostí. Předestřeným právním jednáním bylo de facto stvrzeno
nabytí vlastnických oprávnění k bytové jednotce žalovanými ad 1) a 2), a z
tohoto pohledu by bylo v rozporu s principy právní jistoty a legitimního
očekávání dovolatelů, kdyby byli tito svého vlastnictví zbaveni pouze na
podkladě obsahu právního úkonu z roku 1990 (tedy uzavřeného předtím, než byla
sjednána platná restituční dohoda toto právo svobodně a dobrovolně
přiznávající); časové rozpětí mezi restituční dohodou a prvotním závěrem
odvolací instance o neplatnosti kupní smlouvy bylo přitom 15 let. Opačný postup
by zjevně odporoval zásadě platné v demokratické a právní společnosti, že
dohodnuté je nutno zachovávat a plnit. Prezentované závěry konvenují též nálezu
Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, jenž zdůraznil, že
„princip dobré víry (chránící účastníky soukromoprávních vztahů) je možno
chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, který je
odvoditelný z normativního principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
Související filozofickou a sociologickou kategorií je pak princip důvěry v
úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi, který je základním
předpokladem pro fungování komplexní společnosti. Osobě, která učinila určitý
právní úkon s důvěrou v jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, musí být
v materiálním právním státě poskytována ochrana“ (z relevantních tezí
citovaného rozhodnutí Ústavního soudu).
Právní posouzení odvolacího soudu, založené na neexistenci vlastnického
práva dovolatelů k předmětné bytové jednotce, tedy neobstojí.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v
celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího
řízení, je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1
o. s. ř.), na což nyní Nejvyšší soud důrazně upozorňuje.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu