28 Cdo 675/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce R. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému hl. m. P., zastoupeném
advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 93/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2007, č.j. 18 Co 537/2006-152, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2007, č.j. 18 Co
537/2006-152, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 4. 2006,
č.j. 21 C 93/2002-113, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek
Obvodního soudu proto Prahu 6 ze dne 6. 4. 2006, č.j. 21 C 93/2002-113, kterým
bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků ve zjednodušené evidenci
– parcel původu pozemkový katastr (PK), a to parcely č. 177/27 o výměře 585 m2
a parcely č. 177/28 o výměře 616 m2, vše v k.ú. Ř., v současné době zapsány na
listě vlastnictví č. 1206 pro k.ú. Ř. u Katastrálního úřadu P.-m. Žalovaný byl
zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci ve výši 12.703,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž oba účastníci byli zapsáni v
katastru nemovitostí jako duplicitní vlastníci pozemků p.č. 177/27 a p.č.
177/28 v k.ú. Ř. - žalobce jako závětní dědic po A. F., zemřelé a žalovaný na
základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí. V řízení bylo zjištěno, že v rámci projednávání
dědictví po A. F. byl učiněn soupis jmění, mezi kterým byly nemovitosti zapsané
v knihovní vložce č. 31, kde se však nenacházely předmětné pozemky p.č. 177/27
a p.č. 177/28. Tyto pozemky totiž byly dne 23. 1. 1934 odepsány z této knihovní
vložky a byly založeny nové knihovní vložky č. 427 a č. 428, v nich byly
pozemky zapsány, a to až do uzavření pozemkových knih podle zákona č. 22/1964
Sb. V roce 1959 byla na předmětných pozemcích plánována výstavba družstevních
bytových jednotek. Následně bylo vydáno územní rozhodnutí, kde do staveniště
byly zahrnuty i tyto sporné pozemky, aniž by následně došlo k majetkoprávnímu
vypořádání mezi Československým státem
a vlastníkem těchto pozemků formou odprodeje či směny (tj. výkupu).
V projednávané věci, ve které se žalobce domáhal určení vlastnického
práva k nemovitostem podle ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř., shledal odvolací
soud aktivní věcnou legitimaci na straně žalobce, neboť ten byl jediným
závětním dědicem po zemřelé A. F. a dědictví neodmítl. Naléhavý právní zájem
byl dovozován ze snahy o odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí.
Odvolací soud též odmítl, že by předmětné pozemky mohly být vydány pouze na
základě restitučních předpisů, neboť vlastnictví právních předchůdců žalobce k
pozemkům bylo kontinuálně zachováno, o čemž svědčí zápis v pozemkových knihách,
resp. v katastru nemovitostí. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na
skutečnost, že zůstavitelka A. F. byla ke dni své smrti vlastníkem předmětných
pozemků a žalovaný jako univerzální závětní dědic po ní dědictví neodmítl, je
žaloba na určení vlastnictví žalobce k těmto nemovitostem po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm
zásadní právní význam napadeného rozsudku, spočívající v nesprávném právním
posouzení otázky aktivní věcné legitimace k podání žaloby. Dovolatel tvrdil, že
sporné pozemky nebyly předmětem dědického řízení a žalobce se nemohl stát
jejich vlastníkem. Dovolatel měl za to, že odvolací soud řešil otázku převzetí
nemovitostí státem ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, v rozporu s hmotným právem a judikaturou.
Dovolatel zdůraznil, že po postavení obytných domů na pozemcích se žalobce jako
jejich vlastník nechoval,
o pozemky se nezajímal a neplatil daně. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že
výrok rozsudku ohledně identifikace předmětných parcel není určitý a přesný,
neboť tyto parcely v katastru nemovitostí již neexistují a neshodují se ani s
existujícími pozemky p.č. 802, 803 a 804 v k.ú. Řepy. Dovolatel navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobce podal k dovolání písemné vyjádření prostřednictvím advokáta.
Zdůraznil, že určovací žalobu podával na základě výzvy katastrálního úřadu a to
z technicko-administrativních důvodů, neboť určením vlastnictví bylo jediným
způsobem, jak duplicitní zápis odstranit. Navrhl, aby dovolací soud dovolání
žalovaného zamítl a žalobci přiznal náklady dovolacího řízení.
Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1 o. s. ř). a opřeno o přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu.
Uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě
pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání je přípustné i důvodné.
Vlastnictví žalobce k předmětným pozemkům bylo zajisté možné nepřímo
dovodit z usnesení o projednání dědictví D 2119/60, podle kterého se žalobce
stal univerzálním závětním dědicem po zemřelé A. F. Na pozemcích byly následně
vystavěny bytové domy, aniž by došlo k vlastnickému vypořádání formou jejich
výkupu. Své vlastnictví k pozemkům nyní žalobce dovozuje z existence
(duplicitního) zápisu
v katastru nemovitostí; právní předchůdkyně žalobce A. F. prokazatelně
vlastnila předmětné pozemky již od roku 1905 (viz. výpis z pozemkové knihy,
vložky
č. 31, č. 427 a č. 428).
V současnosti dochází k občasným žalobám, vyprovokovaným
duplicitními zápisy¨v katastru nemovitostí. V důsledku nesrovnalostí či
nesprávného (protiprávního) postupu státu, resp. organizací vykonávajících jeho
úkoly v tehdejší veřejnoprávní sféře společenských vztahů, nezřídka nedošlo k
řádnému výkupu všech pozemků, které byly dotčeny výstavbou bytů či tzv.
občanské vybavenosti. V katastru tak zůstala zapsána jako vlastník pozemků,
nyní již zastavěných účelově určenými stavbami, fyzická osoba; současně však
další subjekt - vlastník stavby (zde obec) - využil svého oprávnění k provedení
záznamu do katastru na základě zákona č. 172/1991 Sb. ohledně vlastnictví
shodných pozemků.
Pak je ovšem nutné právně kvalifikovat způsob, jímž došlo k vynětí
pozemků ze sféry faktického užívání fyzických osob, jako odnětí věci státem bez
právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. či § 6 odst. 1
písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. (tedy restitučních zákonů). Bylo poté na dosud
zapsaných vlastnících (jejich právních nástupcích), aby se domáhali nápravy –
nejspíše cestou finanční náhrady – podle citovaných restitučních zákonů vůči
příslušnému státnímu orgánu. Pokud tuto možnost nevyužili, nemohou již nyní
„dohánět“ absenci restitučního postupu skrze obecné občanskoprávní předpisy.
Judikatura Nejvyššího soudu je v tomto ohledu nyní konstantní. K
právní otázce nepřípustného souběhu restitučních a obecných předpisů při
uplatňování vlastnických nároků viz zejména rozsudek velkého senátu sp. zn. 31
Cdo 1222/2001 a návazně i stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st.
21/05. K tomu, že neexistence smlouvy či jiného právního titulu při převzetí
(odnětí) věci státem znamená restituční důvod podle výše citovaných ustanovení
obou hlavních restitučních zákonů, lze poukázat např. na rozsudky NS sp. zn. 3
Cdon 503/96 (R 9/98), 22 Cdo 615/2002 (Soubor rozhodnutí NS, C 1839), rozsudek
velkého senátu NS sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 (R 72/2006).
Nižší instance tedy pochybily, jestliže posoudily věc po stránce
právní jinak, než je nyní vyloženo; dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. a naplněn je následně i dovolací důvod, spočívající v
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nejvyšší
soud proto jejich rozsudky podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o.
s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení, v němž budou soudy obou stupňů vázány
právním názorem Nejvyššího soudu, se rozhodne též o nákladech stran vzniklých v
řízení
o dovolání (§ 226 odst. 1, § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. dubna 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu