28 Cdo 700/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatele
Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Ing.
Světlanou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 18, proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 15 Co 71/2011,
vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C
178/2009 (žalobkyně Náboženské obce Církve československé husitské v Praze 5 –
Zbraslavi, Praha 5, Pod Špejcharem č. 1/694, zastoupené JUDr. Michalem Račokem,
advokátem, 110 00 Praha 1, Štěpánská 49/633, proti žalovanému Hlavnímu městu
Praze, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou,
120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 18, o určení vlastnictví k nemovitosti), t
a k t o :
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 15
Co 71/2011, se zrušuje.
II. Zrušuje se rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
3. 8. 2010, č. j. 16 C 178/2009-92.
III. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
O žalobě žalující náboženské obce, podané u soudu 5. 3. 2009, bylo rozhodnuto
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 3. 8. 2010, č. j. 16 C 178/2009-92.
Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalující Náboženská obec
Církve československé husitské v Praze 5 – Zbraslavi je vlastnicí pozemku parc.
č. 567/1 v katastrálním území V. Ch. (obec P.), zapsaného na listu vlastnictví
č. 981 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu pro Hlavní město
Prahu. Žalovanému Hlavnímu městu Praze bylo uloženo nahradit žalobci náklady
řízení částkou 26.520,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo
dále uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 soudní poplatek 3.000
Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 17. 5. 2011, sp. zn. 15 Co
71/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 z 3. 8. 2010, č. j. 16 C 178/2009-92, potvrzen. Žalovanému bylo uloženo
zaplatit žalující náboženské společnosti na náklady odvolacího řízení částku
24.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které
jeho vydání předcházelo, podle § 212 občanského soudního řádu a dospěl k
závěru, že odvolání žalovaného nelze považovat za důvodné.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž
žalující právnická osoba nabyla vlastnické právo k předmětné nemovitosti na
základě trhové smlouvy uzavřené s obcí V. Ch. dne 18. 3. 1933 a jako vlastník
této uvedené nemovitosti byla evidována ještě v 50. letech minulého století.
Toto vlastnické právo bylo žalující náboženské obci v 60-70 letech minulého
století odňato. Předmětný pozemek v katastrálním území V. Ch. byl do roku 1989
součástí rozsáhlejšího pozemku parc. č. 567 (o výměře 1.585 m2) v katastrálním
území V. Ch. a část tohoto pozemku (o výměře 946 m2), následně označená jako
pozemek parc. č. 567/2, která není identická s pozemkem parc. č. 567/1, a v
roce 1974 byla přidělena do osobního užívání manželům H., kteří toto právo pak
převedli na J., J. a A. Ch., přičemž žádný z těchto uvedených nabývacích titulů
není uveden v katastru nemovitostí a ani jinak není archivován. Žalující
náboženská obec naopak prokázala své vlastnické právo již uvedeným listinným
dokladem (trhovou smlouvou). Na žalující náboženskou společnost se nevztahuje
zákon č. 298/1990, o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a
kongregací a arcibiskupství olomouckého, neboť v příloze tohoto zákona
předmětný nemovitý majetek není uveden. Soud prvního stupně tu dovozoval, že
žalující náboženská společnost má naléhavý právní zájem na požadovaném určení,
a měl za to, že stát zřejmě v 60-70 letech minulého století převzal pozemek bez
právního důvodu, takže „stát se tu nestal legitimním vlastníkem nemovitosti, o
niž jde v tomto soudním řízení, a s ohledem na absenci dobré víry na jeho
straně tu nelze uvažovat ani o tom, že by vlastnické právo stát vydržel“; soud
prvního stupně měl tedy za to, že žalované město tu nemohlo nabýt vlastnické
právo k předmětnému pozemku od státu.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se „plně ztotožňuje se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s právními závěry, jež soud
prvního stupně z těchto skutkových zjištění vyvodil (a to pečlivě, výstižně,
srozumitelně a přesvědčivě), takže výrok rozsudku soudu prvního stupně logicky
vyplývá z úvah soudu prvního stupně“.
Ztotožnil se tak s odůvodněním soudu prvního stupně, který předně nedospěl k
závěru o důvodnosti k námitce žalovaného, že ve stejné věci bylo již jednou
soudy pravomocně rozhodnuto, přičemž předchozí rozhodnutí, zejména pak rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 25 C 291/2004-112, ze dne 11. 4. 2004 ve
spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 51/2005-136 ze dne 5.
4. 2005, a že tento stav vytváří překážku věci rozsouzené ve vztahu k žalobou
uplatněnému nároku žalobce. I když účastníci i předmět sporu, pokud jde o
stávající řízení a řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25
C291/2004 totožní, skutkové okolnosti, které z jedné strany způsobily, že
žalobcem byl v řízení sp. zn. 25 C 291/23004 neúspěšný, a z druhé strany ho
přiměly podat ve věci novou žalobu jsou v porovnání s předchozím řízením
natolik odlišné, že umožňují nové projednání věci. Zásadní rozdíl, proč
předchozí žaloba byla z procesních důvodů, totiž pro absenci naléhavého
právního zájmu na straně žalobce zamítnut spočívala v tom, že ten v době
rozhodování shora uvedené věci 25 C 291/2004 byl jakožto výlučný vlastník
předmětného pozemku zapsán, zatímco v v nynějším řízení jakožto výlučný
vlastník figuruje právě a jen žalovaný. S odkazem na ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu, z níž uváděl příkladmo usnesení sp. zn. 26 Cdo 1657/2005 ze
dne 14. 12. 2006 nebo usnesení téhož soudu sp. zn. 29 Cdo 445/2006 ze dne 19.
9. 2007, dovodil, že překážka věci rozsouzené dána není, jelikož se nově
uplatněný nárok opírá o nové skutečnosti, které tu v době původního řízení
nebyly a k nimž došlo až později.
Stejně tak se odvolací soud ztotožnil s přijetím principu tzv. legitimního
očekávání plynoucího ze závěrů nálezu Ústavního soudu ČR ve věci sp.zn. I. ÚS
663/09 ze dne 24. 6. 2009, který sice nepopřel principy, o které se opírala
jeho dřívější rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 528/02
z 2. 2. 2005 či stanoviska pléna Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS – st.21/05
a Pl. ÚS – st. 22/05, obě ze dne 1. 11. 2005), totiž že není na místě cestou
rozhodování obecných soudů nahrazovat zásadní úkol zákonodárné moci provést
ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. přijetím příslušného restitučního
zákona, současně však konstatoval, že legitimní očekávání církevních
právnických osob po naplnění předmětného ustanovení ve smyslu přijetí
provádějícího zákona za účelem dořešení otázky církevních restitucí, spolu se
skutečností, že zákonodárná moc i přes jeho předchozí výzvy zůstala v této věci
po dobu osmnácti let nečinná, činí nárok žalobce domáhat se spravedlnosti
cestou soudního rozhodnutí legitimním a jeho žalobu tudíž nelze zamítnout pro
nedostatek právního zájmu ve věci.
Z toho důvodu převzal i odvolací soud závěr, podle něhož je třeba se v řízení
zabývat výlučně otázkou, zda žalobci vlastnické právo k předmětnému pozemku
svědčí či nikoliv.
Protože pak přejal i skutková zjištění o tom, že žalobce své vlastnické právo
předloženými listinami prokázal, zatímco žalovaný, který byl vyzván podle §
118a odst. 1 a 3 o.s.ř., aby prokázal svoji námitku, že vlastnické právo k
předmětnému pozemku mu svědčí ze zákona, důkazní břemeno ohledně svého tvrzení,
že stát jakožto jeho právní předchůdce vlastnictví k předmětnému pozemku nabyl
v souladu s platnými právními předpisy, v řízení neunesl.
Pokud totiž žalovaný v řízení tvrdil, že na něj vlastnické právo k předmětnému
pozemku přešlo na základě ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/19912 Sb., o
přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, bylo na něm, aby k
výzvě soudu prokázal, že stát vlastnického práva k danému pozemku za minulého
režimu nabyl v souladu s tehdy platnými předpisy. Žádný právní titul, jímž by
žalovaný prokázal jak nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku na straně
svého právního předchůdce, tak legitimitu přechodu vlastnického práva na sebe
sama nepředložil. Uvedenou skutečnost se nepodařilo zjistit ani úřední činností
soudu u příslušných institucí. Naopak vlastnické právo žalobce k předmětnému
pozemku bylo v řízení řádně prokázáno.
S přihlédnutím k zásadě, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než jimi
sám disponuje, nemohl se žalovaný stát legitimním vlastníkem předmětného
pozemku, byť by byl do katastru nemovitostí jako takový zapsán. Důvodné
určovací žalobě bylo proto soudem prvního stupně po právu vyhověno.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §
219 občanského soudního řádu jako věcně správný. O nákladech odvolacího řízení
rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 a § 142 odst. 1 občanského
soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 16. 9. 2011 doručen advokátce, která žalované
město v řízení zastupovala, a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 16.
9. 2011 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod
uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Dovolatel ve svém dovolání především namítal, že v tomto soudním řízení (sp.
zn. 16 C 178/2009 Obvodního soudu pro Prahu 5) byla projednána žaloba týkající
se téže právní věci, která již byla projednána u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 25 C 321/2000; rozsudkem uvedeného soudu z 2. 5. 2002, č. j. 25 C
321/2000-74, bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětného
pozemku; tento rozsudek nabyl právní moci 28. 5. 2005 a žalobce byl zapsán v
katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku. Dovolací soud však
rozsudkem z 12. 7. 2004, č. j. 22 Cdo 240/2003-103 (Nejvyššího soudu ČR) zrušil
v celém rozsahu uvedený rozsudek Obvodního soud pro Prahu 5 a věc byla vrácena
k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení byla žaloba žalobce o určení jeho
vlastnictví zamítnuta rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 5 z 11. 11. 2004, č.
j. 25 C 291/2004-112. Žalující náboženská obec se pak pokoušela o opětovný
zápis do katastru nemovitostí, ale nebylo jí vyhověno a do katastru nemovitostí
bylo jako vlastník nemovitosti zapsáno opět Hlavní město Praha. V celém tomto
uvedeném předchozím soudním řízení byly účastníky řízení tytéž subjekty jako
nyní v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 178/2009 a šlo v
tomto řízení rovněž o určení vlastnictví k nemovitosti; není tu, podle názoru
dovolatele, rozhodné, že „v předchozím řízení byly nemovitosti zapsány jako
vlastnictví Náboženské obce Církve československé husitské, zatím co další
uvedené soudní řízení probíhalo za situace, kdy v katastru nemovitostí bylo
ohledně téže předmětné nemovitosti zapsáno vlastnictví Hlavního města Prahy.“
Dovolatel dále namítal, že tu soudy chybně posoudily otázku naléhavého právního
zájmu žalující náboženské obce na požadovaném určení jejího vlastnictví
pozemku. Dovolatel dovozoval, že „klíčovým ustanovením pro posouzení důvodnosti
žaloby žalobkyně je tu ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož
majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace,
nelze převádět do vlastnictví jiným osobám až do přijetí zákona o tomto
majetku. Teprve připravovaný zákon o restituci církevního majetku pak stanoví
podmínky majetkové restituce“.
Dovolatel je přesvědčen, že žalující náboženská obec mohla maximálně v daném
případě využít možnost uplatnění svého tvrzeného práva formou obnovy
předchozího soudního řízení, jež proběhlo mezi týmiž účastníky, (nikoliv však
podávat znovu žalobu o určení vlastnictví), nebo možnosti uplatnit žalobu o
zmatečnost, popřípadě možnosti podat ústavní stížnost. Proto, podle názoru
dovolatele, by dovolání dovolatele mělo být vyhověno jako dovolání
opodstatněnému.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval dovolání podle občanského soudního
řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od
1. 1. 2013. Zjistil, že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1,
§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení §
237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož
bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže by ovšem dovolací soud
dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména se
zřetelem k ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., jakož i se zřetelem k ustanovení
§ 153 odst. 2 o. s. ř., v souvislosti i s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991
Sb. a ustanoveními zákona č. 298/1990 Sb.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze uplatnit žalobou (návrhem na
zahájení občanského soudního řízení) také, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tehdy, kde by bez takového
určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se právní
postavení žalobce stalo nejistým (viz k tomu již č. 17/1972 a č. 53/1973, str.
107, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Soud může překročit návrh účastníka občanského soudního řízení, jestliže z
právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky řízení
(srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným
osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou
právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitosti bez právního důvodu.
Podmínka nabytí vlastnictví státem nemusí být uplatněna v případech, kdy ve
smyslu restitučního předpisu stát převzal věc bez právního důvodu (srov. nález
Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 279/95, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 121 ve svazku 6).
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ze dne 24. dubna 1991, o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, do vlastnictví
obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České
republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření
národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě
Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské
části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.
Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci spočívá na závěru potvrzujícím právní
posouzení věci soudem prvního stupně, o přípustnosti určovací žaloby, jejímuž
projednání nebránila překážka věci rozsouzené a na respektování důsledků
plynoucích z Ústavním soudem formulovaného principu legitimního očekávání, jak
bylo blíže shora citováno.
Odvolacímu soudu nelze upřít poctivou snahu o nalezení správného a právnímu
řádu odpovídajícího řešení v této konkrétní věci, reflektující shora uvedené
argumenty, na nichž potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu (ztotožňující se s
rozsudkem soudu prvního stupně) spočívalo.
Při projednávání dovolání v této věci dovolací soud ovšem nemohl pominout
důsledky plynoucí z legislativního vývoje, ke kterému došlo od doby podání
dovolání do doby rozhodování dovolacího soudu. V dané věci jde o okolnost, že v
mezidobí došlo k přijetí zákona ze dne 8. listopadu 2012 č. 428/2012 Sb., o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých
zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi),
ve znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. května 2013,
publikovaného pod č. 177/2013 Sb. To ovšem relativizuje nosnost argumentu
odvolacího soudu zdůrazňujícího zásadu legitimního očekávání žalobce, jak to
bylo vyloženo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Blíže k nutnosti
reflektovat důsledky plynoucí z přijetí uvedeného zákona srov. v odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo1167/2012, který
je dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Za nynějšího právního stavu nutno proto dospět k závěru, že pokud v průběhu
dovolacího řízení byl zahájen legislativní proces směřující k přijetí zákona
upravujícího restituci církevního majetku a dnem 1. 1. 2013 tento zákon nabyl
účinnosti, nelze závěry o opodstatněnosti žalob svého druhu podávající se z
nálezů Ústavního soudu citovaných odvolacím soudem, potažmo soudem prvního
stupně, na posuzovaný případ již použít. Nezbývá tudíž než s poukazem na
ustálenou judikaturu ve věcech restitučních uzavřít, že žalobkyně nemá na
požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, neboť předmětnou
nemovitost převzal stát v době rozhodné z hlediska restitučních předpisů (1.
10. 1949) způsobem zakládajícím restituční důvod (převzetí nemovitosti bez
právního důvodu - § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě, § 5 písm. k/ zákona o
církevních restitucích). Žalobkyně se tudíž v posuzovaném případě nemůže
domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. § 126
obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s.
ř. Obcházela by tak totiž smysl a účel restitučního zákonodárství. Žalující
církevní osoba tudíž svá práva k předmětnému majetku bude moci uplatňovat pouze
postupem podle zákona o církevních restitucích (včetně eventuální žaloby o
určení vlastnického práva státu coby povinné osoby dle § 18 odst. 1 citovaného
zákona).
Nemohl proto dovolací soud dospět ke spolehlivému závěru, že by rozhodnutí
odvolacího soudu v této věci bylo správné. Podle ustanovení § 243b odst. 2 věty
druhé o. s. ř. přistoupil proto dovolací soud k zrušení rozsudku odvolacího
soudu.
Protože vadou nesprávného právního posouzení je zatíženo i rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž toto rozhodnutí a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud pouze pro úplnost a nad rámec rozhodujícího důvodu, který jej
vedl ke zrušení rozsudku odvolacího soudu (i rozsudku soudu prvního stupně)
připomíná se zřetelem k závěrům odvolacího soudu, že prokazování nabytí
vlastnictví státem nepřichází pojmově do úvahy proto, že skutková podstata
uvedená v ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (nyní § 5
zákona č. 428/2012 Sb.) míří právě na případy, kdy věc přešla na stát bez
právního důvodu. Pak ovšem se stala vlastnictvím státu, tedy České republiky ku
dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Tomu pak odpovídá důsledek spočívající v
přechodu věci na žalovaného podle § 1 odst. 1 tohoto zákona.
Uvedené ustanovení však podmiňuje přechod vlastnictví věci z majetku České
republiky splněním podmínky hospodaření právního předchůdce žalovaného s
předmětným pozemkem. Přitom vyřešení této otázky má význam pro závěr, zda (s
přihlédnutím k důsledkům plynoucího ze shora uvedeného zákona č. 428/2012 Sb.)
zůstal sporný pozemek ve vlastnictví státu (České republiky) s účinky řešení
takové situace podle režimu zákona č. 428/2012 Sb. (srov. § 4 písm. c) zákona,
při uplatnění důvodu vydání podle § 5 písm. k) zákona), nebo zda pozemek při
respektování důsledků plynoucích z ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991
Sb., přešel do vlastnictví obce (žalované); s praktickým významem z hlediska
možného dalšího postupu žalobkyně podle § 18 odst. 1 citovaného zákona.
K uvedené otázce je k dispozici řada rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž bylo
opakovaně připomenuto: „Při výkladu pojmu „hospodaření“ pak bylo judikaturou
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96,
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012) zohledněno jeho
pojetí (byť nikoliv explicitní) v právních předpisech účinných v rozhodné době,
konkrétně zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a vyhlášky č.
119/1988 Sb., jimiž bylo organizacím uloženo hospodařit s národním majetkem s
péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o
jeho údržbu, chránit ho a využívat, tedy s ním fakticky nakládat.“
Protože vadou nesprávného právního posouzení je zatíženo i rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž toto rozhodnutí a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním
názorem dovolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu