ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobce Arcibiskupství pražského, se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí
56/16, identifikační číslo osoby: 00445100, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovaným 1)
České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, 2) hlavnímu městu Praha,
se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby:
00064581, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1,
Těšnov 1059/1, 3) městské části Praha 12, se sídlem v Praze 4, Generála Šišky
2375/6, identifikační číslo osoby: 00231151, o určení vlastnického práva,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 521/2021, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2023, č. j. 72
Co 96/2023-224, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal
vydání soudního rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že je výlučným vlastníkem
pozemku parc. č. 358/2 – orná půda o výměře 3.518 m2, zapsaného pro obec Praha
a katastrální území Cholupice na listu vlastnictví č. 1160 katastru nemovitostí
vedeného Katastrálním úřadem pro hlavního město Prahu, Katastrální pracoviště
Praha (dále také „předmětný pozemek“ nebo „pozemek“). Žalobu založil na
tvrzeních, dle nichž je součástí registrované církve, Církve římskokatolické, a
je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.,
o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně
některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 10/13, publikovaného pod číslem 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“
nebo „ZMV“). Předmětný pozemek, jenž je původním majetkem žalobce dle
ustanovení § 2 písm. a) ZMV, je v celé své výměře tvořen pozemky dle PK č. 63 a
č. 74, jež byly pro katastrální území Cholupice vedeny v knihovní vložce č. 335
Desk zemských; vlastnické právo k pozemkům č. 63 a č. 74 bylo zapsáno pro
„Prager Erzbistum“, tedy pro žalobce. Vlastnické právo k pozemku parc. č. 358/2
je v současné době v katastru nemovitostí vedeno na základě multiplicitního
(triplicitního) zápisu pro žalobce, dále pro žalované 1) a 2) a pro žalovaného
3) je v katastru nemovitostí zapsána svěřená správa nemovité věci ve
vlastnictví obce (hlavního města Prahy). Žalobce dále v žalobě dovozoval, že
vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyl ke dni účinnosti zákona č.
428/2012 Sb. ex lege (v souladu s ustanovením § 18 odst. 2 citovaného zákona),
neboť ke dni 1. 1. 2013 nedošlo na základě aktů orgánů veřejné moci ke zrušení
evidence vlastnického práva v katastru nemovitostí svědčící oprávněné osobě.
Žalobce tvrdil, že zápis vlastnického práva žalovaných 1) a 2) byl v katastru
nemovitostí proveden neoprávněně.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 10. 11. 2022, č. j. 43 C 521/2021-176, zamítl žalobu, kterou měl soud
určit, „že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 358/2 v katastrálním území
Cholupice, o výměře 3 518 m2, zapsaného na LV 1160 pro obec Praha, u
Katastrálního úřadu pro hl. město Praha, Katastrální pracoviště Praha“ (výrok
I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 1) k rukám Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových na náhradě nákladů řízení částku
2.700,- Kč (výrok II.) a žalovanému 2) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve
výši 20.570,- Kč (výrok III.). Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 3) rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
3. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 9. 8. 2023, č. j. 72 Co 96/2023-224, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 1) na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600,- Kč (výrok II.) a žalovanému 2) k
rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok III.).
Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 3) rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
4. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobací skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně) učinily tato - pro právní posouzení věci významná -
skutková zjištění:
- Žalobce vlastnil před rozhodným obdobím, mimo jiných i pozemky č. 63 a
č. 74 v katastrálním území Cholupice, soudní okres Jílové, jež byly zapsány v
knihovní vložce č. 335 Desk zemských.
- Pozemky č. 63 a č. 74 byly jako součásti Arcibiskupského velkostatku
Dolní Břežany – Dobřejovice sepsány dne 13. 1. 1948 jako pozemkový majetek
podléhající revizi první pozemkové reformy. Rozhodnutím Ministerstva
zemědělství ze dne 24. 3. 1948, č. j. 6153/48-IX/R-12, ve spojení s usnesením
revizní komise ze dne 26. 2. 1948, bylo žalobci oznámeno, že se ruší rozhodnutí
Státního pozemkového úřadu ze dne 31. 3. 1927, č. j. 85.735/27-II, a ze dne 10.
8. 1927, č. j. 215/1919, a předmětné pozemky se vyvlastňují, jakož se ruší i
všechny dohody uzavřené mezi žalobcem a bývalým Státním pozemkovým úřadem,
resp. Ministerstvem zemědělství, o provedení pozemkové reformy na velkostatcích
žalobce. Na základě výměru Zemského národního výboru ze dne 29. 4. 1948, č. j.
XIII3-573-48 a podle protokolu ze dne 12. 5. 1948 došlo ke dni 1. 5. 1948 k
převzetí zemědělského a lesního majetku žalobce o výměře 17.869 ha do národní
správy. Dne 1. 10. 1948 převzal celý Arcibiskupský dvůr Cholupice o výměře 125
ha od tehdejšího vlastníka stát a s účinností k témuž dni jej odevzdal novým
nabyvatelům, přídělcům z obcí Cholupice, Dolní Břežany a Písnice. Rozhodnutím
Ministerstva zemědělství ze dne 31. 7. 1950, č. j. 39.398/50-IX, byla
revidována ve prospěch státu všechna předchozí rozhodnutí týkající se majetku
žalobce na velkostatcích Dolní Břežany – Dobřejovice, Louňovice a Rožmitál.
Zápisem Úřadovny Místního národního výboru v Cholupicích ze dne 15. 11. 1950
byl zaevidován nárok žalobce na náhradu za movité zařízení a novou úrodu, jež
byly převzaty současně s nemovitými věcmi při provádění přídělového řízení.
- V bývalé evidenci nemovitostí bylo dne 23. 3. 1979 na listu
vlastnictví č. 2 pod položkou VZ 366/79 zapsáno u pozemků č. 63 a 74 vlastnické
právo Československého státu, ONV Praha 4. Na základě geometrického plánu č.
206-702-303/90 ze dne 26. 10. 1990 byl z pozemků č. 36 a č. 74 nově vytvořen
pozemek parc. č. 358/2 o výměře 3.158 m2, jenž byl zapsán v evidenci
nemovitostí na list vlastnictví č. 2. Na základě ohlášení městské části Praha
12 ze dne 25. 10. 2004 bylo pod položkou změn č. Z-79817/2004 do katastru
nemovitostí k pozemku parc. č. 358/2 zapsáno vlastnické právo pro hlavní město
Prahu se svěřením majetku do správy městské části Praha 12. Na základě ohlášení
vzniku práva správy ze dne 7. 6. 2006 byla pod položkou č. Z-45201/2006 zapsána
pro část parcely č. 74 správa nemovitosti Pozemkovým fondem ČR a pod položkou
č. Z-4822/13 dne 2. 1. 2013 příslušnost hospodařit s majetkem státu pro Státní
pozemkový úřad.
5. Na základě provedeného dokazování se zřetelem na subsumpční podmínky
upravené v ustanovení § 18 odst. 2 ZMV vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že
žalobce předmětný pozemek v minulosti vlastnil (respektive původní pozemky
pozemkového katastru, vedené pod parc. č. PK 63 a č. 74, patřící do tehdejšího
soudního okresu Jílové, území Cholupice), ale tyto pozemky byly ke dni 1. 10.
1948 převzaty do vlastnictví státu. K tomu došlo na základě zákona č. 142/1947
Sb. a v rámci tohoto zákona vydaných příslušných rozhodnutí Ministerstva
zemědělství. Soudy konstatovaly, že žalobce byl zbaven vlastnického práva před
nabytím účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. a že došlo (na základě aktů orgánů
veřejné moci) ke zrušení evidence vlastnického práva žalobce v tehdejší
evidenci nemovitostí, neboť v roce 1979 byl jako vlastník pozemku do evidence
zapsán stát. Uvedený zápis vyhodnotily soudy obou stupňů jako odpovídající
tehdejší zákonné úpravě, která opustila tzv. intabulační princip. Vlastnické
právo žalobce k předmětnému pozemku bylo do katastru nemovitostí zapsáno až
jako třetí v pořadí, a sice v roce 2007 jako tzv. duplicitní zápis vlastnictví.
Odvolací soud se tak ztotožnil s konkluzí soudu prvního stupně, dle které
přešel-li předmětný pozemek, ke kterému žalobce uplatňuje vlastnické právo,
před účinností ZMV na stát (na základě rozhodnutí tehdy příslušného orgánu o
jeho vyvlastnění, následném odebrání z dispozice žalobce a konečném předání
přídělcům), tak tato skutečnost již sama o sobě naplnění podmínek stanovených
ustanovením § 18 odst. 2 ZMV vylučuje. K tomuto závěru navíc dodal, že k
naplnění podmínek dle § 18 odst. 2 ZMV by mohlo dojít pouze v případě, kdy
vlastnické právo příslušné církevní právnické osoby by bylo, a sice zpravidla,
po celé rozhodné období evidováno v její prospěch, přičemž evidencí se nerozumí
pouze skutečnosti uvedené v katastru nemovitostí (tj. relevantní jsou i
skutečnosti zapsané o vlastnictví nemovitého majetku v bývalé evidenci
nemovitostí). Relevanci uvedené konkluze pak odvolací soud osvětlil se zřetelem
na obsah důvodové zprávy k zákonu č. 428/2012 Sb. preferující stabilitu
evidovaných (dobových) vlastnických vztahů před formálním dokončením majetkové
křivdy provedením zápisu vlastnického práva státu na základě aktu z rozhodného
období. Vyjádřil dále přesvědčení, že ustanovení § 18 odst. 2 ZMV hájí právní
postavení osob, které neměly žádný důvod v průběhu restitučního procesu podávat
výzvu k vydání věci, neboť byly jako její vlastníci evidováni a jejich
vlastnické právo bylo zpochybňováno až později na základě aktů, jež
představovaly některý z restitučních titulů; o takový případ však v
projednávané věci - dle mínění odvolacího soudu - nešlo.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.)
podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále „o. s. ř.“), za přípustné pro řešení čtyř právních otázek, které nebyly v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny (dovolatel připomněl, že v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3982/2017 (tento
rozsudek je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný
na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), je sice ustanovení
§ 18 odst. 2 ZMV zmiňováno, nicméně na jeho výkladu nebylo v odkazované věci
rozhodnutí odvolacího soudu založeno). Dovolatel uplatnil jako dovolací důvod
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Navrhl, aby dovolací
soud výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Dovolatel klade otázku, zda podmínkou pro uplatnění nevyvratitelné
právní domněnky podle ustanovení § 18 odst. 2 ZMV je trvající vlastnické právo
oprávněné osoby i po rozhodném období, respektive ke dni nabytí účinnosti
zákona č. 428/2012 Sb. Upozornil, že odvolací soud v bodě 13. odůvodnění
dovoláním dotčeného rozsudku trvající vlastnické právo církevní právnické osoby
po celé rozhodné období k evidovanému majetku považuje (nesprávně) za
samostatnou podmínku pro nastoupení účinků citovaného ustanovení. S odkazem na
znění ustanovení § 18 odst. 2 ZMV a názory komentářové literatury k tomuto
ustanovení (viz Jäger, P., Chocholáč, A.: Zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha:Wolters Kluver, 2015.
Komentář k § 18 odst. 2. Dostupné v systému ASPI) dovozuje, že z citovaného
ustanovení tato podmínka nevyplývá; naopak postačuje evidenční zápis v katastru
nemovitostí ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. ve prospěch osoby uvedené v
ustanovení § 3 ZMV a dále že se jedná o původní historický majetek této osoby.
Uvádí rovněž, že v případě podmínky trvajícího vlastnictví církevní právnické
osoby by ustanovení § 18 odst. 2 ZMV ztratilo svůj konstitutivní význam a pouze
by deklarovala stav, který by nebyl nijak sporný či zpochybňovaný.
8. Dovolatel se dále táže, zda podmínkou pro uplatnění nevyvratitelné
právní domněnky podle ustanovení § 18 odst. 2 ZMV je zápis vlastnického práva k
historickému majetku po celé rozhodné období. Připomíná skutečnosti, na nichž
základě byl zapsán současný stav v katastru nemovitostí, tj. triplicitní
vlastnictví pro dovolatele, žalovanou 1) a žalovaného 2). S odkazem na znění
citovaného ustanovení oponuje jako nesprávnému názoru odvolacího soudu o
trvajícím evidovaném vlastnickém právu církve či náboženské společnosti
nepřetržitě (kontinuálně) od rozhodného období až k datu 1. 1. 2013. Připouští
sice, že jeho vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno až na
základě žádostí z 18. 4. 2007 a ze dne 15. 4. 2008, nicméně soudy obou stupňů
se vůbec nezabývaly tím, že se tak stalo na základě obnovy zápisu provedeného
ve vložce č. 335 Desk zemských. Uvádí, že podkladem pro obnovu zápisu v
katastru nemovitostí se stal postup podle ustanovení § 29 odst. 3 zákona č.
334/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve
znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 344/1992 Sb.“ nebo „katastrální
zákon“), kdy lesní a zemědělské pozemky evidované zjednodušeným způsobem byly s
využitím pozemkového katastru a pozemkových knih postupně obnovovány v
původních parcelách dle PK a geometrickým plánem se z pozemků evidovaných v
katastru nemovitostí oddělily ty části, které odpovídaly původním parcelám dle
PK. Převzaty tudíž byly zápisy z pozemkových knih, které se považovaly za
součást katastrálního operátu. Tím byly ex lege přeneseny zápisy z pozemkových
knih do katastru nemovitostí.
9. Dovolatel rovněž klade otázku (navazující na argumentaci předestřenou
v bodě 8. odůvodnění tohoto rozsudku), zda obnovou zápisu vlastnického práva k
historickému církevnímu majetku pro církevní právnickou osobu uvedenou v
ustanovení § 3 ZMV na základě ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb.
jsou naplněny podmínky pro aplikaci nevyvratitelné právní domněnky podle
ustanovení § 18 odst. 2 ZMV. Dovolatel připomněl, že se odvolací soud jeho
námitkou o přenesení zápisu vlastnického práva z knihovní vložky č. 335 Desk
zemských do katastru nemovitostí vůbec nezabýval, čímž dovozuje, že ji
implicitně odmítl. Vysvětluje, že i při přijetí závěru o kontinuálním zápisu
vlastnického práva církevní právnické osoby v katastru nemovitostí až do 1. 1.
2013 by tuto podmínku splnil. Připomíná, že postupem podle § 29 odst. 3 zákona
č. 344/1992 Sb. a přenesením zápisu vlastnického práva žalobce k pozemkům dle
PK č. 63 a č. 74 (dle KN parc. č. 358/2) z bývalého pozemkového katastru do
katastru nemovitostí byla překlenuta případná diskontinuita zápisu v evidenci
nemovitostí založená zákonem č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí. Z
popsaného postupu dle citovaného ustanovení zákona č. 344/1992 Sb. žalobce dále
dovozuje, že nikdy nebyl jako vlastník pozemků z knihovní vložky č. 335 Desk
zemských odepsán a zápis vlastnického práva ve prospěch státu, jenž byl v
evidenci nemovitostí proveden v roce 1979 se opírá o poznámku zamýšleného
převzetí, která nemohla mít za následek přechod vlastnického práva na stát
(dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS
87/97). Na podporu názoru o kontinuitě vlastnického práva dovolatel dále
poukazuje na sdělení městské části Praha 4 ze dne 11. 3. 2002, jež žalobci
potvrdila, že neeviduje žádné nabývací listiny k předmětným pozemkům, a na
absenci doručení rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 31. 7. 1950, č. j.
39.398/50 IX A 21. Dovolatel dovozuje rovněž svou dobrou víru v letech 1997 až
2007 v to, že pozemky dle PK č. 63 a č. 74 nebyly podrobeny celému postupu dle
zákona č. 142/1947 Sb. z toho, že katastrální úřad jej v oznámení ze dne 8. 8.
1997 sám vyzval k předložení geometrického plánu nezbytného k obnovení PK
parcel. Z dalšího postupu katastrálního úřadu, jenž vyústil v roce 2007 v
provedení zápisu vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. 358/2,
dovolateli vyplývá potvrzení kontinuity zápisu vlastnického práva orgány
veřejné moci, jež nebyla po dobu dalších 14 let zpochybňována, čehož je, dle
mínění žalobce, důkazem i fakt, že stát od žalobce přijímá platbu daně z
nemovitých věcí z předmětného pozemku. Se zřetelem na uplatněnou argumentaci
dovolatel uvádí, že jednal s důvěrou ve správnost zápisu ve veřejné evidenci a
ve správnost postupu státních orgánů, a proto mu měla být poskytnuta ochrana.
Dovozuje tak, že jeho situace je obdobná té ve věci řešené v nálezu Ústavního
soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09 (tento nález je - stejně jako
dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupný na webových stránkách
Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).
10. Dovolatel také žádá odpověď na otázku, zda z hlediska naplnění
podmínky nevyvratitelné právní domněnky podle ustanovení § 18 odst. 2 ZMV má
význam pouze stav evidenční v katastru nemovitostí nebo rovněž i zápis
vlastnického práva v jiné evidenci. Domnívá se, že výklad citovaného ustanovení
zákona č. 428/2012 Sb. by měl být proveden s ohledem na zásadu ex favore
restitutionis, tedy pro restituenta způsobem nejpříznivějším. Ve prospěch
názoru, že rozhodným pro přechod vlastnického práva ex lege je nezrušení
evidence oprávněné osoby z katastru nemovitostí, argumentuje výslovným zněním
citovaného ustanovení. Poukazuje přitom na to, že ke zrušení zápisu
vlastnického práva žalobce z katastru nemovitostí nikdy nedošlo, respektive byl
prokázán opak tím, že vlastnického právo dovolatele bylo do katastru
nemovitostí přeneseno obnovou zápisu z knihovní vložky č.335 Desk zemských na
základě ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb. dnem účinnosti zákona,
přičemž tato obnova byla dokončena v roce 2007 zápisem dovolatele jako
vlastníka pozemku.
11. Žalovaná 3) se ve stručném vyjádření k dovolání s rozsudkem
odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby byl dovolacím soudem jako věcně
správný potvrzen.
12. Ostatní žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
14. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením
§ 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
15. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně
16. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242
odst. 1 a odst. 3 věta první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je
přípustné, neboť v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud
řešena otázka aplikačních předpokladů pro nastoupení nevyvratitelné právní
domněnky upravené v ustanovení § 18 odst. 2 ZMV, tedy ani z hlediska
argumentace uplatněné dovolatelem, jež je soustředěna do čtyř právních otázek.
V způsobu jejich vyřešení odvolacím soudem žalobce současně shledává existenci
dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci při výkladu a aplikaci
citovaného ustanovení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
17. Sluší se k závěru Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání pro
řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené uvést, že v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3982/20016,
vycházelo sice právní posouzení věci ze skutkového stavu, jenž je souměřitelný
se skutkovými poměry věci nyní projednávané, nicméně dovolatelem - v odkazované
věci - vymezená právní otázka, zda po přijetí zákona č. 428/2012 Sb. se může
církevní právnická osoba domáhat ochrany své vlastnického práva žalobou podle
obecných předpisů (žalobou na určení), implikovala takové právní posouzení
dovolacím soudem, jež aplikační předpoklady ustanovení § 18 odst. 2 ZMV
judikatorně nijak nereflektovalo. Na druhé straně, odkazovaný rozsudek
Nejvyššího soudu nastínil řešení duplicitního zápisu vlastnického práva pro
církevní právnickou osobu a obec (shodně jako v přítomné právní věci hlavní
město Prahu) v katastru nemovitostí, jež se zjevně dostává do kolize s
požadavkem žalobce na určení vlastnického práva v důsledku jeho přechodu ex
lege na církevní právnickou osobu, jíž by svědčilo uplatnění nevyvratitelné
právní domněnky upravené v ustanovení § 18 odst. 2 ZMV.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Dovolání žalobce není důvodné.
19. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších
stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry
dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny
na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím
soudem).
20. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu
spisu se nepodávají.
21. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Podle § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. pokud do dne nabytí
účinnosti tohoto zákona nedošlo na základě aktů orgánů veřejné moci z
rozhodného období ke zrušení evidence vlastnického práva v katastru nemovitostí
svědčící právnické osobě uvedené v § 3, platí, že tato právnická osoba je ke
dni nabytí účinnosti tohoto zákona vlastníkem nemovité věci evidované v jejím
vlastnictví; to však pouze za podmínky, že se jedná o věc uvedenou v § 2 písm.
a) tohoto zákona.
23. Podle § 1 zákona č. 428/2012 Sb. tento zákon upravuje zmírnění
některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím
a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona
státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného
právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v
období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a
vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a
náboženskými společnostmi.
24. Podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je a)
registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo
založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c)
právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované
církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním,
zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice,
za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní
předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.
25. Podle § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jsou původním majetkem
registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné
majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství
věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které
příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám
zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských
společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo
založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských
společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím
nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.
26. Důvodová zpráva k ustanovení § 18 odst. 2 ZMV uvádí následující : „V
odstavci 2 je stanovena zásada, že po účinnosti tohoto zákona nelze dovršovat
majetkovou perzekuci církví a náboženských společností z let 1948 – 1989. Zákon
vychází z toho, že nadále nelze vlastnické právo dosud svědčící oprávněným
osobám zpochybňovat. Prakticky to znamená, že ode dne účinnosti tohoto zákona
se nelze dovolávat např. rozhodnutí o výkupu, přídělových listin podle zákona
č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, to vše za podmínky, že do dne
účinnosti tohoto zákona nebyly katastrálnímu úřadu předloženy. Koresponduje to
se zásadou, kterou vyslovil Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 1.
listopadu 2005 Pl. ÚS-st. 21/05 č. 477/2005, totiž že nynější v katastru
zapsaní vlastníci nesmějí být znevýhodňováni na základě skutečností nastalých
před více než půlstoletím. Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob,
které podléhají její jurisdikci – tedy především zájem na tom, aby současný
právní stav nebyl zpochybňován a nevznikla nejistota z hlediska vlastnictví. V
tomto ustanovení konstruovaná nevyvratitelná právní domněnka se však uplatní
pouze v těch případech, kdy ke zrušení evidence vlastnického práva příslušné
církevní instituce nedošlo výhradně z důvodů aktů orgánů veřejné moci z
rozhodného období“ (Důvodová zpráva ze dne 11. 1. 2012, tisk č. 580/0, PS -
Poslanecká sněmovna Parlamentu, 2012).
27. Odborná (komentářová) literatura vykládá smysl a účel ustanovení §
18 odst. 2 ZMV tak, že „zakládá ex lege přechod vlastnického práva na oprávněné
osoby u těch věcí z původního majetku (nemovitostí), u nichž je dosud
vlastnické právo (zpravidla po celé rozhodné období) evidováno……… Preferována
je stabilita evidovaných (dobových) vlastnických vztahů před formálním
dokončením majetkové křivdy a jejím teprve následným zmírněním cestou zákona.
Zákonodárce zvolil konstrukci nevyvratitelné právní domněnky, a to s ohledem na
skutečnost obtížného zkoumání de iure přechodu vlastnického práva na stát v
případě majetkových dispozic, které nebyly formálně dokončeny. Komentované
ustanovení reaguje na dosavadní restituční praxi generující případy osob, které
v průběhu restitučního procesu neměly důvod uplatňovat výzvu na vydání věci,
neboť byly evidovány jako vlastníci, přičemž jejich vlastnické právo na základě
aktů z rozhodného období (které by jinak představovaly restituční titul) bylo
zpochybněno až později“ (Chocholáč, A., Jäger, P., Zákon o majetkovém vyrovnání
s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Nakladatelství Wolters
Kluver, 2015, přístupný v ASPI).
28. Shodným způsobem interpretuje předmětné ustanovení i další hojně
citovaný komentář k zákonu č. 428/2012 Sb. Historický kontext, na nějž
ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. odkazuje, popisuje takto: „velká
část majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náb. spol. v
rozhodném období proběhla v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, o
postupech porušujících obecně uznávané principy demokratického právního státu
nebo lidská práva a svobody nemluvě. V některých případech stát skutečně část
původního nemovitého majetku registrovaných církví a náb. spol. převzal a začal
s ním nakládat jako s vlastním, nikdy se však nenechal zapsat do veřejných
knih. Následné zrušení zásady povinné intabulace ObčZ 1950, likvidace a
zastrašování ideových odpůrců režimu a přesvědčení komunistické moci o
neměnnosti poměrů nastavených po převratu v únoru 1948 vedlo orgány veřejné
moci a organizační složky státu, které vykonávaly správu původního majetku
registrovaných církví a náb. spol., k laxnosti ve věci zápisu vlastnického
práva státu do veřejných knih (desek zemských, pozemkových knih apod.), popř.
do evidence nemovitostí (srov. zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí).
Aplikaci komentovaného ustanovení pak vztahuje na ty případy, kdy katastr
nemovitostí stále eviduje církevní právnickou osobu ve smyslu ustanovení § 3
ZMV jako vlastníka, „protože veřejná moc zanedbala své příslušné akty týkající
se vyvlastnění původního majetku registrovaných církví a náb. spol. v rozhodném
období i poté, a to až do 31. 12. 2012, zohlednit v příslušné evidenci.“
Důsledek vyplývající z nečinnosti státu zajistit zápis vlastnického práva státu
v evidenci nemovitých věcí, a tím formální dokončení procesu odnětí nemovitosti
provedené na základě aktu z rozhodného období, pak spojuje s vznikem
vlastnického práva církevní právnické osoby k nemovitosti ex lege s účinností
od 1. 1. 2013, kterýžto nově nabytý vlastnický status církevní právnické osobě
umožňuje „vyzvat jakýkoli subjekt práva (tedy ne nutně povinnou osobu), který
nemovitou věc drží a kterému nesvědčí zápis v katastru nemovitostí, k vydání
věci“ (Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 288
až 308).
29. Vzhledem k tomu, že rozhodovací praxe soudů dosud postrádá
judikatorní reflexi ustanovení § 18 odst. 2 ZMV, představuje obsah důvodové
zprávy k citovanému ustanovení a výše předestřené názory komentářové literatury
základní východiska pro právní posouzení přítomné právní věci zohledňující
individuální skutkové okolnosti, jak byly zjištěny soudy obou stupňů v
nalézacím (odvolacím) řízení.
30. Nevyvratitelná právní domněnka konstruovaná ustanovením § 18 odst. 2
ZMV spojuje nabytí vlastnického práva církevní právnické osoby definované v
ustanovení § 3 ZMV k nemovité věci představující její majetek dle ustanovení §
2 písm. a) ZMV (a ke dni 1. 1. 2013 v katastru nemovitostí evidované jako
vlastník) ex lege (ze zákona) se stavem, kdy do dne účinnosti zákona č.
428/2012 Sb. nedošlo na základě aktů orgánů veřejné moci z rozhodného období ke
zrušení evidence vlastnického práva v katastru nemovitostí svědčící této
právnické osobě. Se žalobcem lze souhlasit potud, že mezi zákonné předpoklady,
při jejichž existenci se může nevyvratitelná právní domněnka nabytí
vlastnického práva cestou zákona uplatnit, náleží statut dovolatele jako
církevní právnické osoby definované v ustanovení § 3 ZMV (žalobce je součástí
registrované církve, Církve římskokatolické) a identifikace nárokované nemovité
věci jako majetku vymezeného v ustanovení § 2 písm. a) ZMV [pozemek parc. č.
358/2, k němuž se žalobce vlastnického práva domáhá, vznikl z části pozemků č.
63 a č. 74 zapsaných v knihovní vložce č. 335, Desk zemských pro žalobce
(Prager Erzbistum) jako jejich vlastníka]; splnění těchto předpokladů nebylo v
poměrech přítomné právní věci nijak sporné a dovolací soud je uvádí toliko s
úmyslem učinit výklad o předpokladech normovaných ustanovením § 18 odst. 2 ZMV
úplným. Z reprodukovaného ustanovení se dále podává další předpoklad nezbytný
ke vzniku vlastnického práva církevní právnické osoby k nemovité věci ex lege,
a sice existence aktu orgánu veřejné moci z rozhodného období, jenž
představoval právní titul (zpravidla restituční titul dle ustanovení § 5 ZMV)
přechodu vlastnického práva k majetku církevní právnické osoby na stát, avšak
právní vztah tímto aktem založený nebyl do dne účinnosti zákona č. 428/2012 Sb.
(do 1. ledna 2013) promítnut do příslušné evidence, a nedošlo tudíž ke zrušení
evidence vlastnického práva v katastru nemovitostí svědčící církevní právnické
osobě, na níž byla v rozhodném období spáchána majetková křivda. Čtvrtým
předpokladem nezbytným pro nastoupení nevyvratitelné právní domněnky nabytí
vlastnického práva církevní právnické osoby ex lege je tudíž stav zápisu v
katastru nemovitostí ke dni 1. 1. 2013, který nadále coby vlastníku svědčí
osobě, jíž bylo vlastnické právo k nemovité věci v rozhodném období odňato.
31. Žalobce opírá argumentaci o nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení
§ 18 odst. 2 ZMV odvolacím soudem v prvé řadě o námitku, že odvolací soud
nesprávně vytýčil trvající vlastnické právo církevní právnické osoby po celé
rozhodné období, respektive do nabytí účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., jako
nezbytnou aplikační podmínku pro uplatnění nevyvratitelné právní domněnky dle
citovaného ustanovení. Z bodu 13. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku se na
jedné straně podává, že odvolací soud přiléhavým způsobem hodnotil skutečnosti,
za nichž v procesu revize první pozemkové reformy postupem podle zákona č.
142/1947 Sb. přešlo vlastnické právo k historickému majetku žalobce na stát,
včetně listin, jimiž byl proces přechodu vlastnického práva v období od 13. 1.
1948 až 15. 11. 1948 prokazován. Na druhé straně význam podmínky spojené s
existencí aktu orgánů státu z rozhodného období v poměrech ustanovení § 18
odst. 2 ZMV relativizoval konstatováním, že se jedná o skutečnost, která „již
sama o sobě“ postup podle § 18 odst. 2 ZMV vylučuje.
32. Odvolací soud sice jako podmínku pro nastoupení nevyvratitelné
právní domněnky nevymezil, jak mu žalobce v dovolání nepřesně vytýká, trvající
vlastnické právo církevní právnické osoby po celé rozhodné období, respektive
do účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., nicméně dovolací soud nepřehlédl, že bod
13. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku obsahuje vnitřně rozpornou
argumentaci, jež ve svém výsledku popírá význam aktu orgánu veřejné moci jako
aplikačního předpokladu upraveného v ustanovení § 18 odst. 2 ZMV; ve
skutečnosti se ovšem jedná o podmínku v intencích citovaného ustanovení
podstatnou. Její posouzení odvolacím soudem tudíž bylo chybné, nicméně v
kontextu výkladu podávajícího se z bodu 13. a 15. odůvodnění dovoláním
dotčeného rozsudku nesprávnost rozsudku odvolacího soudu nezaložilo. Soudy obou
stupňů správně vyšly ze skutkových zjištění, že majetek žalobce přešel na stát
na základě postupu provedeného podle zákona č. 142/1947 Sb., přičemž k odnětí
majetku žalobci a jeho převzetí státem došlo nejpozději ke dni 1. 10. 1948,
neboť k tomuto datu byly převzaté pozemky odevzdány novým nabyvatelům
(přídělcům). Poukazuje-li žalobce na nesrovnalosti při doručování rozhodnutí
Ministerstva zemědělství ze dne 31. 7. 1950, č. j. 39.398/50 IX A 21., pak tím
zjevně zpochybnění majetkové křivdy, jež byla na žalobci spáchána v rozhodném
období na základě skutečnosti uvedené v ustanovení § 5 písm. a) ZMV,
nesledoval. Vedle toho, že proces odnětí a převzetí majetku podle zákona o
revizi první pozemkové reformy byl dokončen téměř o dva roky dříve, by účinné
zpochybnění aktu, na jehož základě došlo k přechodu vlastnického práva k
nemovité věci na stát, vylučovalo úspěšné uplatnění nároku dle ustanovení § 18
odst. 2 ZMV. Nevyvratitelná právní domněnka citovaným ustanovením konstruovaná
je totiž založena na kolizi mezi skutečným právním stavem (založeným aktem
orgánu státu z rozhodného období) a stavem vyplývajícím z příslušných
evidenčních systémů, z nichž vlastnické právo církevní právnické osoby nebylo
ve prospěch zápisu vlastnického práva státu na základě jeho aktu z rozhodného
období nikdy vymazáno.
33. Dovolatel setrvávaje na názoru, že splnil v intencích ustanovení §
18 odst. 2 ZMV i čtvrtý předpoklad pro uplatnění nevyvratitelné právní domněnky
upravené citovaným ustanovením, tj. že dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb.
nedošlo ke zrušení evidence vlastnického práva církevní právnické osoby v
katastru nemovitostí, nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že pro vznik
vlastnického práva cestou zákona se nezbytně předpokládá kontinuální zápis
jejího vlastnického práva v pozemkových evidencích po celé rozhodné období až
do nabytí účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. Alternativně pak dovolatel tvrdí, že
i podmínka nepřetržité evidence jeho vlastnického práva by byla v jeho osobě v
souvislosti s postupem při obnově katastrálního operátu dle ustanovení § 29
odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb. splněna, neboť zápis z knihovní vložky č. 335
Desk zemských byl přenesen do katastru nemovitostí, a tak byl bezprostředně
obnoven stav dle evidence pozemkového katastru a žalobce v roce 2007 zapsán
jako vlastník předmětného pozemku.
34. Právě předestřená argumentace dovolatele vybízí k zodpovězení
otázky, zda smyslu a účelu ustanovení § 18 odst. 2 ZMV zakládajícímu
nevyvratitelnou právní domněnku vzniku vlastnického práva církevní právnické
osoby k jejímu historickému majetku, k němuž vlastnické právo nabyl stát na
základě některé ze skutečností naplňující majetkovou křivdu dle ustanovení § 5
ZMV, odpovídá, aby až do účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. takové církevní
právnické osobě svědčil kontinuální (nepřetržitý) zápis (evidence) jejího
vlastnického práva po celé rozhodné období, respektive do účinnosti zákona č.
428/2012 Sb., v pozemkové evidenci, jíž se rozumí nejen katastr nemovitostí,
ale i evidence nemovitostí (viz zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí) a
pozemkové knihy; na uvedenou otázku je třeba odpovědět kladně.
35. První argument pro pozitivní odpověď je založen na konstatování, že
požadavek (kontinuálního) nepřetržitého zápisu vyplývá z kolize mezi skutečným
právním stavem (založeným aktem orgánu státu z rozhodného období) a stavem
zápisu v příslušné evidenci, jenž v důsledku opuštění intabulačního principu
zásadně nemusel skutečný právní stav po celé rozhodné období reflektovat.
Nabytí vlastnického práva církevní právnickou osobou dle citovaného ustanovení
je spojeno s nečinností příslušného orgánu státu, jenž po celé rozhodné období,
respektive do účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., nezajistil, aby zapsaný stav
uvedl do souladu se skutečným právním stavem. Vzhledem k tomu, že k popsané
kolizi muselo dojít v rozhodném období, pak diformita mezi stavem formálně
evidenčně vedeným a tím, jenž založil nabývací titul ve prospěch státu, musel
logicky přetrvat dobu evidování právních poměrů k nemovitostem v pozemkové
knize, evidenci nemovitosti i katastru nemovitosti; rozhodné datum 1. ledna
2013 přitom spadá do doby účinnosti právních předpisů o katastru nemovitostí.
Jakákoliv změna formálně vedeného vlastnického práva v pozemkových evidencích,
jež by znamenala, že zapsaný stav koresponduje stavu založenému nabývacím
titulem státu, by uplatnění nevyvratitelné právní domněnky upravené v
ustanovení § 18 odst. 2 ZMV vyloučila. Citované ustanovení přitom bylo zjevně
inspirováno konkluzemi ustavenými judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i
Ústavního soudu (z ní srovnej např. i nález Ústavního soudu ze dne 29. 12.
2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, jehož závěrů se ve svých poměrech nepřípadně
dovolává žalobce) posuzující postavení fyzické osoby, jíž nemohla vzniknout
pochybnost o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru
nemovitostí, tak faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo
zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů. V
případě zpochybnění jejího vlastnictví ze strany státu, typicky v případech,
jež nebyly spojeny s uchopením držby ze strany státu, mohla uplatnit své právo
vlastnickou žalobou podle obecných předpisů, včetně určovací žaloby (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012).
36. Ustanovení § 18 odst. 2 je v zákoně č. 428/2012 Sb. systematicky
zařazeno do hlavy IV. „Závěrečná, přechodná a zrušovací ustanovení (§ 18-19)“.
Nalézá se, spolu s rozhodovací praxí hojně aplikovaným ustanovením § 18 odst. 1
ZMV, mimo ta ustanovení zákona, jež upravují práva a povinnosti oprávněné osoby
a povinné osoby v procesu naturální restituce historického církevního majetku
[srovnej hlava II. „Vydání některých věcí oprávněným osobám (§ 3-14)“].
Skutečnost, že církevní právnická osoba dovolávající se naplnění nevyvratitelné
právní domněnky dle ustanovení § 18 odst. 2 ZMV nemusí absolvovat postup
počínající podáním výzvy povinné osobě k vydání věci ( § 9 odst. 1 ZMV),
účastnit se řízení před správním orgánem či soudem (§ 9 odst. odst. 8 a 10 a §
10 odst. 4 ZMV) a čelit případné procesní obraně povinné osoby založené na
tvrzeních o existenci překážek pro naturální restituci obecně (§ 8 ZMV) či ve
vztahu k některým povinným osobám (§ 7 odst. 1 a 2 ZMV), je bezesporu
beneficiem, jež zákonodárce církevním právnickým osobám ukotvením citovaného
ustanovení do zákona poskytl. Na straně druhé je řečené beneficium vyvažováno
normováním striktních podmínek, za nichž může církevní právnická osoba
vlastnické právo k jejímu historickému majetku, byť by byl zatížen překážkou
naturální restituce, nabýt. Takovou podmínkou pak nepochybně bude i kontinuální
(nepřetržitý) zápis vlastnického práva církevní právnické osoby ve všech
systémech evidence nemovitostí a právních vztahů k nim v období od spáchání
majetkové křivdy až do účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. Splnění této podmínky
přitom není spojeno s jakoukoliv aktivitou církevní právnické osoby, jež by v
intencích ustanovení § 18 odst. 2 ZMV mohla její postavení v kladném či
záporném smyslu ovlivnit, a proto lze na splnění podmínky nepřetržitého zápisu
vlastnického práva rozumně trvat.
37. Ani gramatický výklad ustanovení § 18 odst. 2 ZMV nevede k závěru,
že by se kontinuální zápis vlastnického práva církevní právnické osoby omezoval
jen na dobu jeho evidence v katastru nemovitostí. Jestliže zákonodárce v
citovaném ustanovení použil formulaci …. „Pokud do dne nabytí účinnosti tohoto
zákona nedošlo na základě aktů orgánů veřejné moci z rozhodného období ke
zrušení evidence vlastnického práva v katastru nemovitostí svědčící právnické
osobě…….“, pak to zjevně neznamená, že by se trvání takového zápisu pojilo
toliko s evidencí katastru nemovitostí, jak se mylně domnívá žalobce. Katastr
nemovitostí byl totiž tím veřejným seznamem evidujícím právní vztahy k
nemovitým věcem, jenž k danému účelu sloužil (a slouží i nadále) k rozhodnému
datu 1. ledna 2013, s nímž citované ustanovení spojilo právní následek založený
na kolizi mezi skutečným právním stavem a stavem formálně zapsaným. Tuto kolizi
také k uvedenému datu uplatnění nevyvratitelné právní domněnky odstranilo. Ve
světle tohoto výkladu se jeví tedy nelogické, aby zákonodárce v citovaném
ustanovení k rozhodnému datu označil veřejný seznam evidující právní vztahy k
nemovitým věcem jinak.
38. Důraz na kontinuální zápis vlastnického práva v příslušných
evidencích (nejen v katastru nemovitostí) se zřetelně podává i z (kurzívou)
vyznačených pasáží komentářových zdrojů předestřených v bodech 27. a 28.
odůvodnění toho rozsudku (viz formulace „u nichž je dosud vlastnické právo
(zpravidla po celé rozhodné období) evidováno“ nebo „Preferována je stabilita
evidovaných (dobových) vlastnických vztahů před formálním dokončením majetkové
křivdy“, popřípadě …. „protože veřejná moc zanedbala své příslušné akty
týkající se vyvlastnění původního majetku registrovaných církví a náb. spol. v
rozhodném období i poté, a to až do 31. 12. 2012, zohlednit v příslušné
evidenci“ či ……„vedlo orgány veřejné moci a organizační složky státu, které
vykonávaly správu původního majetku registrovaných církví a náb. spol., k
laxnosti ve věci zápisu vlastnického práva státu do veřejných knih (desek
zemských, pozemkových knih apod.), popř. do evidence nemovitostí (srov. zákon
č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí)“.
39. Dovolatel se užitou argumentační alternativou domnívá, že požadavek
kontinuálního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí splnil tím, že
postupem podle ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb. (v rámci obnovy
katastrálního operátu) byl zápis o jeho vlastnickém právu k pozemkům č. 63 a č.
74 vedený v knihovní vložce č. 335 Desk zemských přenesen v roce 2007 do
katastru nemovitostí, čímž příslušný orgán státu (katastrální úřad) tuto
kontinuity potvrdil, a dovolatel dále jednal s důvěrou ve správnost jeho zápisu
ve veřejné evidenci, jež nebyla po dobu dalších čtrnácti let nijak narušena.
Správnosti popsané argumentační alternativy nemůže Nejvyšší soud přisvědčit z
následujících důvodů.
40. Za prvé, již ze samotného znění § 29 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb.,
ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 („Zemědělské a lesní pozemky,
jejichž hranice v terénu neexistují a jsou sloučeny do větších půdních celků,
se evidují do doby jejich zobrazení v katastrální mapě, nejpozději však do doby
ukončení pozemkových úprav podle zvláštního předpisu, zjednodušeným způsobem s
využitím bývalého pozemkového katastru, pozemkových knih a navazujících operátů
přídělového a scelovacího řízení. Údaje zjednodušené evidence se považují za
součást katastrálního operátu“), nelze dovodit, že by specifický způsob obnovy
katastrálního operátu přenesením údajů z operátů dřívějších evidencí, tedy i
pozemkové knihy, měl jiný účel, než jaký se podává z obecného ustanovení § 13
odst. 1 katastrálního zákona, a sice vyhotovení nového souboru geodetických
informací ve formě grafického počítačového souboru a nového souboru popisných
informací katastrálního operátu. Daný účel obnovy katastrálního operátu pak
potvrzuje i komentářová literatura. Dle ní se způsoby obnovy katastrálního
operátu mapováním nebo přepracováním v režimu ustanovení § 29 odst. 3
katastrálního zákona, ve znění od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007, do katastrální
mapy při splnění zákonných předpokladů doplní parcely, které byly dosud
evidovány zjednodušeným způsobem. Zjednodušená evidence, která je provizorním a
přechodným způsobem evidence některých pozemků, se přitom zpravidla zcela
odstraní a zanikne [Eva Barešová, Petr Baudyš. Zákon o zápisech vlastnických a
jiných věcných práv do katastru nemovitostí. 4. vydání, Nakladatelství C. H.
Beck. Praha 2007, Zákon o katastru nemovitostí České republiky (§1-32), s.
283-284].
41. Za druhé, názor o kontinuálním zápisu vlastnického práva žalobce k
pozemkům č. 63 a č. 74 v pozemkových evidencích až do účinnosti zákona č.
428/2012 Sb. zjevně naráží na v řízení prokázané skutkové zjištění, že v letech
1979 až 2007 v evidenci nemovitostí, jakož i v katastru nemovitostí, zápis
vlastnického práva ve prospěch žalobce absentoval. Zápis, jenž byl v evidenci
nemovitostí proveden na listu vlastnictví č. 2 dne 23. 3. 1979 ve prospěch
Československého státu – ONV Praha 4, požadovaný stav kolize mezi skutečným
právním stavem a stavem formálně zapsaným (evidovaným) odstranil. Není přitom
rozhodné, zda v souvislosti s tímto zápisem byl do příslušné evidence zanesen
nabývací titul, na jehož základě k přechodu vlastnického práva dojít nemohlo,
neboť příslušné zápisy nebyly již s účinností od 1. 1. 1951 založeny na
intabulačním principu. Tak ani označení titulu, jenž nemohl být podkladem pro
nabytí vlastnického právo státu v evidenci nemovitostí, nic nezměnilo na tom,
že zápis ve prospěch církevní právnické osoby byl z pozemkové evidence
odstraněn, a tím byla přerušena kontinuita evidovaného vlastnického práva, jež
je v aplikačních poměrech ustanovení § 18 odst. 2 ZMV pro uplatnění
nevyvratitelné právní domněnky podstatným předpokladem pro vznik vlastnického
práva církevní právnické osoby ex lege.
42. Za třetí, se sluší připomenout, byť nijak hojnou, reflexi institutu
obnovy katastrálního operátu v judikatuře Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne
3. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, jenž byl pod číslem 15/2006 uveřejněn ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud se zřetelem na
ustanovení § 5 odst. 7 katastrálního zákona („Právní vztahy nemohou být dotčeny
revizí údajů katastru, opravou chyb v katastrálním operátu ani obnovou
katastrálního operátu, pokud jejich změna není doložena listinou“) přijal
závěr, že právní vztahy nemohou být dotčeny revizí údajů katastru, opravou chyb
v katastrálním operátu ani obnovou katastrálního operátu, pokud jejich změna
není doložena listinou“. Dovodil, že „zákon má na mysli listinu, ze které se
podává existence právních skutečností, které mají za následek vznik, změnu nebo
zánik právních vztahů, příp. rozhodnutí o takových skutečnostech, nikoliv
listinu o revizi, opravě chyb nebo obnově katastrálního operátu.“ Význam
listiny o obnově katastrálního operátu pak Nejvyšší soud vyložil v citovaném
rozsudku s odkazem na rozhodnutí vydaná ve správním soudnictví (konkrétně
zmínil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 30
Ca 93/2000, jenž byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura - část správní, v
čísle 5, ročník 2000, str. 404, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 21. 6. 2001, sp. zn. 15 Ca 110/2001, jenž byl uveřejněn v časopise Soudní
judikatura - část správní, v čísle 5, ročník 2001, str. 452) tak, že oprava (a
shodně i obnova) katastrálního operátu „má pouze určitý dopad na procesní
postavení v případném soudním sporu o určení vlastnictví, neboť žalobcem může
být v takovém sporu ten, kdo v katastru jako vlastník zapsán není, zatímco
žalovaným bude zpravidla ten, kdo v katastru jako vlastník zapsán je“ ……
„pozitivní výrok o opravě chyb v katastrálním operátu řeší otázku, kdo bude
jako vlastník určitých nemovitostí v katastru nemovitostí evidován… „případný
spor o vlastnictví náleží do kompetence obecného soudu, který oněm rozhodne v
občanském soudním řízení, upraveném v části třetí a čtvrté občanského soudního
řádu.“ Právě citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, kromě publikovaného závěru, že
„obnova katastrálního operátu nemá vliv na hmotněprávní vztahy k nemovitostem a
nemůže měnit vlastnictví k nim“, přibližuje i důsledek provedené obnovy
katastrálního operátu, jímž může být, a jde-li o obnovu operátu pozemkové knihy
(§ 29 odst. 3 katastrálního zákona), v níž zapsané věci byly podrobeny
expropriačnímu procesu ve prospěch státu, zpravidla i bude, zápis
multiplicitního vlastnictví v katastru nemovitostí.
43. Duplicitní, popřípadě i triplicitní, zápis vlastnického práva v
katastru nemovitostí založený na několika různých právních skutečnostech, s
nimiž zákon spojuje vznik do katastru nemovitostí zapisovaného práva (v daném
případě vlastnického práva), ovšem není řešitelný v intencích ustanovení § 18
odst. 2 ZKV. Odpovídající postup pro takový případ Nejvyšší soud vylíčil již ve
výše připomenutém rozsudku ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3982/2016. V něm
dovodil, že duplicitní zápis vlastnického práva církevní právnické osoby a obce
k téže nemovité věci nebrání tomu, aby církevní právnická osoba uplatnila svůj
nárok ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 ZMV (k této problematice srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015,
uveřejněný pod číslem 103/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3122/2022).
44. Triplicitní zápis vlastnického práva k pozemku parc. č. 358/2 pro
žalobce, žalovanou 1), a žalovanou 2) - s vyznačením svěřené správy majetku pro
žalovanou 3) - bez zřetele na pořadí provedených zápisů, jež rovněž ve prospěch
žalobce nevyznívá, ovšem vylučuje, aby žalobce mohl nabýt vlastnické právo k
předmětnému pozemku ex lege uplatněním nevyvratitelné právní domněnky upravené
v ustanovení § 18 odst. 2 ZMV. Splnění podmínky z citovaného ustanovení
dovoditelné, a sice kontinuální zápis vlastnického práva církevní právnické
osoby ve všech pozemkových evidencích po celé rozhodné období až do nabytí
účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., totiž překáží multiplicitní zápis v katastru
nemovitostí pro více osob (nejen žalobce), jež tak činí existenci nutné
podmínky formálního rázu, tj. že žalobce k rozhodnému datu nabývá vlastnické
právo k věci evidované v jeho vlastnictví, spornou či pochybnou.
45. Nejvyšší soud se neztotožňuje s tvrzením dovolatele, že by jiný
závěr o právním posouzení věci, na němž spočívá dovoláním dotčený rozsudek
odvolacího soudu, měl být učiněn se zřetelem na interpretační teleologickou
direktivu ex favore restitutionis typickou pro restituční zákonodárství. K tomu
Nejvyšší soud podotýká, že teleologický výklad právní normy (stejně jako
jakákoliv jiná metoda výkladu standardního či nadstandardního) je způsobilý
rozptýlit pochybnosti o významu textu v jeho doslovném znění (se zřetelem ke
smyslu a účelu zákona). Jeho významu však nelze dát více než u ostatních
interpretačních metod [srovnej citaci: „Výklad teleologický (a v jeho rámci i
výklad ex favore restitutionis) je jednou z výkladových metod. Není nicméně
důvodu zcela odhlížet ani od jiných obecně akceptovaných výkladových metod,
jimiž je výklad jazykový, gramatický, logický, systematický, historický apod.
Současně nelze pomíjet, že zásada ex favore restitutionis se pohybuje na
vysokém stupni obecnosti a vztahuje se k restitučním zákonům jako celku. Vysoký
stupeň obecnosti této zásady pak umožňuje, aby byl v rámci teleologického
výkladu zkoumán i smysl jednotlivého vykládaného ustanovení a bylo
zohledňováno, jakým způsobem se zákonodárce minulé křivdy rozhodl odčinit“ –
viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19].
Zásada ex favore restitutionis také není obecnou právní zásadou a není zásadou
ústavní, nýbrž ze starší judikatury Ústavního soudu formulovaným vodítkem, jež
má vést k šetření práv restituentů a výkladu restitučních předpisů v souladu s
jejich účelem a smyslem (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 5.
2020 sp. zn. III. ÚS 1283/17). Nemůže být tak sama o sobě kritériem přiznání
restitučního nároku a její použití je namístě pouze v mezích příslušného
restitučního zákona.
46. Užitím výkladového pravidla ex favore restitutionis nelze v poměrech
projednávané věci, a sice bez ohledu na závěry, které Nejvyšší soud v rámci
výkladu o aplikačních předpokladech ustanovení § 18 odst. 2 ZMV v tomto
rozsudku učinil, překlenout minimálně dvě podstatné okolnosti, jež nastoupení
nevyvratitelné právní domněnky upravené citovaným ustanovením brání. Tou první
je absence zápisu (evidování) vlastnického práva žalobce v příslušné pozemkové
evidenci v letech 1979 až 2007 a tou druhou je multiplicitní zápis vlastnického
práva k pozemku parc. č. 358/2 v katastru nemovitostí ke dni 1. ledna 2013,
jenž právo, které měl žalobce nabýt ex lege, dále eviduje ve prospěch
žalovaných 1) a 2).
47. Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (při aplikaci
ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb.) obstojí. Nejvyšší soud proto
dovolání žalobce podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
48. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c
odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce
sice nebyl v dovolacím řízení procesně úspěšný (dovolání nebylo shledáno
důvodným), nicméně žalovaným 1) a 2) v této fázi soudního řízení žádné náklady
nevznikly. Žalovaná 3) se sice k dovolání vyjádřila, avšak omezila se pouze na
stručné konstatování o věcně správném rozsudku odvolacího soudu, jenž by tak
měl být potvrzen. Aby bylo možné náklad vynaložený na sepis vyjádření k
dovolání považovat za účelně vynaložený, pak by z něj měla být zřejmá zejména
reakce procesní protistrany dovolatele na to, zda dovolatel řádně vymezil
některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), zda vymezený důvod je
skutečně dán, a zda dovolatel uplatnil zákonný důvod dovolání způsobem
vyplývajícím z procesního předpisu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Podle
konkrétního obsahu dovolání by pak měl účastník řízení podávající vyjádření k
dovolání alespoň rámcovým způsobem reagovat na jednotlivé dovolací námitky,
vyjádřit se k jejich opodstatněnosti a navrhnout, jak má dovolací soud
rozhodnout. Protože v poměrech projednávané věci vyjádření žalované k dovolání
žalobce obsahové atributy procesního úkonu, za nějž by náklady na něj mohly být
považovány za účelně vynaložené, vyjma návrhu rozhodnutí dovolacího soudu,
nesplňuje, Nejvyšší soud i v procesním vztahu mezi žalobcem a žalovanou 3)
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu