26 Cdo 1657/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobkyně I. H., zastoupené advokátem, M. S., o vyklizení
nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 13 C 249/2002, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 28. prosince 2004, č.j. 35 Co 595/2004-51, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala vyklizení žalovaných S. L. a M. S. z domu č. 28, Úzká
ulice č. 3 v R. (včetně garáže) a stavebního pozemku p.č. 556, v k.ú. D. K. v
obci R., zapsaných na LV č. 2608 u Katastrálního úřadu v D. – pobočka R. (dále
„předmětný dům“, resp. „předmětné nemovitosti“), eventuálně přivolení k
výpovědi z nájmu žalovaných k bytu nacházejícímu se v předmětném domě. V
průběhu řízení vzala žalobu vůči žalovanému S. L. zpět a taktéž vzala zpět
žalobu na přivolení k výpovědi.
Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 5. 2004, č.j.
13 C 249/2002-45, výrokem I. zastavil řízení o vyklizení žalovaných z
předmětných nemovitostí, výrokem II. zastavil řízení o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu, výrokem III. zastavil řízení vůči žalovanému S. L. a výrokem IV.
rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v
Děčíně ze dne 12. 9. 2001, č.j. 8 C 2279/97-55, který nabyl právní moci dne 8.
5. 2002, byl zamítnut návrh žalobkyně na vyklizení předmětných nemovitostí,
podaný proti S. L. a M. S.; označené rozhodnutí tak představuje překážku věci
pravomocně rozhodnuté (§ 159 odst. 3 o.s.ř.) pro řízení v dané věci. Podle
názoru soudu prvního stupně nebrání závěru o totožnosti věci okolnost, že v
projednávané věci – oproti věci vedené pod sp.zn. 8 C 2279/97 (dále též
„předchozí věc“) – je předmětem řízení též garáž, neboť garáž je součástí věci
hlavní, tj. předmětného domu. Výrok o zastavení řízení o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu a o zastavení řízení vůči žalovanému S. L. odůvodnil zpětvzetím
žaloby.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud
odvolací) usnesením ze dne 28. 12. 2004, č.j. 35 Co 595/2004-51, rozhodl, že
rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a IV. potvrzuje, a že ve
výrocích II. a III. zůstává nedotčen; dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přezkoumal
napadené rozhodnutí pouze ve výrocích I. a IV., neboť odvolací námitky
žalobkyně směřovaly toliko proti uvedeným výrokům, byť formálně napadla všechny
výroky rozsudku soudu prvního stupně. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně o
překážce věci pravomocně rozsouzené, i když správně mělo být odkázáno na
ustanovení § 159a odst. 5 o.s.ř. (nikoliv § 159 odst. 3 o.s.ř., jak uvedl soud
prvního stupně). Konstatoval, že pro posouzení, zda je či není dána překážka
věci pravomocně rozsouzené, je rozhodující, zda se jedná o řízení mezi týmiž
účastníky, se shodným předmětem řízení, který je vymezen shodným skutkovým
dějem. Uvedl, že z porovnání údajů obsažených ve spise vyplývá, že v předchozí
i v projednávané věci jde o tytéž účastníky řízení, ve stejném procesním
postavení. Pokud jde o skutkový děj, pak v obou věcech byl vymezen tvrzením, že
žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětného domu, v němž se nachází byt, který
žalovaní užívají bez právního důvodu, přičemž žalobní petit zní na vyklizení
tohoto domu; v okolnosti, že v projednávané věci zní žalobní požadavek též na
vyklizení garáže, nelze spatřovat odlišnost od předchozí věci. Odvolací soud
přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že i po skutkové stránce jde v
projednávané věci o tutéž věc, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto; není
přitom rozhodné, jak byla věc posouzena po právní stránce. Vzhledem k tomu, že
v projednávané věci vzala žalobkyně zpět žalobu na přivolení k výpovědi
(uplatněnou ve formě eventuálního petitu), nebylo možno se z tohoto hlediska
věcí zabývat. Neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že pro vadu výroku rozsudku
v předchozí věci (formulovaného tak, že: “Návrh se zamítá“) nelze dospět k
závěru o totožnosti věci, neboť z odůvodnění tohoto rozsudku lze dovodit, o
jaký skutek se v předmětné věci jednalo.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že
odvolací soud připustil možnost podat tento mimořádný opravný prostředek.
Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o existenci překážky věci
pravomocně rozsouzené a namítá, že v předchozí věci byla nesprávně posouzena
předběžná otázka právního důvodu bydlení žalovaných v předmětném domě, kdy soud
dospěl k závěru, že žalované vzniklo k bytu v tomto domě právo nájmu v důsledku
trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní. Protože rozhodnutí v předchozí
věci je nepřezkoumatelné a je (z důvodů uváděných v dovolání) založeno na
nesprávném právním posouzení, nemůže pro projednávanou věc představovat
překážku věci pravomocně rozhodnuté. Namítá dále (s poukazem na „R 39/88“ a „S
IV“), že překážka věci pravomocně rozhodnuté nenastane, pokud se nově
uplatněný nárok opírá o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního
řízení a k nimž došlo později. Jestliže tedy v projednávané věci byl uplatněn
„alternativní petit“ (na vyklizení a na přivolení k výpovědi), nelze o takovéto
procesní překážce uvažovat. Navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc
byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případě aby byl zrušen i
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k novému projednání.
Vyjádření k dovolání podala žalovaná a původně též žalovaný S. L. Namítli, že
dovolání není důvodné a navrhli, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.,
přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,
že dovolání není opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze v dovolání uplatnit námitku, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 159a odst. 5 o.s.ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže
být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby
věc projednávána znovu.
Ve smyslu uvedeného ustanovení jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším
řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně
rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl
uplatněn (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána
překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek,
který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci
pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po
právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako
vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné
obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné
osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v
jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení
týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu
universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již
skončeného řízení (shodně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněných
pod čísly 60 a 31 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001 a 2002,
dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp.zn. 29 Odo
147/2002, uveřejněné pod C 2452 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek
28).
Z obsahu spisu vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 9.
2001, č.j. 8 C 2279/97-55, byla pravomocně zamítnuta žaloba dovolatelky
směřující proti stejné žalované (a tehdy též žalovanému S. L.) o vyklizení
předmětného domu. Žalobou ze dne 1. 8. 2002, doručenou soudu prvního stupně 5.
8. 2002, se žalobkyně v projednávané věci opět domáhala vůči žalované a původně
též žalovanému S. L. vyklizení téhož domu (včetně garáže). Současně – vzhledem
k právnímu závěru vyjádřenému v rozsudku v předchozí věci, že na žalovanou
přešlo právo nájmu bytu – uplatnila návrh na přivolení k výpovědi z nájmu bytu,
nacházejícího se v předmětném domě, který však vzala v průběhu řízení zpět a
řízení o něm bylo pravomocně zastaveno.
Dovolatelka se mýlí, má-li za to, že překážka věci pravomocně rozsouzené není
dána proto, že v předchozím řízení byla nesprávně posouzena otázka právního
důvodu bydlení žalované v bytě v předmětném domě. O překážku věci pravomocně
rozhodnuté by se nejednalo pouze v případě, že by v tomto řízení šlo sice o
tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral
o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až
později (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 5. 1987,
sp.zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1988). Nic takového ale žalobkyně v žalobě na vyklizení
netvrdí. Pokud nyní žalobkyně beze změny skutkových okolností, které zde byly
v době rozhodnutí soudu prvního stupně v předchozím řízení, dovozuje, že
žalovaná užívá byt v předmětném domě bez právního důvodu, popírá správnost
předchozího pravomocného rozsudku a domáhá se tím na základě stejného
skutkového stavu jeho nepřípustné revize. Okolnost, že současně uplatnila návrh
na přivolení k výpovědi z nájmu tohoto bytu, je v této souvislosti nerozhodná,
bylo-li řízení o takovéto žalobě z důvodu jejího zpětvzetí zastaveno.
V posuzované věci dále z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně rozsudkem
ze dne 12. 9. 2001, č.j. 8 C 2279/97-55, rozhodl ve výroku I. (který nabyl
právní moci dne 8. 5. 2002) tak, že „Návrh se zamítá“. Dovolatelce lze
přisvědčit, že uvedený výrok plně nevyhovuje požadavku určitosti, avšak v
případě zamítavého výroku je jinak nutno – právě z hlediska posouzení překážky
věci pravomocně rozhodnuté – posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním
rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 33 Cdo
1074/98, uveřejněný pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2003, sp.zn. 21 Cdo
1382/2002, uveřejněný pod C 1756 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek
24). Protože jak z výroku tak i z odůvodnění zmíněného rozsudku soudu prvního
stupně vyplývá, že soud prvního stupně mínil zamítnout žalobu na vyklizení
předmětného domu žalovanými, brání řízení v projednávané věci překážka věci
pravomocně rozhodnuté.
Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že je dána překážka věci
pravomocně rozhodnuté, je správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2
věty před středníkem o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalovaným v této fázi řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu