28 Cdo 896/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve
věci žalobce hlavního města Praha se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2,
zast. Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, proti
žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze
3, Husinecká 1024/11a, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalující
Městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Táborská 350, zast. JUDr. Ivanou
Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, o určení
vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C
181/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.
května 2011, č. j. 13 Co 544/2010-234, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2011, č. j. 13 Co
544/2010-234, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. července 2010,
č. j. 12 C 181/2005-176, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 5. 3. 2008, č.j. 13 Co 579/2007-82,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 10. 2007, č.j. 12 C
181/2005-56, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva žalobce k
pozemku parc. č. 760 v katastrálním území Braník, obci Praha (dále jen -
„předmětný pozemek“). Odvolací soud tehdy vyšel ze zjištění, že na předmětném
pozemku od roku 1942 fakticky hospodaří Český zahrádkářský svaz, přičemž v
letech 1982 až 1987 a 1989 až 1990 tak činil na základě dvou po sobě uzavřených
smluv o dočasném užívání sjednaných s Obvodním národním výborem v Praze 4. Poměr sjednaný smlouvou ze dne 3. 8. 1989 přitom skončil uplynutím doby ke dni
31. 12. 1990. Počínaje dnem 1. 1. 1991 již Český zahrádkářský svaz na
předmětném pozemku hospodařil, aniž s ním Městská část Praha 4, coby právní
nástupce národního výboru, uzavřela jakoukoliv smlouvu. Na základě uvedených
skutečností odvolací soud dovodil, že v posuzovaném případě není naplněn jeden
ze zákonných předpokladů přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku ze
státu na žalující obec, a to faktické hospodaření obce s uvedeným pozemkem
trvající ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen – zák. č. 172/1991 Sb.),
tj. ke dni 24. 5. 1991 (§ 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2922/2008, k
dovolání žalobce rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Při řešení dovolatelem vymezené otázky, zda
lze pod pojmem hospodaření ve smyslu zák. č. 172/1991 Sb. rozumět též
přenechání věci do užívání či nájmu třetí osobě, dovolací soud na podkladě
skutkového stavu zjištěného soudy nižšího stupně dospěl k závěru, že i
přenechání věci do dočasného užívání, resp. nájmu, jiné osobě, lze podřadit
pojmu hospodaření s věcí ve smyslu § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. Právní
závěr odvolacího soudu, že žalobce v posuzovaném případě s předmětným pozemkem
ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nehospodařil, tudíž shledal nesprávným. V dalším průběhu řízení soud prvního stupně žalobu rozsudkem ze dne 15. 7. 2010, č.j. 12 C 181/2005-176, opětovně zamítl. Odvolací soud pak k odvolání
žalobce rozsudek soudu prvního stupně shora označeným rozsudkem (napadeným
projednávaným dovoláním) potvrdil. Soudy nižšího stupně vyšly ze skutkového
stavu totožného s tím, na jehož podkladě rozhodoval v projednávané věci i
dovolací soud. Přesto znovu uzavřely, že žalobce s předmětným pozemkem ke dni
účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nehospodařil, když právní poměr založený
smlouvou o dočasném užívání pozemku uzavřenou dne 3. 8. 1989 na dobu určitou,
na jejímž základě Obvodní národní výbor Praha 4 přenechal předmětný pozemek do
užívání Českému zahrádkářskému svazu, skončil uplynutím sjednané doby ke dni
31. 12. 1990 a pozemek byl Českým zahrádkářským svazem nadále užíván bez
jakéhokoliv právního důvodu. Dle závěrů soudů nižšího stupně tak žalobci ve
výkonu práva hospodaření s předmětným pozemkem žádný právní titul svědčící ve
prospěch třetí osoby nebránil.
Dovodily proto, že zákonné předpoklady přechodu
vlastnického práva k předmětnému pozemku na žalující obec v posuzovaném případě
naplněny nejsou (§ 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vytýkal
odvolacímu soudu, že při nezměněných závěrech o skutkovém stavu věci
nerespektoval závěr dovolacího soudu vyjádřený ve zrušujícím rozsudku ze dne
10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2922/2008, že rozhodnutí o věci samé, jímž se
žaloba zamítá, není za daného skutkového stavu správné. Zdůraznil, že skutkový
závěr o tom, že od 1. 1. 1991 Český zahrádkářský svaz hospodařil na předmětném
pozemku, aniž se žalobcem sjednal jakoukoliv písemnou smlouvu o jeho užívání,
byl Nejvyššímu soudu znám již v době jeho předchozího rozhodování. Přesto
rozsudky soudů nižšího stupně zrušil, aniž jim uložil doplnit dokazování
písemnými smlouvami opravňujícími Český zahrádkářský svaz užívat předmětný
pozemek. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 22
Cdo 1930/2010, dle kterého se od závazného právního názoru dovolacího soudu lze
odchýlit jen za předpokladu, že v době od předchozího rozhodnutí dovolacího
soudu do nového rozhodnutí odvolacího soudu došlo k zásadní změně skutkového
stavu, jíž byla vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nový
skutkový základ. Dovolatel rovněž namítal, že k hospodaření Českého
zahrádkářského svazu na předmětném pozemku dal konkludentní souhlas, čímž
pozemek přenechal do užívání jinému subjektu. Dle názoru dovolatele tím byl v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99) naplněn požadavek hospodaření obce s
dotčeným pozemkem jakožto předpoklad přechodu vlastnického práva dle zák. č. 172/1991 Sb. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vedlejší účastník na straně žalobce se připojil k podanému dovolání a rovněž
navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným
podle ustanovení § 237 odst. 1, písm. c) o. s. ř. pro řešení právní otázky, zda
v posuzovaném případě byl naplněn zákonný předpoklad přechodu vlastnického
práva k předmětnému pozemku na žalující obec podle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991
Sb.
spočívající ve faktickém hospodaření obce s tímto pozemkem. Uvedená otázka
byla totiž odvolacím soudem řešena v rozporu s předcházejícím zrušujícím
rozsudkem Nejvyššího soudu. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v
dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v
otázkách označených dovolatelem (§ 241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
2, písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem
účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž
ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům,
jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské
části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke
dni účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) hospodařily.
Předpokladem přechodu vlastnického práva podle § 1 odst. 1 zák. č.
172/1991 Sb. je kumulativní naplnění následujících podmínek. Musí jít o
majetek, který v rozhodné době náležel České republice; ke dni 23. 11. 1990 k
němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce; obec s dotčeným majetkem ke
dni účinnosti tohoto zákona, tj. k datu 24. 5. 1991 hospodařila. Požadavek, aby
obec s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. hospodařila ke dni
účinnosti tohoto zákona, je nutno chápat tak, že obec realizuje práva a
povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá s věcmi, k nimž
dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím právo
hospodaření. Pojem „právo hospodaření“ byl v tehdy platném hospodářském
zákoníku (část druhá, hlava čtvrtá) a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o
hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem
„správa“. K tomu, aby požadavek hospodaření s věcí, jak je předpokládán
ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., byl naplněn, bylo tedy nutno,
aby příslušná organizace měla příslušný titul a aby s majetkem fakticky
hospodařila. Nejednalo se přitom jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj.
např. výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím
držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními přepisy upravujícími právo
hospodaření, např. pronájem věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29.
11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2006 sp. zn. 28 Cdo 1767/2005, ze dne 21. 11. 2002 sp. zn. 28 Cdo 1301/2001,
ze dne 20. 12. 2001 sp. zn. 28 Cdo 2112/2001 aj.).
V projednávané věci předmětný pozemek ke dni účinnosti zákona č.
172/1991 Sb. (24. 5. 1991) užíval Český zahrádkářský svaz. Byť právní poměr
založený smlouvou o dočasném užívání pozemku uvedeným subjektem uzavřenou dne
3. 8. 1989 na dobu určitou skončil uplynutím sjednané doby ke dni 31. 12. 1990,
je z obsahu spisu zřejmé, že žalující obec ke dni 24. 5. 1991 nad předmětným
pozemkem vykonávala právní panství (měla jej v držbě), když po skončení
právního poměru založeného smlouvou o dočasném užívání pozemku Český
zahrádkářský svaz coby jeho uživatel nadále jednal s žalující obcí jako s
pronajímatelem a obec dotčený pozemek spravovala jako svůj majetek (srov.
svědecké výpovědi ing. M. J. – č.l. 43 a K. Ch. – č.l. 51). V posuzovaném
případě tudíž žalující obec v rozhodném období nakládala s předmětným pozemkem
způsobem naplňujícím znaky faktického hospodaření s věcí. Zákonný předpoklad
hospodaření obce s věcí ve vlastnictví státu tedy v posuzované věci byl ke dni
účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. naplněn (§ 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.).
Poněvadž právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší
soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Protože důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního
stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy
nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s.
ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu