28 Cdo 3982/2016-164
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně Královské kanonie premonstrátů na Strahově, IČO: 00415090, se sídlem
v Praze 1, Strahovské nádvoří 1/132, proti žalovanému hlavnímu městu Praha,
IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, za vedlejší účasti
na straně žalovaného – městské části Praha – Nebušice, obou zastoupených JUDr.
Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo
náměstí 287/18, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 110/2010, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j. 29 Co
358/2015-136, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j. 29 Co
358/2015-136, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. března 2015,
č.j. 7 C 110/2010-103, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k
dalšímu řízení.
obec P. – dále jen „předmětné nemovitosti“ (výrok I) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. února 2016, č. j. 29 Co 358/2015-136,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, že
předmětné nemovitosti představují historický majetek církve (majetkovou
podstatu bývalého klášterního velkostatku Horoměřice) a žalobkyně je právním
nástupcem (správněji však osobou totožnou s ním) původního (a to i knihovního)
vlastníka nemovitostí, tehdy evidovaného pod názvem „Klášter na Strahově v
Praze řádu Premonstrátského“, a že v katastru nemovitostí je v současnosti
evidováno duplicitní vlastnictví žalobkyně a žalovaného. Bez toho, že byl by
završen v poválečné době zahájený proces odnětí nemovitostí postupem dle zákona
č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (do pozemkové knihy byla
zapsána toliko poznámka zamýšleného převzetí nemovitostí, aniž by následně
Ministerstvo zemědělství vydalo příslušné rozhodnutí), převzal stát nemovitosti
v rozhodném období (po 25. únoru 1948) bez vyplacení náhrady a tedy bez
právního důvodu; proto – dle závěru odvolacího soudu – stát nemohl k
nemovitostem nabýt vlastnické právo a jeho nositelem proto není ani žalovaný
(dovozuje-li nabytí vlastnictví zákonným přechodem v režimu ustanovení § 1
odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí – dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Vlastnické
právo žalovaný později nenabyl ani vydržením, pro absenci dobré víry (a tedy
oprávněné držby), musel-li si být vědom spornosti vlastnictví a konečně i
nenaplnění podmínky faktického hospodaření s nemovitostmi coby jedné z podmínek
přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle zmíněného ustanovení
zákona č. 172/1991 Sb. Přitom odvolací soud aproboval i ten závěr, že žalobce
má naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení § 80 písm.
c/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013), jenž je dán i
duplicitou zápisu vlastnického práva k týmž nemovitostem do katastru
nemovitostí, a současně žalobu označil i za žalobu svého druhu (blížící se
žalobě restituční), kdy v tomto směru odkázal na závěry vyslovené Ústavním
soudem v nálezu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, jež pokládá i v tomto
případě za stále použitelné.
V uplatnění práva touto určovací žalobou (podanou u soudu již 25. března 2010)
nelze (dle závěru odvolacího soudu) spatřovat obcházení restitučních předpisů,
tedy zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon
č. 428/2012 Sb.“), jestliže v době zahájení řízení, ve stavu trvající
protiústavní nečinnosti zákonodárce s přijetím předpokládaného předpisu o
majetkovém vyrovnání s církvemi, představovala tato žaloba jediný způsob k
prosazení práva (jak v nálezu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, uzavřel
Ústavní soud). Za dané situace považoval by odvolací soud za projev přepjatého
formalismu, aby žalobkyně byla odkazována na případné uplatnění práva postupem
dle později přijatého restitučního předpisu, v jehož rámci – dle názoru
odvolacího soudu – byly by řešeny obdobné otázky jako v již nyní probíhajícím
řízení a kdy smysl (a cíl) obou řízení má odvolací soud za obdobný, totiž
uznání vlastnického práva k nemovitostem přestavujícím historický majetek
žalobkyně, jenž jí byl odebrán bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (zda žalobkyně,
církevní právnická osoba, má naléhavý právní zájem na požadovaném určení
vlastnického práva k nemovitostem a zda je nositelkou uplatňovaného práva v
situaci, kdy v průběhu řízení vstoupil v účinnost zákon o majetkovém vypořádání
s církvemi a náboženskými společnostmi), při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Posouzení této otázky
odvolacím soudem považuje dovolatel za nesprávné, naplňující tak dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Argumentuje přitom ve prospěch
názoru, že po účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. se žalobce mohl svých práv
domáhat tolikou postupem podle tohoto zákona, nikoliv žalobou o určení
vlastnického práva, která – podle názoru dovolatele – i v daném případě smysl a
účel restitučního zákonodárství obchází. Obecnou určovací žalobou nelze
zaměňovat (nahrazovat jí) ani žalobu podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č.
428/2012 Sb., neboť jde o žalobu opírající se o zvláštní zákonné zmocnění.
Rozhodovací praxe je ustálená i v závěru, že restituční předpisy jsou ve vztahu
k přepisům obecným lex specialis, k čemuž se opětovně přihlásil i Ústavní soud
v případech obdobných souzené věci, kdy zákon č. 428/2012 Sb. vstoupil v
účinnost v průběhu řízení. Konečně, podle tohoto zákona přicházela by v úvahu
také restituce relutární, nikoliv jenom naturální, čili by se žalobci mohlo
dostat dvojího plnění, tedy jak předmětných nemovitostí na základě úspěchu v
projednávané věci, tak i náhrady v penězích. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen (a tedy věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení),
event. aby jej dovolací soud změnil tak, že se žaloba zamítá.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a proti němu
uplatňovanou dovolací argumentaci za nerelevantní, jež nebere v potaz skutkovou
odlišnost projednávané věci, ve které jde i o řešení otázky vlastnického práva
též v souvislosti s duplicitním zápisem práva do katastru nemovitostí.
Poukazuje na to, že právě žalovaný se na podkladě vlastního prohlášení nechal
zapsat do katastru nemovitostí jako vlastník v rozporu se skutečným stavem,
jelikož s předmětnými nemovitostmi k rozhodnému datu nehospodařil a podmínky
pro přechod věci do vlastnictví obce dle zákona č. 172/1991 Sb. nebyly splněny.
Žalobkyně zmínila i korespondenci účastníků z roku 2002, v níž žalovaný uvádí,
že se za vlastníka nemovitostí nepovažuje. Poukázala i na to, že nebyl doložen
titul ani jiná listina obsahující údaje o tom, že žalobkyně v době následující
po 25. únoru 1948 vlastnictví pozbyla. Dle jejího názoru pak na projednávaný
případ lze aplikovat i zásadu vyjádřenou ustanovením § 18 odst. 2 zákona č.
428/2012 Sb., že nedošlo-li do dne účinnosti zákona na základě aktů orgánů
veřejné moci z rozhodného období ke zrušení evidence vlastnického práva v
katastru nemovitostí svědčící oprávněné osobě, platí, že tato osoba je ke dni
nabytí účinnosti zákona vlastníkem nemovité věci evidované v jejím vlastnictví.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů – dovolání žalovaného projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1.
lednem 2014.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem vyžadované
náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na
vyřešení právní otázky (uplatnitelnost nároku církevní právnické osoby žalobou
o určení vlastnického práva k nemovitostem, které stát v rozhodném období z
hlediska restitučních předpisů převzal bez právního důvodu), při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež
takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3) ani
jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž
dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst.
3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se
Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán uplatněný dovolací důvod, tedy
prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci žalobkyně (církevní subjekt) – žalobou podanou před vydáním
zákona č. 428/2012 Sb. – požaduje určení vlastnického práva k nemovitostem,
zdůvodňujíc požadavek též (jí později iniciovanou) duplicitou zápisu
vlastnictví do katastru nemovitostí, a kdy otázkou k dovolacímu přezkumu, jejíž
posouzení je pro rozhodnutí určující, je posouzení, zdali lze žalobkyní
uplatňovanému vlastnickému právu poskytnutou ochranu podle obecných předpisů –
formou požadovaného určení vlastnického práva (jak učinily soudy nižších
stupňů), nebo zda jde o nárok uplatnitelný toliko podle restitučního předpisu,
tj. v režimu zákona č. 428/2012 Sb., jež nabyl platnosti a účinnosti v průběhu
tohoto řízení.
Řešení otázky souběhu obecné žaloby a restitučního zákonodárství je v
rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu dlouhodobě ustáleno (srov.
např. již rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; stanovisko pléna Ústavního soudu ze
dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st.21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.) a
vychází ze závěru, že restituční předpisy jsou svou povahou předpisy zvláštní
(leges specialis) a nároky jimi upravené nelze řešit jinak než podle jejich
ustanovení (ve smyslu obecné zásady lex specialis derogat generali); ti, kteří
by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou svých
nároků domáhat podle obecného předpisu (občanského zákoníku), a to ani formou
určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř.
Přitom platí, že přijetím restitučních zákonů z počátku 90. let minulého
století (včetně zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů
řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého; viz nález Ústavního
soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, či stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, uveřejněné pod č. 13/2006
Sb.) zákonodárce současně finalizoval (legalizoval) přechod majetku na stát (a
to i v případech, kdy majetek přešel na stát bez právního důvodu), čímž byla
současně vyloučena možnost uplatnit tato práva podle obecných předpisů, ačkoliv
by jinak bývalo v některých případech možné uplatnit k takovému majetku
vlastnické právo podle obecných předpisů.
Připustil-li pak Ústavní soud (s odkazem na plenární nález dne 1. 7. 2010, sp.
zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněný pod č. 242/2010 Sb., a nález ze dne 31. 3. 2011,
sp. zn. II. ÚS 2326/07, jimiž došlo k podstatné precizaci charakteru povinnosti
zákonodárce přijmout předpokládaný restituční předpis o vypořádání historického
majetku církví a náboženských společností) nálezy ze dne 31. 8. 2011, sp. zn.
I. ÚS 562/09, či ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 3120/10 (dříve však již
nálezem ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, s nímž své rozhodnutí spojil
odvolací soud) uplatnění majetkových nároků církevními subjekty žalobou svého
druhu (blížící se žalobám restitučním) majících za cíl dosáhnout zaplnění
mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce v rozporu s čl. 1 Ústavy
České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2
Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o
ochraně lidských práv a základních svobod, a to postupem odpovídajícím smyslu
nápravy křivd po roce 1989, podmiňoval úspěšnost těchto žalob neexistencí
právního předpisu upravujícího restituci církevního majetku.
Z uvedeného současně vyplývá, že po přijetí zákona č. 428/2012 Sb., jenž nabyl
účinnosti dne 1. 1. 2013 (vyjma ustanovení § 13, jež vstoupilo v účinnost již
5. 12. 2012), jímž byl vypořádán historický majetek církví a náboženských
společností ve smyslu výroku II nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a
jenž je v rozhodné části konstruován jako předpis restituční (a to se zvláštní
subjektovou i objektovou působností) se prezentovaná judikatura Ústavního soudu
neuplatní a nároky upravené tímto předpisem nadále nelze řešit jinak než podle
jeho ustanovení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9.
2013, sp. zn. 28 Cdo 1167/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10.
2013, sp. zn. 28 Cdo 700/2012; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. pak
usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 713/12, nebo usnesení ze dne 4. 9.
2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, jímž byl v kontextu jím rekapitulované
kvazirestituční judikatury vzpomenut i dřívější, odvolacím soudem odkazovaný
nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 3207/10, kterým byla
v době před přijetím předpokládaného předpisu o restituci církevního majetku
připuštěna žaloba o určení vlastnického práva církevní právnické osoby k
majetku odebranému v roce 1949 i s ohledem na duplicitní zápis vlastnického
práva do katastru nemovitostí).
I v posuzované věci se žalobkyně nachází v postavení nikterak netypickém i pro
jiné církevní subjekty uplatňující majetkové nároky založené v rozhodném období
a tedy i na ni lze vztáhnout závěry rekapitulované judikatury o pozitivních i
negativních účincích restitučního zákonodárství. Staví-li svůj nárok na tom, že
předmětné nemovitosti převzal stát (v době rozhodné z hlediska restitučních
předpisů) bez právního důvodu, jde o skutečnost zakládající restituční důvod
podle ustanovení § 5 písm. k) zákona č. 428/2012 Sb. (převzetí nebo ponechání
si věci bez právního důvodu). Dle ustálené restituční judikatury (z níž v dané
souvislosti srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.
12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) se převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu
restitučních předpisů rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné. Bez
významu – z hlediska přípustnosti žaloby dle obecných předpisů – je tedy
okolnost, že převzetí nemovitostí státem (či jejich ponechání) v souzené věci
není podloženo způsobilým titulem (kdy právě tato okolnost zakládala by uvedený
restituční důvod).
Uplatnitelnosti nároku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. (včetně eventuelní
žaloby o určení vlastnického práva státu coby povinné osoby podle § 18 odst. 1
cit. zákona) v zásadě nepřekáží ani duplicita zápisu vlastnického práva do
katastru nemovitostí, nehledě na to, že v souzené věci (a to i ve vztahu k
žalobkyní namítané aplikovatelnosti ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012
Sb.) nejde o situaci, v níž by přechod majetku na stát snad nebyl v rozhodné
době zohledněn v příslušné evidenci nemovitostí (ze skutkových zjištění plyne
závěr opačný, totiž že jako vlastníku byly předmětné nemovitosti již v rozhodné
době v evidenci nemovitostí připsány pro „Čs. stát – ONV Praha 6.“) a že by tak
dotčená církevní právnická osoba (či její předchůdce) zůstala jako vlastník
kontinuálně zapsána v katastru nemovitostí (bylo-li vlastnické právo žalobkyně
k nemovitostem duplicitě zaznamenáno do katastru nemovitostí znovu až v
souvislosti s tímto žalobkyní iniciovaným řízením a stalo-li se – nejspíše –
právě kvůli absenci titulu nabytí vlastnického práva státem v rozhodné době,
jež představuje jeden z restitučních důvodů). Ostatně, na otázkách výkladu a
aplikace ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. (jež konstrukcí
nevyvratitelné právní domněnky za jím stanovených podmínek zakládá přechod
vlastnického práva na církevní právnické osoby ex lege k 1. 1. 2013), ba ani na
(rozšiřující) interpretaci ustanovení § 18 odst. 8 cit. zákona (jež – dle své
dikce – deklaruje právo církevní právnické osoby na soudní a jinou ochranu /již
jsoucího/ práva k majetku proti jeho držiteli) rozhodnutí odvolacího soudu
založeno není.
Lze také připomenout, že úspěšnost obecné určovací žaloby (připustíme-li, že
žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení práva vskutku má a že ten
je založen již samotnou duplicitou zápisu vlastnického práva do katastru
nemovitostí) je pak podmíněna i tím, že žalobkyně je nositelkou uplatňovaného
práva (že je nepozbyla), pročež i v této souvislosti sluší se znovu poukázat na
již výše prezentované závěry o pozitivních a negativních účincích restitučního
zákonodárství, včetně oné legalizace (finalizace) přechodu majetku na stát,
jehož se stát chopil v rozhodné době bez právního důvodu (viz nález Ústavního
soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, či stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, uveřejněné pod č. 13/2006
Sb.), kdy se lze vydání věci (přechodu vlastnického práva k věci) zásadně
domáhat toliko za podmínek, v mezích a způsobem, jež stanoví restituční
předpisy.
Zcela korektní pak není úvaha odvolacího soudu o identické povaze nároku na
deklarování vlastnického na podkladě určovací žaloby a nároku na vydání věci,
jenž je dán předpisem restitučním, či snad o totožném okruhu otázek
posuzovaných v obou řízeních, jež nebere v potaz, že restituce in natura
(přechodem vlastnického práva k věci s účinky ex nunc) se lze úspěšně domoci
toliko za splnění dalších restitučním předpisem – zákonem č. 428/2012 Sb.
stanovených hmotněprávních podmínek, jež zahrnují nejenom podmínku, že jde o
věci, jež byly v původním vlastnictví oprávněné osoby (srov. § 3 zákona) a
staly se v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze
zákonem uvedených skutečností (§ 5 zákona), ale kupř. i to, že v současné době
jde o majetek státu, se kterým je oprávněna hospodařit nebo jehož správu
vykonává osoba uvedená v § 4 zákona, popřípadě jde o majetek splňující i další
specifické podmínky stanovené § 6 nebo § 7 zákona, nebo že nejde o věci,
jejichž vydání je zákonem vyloučeno (§ 8), nehledě na to, že zvláštní je i
postup při vydání věci (a to zejména v případě zemědělských nemovitostí; srov.
§ 2 písm. b/, § 9 zákona).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, dle něhož se i
po přijetí zákona č. 428/2012 Sb. může žalobkyně (církevní právnická osoba)
domáhat svého nároku podle obecného předpisu formou žaloby o určení
vlastnického práva dle § 80 písm. c) o. s. ř. (jíž pak odvolací soud současně
považuje za žalobu svého druhu, odkazuje zejména na závěry vyslovené Ústavním
soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 663/06, jež pokládá v tomto případě za stále
použitelné) v případě, že jde o nemovitosti, které stát v rozhodné době převzal
bez právního důvodu (kdy jde o skutečnost současně zakládající restituční důvod
podle ustanovení § 5 písm. k/ zákona č. 428/2012 Sb.), jako správné neobstojí.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, proto Nejvyšší
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu