USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Arcibiskupství pražského, IČO 00445100, se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 56/16, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 81/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2024, č. j. 23 Co 245/2023-189, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 23 Co 245/2023-189, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 2. 2023, č. j. 15 C 81/2021-125, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 10. 2023, č. j. 15 C 81/2021-156, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 356/4 a č. 358/15 v k. ú. Cholupice, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku aplikace § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 211/2024; případně dovozoval, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena otázka, zda předpokladem aplikace § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. je zápis vlastnického práva oprávněné osoby k předmětnému nemovitému majetku v evidenci nemovitostí až do konce rozhodného období.
3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Dle recentní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 211/2024) mezi zákonné předpoklady, při jejichž existenci se může uplatnit nevyvratitelná právní domněnka nabytí vlastnického práva oprávněnou osobou cestou zákona (§ 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb.), náleží statut oprávněné osoby definované v § 3 zákona č. 428/2012 Sb., identifikace nárokované nemovité věci jako majetku vymezeného v § 2 písm. a) 428/2012 Sb., existence aktu orgánu veřejné moci z rozhodného období, jenž představoval právní titul (zpravidla restituční titul dle § 5 zákona č. 428/2012 Sb.) přechodu vlastnického práva k majetku církevní právnické osoby na stát, avšak právní vztah tímto aktem založený nebyl do dne účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. (do 1. ledna 2013) promítnut do příslušné evidence, a nedošlo tudíž ke zrušení evidence vlastnického práva v katastru nemovitostí svědčící církevní právnické osobě, na níž byla v rozhodném období spáchána majetková křivda, a stav zápisu v katastru nemovitostí ke dni 1. 1. 2013, který nadále coby vlastníku svědčí osobě, jíž bylo vlastnické právo k nemovité věci v rozhodném období odňato. Jinými slovy řečeno nutným předpokladem uplatnění nevyvratitelné právní domněnky nabytí vlastnického práva církevní právnické osoby k nemovité věci ex lege (dle § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb.) je kontinuální (nepřetržitý) zápis vlastnického práva této osoby v pozemkových evidencích (pozemkové knize, evidenci nemovitostí a katastru nemovitostí) po celé období od spáchání majetkové křivdy založené na některé ze skutečností dle § 5 zákona č. 428/2012 Sb. do dne 1. 1. 2013, kdy nabyl, vyjma ustanovení § 13, zákon č. 428/2012 Sb. účinnosti. Multiplicitní zápis vlastnického práva více osob k téže nemovité věci v katastru nemovitostí vylučuje, aby ke dni 1. 1. 2013 k takové věci nabyla dle ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. církevní právnická osoba vlastnické právo.
5. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že předmětné pozemky (včetně jejich držby) byly žalující straně odňaty na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 1. 9. 1948, č. j. 90. 935/48 - IX/B – 23, a ze dne 31. 7. 1950, č. j. 39. 398/50 - IX A 21, podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (případný restituční důvod dle § 5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), s tím, že změna vlastnictví byla v evidenci nemovitostí registrována od roku 1979 a pozemky jsou aktuálně evidovány (na podkladě návrhů žalobce z let 2007 a 2008) v duplicitním vlastnictví účastníků řízení, dovodil, že v posuzovaném případě nejsou naplněny předpoklady nevyvratitelné právní domněnky nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalobcem dle § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím od rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
6. Důvodem odlišného právního posouzení věci (oproti věci řešené rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 211/2024) přitom nemůže být sama o sobě okolnost, že do evidence nemovitostí nebyl vložen nabývací titul státu v podobě rozhodnutí Ministerstva zemědělství o odnětí nemovitostí podle zákona č. 142/1947 Sb., jestliže zde již v rozhodném období (od roku 1979) byl jako jejich vlastník evidován stát a oprávněná osoba v rozhodném období pozbyla též držbu sporných nemovitostí – zákonná podmínka nepřetržitého (kontinuálního) vlastnictví oprávněné osoby v rozhodném období ve smyslu § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. tudíž zjevně naplněna nebyla. Dovolateli, jenž po roce 1989 dosáhl toliko duplicitního zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí, nadto muselo být zřejmé, že jeho vlastnický status je relativizován duplicitním zápisem vlastnictví (není ve vztahu se státem dořešen). V duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým) – při očividné absenci zákonných podmínek dle § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. – měl tudíž být vůči příslušné povinné osobě uplatněn restituční nárok dle § 9 či § 10 zákona č. 428/2012 Sb. Absenci uvedeného postupu (řádného uplatnění restitučního nároku) pak nelze zhojit toliko odkazem na dovolatelem zmiňovaný princip ex favore restitutionis (§ 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.).
7. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. nenaplňuje.
8. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
10. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 8. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu