22 Cdo 4560/2011

22 Cdo 4560/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobce R. B., bytem v P., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Habětínem,

advokátem se sídlem v Praze 6, Výhledské nám. 1016, proti žalovaným 1) Hlavnímu

městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr.

Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám.

18, 2) Městské části Praha 17, se sídlem v Praze 6, Žalanského 291, o určení

vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21

C 153/2002, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě

ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 14 Co 398/2010-335, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. května 2010, č. j. 21 C 153/2002-295, ve výroku I. určil, že žalobce je

vlastníkem pozemku parc. č. 921/10, odděleného z pozemku parc. č. 921/1 v tomto

výroku specifikovaným geometrickým plánem, pozemku parc. č. 921/2 a pozemku

parc. č. 1409/6, odděleného z pozemku parc. č. 1409/1, to vše v katastrálním

území Ř., obci P. (dále též jen „předmětné pozemky“). Ve výroku II. soud

prvního stupně zamítl návrh na určení, že vlastníkem předmětných pozemků je

žalovaný 1). Ve výroku III. určil, že žalovaný 1) je vlastníkem zbývající části

pozemku parc. č. 921/1 a pozemku parc. č. 1409/1 v katastrálním území Ř., obci

Praha tak, jak jsou vyznačeny v tomto výroku specifikovaném geometrickém plánu. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce a žalovaný 1) jsou zapsáni v

katastru nemovitostí duplicitně jako vlastníci pozemku parc. č. 921/1, parc. č. 921/2 a parc. č. 1409/1 v katastrálním území Ř. a obci P. Žalobce získal

dědictvím po A. F. mimo jiné parcelu pozemkového katastru č. 208/1, jejíž

některé části však již v roce 1958 A. F. převedla na třetí osoby. Ke dni 24. května 1991, tedy před účinností zákona č. 172/1991 Sb., byl k těmto pozemkům

zapsán jako vlastník československý stát. Při identifikaci parcel pozemkového

katastru a katastru nemovitostí bylo zjištěno, že do částí parcel č. 921/1,

921/2 a 1409/1 zasahuje parcela pozemkového katastru 208/1, to vše v

katastrálním území Ř., obci P. Soud prvního stupně se nejdříve zabýval otázkou naléhavého právního zájmu

žalobce na požadovaném určení a konstatoval, že je dán, neboť bez požadovaného

určení by právní postavení žalobce zůstalo nejistým. Dále zkoumal, zda v řešené

věci nedochází k obcházení restitučních zákonů. Uvedl, že československý stát

byl do 1. ledna 1990 zapsán jako vlastník pozemků parc. č. 921/1, 921/2 a

1409/1, tyto však převzal bez právního důvodu podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Do těchto pozemků zasahoval pozemek pozemkového katastru č. 208/1. Dospěl k tomu, že žalobce nevěděl o tom, že uvedené nemovitosti přešly bez

právního důvodu do vlastnictví státu, a nemohl se tedy domáhat jejich vydání

podle restitučních předpisů. Žalobce se stal vlastníkem pozemku parc. č. 208/1,

který byl zmenšen o díly specifikované na základě geometrického plánu, které

jeho právní předchůdkyně prodala třetím osobám. Soud prvního stupně se zabýval

platností těchto smluv, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o platné smlouvy. Soud proto žalobce určil vlastníkem pozemků, které byly vytvořeny z původního

pozemku parc. č. 208/1 po oddělení dílů sloučených do pozemku parc. č. 208/53 a

dílů převedených na třetí osoby. Podle soudu prvního stupně žalovaný 1) neprokázal vlastnické právo k předmětným

pozemkům, u nichž je veden v katastru nemovitostí jako duplicitní vlastník. Pokud odkazoval na to, že převzal věc bez právního důvodu podle § 6 odst. 2

zákona č. 87/1991 Sb., pak vyšlo v řízení najevo, že s nimi v rozhodném období

nenakládal a nehospodařil na nich, tedy nemohlo dojít ani k jejich převzetí bez

právního důvodu. Ohledně zbývajících částí pozemku parc. č.

921/1, 921/2 a

14091/1 však soud určil, že je jejich vlastníkem žalovaný 1), neboť tyto části

A. F. ke dni své smrti nevlastnila, a musely tak být převzaty státem bez

právního důvodu a následně převedeny podle zákona č. 172/1991 Sb. do

vlastnictví žalovaného 1). Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalovaného 1) vůči

výrokům I. a II. rozsudkem ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 14 Co 398/2010-335,

rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k žalovanému 2) změnil

tak, že žalobu zamítl a ve vztahu k žalovanému 1) rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil (výrok I. rozsudku). Ve výroku II. odvolací soud rozsudek soudu

prvního stupně rovněž potvrdil (výrok II. rozsudku). Dále odvolací soud

potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. mezi žalobcem a žalovaným

1) (výrok III). Ve výrocích IV. a VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.

Konstatoval, že není primárně rozhodné, zda žalovaný 1) pozemky fakticky

převzal a obhospodařoval, nýbrž to, že neexistuje právní důvod jejich nabytí.

Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že rezignoval na právní posouzení

věci ve vztahu k žalovanému 2), kterému byla žalovaným 1) svěřena správa

nemovitostí. Vzhledem k tomu, že žalovaný 2) nemá dostatek věcné pasivní

legitimace v řízení, odvolací soud vůči němu žalobu zamítl. Odvolací soud

dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení a s

odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že žalobce nebyl povinen svůj

nárok uplatnit podle restitučního zákonodárství, neboť své vlastnické právo

odvozoval od dědického rozhodnutí, což ani žalovaný 1) nezpochybnil. Odvolací

soud se ztotožnil také s právním posouzením věci s tím, že žalobce se stal

vlastníkem předmětných nemovitostí na základě rozhodnutí v dědickém řízení a

žalovaný 1) je „spravoval“ bez právního důvodu, přičemž tato skutečnost nemohla

být důvodem pro nabytí jeho vlastnického práva.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, které považuje za

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §

241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že žalobce neobchází

restituční zákonodárství. Upozornil, že judikatura Ústavního soudu zastává

názor o přednosti restitučních předpisů před obecnými předpisy i v případech,

kdy byly oprávněné osoby zapsány v katastru nemovitostí. Poukázal také na

rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 675/2008 mezi týmiž

účastníky, ze kterého plyne, že bylo na vlastnících, aby se cestou finanční

náhrady domáhali vůči příslušnému státnímu orgánu nápravy situací, kdy byl stát

bez právního důvodu zapsán do katastru nemovitostí jako duplicitní vlastník. Pokud nevyužili tuto možnost v rámci restitučních předpisů, nemohou své nároky

uplatnit cestou obecné občanskoprávní úpravy. Skutečnost, že je neexistence

právního titulu při převzetí věcí státem restitučním důvodem, lze dovodit

rovněž z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel dále uvedl, že

byl v dobré víře, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, když jeho

vlastnictví nebylo ze strany žalobce nijak zpochybněno. O předmětné pozemky se

staral, což bylo žalobci zřejmé. Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek

odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se

nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §

243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti

tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. května 2011,

projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského

soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání. Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším

rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který

dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud

dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam

[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována

rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena

jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)

a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze

přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud

přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §

229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Podle § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů: a)

řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li

dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného

užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že

rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání dovolací soud mohl zvažovat toliko

z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. S přihlédnutím k této

skutečnosti jsou pak z hlediska dovolacího přezkumu bez významu ty námitky,

jimiž dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (nesprávná skutková zjištění ohledně příjmů z předložených daňovými

přiznáními), neboť jeho aplikace přichází do úvahy pouze tehdy, je-li dovolání

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.; o tento případ se však

v souzené věci nejedná. Dovolání tak může být v řešené věci v této části přípustné podle § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,

zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost

dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného

rozhodnutí. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,

přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze

dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době

podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek

formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému

přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne

6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné

jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout

rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3

o. s. ř.

(a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v

nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani

dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního

významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou

dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080,

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,

uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších,

implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS

414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,

svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v

dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po

dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež

by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména

ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových

stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne

29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání

neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s

právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího

soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného

rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října

2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a

stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí

jako vlastník předmětných pozemků na základě výsledků dědického řízení po

zůstavitelce A. F., zemřelé 1. listopadu 1960; do 1. ledna 1990 byl jako

vlastník předmětných pozemků zapsán stát a následně žalovaný č. 1) na základě

aplikace zákona č. 172/1991 Sb. Zápis vlastnického práva státu byl založen

postupem podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, neboť k převzetí těchto pozemků mělo dojít bez právního důvodu. V dané věci se tak jedná o duplicitní zápis vlastnického práva, jehož

odstranění se žalobce domáhá. Za této situace bylo pro právní posouzení

rozhodující, zda má žalobce na jím požadovaném určení vlastnického práva

naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. či nikoliv. Protože na řešení této otázky je rozhodnutí nalézacích soudů založeno, její

posouzení je v dané věci určující a tato otázka nebyla ve všech souvislostech

reflektujících poměry souzeného případu v rozhodovací praxi dovolacího soudu

vyřešena, splňuje rozhodnutí odvolacího soudu podmínku zásadního právního

významu. Dovolání je proto podle § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř. přípustné,

není však důvodné. Posouzení existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení souvisí s

problematikou vztahu ochrany vlastnického práva podle tzv. restitučních a

obecných předpisů; jiným slovy řečeno, jde o vymezení možnosti žalobce

tvrdícího vlastnické právo domáhat se určení tohoto vlastnického práva postupem

podle § 80 písm. c) o. s. ř., jestliže měl možnost domáhat se nápravy vzniklého

stavu prostřednictvím tzv. restitučních předpisů, tj. právních předpisů

majících za následek nápravu vzniklých majetkových křivd. Pro případy existence restitučních skutkových podstat a možnosti domáhat se

ochrany vlastnického práva podle tzv. obecných právních předpisů je judikatura

dlouhodobě ustálena v závěru, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitost

převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany

vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického

práva (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního

kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo

1222/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 2187). Pokud se osoba vrácení majetku

nedomáhala prostřednictvím restitučních předpisů, nemůže tak činit

prostřednictvím určovací žaloby (k tomu srovnej nález Ústavního soudu České

republiky ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05, uveřejněný v: Ústavní

soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 40. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2007, str. 3 a násl.). Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až

okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na

stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v

případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní

nabývací titul státu, za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem

pro vrácení věci. Restituční zákony tak v podstatě legalizovaly vlastnictví

státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími

majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak

bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické

právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato

práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální

úpravou k předpisům obecným (k tomu srovnej plenární nález Ústavního soudu

České republiky ze dne 1. listopadu 2005, uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 477 z roku 2005). Tato obecně přijímaná východiska však následná praxe Ústavního soudu České

republiky a Nejvyššího soudu v poměrech konkrétních případů modifikovala ve

prospěch existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §

80 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 17. února 2006, sp. zn. 22 Cdo

25/2006, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č.

C 3995, vyložil, že převzal-li stát

nemovitost v rozhodném období bez právního důvodu, aniž by se její držby

chopil, lze návrhu na určení vlastnického práva k ní, uplatněnému podle

obecných předpisů, vyhovět. Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu

restitučních předpisů se rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné

(rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 22

Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2008, pod

pořadovým č. 62). V rozsudku ze dne 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010, uveřejněném v

Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod

pořadovým č. C 8970, dovolací soud uvedl, že v případě, kdy sporné nemovitosti,

které přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu, byly v době, ve

které bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v

katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti

užívaly, nezaniklo vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k

uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů; v takovém případě

mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů. Ústavní soud v nálezu ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06,

uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 47,

pod pořadovým č. 217, vyložil, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost

orgánů státu, ať již jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či

soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení

stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost,

je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno,

podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip

konstituovaný akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z

normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Z ústavněprávních

hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci

autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci

dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně

jednotlivce sankcionuje za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v

předchozím aktu jsou nesprávné. Na tato východiska Ústavní soud navázal v nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I ÚS 2576/10 (nalus.usoud.cz) Ústavní soud ve vztahu uvedl, že z

ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné,

jestliže státní orgán osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci

dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně

pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na správnost aktů

státního orgánu neměl.

Spoléhají-li osoby, jichž se aplikační činnost státu a státních orgánů na úseku

vlastnických a majetkových práv přímo dotýká, na předpoklad správnosti postupu

a rozhodovací činnosti státu a jeho orgánů, jímž završuje či deklaruje změny ve

vlastnických a majetkových vztazích, nelze případně nesoulad v tomto postupu a

důsledky s tím spojené připisovat primárně adresátům právních norem a aktů

aplikace práva. Jinými slovy řečeno, jestliže státní orgány opakovaně potvrdí

nabytí vlastnického práva k nemovitostem jakožto exponovanému předmětu

vlastnického práva, určitému okruhu osob, jeví se přiměřenou úvaha, že tak

nebudou činit ve vztahu k majetku, který má být právě ve vlastnictví státu

samotného, neboť lze předpokládat vědomost příslušných orgánů státu o jeho

vlastním majetku. Pokud tak přesto učiní, musí jít důsledky takového postupu

především na úkor právě státu a činnosti jeho orgánů (k tomu srovnej rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, uveřejněný na

internetových stránkách Nejvyššího soudu

– www.nsoud.cz). V poměrech vztahu ochrany vlastnického práva podle restitučních a obecných

právních předpisů tato obecná východiska Ústavní soud dále konkretizoval ve

prospěch možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva podle tzv. obecných

předpisů. V nálezu ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, uveřejněném ve Sbírce

nálezů a usnesení Ústavní soudu, 2009, pod pořadovým č. 260, Ústavní soud

vyložil, že „je nepřípustné, aby vlastnické právo stěžovatelů konajících v

důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, a legitimně

se domnívajících, že jsou vlastníky předmětných pozemků, bylo mnoho let po

uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu zpochybněno soudy (tj. jinými

státními orgány v jiném řízení) právě odkazem na údajnou možnost v minulosti

dosáhnout restituce. Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05

ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) nedopadá na situaci, v níž

byla založena (a po velmi dlouhou dobu trvala) dobrá víra jednotlivců

jednajících v důvěře ve správnost aktů veřejné moci, které ve lhůtě pro podání

restitučního návrhu stvrzovaly existenci jejich vlastnického práva“. Ústavní soud v této souvislosti odkázal na to, že „obdobně judikoval Ústavní

soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 709/09 ze dne 20. 10. 2009 (N 222/55 SbNU 85). V

uvedené věci se stěžovatelé domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku. Obecné

soudy však žalobu zamítly s odůvodněním, že stěžovatel neuplatnil restituční

nárok ke sporným pozemkům, a šlo tedy o nepřípustné obcházení restitučního

zákonodárství. Ústavní soud však poznamenal, že jeho stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-

st. 21/05 nelze aplikovat mechanicky bez přihlédnutí ke specifickým okolnostem

každé věci. Přihlédl přitom ke skutečnosti, že důvodem neuplatnění nároku

stěžovatele v restitučním řízení bylo to, že byl v katastru nemovitostí

evidován jako vlastník, stát se k němu jako k vlastníku choval a nijak

nezpochybňoval jeho vlastnické právo.

Jestliž teprve později, po uplynutí lhůty

k podání restitučního návrhu, došlo ke změně v katastru nemovitostí, nebylo dle

Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska možné jeho určovací žalobu zamítnout

pro údajné obcházení účelu restitučního zákonodárství. Stěžovatel totiž

oprávněně mohl cítit – jako ostatně i stěžovatelé v projednávané věci – že je

orgány veřejné moci vmanipulován do situace, která nemá řešení; pokud by

nárokoval nemovitosti podle zákona o půdě, byl by jeho návrh zamítnut s odkazem

na to, že je v katastru nemovitostí zapsaným vlastníkem předmětné nemovitosti;

poté, co byl zápis v katastru nemovitostí změněn, byla jeho žaloba zamítnuta s

odůvodněním, že měl postupovat dle restitučních zákonů…“

Ústavní soud současně konstatoval, že je nutné, aby všechny příslušné orgány

veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména

v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly veškeré

relevantní okolnosti konkrétního případu, tedy aby vycházely z individuálních

rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na zjištěných skutkových

okolnostech. Účelem restitučních zákonů je zmírnění a odčinění následků

některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do

1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti respektující základní

lidská práva. Případné nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v

postupu státních orgánů, nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vykládat v

neprospěch oprávněných osob, ale vždy (ve vztahu ke konkrétní věci) s ohledem

na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak,

jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. K restitucím nelze

přistupovat formálně, ale je vždy třeba sledovat účel, jehož má být restitucí

dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy akty dřívějšího totalitního státu, jež

byly učiněny v rozporu se základními zásadami demokratické společnosti. Na této

skutečnosti nemohou nic změnit ani argumenty obsažené ve stanovisku Ústavního

soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, neboť to nedopadá na situaci, v níž byla

založena (a po velmi dlouhou dobu trvala) dobrá víra jednotlivců jednajících v

důvěře ve správnost aktů veřejné moci. Z uvedených východisek je nutno vycházet i v poměrech souzené věci při

posouzení naléhavého právního zájmu žalobce na jím požadovaném určení. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů, která v souzené věci nepodléhají

přezkumu, se podává, že do 1. listopadu 1960 vlastnila pozemek podle PK

(pozemkového katastru) č. 208/1 A. F. a následně na základě závěti po jejím

úmrtí žalobce. Do 1. ledna 1990 byl zapsán jako vlastník pozemků v katastru

nemovitostí parc. č. 921/1, parc. č. 921/2 a parc. č. 1409/1. Tyto pozemky však

nejsou zcela identické, neboť pozemek původně evidovaný v PK jako č. 208/1 do

pozemků parc. č. 921/1, 921/2 a 1409/1 pouze zasahuje. Jako vlastník pozemků

parc. č. 921/1, 921/2 a 1409/1 byl před účinností zákona č. 172/1991 Sb. zapsán

stát v evidenci nemovitostí na LV 1.

Při identifikaci parcel pozemkového

katastru a katastru nemovitostí v roce 2001 bylo zjištěno, že do částí

uvedených parcel zapsaných na LV č. 1 zasahuje díl parcela PK 208/1, která byla

zapsána na LV č. 725 pro žalobce. S ohledem na duplicitní zápis byl pro tyto

pozemky založen nový list vlastnictví č. 1293. Současně soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, od kterých se

odvolací soud neodchýlil, že s předmětnými pozemky stát v rozhodném období

nenakládal jako vlastník a fakticky na nich nehospodařil. Žalobě proto vyhověl ve vztahu k pozemkům uvedeným ve výroku I. rozsudku soudu

prvního stupně a určil, že žalobce je vlastníkem pozemků, které byly vytvořeny

z původního pozemku parc. č. 208/1 po oddělení dílů sloučených do pozemku parc. č. 208/53 a dílů, které byly převedeny na třetí osoby na základě kupních smluv

z roku 1958. Dospěl přitom k závěru, že tzv. restituční aspekt věci nebrání

žalobci domáhat se určení vlastnického práva postupem podle § 80 písm. c) o. s. ř. Tento závěr dovolací soud sdílí. Smyslem judikatury vymezené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a judikatury z tohoto rozhodnutí vycházející je zabránit

tzv. určovacím žalobám opírajícím se o ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. tam,

kde se oprávněná osoba mohla domáhat ochrany svých práv podle restitučních

předpisů a takový postup bylo od ní možno také v poměrech konkrétního případu

objektivně požadovat. O takový případ se však v souzené věci nejedná. Ze skutkových zjištění se podává, že žalobce byl až v roce 2001 objektivně

informován o duplicitním zápisu vlastnického práva, jenž byl zjištěn při

identifikaci parcel pozemkového katastru a katastru nemovitostí, a dostalo se

mu tak informace o vlastnickém právu státu, resp. žalovaného 1). K tomuto

časovému okamžiku soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobce neměl žádné

informace o tom, že by nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu, že by k

nim stát vykonával vlastnické právo, a že by se tedy žalobce měl domáhat

ochrany svého vlastnického práva prostřednictvím restitučních předpisů. Nadto

se jednalo o pozemky odlišně označené na různých listech vlastnictví, které bez

dalšího neumožňovaly identifikaci potud, že by se mělo jednat o pozemky shodné,

u nichž je dána faktická duplicita zápisu vlastnického práva. Jestliže dovolatel v této souvislosti zpochybňuje skutkové závěry, že stát

předmětné pozemky fakticky nepřevzal a nevykonával k nim vlastnické právo,

nepřípustně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u

dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplatnit nelze;

dovolací soud je v této souvislosti vázán skutkovými zjištěními. Za této situace nalézací soudy správně uzavřely, že se žalobce může domáhat

ochrany svého vlastnického práva postupem podle § 80 písm. c) o. s. ř.

Poukaz

dovolatele na postup podle restitučních předpisů by v souzené věci znamenal, že

žalobce by se v letech 1991 – 1992 musel domáhat určení svého vlastnického

práva, které mu podle stavu zápisu v evidenci nemovitostí svědčilo na základě

výsledků dědického řízení, nebyl informován o duplicitě vlastnického práva ve

prospěch státu, přičemž taková informace se z listu vlastnictví č. 726 (ve

kterém bylo zapsáno vlastnické právo žalobce) nepodávala a stát vlastnické

právo k pozemkům nevykonával. Pokud by takový postup měl skutečně platit, není

zřejmé, co by žalobce mělo vést k podání takové žaloby a vůči komu by taková

žaloba vůbec směřovala, jestliže stav duplicity v tomto období nebyl znám,

vlastnické právo žalobce nebylo fakticky zpochybněno. Není v této souvislosti důvodný poukaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího

soudu vydané ve věci sp. zn. 28 Cdo 675/2008, neboť jeho závěry nelze aplikovat

do poměrů souzené věci. V rozsudku ze dne 15. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 675/2008, uveřejněnému na

internetových stránkách www.nsoud.cz, sice dovolací soud ve vztahu mezi týmiž

účastníky dospěl k závěru o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na

požadovaném určení s poukazem na to, že měl uplatnit svá práva cestou

restitučních předpisů, nicméně skutkově se jednalo o situaci – odlišnou od

skutkových zjištění učiněných v souzené věci – že na pozemcích, které byly

předmětem sporu, byla provedena výstavba družstevních bytových jednotek. Dovolací soud také naznačil, že pokud by šlo o uplatnění nároků cestou tzv. restitučních předpisů, jednalo by se nikoli o nárok na určení vlastnického

práva, ale právě pro zastavěnost pozemků o nárok prostřednictvím finanční

náhrady. Z uvedeného je zřejmé, že v této věci žalobce byl konfrontován se

skutečností, že jeho pozemky byly zastavěny a jiný subjekt (odlišný od žalobce)

k nim vykonával vlastnická práva; došlo tedy k faktickému převzetí věci (byť

bez právního důvodu). Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že napadené

rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů

správné, a proto dovolání žalovaného 1) podle § 243b odst. 2, část věty před

středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224

odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. když dovolání žalovaného 1) bylo zamítnuto,

čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího

řízení. Žalobci však v průběhu dovolacího řízení žádné náklady, na jejich

náhradu by měl nárok, nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.